KOMENTÁŘ. Nezávislá média jsou čtvrtým pilířem demokracie. Bez nich se systém dříve či později zhroutí. A protože hrají zásadní roli v dramatu zvaném svobodná společnost, musejí být svobodná doopravdy. V České republice je bohužel role médií zásadním způsobem pokřivena, často navíc i zesměšňována. Vedle veřejnoprávní agentury, televize a rozhlasu mají nezastupitelnou úlohu v demokratickém systému i soukromá média. Osvícený stát by jim měl v těžkých dobách pomoci. Protože pokud padnou, stane se stát fakticky bezbranným proti vnitřním i vnějším uzurpátorům svobody.

Jednoho pozdního odpoledne v červnu 2013 se na twitterovém účtu Andreje Babiše objevil krátký text: „Zítra asi něco koupím.“ Tohle stručné sdělení vešlo do mediálních, podnikatelských a vlastně i politických dějin Česka.

Za dva dny už to bylo oficiální – začínající politik Babiš koupil mediální dům Mafra, vydavatele deníků MF Dnes, Lidové noviny a jejich internetových dvojčat: iDnes.cz a Lidovky.cz. Stál za tím kalkul, že mu vlastnictví velkého vydavatelského domu pomůže k politickému úspěchu.

Podle dostupných informací ho to přišlo na 2,4 miliardy korun. Svým počinem na mnoho let dopředu těžce poškodil tuzemský mediální byznys i obraz novinářů v očích veřejnosti.

Babišova devastace českých médií

Proces spuštěný v červnu 2013 výstižně charakterizoval v rozhovoru pro internetový Deník Referendum sociolog médií Jaromír Volek:

„Razantní nástup podnikatele Andreje Babiše do vrcholné politiky za pomoci velké mediální skupiny znamenal skutečně přelom, tedy nejen akceleraci již probíhajícího procesu oligarchizace českých médií, která do té doby takticky skrývala svou politickou roli. Babiš svým způsobem zrušil tuto kamufláž a otevřeně přijal berlusconizační schéma, samozřejmě v českých kulisách, kde má vždy propojení politické a ekonomické moci charakter hry s falešnými perlami.“

Smutným faktem provázejícím desáté výročí začátku útoku zdejších oligarchů na svobodu a nezávislost médií je chování úřadující Fialovy vlády.

„Svým způsobem toto razantní Babišovo prolomení tabu, mlčení o existenci skrytého propojení mediální, ekonomické a politické moci, nasvítilo tento incestní byznysově politický vztah pro širší veřejnost, která byla konfrontována každodenně s tím, jak lze využívat vlastnictví nejen zpravodajských, ale i volnočasových médií pro politické cíle. Tím Andrej Babiš významně přispěl k oslabování důvěryhodnosti médií obecně. A navíc vytvořil podmínky, ve kterých akceleroval proces profesního sebepoškozování části českých novinářů a jejich demytizace v očích veřejnosti.“

Tento text byl napsán pro Revue Prostor. Publikujeme jej s jeho souhlasem i na našich stránkách.

Ve svobodném šíření informací hrají média klíčovou roli. Ta česká více než deset let od zmiňovaného Babišova tweetu z velké části ovládají nejmocnější podnikatelské skupiny v zemi (to je ona zmiňovaná oligarchizace).

A nic na tom výrazně nezmění ani avizovaný prodej Mafry, kterou po Babišovi přebírá Karel Pražák, miliardář zrozený z lůna PPF. Navíc se spekuluje, že obratem může Mafru nasměrovat k jinému oligarchovi. Jinými slovy – jednoho oligarchu (Babiše) střídá jiný oligarcha, byť bez reálné politické funkce (Pražák, Kellnerová, Tykač, někdo další). A jak známo, velký byznys v české kotlině měl, má a bude mít vedle ekonomických i své politické zájmy a neváhá k jejich prosazení použít média ze svého vlastnictví.

Oligarchové ve střetu zájmů

Smutným faktem je, že čtveřice podnikatelských uskupení u nás kontroluje drtivou většinu zpravodajského obsahu, který se dostane k českým čtenářům, posluchačům a divákům.

Jejich podnikání a působení je přitom v přímém střetu zájmů s vlastnictvím médií. Pro připomenutí, co je střetem zájmů, cituji Nadační fond nezávislé žurnalistiky:

• Je střetem zájmů, když vlastník média či konečný beneficient je politicky exponovanou osobou.
• Je střetem zájmů, když společnosti, které patří do vlastníkova portfolia, mají vysoký objem smluv se státem.
• Je střetem zájmů, když společnosti, které patří do vlastníkova portfolia, podnikají v oblastech speciálně regulovaných státem. Hlavně se jedná o energetický průmysl, dopravu, telekomunikace, dále pak pojišťovnictví, bankovní průmysl a finanční trhy a farmaceutický průmysl, ale také oblast zbrojařství nebo hazard.

Majitel média je tedy ve střetu zájmů, když má jeho podnikání takovou povahu, že by se mu mohlo vyplatit manipulovat s veřejným míněním, či dokonce měnit podobu demokratických principů a společnosti, ve které žijeme.

Oblasti podnikání níže uvedených majitelů čtyř mediálních skupin naplňují téměř všechny kategorie střetů zájmů a jak je patrné z výzkumu Nielsen Admosphere, zároveň ovládají obrovskou část zpravodajského trhu.

Skoro 70 % dospělých obyvatel České republiky sledujících zprávy se již v roce 2019 alespoň jednou týdně setkalo se zpravodajstvím médií ovládaných tehdejším premiérem, dnes šéfem opozičního hnutí ANO Andrejem Babišem (iDnes.cz, MF Dnes, Rádio Impuls, Lidové noviny, Lidovky.cz, Metro, 5+2, Chvilka pro tebe, Rytmus života a další).

Podobný dosah mají i zpravodajské kanály, které dnes patří skupině PPF zesnulého Petra Kellnera (TV Nova, TN.cz). Obrovský je i dosah zpravodajství skupiny Daniela Křetínského a Patrika Tkáče (Blesk, Blesk.cz, Frekvence 1, Evropa 2, Reflex, Aha!, iSport…) a podnikatelů Penty (Deník, Květy, Vlasta, iReceptář…).

Obsah pod byznysovou kuratelou

A proč je vůbec takzvaná oligarchizace českých médií problém, ba dokonce problém velmi závažný? „Pokud média slouží komerčním nebo politickým zájmům svých vlastníků, nemohou hrát svoji ústavní roli realizátora svobody projevu a kontrolora politické moci,“ napsal pro HlídacíPes.org už v září 2015 právník Aleš Rozehnal.

Pro připomenutí zde shrnuji jeho zásadní argumenty:

• Někteří lidé jsou přesvědčeni, že vlastník média má právo určit editoriální linii média, což vyplývá z podstaty vlastnického práva. Hodnota médií však přesahuje zájmy jednotlivců a společností vlastnících média. Produkce masových médií nemůže být vnímána pouze jako byznys nebo jako nástroj ochrany zájmů vlastníka média.
• Svobodná média jsou základní komponentou demokracie a proporce úspěšného byznysu jsou zcela jiné než proporce úspěšné demokracie. Pokud budou média založena na právu vlastníka určovat obsah média v reakci na různé skutečné či domnělé útoky, není možné takové médium považovat za svobodné ve smyslu žurnalistické editoriální svobody založené na konceptu lidského práva na svobodu projevu.
• U médií napojených na podnikatelská uskupení bude vždy existovat pokušení ovlivňovat jejich obsah, a tudíž i ekonomický, podnikatelský, hospodářsko-soutěžní, ba politický vývoj v zemi.

Takové ovlivňování pak ničí základní funkci média, které má sloužit veřejnému zájmu a nikoli oportunistickým zájmům silných podnikatelských konglomerátů. Existence svobodných médií prostých kontroly vlastníka je veřejným statkem, tedy benefitem většiny, dokonce i těch, kteří jsou občansky pasivní a média vnímají jen jako zdroj zábavy.

Mediální odboj

Vstup Andreje Babiše do vydavatelského byznysu před více než deseti lety výrazně rozhýbal celou mediální scénu. Zbystřili i další „velcí kluci“ tuzemského byznysu. Babiš překročil mediální Rubikon a zbývající významní hráči českého byznysu začali zbrojit kvůli jeho očekávanému „pochodu na Řím“.

Velké české mediální domy přešly do majetku oligarchů podnikajících mnohdy v odvětvích regulovaných státem, kteří média vnímají především jako podporu svého hlavního byznysu. A podle toho se k nim i chovají.

Faktem je, že v mnoha evropských zemích existují dotační programy pro média dlouhodobě, v jiných vlády podpořily novináře a vydavatele během pandemie koronaviru alespoň formou mimořádné pomoci

Akce ovšem vyvolává reakci. V tomto případě jí byl vznik nezávislých novinářských projektů, ke kterým patří i investigativně-analytický web HlídacíPes.org.

Smutným faktem provázejícím desáté výročí začátku útoku zdejších oligarchů na svobodu a nezávislost médií je chování úřadující Fialovy vlády.

Ta svobodným médiím zasadila první ránu již koncem roku 2022, kdy se postavila za znění novely autorského zákona. Výslednou podobu úpravy, díky níž měla do českých médií dotéci odhadem jedna miliarda korun ročně od technologických platforem jako Google či Facebook, tvrdě prosazovala Unie vydavatelů, což je lobbistický nástroj vydavatelství vlastněných Danielem Křetínským, Andrejem Babišem či Markem Dospivou.

Výsledek? Platformy dodnes českým médiím nic neplatí a navíc Google stopnul i dosavadní individuálně nasmlouvané penězovody.

To, co dosti bolí nezávislé projekty, je jen drobnou nepříjemností pro oligarchy. Klidně bez peněz od Google vydrží další rok či dva a zadotují svá média zisky ze svého „core byznysu“ v energetice, zemědělství, farmacii či developmentu.

Bonusem jim jsou potíže středních a menších vydavatelů, jejichž byznys je založen právě na provozování médií. A vláda v čele s Petrem Fialou a přímo odpovědným ministrem kultury Martinem Baxou (též ODS) se tváří, že je vše v nejlepším pořádku.

Selhání premiéra Fialy

Později vláda stopla i plán tehdejšího zmocněnce pro média a dezinformace Michala Klímy, který navrhoval uvolnit každoročně 100 milionů korun ze státního rozpočtu pro grantový mediální program.

Argumentoval přitom i tím, že „nezávislá média hrají nezastupitelnou úlohu v informování veřejnosti a v konečném důsledku tak přispívají ke snížení vlivu dezinformací“.

Sto milionů by znamenalo výraznou vzpruhu pro malé a střední vydavatele, z pohledu Křetínského či Babiše jde však o drobné – oba jejich mediální domy mají roční obrat vysoko nad dvěma miliardami korun. Obdobně tomu je u Dospivy s obratem blížícím se 1,5 miliardy korun.

Na celou českou vydavatelskou scénu by daleko citelnější dopad než zmiňovaných 100 milionů korun měl nový systém zadávání státní inzerce, včetně inzerce státem vlastněných či ovládaných podniků a organizací. Zde už se bavíme o vyšších stovkách milionů každý rok. Až dosud drtivá většina těchto financí končila u největších mediálních hráčů.

To chtěl Klíma změnit. Jeho odvoláním, které provázelo rovnou i zrušení funkce vládního zmocněnce pro média, tento plán padl. Fiala a spol. tak posvětili dosavadní systém zadávání státní inzerce, ve kterém stamiliony každoročně putují téměř výhradně jen do velkých mediálních domů ovládaných vesměs oligarchy, pro které je vlastnictví médií především zmiňovaným podpůrným prostředkem pro hlavní byznys, který je ve vysoké míře závislý na dobrých vztazích se státem a municipalitami.

Evropské země novináře podporují

Klímova snaha nastoluje relevantní otázku, zda má – a jestli vůbec může – stát podporovat soukromá média. Tahle otázka budí vášně i obavy o nezávislost médií, kterým by stát nějakým způsobem pomohl.

Odpůrci argumentují tím, že jakákoliv forma státní podpory je jen prostředkem k ovládnutí médií. A že pomoc od státu bude směřována toliko k těm „poslušným“ či přímo „sloužícím“ aktuální politické moci.

Faktem je, že v mnoha evropských zemích existují dotační programy pro média dlouhodobě, v jiných vlády podpořily novináře a vydavatele během pandemie koronaviru alespoň formou mimořádné pomoci. Ukázal to jasně Monitoring plurality médií prováděný každoročně od roku 2014 Centrem pro pluralitu a svobodu médií v 27 zemích EU a v pěti kandidátských státech.

Pouze v deseti z 32 hodnocených zemí neexistoval v roce 2020 žádný program podpory pro média. Česká republika je jednou z nich. Dalšími jsou Albánie, Bulharsko, Estonsko, Řecko, Irsko, Malta, Rumunsko, Slovensko a Turecko.

Vlády v řadě zemí naopak poskytly v „prvním covidovém roce“ účinnou podporu. Rakousko navýšilo stávající režim dotací pro média o téměř 35 milionů eur, španělská vláda poskytla 15 milionů eur pro televizní kanály. Lotyšsko uvolnilo 1,2 milionu eur, mimo jiné na pokrytí nákladů tištěných publikací a na provoz digitálních médií.

Ve Finsku poskytla vláda 7,5 milionu eur na mzdové náklady a honoráře pro freelancery. Francie kromě opatření, jako jsou státem garantované půjčky a nouzový fond, vyčlenila více než 100 milionů eur na zajištění distribuce a posílila svůj „strategický fond pro rozvoj tisku“.

Nepřímé subvence, převážně ve formě daňových výjimek, mohla využít média ve dvou třetinách zkoumaných zemí. V Německu během pandemie přispěly finančně místním médiím i regionální vlády.

Co doporučuje Rada Evropy

Jinými slovy, státní podpora soukromých médií není ve vyspělé Evropě žádné tabu. Právě naopak. Ukazuje to ostatně i nedávné doporučení Rady Evropy, což je – aby nedošlo k mýlce – organizace zcela nezávislá na Evropské unii. V současné době jsou jejími členy všechny evropské státy kromě Vatikánu, který má statut pozorovatele, Běloruska, Ruska (to bylo vyloučeno v březnu 2022 kvůli útoku na Ukrajinu), Kazachstánu (který je kandidátskou zemí) a takzvaných sporných států Abcházie, Jižní Osetie, Kosova, Náhorního Karabachu, Podněstří a Severního Kypru. Zkrátka všechny slušné a demokratické země starého kontinentu mají v Radě Evropy své zastoupení.

A tahle Rada Evropy, konkrétně její výbor ministrů, vydal v březnu 2022 doporučení „o podpoře příznivého prostředí pro kvalitní žurnalistiku v digitálním věku“. V něm se jednoznačně postavil za státní podporu médiím – těm soukromým i veřejnoprávním – a vyzval členské státy k realizaci této podpory. S tím, že v žádném případě nesmí tato podpora narušit redakční nezávislost na aktuální moci.

A jak že si to Rada Evropy představuje?

(1) Daňové úlevy pro vydavatele. Jakékoli daňové výhody nebo osvobození od jiných poplatků by se měly týkat „tradičních“ i online médií a měly by být poskytovány nediskriminačně a transparentně. Redakcím, které najímají nové zaměstnance, lze nabídnout extra pobídky.

(2) Daňové a jiné pobídky pro konzumenty médií. A to včetně dotací pro (digitální) předplatné. Kvalitní žurnalistika by měla být dostupná pro každého, bez ohledu na výši příjmů a další socioekonomické překážky. Za tímto účelem by měla být přijata opatření zaručující, že i chudí lidé budou mít přístup k základním informacím, které jim umožní vytvářet a vyjadřovat názory a činit informovaná rozhodnutí o vládě a společnosti.

(3) Přímá finanční podpora. Tam, kde nepřímá podpora (například nižší daně) nestačí, by státy měly zvážit přijetí přímé finanční podpory kvalitní žurnalistiky. Ta by měla směřovat cíleně ke konkrétním typům novinářských postupů nabízejících zpravodajství či původní investigaci. Jakékoli dotace nebo jiné formy finanční podpory by měly být poskytovány na základě objektivních, spravedlivých kritérií a zcela transparentně. A rozhodoval by o nich na státu nezávislý orgán. Podpora by podléhala pravidelné kontrole a přezkumu.

(4) Podpora investigativní žurnalistiky. Státy by měly v úzké spolupráci s národními sdruženími novinářů, odbory a příslušnými organizacemi občanské společnosti zvážit zřízení národních fondů, grantů a/nebo jiné cílené pomoci investigativní žurnalistice či podporu stávajících fondů a projektů. Statuty těchto fondů by měly zaručit, že nejsou ziskové, budou provozované nezávislým orgánem a budou řízeny transparentně a odpovědně. Tyto fondy by přijímaly veřejné granty, dotace i soukromé dary.

Inspirace filmovým fondem

Jak jsem již konstatoval, státní podpora soukromým médiím má v tuzemsku řadu odpůrců. Argumentují tím, že by jejím přijetím novináři údajně přišli o nezávislost a šli by na ruku vládě. Za mě je to celé o nastavení podpory, a především těch orgánů, které by státní podporu rozdělovaly.

Kupříkladu Státní fond kinematografie každoročně rozděluje mezi tvůrce filmů stamiliony korun. Dělo se tak i za vlády Andreje Babiše. A určitě lze jen těžko tvrdit, že by se tuzemští filmaři kvůli podpoře jakkoliv lísali do přízně majitele Agrofertu a premiéra v jedné osobě.

Je to o nastavení systému a osobní integritě. Zopakujme, že soukromá média mají nezastupitelnou úlohu v demokratickém systému a osvícený stát by jim měl v těžkých dobách pomoci. Protože pokud padnou, stane se stát fakticky bezbranným proti vnitřním i vnějším uzurpátorům svobody.

Deset let od ovládnutí Mafry Andrejem Babišem česká média nevzkvétají a důvěryhodnost novinářů v očích veřejnosti stále klesá, i přes výrazné – a mnohdy vlivné – mediální ostrůvky pozitivní deviace. Český stát by měl podpořit všechny ženy a muže, kteří se odmítli stát součástí obřích byznysových skupin, jež média vnímají pouze jako prostředek k dosažení svých cílů. Je to v bytostném zájmu státu i jeho obyvatel, protože svobodná média jsou čtvrtým pilířem demokracie. Bez nich se systém dříve či později zhroutí.