Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Foto: Profimedia
,

Ondřej Neumann: Rychlou spravedlnost pro Klause a Hamáčka

IN MEDIAS RES. (Aktualizováno) Rozruch kolem článků o údajném proruském angažmá Jana Hamáčka ve věci Vrbětic a Václava Klause ve věci ruského dluhu ukazují, že dozrál čas na zřízení samoregulačního orgánu nad tiskovými a on-line médii. Ruku k dílu by rychle měli přiložit novináři a vydavatelé, než jim politické strany nadiktují novou mediální radu zákonem. Protože to by znamenalo tvrdý úder svobodě slova v Česku.

V roce 2007 patřilo povolání novinář k těm prestižnějším. V žebříčku 26 vybraných zaměstnání se v očích veřejnosti umístilo na solidním 12. místě. O dvanáct let později, v zatím posledním průzkumu prestiže, už novináři drželi nelichotivé 22. místo. Za nimi skončily jen sekretářky, kněží, uklízečky a poslanci (v tomto pořadí).

Jako novináři to můžeme házet na politiky, kteří nás dlouhodobě, programově a účelově dehonestují, na hybridní válku, na oligarchy, případně na nepochopení toho, kdo dnes vlastně novinářem vůbec je.

Faktem ovšem zůstává, že výrazný podíl na rekordním sešupu mezi všemi (!) sledovanými profesemi neseme sami – neprofesionalitou, chybami, občasnými záměrnými fauly, ale i neochotou k přiznání omylů či „nedorazů“. A mnohdy i mlčením nad zjevnými průšvihy kolegů.

Svůj díl viny pak samozřejmě mají i vydavatelé, či vysílatelé – tedy majitelé novin, webů, televizí či rozhlasových stanic a jimi najímaní manažeři. Nabízí se klasická otázka: co s tím můžou novináři a majitelé dělat? Odpověď začnu zeširoka, dvěma příklady novinářské práce, které nedávno vzbudily nelibost politiků a širokou pozornost veřejnosti.

Vrbětice za Sputnik V

První se týká informací publikovaných webem Seznam Zprávy pod titulkem Svědectví: Hamáček chtěl v Moskvě vyměnit Vrbětice za milion Sputniků ze dne 4. května.

Podstatou článku bylo tvrzení, že první místopředseda vlády, ministr vnitra a v té době i ministr zahraničí Jan Hamáček měl v plánu „vyměnit mezinárodní skandál“ kolem explozí ve Vrběticích na Zlínsku za dodávky ruské vakcíny proti covidu-19 Sputnik V. To Hamáček rozhodně popřel.

Opozice přesto na základě článku požadovala Hamáčkovu okamžitou rezignaci. Padlo při tom i pár nařčení z údajné vlastizrady.

Hamáček zareagoval trestním oznámením na autory zmiňovaného článku a tvrdil, že v civilní žalobě bude po vydavateli požadovat deset milionů korun. „Já chci slyšet, kde je ten svědek, na základě kterého pan Kroupa (jeden z autorů článku, pozn. red.) článek vydal a na základě kterého jsou označován za vlastizrádce,“ trvá na svém Hamáček.

Seznam Zprávy původně nezveřejnil nejen identitu svědka, na jehož slova se odvolával, ale dokonce ani citáty z tohoto svědectví. Za to byl web kritizován i některými novináři, kteří poukazovali na to, že svým přístupem snižuje důvěryhodnost profese. Později Seznam Zprávy ze svědectví citoval. (Doplněno  a upřesněno po upozornění Seznam Zprávy – poznámka autora.)

Miliardy do Moskvy

Druhá kauza je ještě „čerstvá“. Odstartovaly ji 25. května Hospodářské noviny společně s webem Aktuálně.cz (oba tituly vlastní vydavatelství Economia) článkem „Václav Klaus po revoluci tajně poslal 1,3 mld. dolarů Sovětům“. Pod tímto titulkem už článek nenaleznete. Václav Klaus totiž zuřil a začal používat obraty jako „dehonestační kampaň“ či „dezinformace“.

Obě redakce po stížnosti Václava Klause uznaly, že se jejich novináři dopustili jistých „zjednodušení“ a upravily některá tvrzení a formulace včetně titulku. Na podstatě svých sdělení však média (vlastněná Zdeňkem Bakalou) dál trvají a Klausovu žádost (přesněji žádost Institutu VK) o omluvu ponechaly nevyslyšenou. Nabídly mu nicméně rozhovor, případně „publikaci článku, ve kterém dobové dokumenty i jejich kontext jasněji osvětlí“.

Václav Klaus se místo toho vypravil do redakce Českého rozhlasu. Moderátorovy otázky na „ruský dluh“ ho však tak vytočily, že v polovině rozhovoru odkráčel ze studia.

Později v poklidném rozhovoru pro XTV uvedl, že se neměl omezit na pouhý odchod ze studia. Podle něj situace vyžadovala, aby dal moderátorovi Krocovi ránu pěstí. To ovšem neudělal a po odchodu z Českého rozhlasu toho litoval.

„Já jsem samozřejmě pouze zbaběle odešel, protože to chtělo dát tomu člověku pěstí. A já jsem trochu… Když jsem odcházel z toho ČRo, nebyl jsem rozčilený, ale trochu jsem zpytoval svědomí, že jsem to neudělal, že jsem poseroutka. To, že jsem to neudělal, že jsem mu nedal pěstí, je důkaz toho, že jsem trochu hovňousek. Asi stárnu,“ řekl pro XTV.

Český rozhlas se v první reakci za svého moderátora postavil. Klaus si pak stěžoval Radě Českého rozhlasu a Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. „Václav Klaus odeslal ve čtvrtek dne 3. června 2021 stížnosti Radě Českého rozhlasu a Radě pro rozhlasové a televizní vysílání v souvislosti se skandálním průběhem pořadu 20 minut Radiožurnálu, jehož byl hostem ve středu dne 2. června 2021,“ tvrdí Institut Václava Klause.

„Důvodem těchto dvou stížností je extrémní nevyváženost a zaujatost Českého rozhlasu, jakož i přímá účast tohoto veřejnoprávního média v šíření dezinformační kampaně, kterou vůči Václavu Klausovi vedou některé tituly z nakladatelství Economia v kauze tzv. miliard pro Sovětský svaz,“ uvedl dále Klausův Institut.

Z formulací je krásně vidět nepoměr. Zatímco na vysílání rozhlasu si může Klaus, stejně jako kdokoliv jiný, stěžovat hned u dvou institucí (stejné je to i případě televizních stanic), u deníků či webů mu po dopisu redakci se žádostí o omluvu zbývá už jsem cesta civilní žaloby. Což je v tuzemských podmínkách cesta na dlouhé roky. Žádná „tisková“ či „online“ rada totiž v Česku neexistuje.


Mediální rady v Česku

Rada České televize, Rada Českého rozhlasu, Rada České tiskové kanceláře – jsou podle zákona kontrolní orgány, které vykonávají kontrolu činnosti veřejnoprávních institucí

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je státní úřad, který dohlíží na dodržování zákona napříč mediálním trhem a uděluje například licence pro vysílání soukromých stanic.

Všechny členy do mediálních rad volí hlasováním Poslanecká sněmovna. Kandidáty do Rady ČTK a RRTV navrhují přímo poslanecké kluby, zatímco kandidáty do Rady ČT a ČRo navrhují “organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy”.  

Zdroj: www.medialnirady.cz


 

Evropa sází na samoregulaci

Není mým cílem jakkoliv hájit politiky či novináře z obou zmiňovaných příběhů. Ani pitvat, na čí straně je v kauzách „Vrbětice za Sputnik V“ a „miliardy do Moskvy“ pravda. Jde mi o výše naznačený nepoměr.

Zatímco satisfakce se můžete v případě špatně odvedené novinářské práce v relativně krátkém čase domoci v případě veřejnoprávních i soukromých televizí i rádií, v případě papírových deníků či magazínů, stejně jako v případě webů, má dotčený smůlu. Jediná – nadto relativně nákladná – cesta vede přes pomalé soudy.

Ne, nevolám po zřízení státem či přesněji politickými stranami ovládané další mediální rady tentokráte pro papírový a on-line trh. To by mohlo mít katastrofální důsledky pro již tak zkoušenou svobodu slova v tuzemsku. Viz příklady účelových rozhodnutí Rad Českého rozhlasu a České televize.

Zkušenosti z vyspělé Evropy nicméně varují – poptávka na zřízení vládou kontrolované „Rady pro tisk a on-line“ tu byla, je a bude. A stačí málo, aby se přetavila v další náhubek pro české novináře. Jako záminka může sloužit třeba série nedostatečně podložených či prokázaných článků. Třeba o místopředsedovi vlády Hamáčkovi, nebo o exprezidentovi Klausovi…

Ve Velké Británii jako spouštěč k přísnějšímu etickému dohledu nad tiskovým trhem zafungoval skandál kolem odposlechů, které nezákonně pořizovali bulvární novináři především ze stáje britské pobočky Murdochova koncernu News International. Skandál v polovině roku 2011 vedl k nucenému uzavření nejpopulárnějšího britského nedělního bulváru – News of the World.

Jen díky postoji tehdejší pravicové vlády nevznikl nový zákon a s ním nový dozorčí orgán zřízený a ovládaný státem.

Drtivá většina britských vydavatelů nicméně musela souhlasit se samoregulačním orgánem – Nezávislou organizací pro tiskové standardy (The Independent Press Standards Organization).

Obdobné samoregulační orgány působí i v dalších zemích evropského Západu; kupříkladu v Německu Die Presserat, v Nizozemsku Raad voor de Journalistiek a další.

Tyto rady jsou vesměs nezávislé na politických stranách, zabývají se stížnostmi na obsah médií a starají se o to, aby byla včas a v uspokojivé formě zveřejněna případná omluva či dosaženo uvedení nesprávných informací na pravou míru. Jejich verdikty média vesměs respektují.

Dramaticky se pak snižuje počet soudních pří a zrychluje cesta k nápravě možných omylů a chyb. Protože soudy k názoru těchto rad přihlíží a stěžovateli, který by se nespokojil se způsobem vyřízením své stížnosti samoregulační radou, citelně klesá šance na úspěch před soudem.

Slepá ulička

V Česku státní regulace tištěných reálně hrozila v roce 1999. O dvanáct let později na tehdejší časy vzpomínal mediální expert Martin Šmíd následovně:

„V roce 1999 probíhala v médiích bouřlivá diskuse o přijetí nového tiskového zákona, který měl nahradit zastaralou normu z roku 1966. Někteří členové tehdejší levicové koalice chtěli prosadit do zákona ustanovení, která by umravnila nedisciplinovaná média, přičemž tím nejvíce nebezpečným byl paragraf číslo 20 s názvem „soudní ochrana“, jenž umožňoval komukoli domáhat se při porušení obecně stanovených pravidel pokutování, případně zastavení periodika.

Vydavatelé vystrašeni touto perspektivou politikům tehdy slíbili, že se o mravnost médií postarají sami. A tak spatřily světlo světa Tiskový kodex a dvanáctičlenná Česká tisková rada, kterou Unie vydavatelů slíbila sestavit. Také díky tomu všechny restriktivní paragrafy z tiskového zákona zmizely.

Zpočátku se zdálo, že Unie vydavatelů svůj neformální slib naplní. Tři měsíce po přijetí zákona, v září roku 2000 Valná hromada UVDT ustavila Českou tiskovou radu (ČTR) a schválila základní dokument pro její práci – Tiskový kodex.

(…) Tiskový kodex se z webové stránky www.uvdt.cz brzy tiše vytratil do ztracena, a kdyby někdo chtěl dnes po něm pátrat, našel by ho pouze na zahraničních webech v angličtině.

Tisková rada nikdy neoznámila své složení a také ona odešla beze slova ze scén.“

Jsem přesvědčen, že čas na debatu nad zřízením samoregulačního orgánu nad tiskovými a on-line médii dozrál. A je potřeba ho vytvořit společným úsilím vydavatelů a novinářů dříve, než nám ho nadiktují politické strany zákonem a do čela budou tlačit nějakého Pavla Matochu, Hanu Lipovskou, Petra Žantovského, případně Lubomíra Veselého aka Xavera.

Líbil se vám tento text?
Podpořte nás převodem pomocí QR kódu

Naskenujte QR kód prostřednictvím své mobilní bankovní aplikace a zadejte částku dle libosti.

Děkujeme za podporu!
QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

17 komentářů

  1. Sámo napsal:

    Prý rychlou spravedlnost pro Klause a Hamáčka. A co takhle rychlou spravedlnost pro Zemana? On byl tím, kdo Putinovu Rusku prominul dluh z dob SSSR ve výši 80 miliard Kč a určitě to nebyla ta největší sekyra, kterou Zeman zaťal rozpočtu ČR v době, kdy byl předsedou vlády. Tou byl prodej všech velkých bank do zahraničí za symbolickou hodnotu a od té doby zahraniční majitelé vyvezli stamiliardy Kč na ziscích do Německa, Rakouska, Belgie a Francie.

    • Ondrej napsal:

      no to je pravda, Zeman ma nejvic masla na hlave a uz to pekne smrdi protoze za tu dobu dost zezluklo..ale Klaus neni uplne z obliga, jednak lze, protoze o tom uveru proste nemohl nevedet, to je prece uplne jasne ze to musel vedet a obesli tehdy federalni shromazdeni – to je take podivne! a potom kdyz Zeman a spol umoznili to ostudne a neuveritelne postoupeni pohledavky te velmi pochybne firme a kvuli cemu jsme potom dostali jen petinu, tak Klaus mel se Zemanem opozicni smlouvu a mel ho kontrolovat – no a to v podstate nedelal..je tam porad spousta otazek a odpovedi chybi, jak od KLause, tak hlavne od Zemana, ale tito lhari budou zatloukat, zatloukat zatloukat nic jineho od nich bohuzel cekat nelze

    • petrph napsal:

      No vidíte to, a když si pořádně v článku přečtete o čem ta rychlá spravedlnost má být, tak o tom, že by se mu měli novináři za ty dehonestující články o něm omluvit :))

  2. Tondach napsal:

    Zajímavé je, že se NIKDO z novinářů nezabýval a dosud nezabývá dopisem Zemana Putinovi ohledně ruské vakcíny Sputink V, kde Hrad nechce uveřejnit, CO tam prezident vlastně napsal a že na něj Putin vůbec nereagoval! Stejně tak zapadlo, že Zeman nutil SÚKL aby tu ruskou vakcínu sám otestoval a nečekal na mezinárodní schválení, ke kterému dosud nedošlo!
    NIKDO se nezabýval prohlášením Babiše, že můžeme okamžitě dostat třistatisíc vakcín z Ruska! To musel mít s někým domluvené, že ano!
    Napřed všichni Hamáčka i Babiše chválili za rázný přístup k ruské ambasádě a za týden se na základě toho nesmyslného článku Pekarová- Adamová a Černochová hystericky začaly vřískat ve sněmovně o Hamáčkově vlastizradě!

    Zase před volbami vřeštění proti sociální demokracii! Minule podle hesla „Sobotka ukradl národu litihium“ před tím Kubice nařkl Paroubka, že „prznil nezletiletou na jachtě“!
    Jedna pitomost za druhou! A hlupáci to pořád baští i s navijákem!
    Nedivil bych se, kdyby měli socani třicet procent, jako kdysi Paroubek!
    Ale teď?

    • A. S. Pergill napsal:

      Tondachu, jenže SÚKL má právo podle platné legislativy ten Sputnik otestovat.

  3. A. S. Pergill napsal:

    Ty Vrbětice nikdy nikdo neprokázal, natož jejich „výměnu za Sputnik“.
    Ve druhém případě nešlo o dolary, ale směnitelné rubly, které pádem RVHP prakticky ztratily cenu (protože pouze tato organizace jejich hodnotu a směnitelnost za devízy garantovala). A nedivím se Klausovi, že když to tomu ekonomicky negramotnému redaktorovi vysvětlil potřetí a on furt mlel o (nikdy neexistujících) dolarech, že se sebral a odešel, protože s někým takovým se prostě diskutovat nedá.

    • bětka.báthory napsal:

      Převoditelné rubly ztratily ceny, ale zboží, které za tuto bezcennou měnu bylo i po 1989 Rusům dodáváno, reálnou hodnotu mělo. A nedivila bych se, kdyby na volném trhu měl CZ import do Ruska i vyšší než uvedenou 1,3 mld dolarů, protože kurs stanovila Moskva – zaručeně ve svůj prospěch.

      • A. S. Pergill napsal:

        Proto se řešilo, že nám SSSR nebude platit těmi směnitelnými rubly, které nám dlužil, ale zbožím. Případně surovinami (nafta, plyn).

  4. Ivan napsal:

    Tištěná a internetová média se snaží obsadit co největší část jednotného mediálního prostoru, který sdílejí s PR snahami politiků, politických stran a zájmových uskupení – pokud tedy nejsou přímo (zjevně či skrytě) hlásnými troubami výše uvedených.
    Připadá mi tedy licoměrné požadovat po médiích vůči politikům absolutní slušnost a korektnost, když neslušnost, nekorektnost a lež jsou v (naší současné) politice považovány když ne za ctnosti, tak za regulérní prostředky vedení politického boje.
    Hlavní správa tiskového dohledu … to už tady jednou bylo. I kdyby si sebecenzurní orgán nakrásně vydavatelé ustavili vlastním přičiněním, vzápětí by byl stejně plný politikařících individuí, stejně jako dopadla „nezávislá“ rada ČT.

    • bětka.báthory napsal:

      Souhlas. Cenzura i autocenzura by média jen dorazila.

  5. efexzk napsal:

    Předseda vlády Zeman prodal Českou Spořitelnu rakouské minibance za 6 miliard. Zapomėl předem vyvést 12 miliard neadresných vkladů. Tak nový majitel dostal ČS zadarmo + 6 miliard k tomu na cestu.

  6. petrph napsal:

    Bohužel, jak argumentováno v úvodu, tak jedině „.. Ruku k dílu by rychle měli přiložit novináři a vydavatelé, než jim politické strany nadiktují novou mediální radu zákonem“. Pak se taky nějak dohodnout kdo v ní bude mít rozhodující slovo, když ta (zvláště velká) média mají své vlastníky s určitými zájmy. Ba dokonce že některé listy mají blízko i k politickým stranám?
    Ovšem to podstatné, jak a podle čeho bude vlastně tento „orgán“? kdo je v právu a kdo se má komu omluvit, neb co? Když tedy vezmeme v úvahu, že prakticky každý (kdo na to má peníze a advokáty), o kom napíší média negativní informaci si u ní bude stěžovat a požadovat omluvu, popřípadě i odškodnění? Ona to snad ta Rada bude nějak sama dopodrobna vyšetřovat, když jak známo (i uváděno) justice vyšetřuje řadu případů řadu let? Ovšem – i v jiných kauzách se další důkazy „objeví“ až od řadu let později?
    Už se podíváme na ty v úvodu zmíněné kauzy, on snad někdo ví jak to bylo doopravdy?

  7. Pavel Liška napsal:

    Vidím další možný důvod pádu prestiže novinářského povolání. Tím jsou nyní už více než rok pravidelné tiskové konference po zasedání vlády , běžící živě ( nejen ) na ČT24.
    To , že se dost ztrapňují politici na TK vystupující, je smutné samo o sobě.
    Ovšem, když slyším některé dotazy a reakce novinářů, tak to je tedy fakt kolikrát síla…
    Obzvláště perlí – téměř vždy skoro jako borec nakonec – jistý pan Bartoníček z aktualne.cz .
    Není pak divu, že prestiž novinářů strmě upadá.

  8. pamětník napsal:

    Rány pěstí by rozdával a to jen za jemu nepohodlnou otázku? Perikla na něj – 10 let ostrakizace / vyhnanství (na východ) a ztrátu cti i majetků!

    • A. S. Pergill napsal:

      Ostrakizace neznamenala propadnutí majetku (alespoň ne v Athénách), ale jen vypadnutí z politiky a strávení určité doby mimo stát. IMHO by se hodilo ji zavést.

  9. Michal napsal:

    Klaus se Zemanem stáli u začátku rozkradení tohoto státu. Je nafoukanost mu zřejmě nedovolila připustit, že na svoje podrazy na stát a na lidi, bude tázán.
    A už je to tady. Další dotazy by měly být vedeny při vyšetřování těch zmetkočinů obou papalášů.

    • josef napsal:

      Je zajímavé, že dnes – ale ono už je to možná víc jak 10 let, se toto „období“ privatizace hodnotí jako rozkradení státního majetku (a to možná dost velkou částí obyvatelstva). Václav Klaus byl sice de iure tržní privatizátor, ale jeho faktické kroky nebyly až tak razantní (proto např. neprivatizace bank, které měly špatné úvěry z poskytování financí zejména domácím podnikům, i tak by se zde ale určitě našlo mnoho individuálních vědomých pochybností…). Tím hlavním tržním dogmatikem byl v té době ale Tomáš Ježek, ten právě prosazoval privatizaci za každou cenu s tím, že až ten „první privatizátor“ se má rozhodnout co se pak stane (bez nijakého závazku např.pro zaměstnanost a v podstatě i závazek bankám, atd.)… Prostě stát se měl zbavit majetku za každou cenu. To se až tak časově plnit nedařilo a tak část „prodejů st.majetku“ zbyla až na Miloše Zemana – to byl ale také jen tržní teoretik. Dopadlo to jak to dopadlo a vrátit už to nejde, navíc ani stát v rámci EU nemůže konat „netržně… Tehdy tržních idealistů bylo mnoho – já tedy jsem nebyl mezi touto většinou, ale to už je historie a lze už jen litovat…

Přidávání komentářů není povoleno
ReklamaBělorusko