Odskočit si z práce na popravu. Komunistům se zájemci o funkci kata hlásili i v 50. letech

Historie českého vězeňství sice zná jména mnoha katů, nikoli však všech. Známý je proslulý kat Mydlář i první poválečný kat František Nenáhlo, který popravil Karla Hermanna Franka. V době komunismu, po únoru 1948, však žádní profesionální kati nebyli; rekrutovali se z řad dobrovolníků, lidí s běžným civilním povoláním, kteří si k popravám jen odskočili od své běžné práce. Za jednoho popraveného pak inkasovali smluvní odměnu.

Později byli příležitostnými katy – opět za mimořádnou odměnu – příslušníci Sboru nápravné výchovy. Zejména v počátku 50. let neměli „kati z lidu“ o práci nouzi. V roce 1950 bylo jen v rámci politických procesů vykonáno 56 poprav, v roce 1951 celkem 60 a vrchol komunistického běsnění přišel o rok později, kdy na oprátce skončilo 66 lidí nepohodlných režimu.

Nejhumánnější postup při popravě

„Stanovit přesný počet popravených z politických důvodů v komunistickém Československu není jednoduché. Mnohdy jde o hraniční případy, kdy byl například politizován kriminální trestný čin. My evidujeme celkem 266 popravených, které jsme rozdělili do dvou kategorií: Popravení z politických důvodů v Československu 1948 – 1989 zahrnující 236 jmen a kriminální případy nesoucí stopy politické manipulace a případy v minulosti vydávané za politické s celkem 30 jmény,“ říká Petr Mallota, historik Ústavu pro studium totalitních režimů.

Ve výčtu chybí případy úmrtí vězňů bez rozsudku, ubitých v rámci tvrdých výslechů a mučení ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti v 50. letech. „V dobových statistických údajích o příčinách úmrtí vězňů ve vyšetřovací vazbě se až nápadně často vyskytuje diagnóza srdečního selhání, a to i v případě osob mladšího věku,“ konstatuje Aleš Kýr, vedoucí Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby.

I když jména popravčích a jejich pomocníků nebyla dosud úředně zveřejněna, mnohá jména dobrovolných katů z doby komunismu díky pracím badatelů a historiků známa jsou. Kupříkladu historik Petr Blažek už před několika lety zveřejnil dokument podepsaný přednostou Ústavu pro soudní lékařství Karlovy univerzity v Praze prof. MUDr. Františkem Hájkem, který 21. června 1950 novému popravčímu Josefu Trojanovi (civilním zaměstnáním úředník holešovických jatek) potvrzuje, že mu byla vysvětlena „theorie oběšení, jakož i nejhumánnější postup při popravě“.

S humanitou to však mělo pramálo společného. Trojan doplnil prvního kata nového režimu Vladimíra Trundu. Jen pár dní poté, 27. června 1950, byli na na dvoře pankrácké věznice popraveni Milada Horáková, Záviš Kalandra, Oldřich Pecl a Jan Buchal. „Popravčí Josef Trojan měl dva pomocníky, Václava Albrechta a Huga Šídla, kteří mu při popravách pomáhali. Všichni tři si vždy rozdělili za jednu oběšenou osobu 4000,- Kčs.

Podle torzovitě dochované dokumentace Josef Trojan popravoval minimálně do podzimu 1953. Oběsil několik desítek osob, z nichž značná část byla odsouzena v politických procesech,“ popsal Petr Blažek.

Smrt v ceně třetiny motorky

Bonusem byla každoroční odměna ve výši 6000 Kčs vyplácená ve čtyřech splátkách po 1500 korunách. Odměny pro katy se radikálně snížily spolu s měnovou reformou v roce 1953 – nejprve na 600 korun za popravu, po roce 1954 na 800 Kčs.

„Odměna podle uzavřené smlouvy byla vyplácena po každé vykonané popravě. Suma byla stanovena jednotně bez ohledu na osobu odsouzenou k trestu smrti. Popravčí Trunda nezískal ani speciální odměnu za popravu ženy – Milady Horákové,“ konstatuje Aleš Kýr.

Pro lepší představu: 600 Kč byla po měnové reformě přibližně polovina průměrného měsíčního platu, dnes by to odpovídalo zhruba 17 500 korunám. A kupříkladu v roce 1956 bylo možné si koupit motocykl Jawa 550 za 2 000 Kčs.

Zmíněný Vladimír Trunda musel jako kat skončit poté, co StB od svých donašečů zjistila, že se spolu s pomocníkem Albrechtem svými přivýdělky chlubí kolegům v tehdejších mladoboleslavských Automobilových závodech. Jejich „práce“ přitom měla zůstat v utajení.

Trundu pak nahradil František Skořepa, angažován byl v listopadu 1950 a na svém seznamu má mimo jiné Rudolfa Slánského. Trojan a Skořepa přišli o svůj velmi specifický, ale v dané době lukrativní vedlejšák k 1. červenci 1954. Smlouvu s Generální prokuraturou poté získali již řádní zaměstnanci ministerstva vnitra Karel Krejzl, Václav Rejman a Vladimír Soustružník.

Jak se vzdělat na kata?

V první polovině 50. let se v Československu popravovalo krutým způsobem, de facto udušením na oprátce zavěšené na kladce na vztyčeném prkně.

„V letech 1948 – 1954 byla používána šibenice ze silného prkna s hákem pro závěsnou oprátku a kladkou s lanem k vytažení popravovaného. V letech 1954 – 1989 byly prováděny popravy na krátké oprátce, zavěšené na zdi popravčí cely, pod kterou bylo mechanicky ovládané propadliště,“ popisuje katovskou praxi Aleš Kýr.

Od počátku roku 1953 se v Čechách popravovalo výhradně ve věznici Pankrác, od roku 1954 již jen v suterénu, ve vyhrazené cele. Na Slovensku byla popravčím místem Bratislava. Jak uvádí publikace o trestech smrti 1918 – 1989 autora Otakara Lišky a kolektivu autorů, v roce 1945 uzavřelo „pověřenictvo spravedlnosti v Bratislavě“ smlouvu s Josefem Appelem, mistrem popravčím. Ten si v srpnu roku 1953 stěžoval, že již od ledna téhož roku mu není vyplácena čtvrtletní odměna ve výši 3000 Kčs ve staré měně a zároveň že nebyl přizván k žádnému výkonu trestu smrti.

Dochovány jsou i dopisy, kde se zájemci o práci popravčího aktivně zajímají. Autor tohoto textu dohledal v Archivu bezpečnostních sborů dopis Slováka Juraje Ličky z března roku 1964 adresovaný ministerstvu spravedlnosti:

„Chtěl bych se touto cestou informovat, kdo v naší socialistické vlasti vykonává popravy, zda takový člověk je a jak bych se s ním mohl dostat do styku, později být jeho spolupracovníkem a nástupcem. Též bych potřeboval vědět, jaké vzdělání je potřebné k těmto úkonům a kde je možné ho získat.“

Ministerstvo dopis obratem postoupilo Generální prokuratuře. I odpověď je zajímavá. Náčelník sekretariátu plukovník Kotala nejprve pisateli oznamuje, že „dotaz je svým obsahem zcela výjimečný“ a dále vysvětluje: „V naší socialistické společnosti je trest smrti trestem výjimečným, jen velmi zřídka používaným, a proto není také žádný pracovník, který by byl ‚katem‘ z povolání. Výjimečnost trestu smrti je projevem humánnosti naší společnosti a proto výkon trestu smrti není veřejnosti přístupný.“

Jsem vyučený řezník

Další podobné dopisy – tentokrát ještě z počátků komunistického režimu a z dob politických procesů 50. let – zveřejnil v publikaci Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918–1989 historik Tomáš Bursík (jména pisatelů anonymizoval). Už v dubnu 1948 dorazilo na ministerstvo spravedlnosti psaní, v němž podepsaný J. T., podúředník II. platové třídy v Národní a universitní knihovně žádá o místo popravčího.

„Vychodil jsem pět tříd obecné školy a tři třídy měšťanské školy. (…) Vyučil jsem se řemeslu řeznickému a uzenářskému. (…) Od 1. 1. 1938 jsem nastoupil v Národní a univerzitní knihovně v Praze 1, kde jsem zaměstnán doposud. Jsem ženat, otcem jednoho dítěte. Podávám tuto žádost v plném vědomí jejích důsledků a zavazuji se zachovávat úřední tajemství.“

Další dochované dopisy jsou z let 1953 a 1956. „Jsou dokladem toho, že i v 50. letech byl o funkci mistra popravčího zájem. Podle mého názoru se jedná i o výpověď o režimu samotném a o jeho hrůznosti,“ napsal historik Tomáš Bursík.

Z dopisu z roku 1953: „Podepsaný J. M., ppor. SNB (…) služebně přidělený k MNB v Praze (…), žádá touto cestou o přijetí za popravčího. V době okupace jsem byl politickým vězněm v koncentračním táboře Oranienburg-Sachsenhausen, a to od roku 1939 až do konce okupace. Jsem členem KSČ a u SNB sloužím od roku 1945 jako výkonný orgán, s prospěchem velmi dobrým. (…) Bude-li mně dána Vaším přijetím důvěra, že budu touto funkcí pověřen, slibuji, že ji budu zastávat s vědomím, že přispívám naší vlasti v jejím budovatelském úsilí, tím, že budu vykonávat spravedlivé rozsudky nad zrádci naší vlasti.“

Z dopisu z roku 1956: „Soudruhu prokurátore! Snad se Vám můj dopis bude zdát poněkud podivný. Bude se Vám zdát, že jsem blázen. Ale není to pravda. Je to pro Vás maličkost a pro mne by to byl velký převrat v životě. Jde o následující věc: Jsem voják. Moje zdraví není takové, abych mohl plně vykonávat vojenskou presenční službu. Cítím se jaksi pozadu za ostatními soudruhy ve vykonávání služby na obranu vlasti. Proto bych Vás prosil, jestli by to nešlo zařídit, abych alespoň po dobu mé základní služby státu nemohl vykonávat práci jako vykonavatel rozsudků smrti proti všem, kteří chtějí narušovat klidný život v naší vlasti,“ psal tehdy dvacetiletý muž F.K., vojín a jak sám hlásil „vyučený nástrojař s dvěma roky večerní průmyslovky“.

Podle Aleše Kýra šlo ale i tehdy spíše o výjimečné případy: „Zájem o místo popravčího nebyl velký. A to ani před rokem 1948. Ani finanční odměna nebyla rozhodující.“

Popravovalo se tady ve sklepě

„Když se někdo dobrovolně hlásí k tomu, že provede popravu, jak si to vysvětlit? Asi to byl někdo, kdo měl v povaze násilnické sklony, kde bonusem bylo ještě to, že dostane finanční prémii. V každém případě to muselo být nějaké pokřivení charakteru, povahy,“ říká advokát Milan Hulík, který před rokem 1989 v řadě případů hájil disidenty a další lidi pronásledované režimem. Sám ale v minulosti hájil i několikanásobného vraha, který nakonec skončil na popravišti.

Po roce 1989 stál v čele dnešní Vězeňské služby a vzpomíná na to, jak se na pražské Pankráci snažil získat informace o tamní popravčí místnosti. Poslední poprava – v případě vraha Vladimíra Lulka – se tam konala ještě 2. února 1989.

„Když jsem tam přišel, zajímal jsem se o to, jak se tam popravovalo, ale nikdo o tom nechtěl mluvit. Ptal jsem se, jestli tu byl nějaký kat, nebo jak to bylo? Až když jsem jim pohrozil, tak to z nich začalo pomalu lézt s tím, že se popravovalo ‚tady ve sklepě‘. Dovedli mne tam a bylo to hrozné,“ vzpomíná na své seznámení s pankráckou popravčí místností. Mokvaly v ní stěny, omítka byla celá plesnivá. V koutě stála rezavá skříňka, v ní špinavá oprátka se skvrnami od krve – vesměs šlo ale o oprátky popravených kolaborantů a nacistů po skončení druhé světové války – a rezavá trubka. Ve zdi byla díra.

„Vzali ti trubku, vrazili ji do díry a na ni pověsili oprátku. Pod ní bylo propadliště, ale to mělo malou hloubku. Když tam někoho pověsili, tělo nedostalo tu správnou rychlost na to, aby se zlomil vaz. Takže se třeba dva bachaři pověsili na toho popravovaného, aby ho udusili. To všechno jsem z nich doloval,“ popisuje Hulík.

Vedle propadla byla druhá, podobně hrozně vypadající místnost, kam skrze plechová dvířka vedla páka. „Když se za ni zatáhlo, tak se propadlo otevřelo. Bylo to děsivé, když si uvědomíte, že se ještě na toho člověka museli pověsit,“ říká Hulík s tím, že stálý kat na Pankráci nebyl a již ne tak časté popravy obstarávali vybraní příslušníci Sboru nápravné výchovy.

Odměna pro kata byla v posledních letech poprav (v posledních třiceti letech před pádem komunismu na popravišti končili již výhradně odsouzení vrazi) ve výši 1700 Kčs, pro pomocníka pak 1100 korun.

Posledním popraveným v politickém procesu v Československu, za údajnou velezradu, byl tehdy sedmadvacetiletý Vladivoj Tomek. Jeho poprava proběhla 17. listopadu 1960 v 11:40 hod. ve věznici Praha-Pankrác.

Úplně poslední poprava v Československu se pak odehrála v Bratislavě, kde byl 8. června 1989 pověšen trojnásobný vrah Štefan Svitek. Trest smrti ze zákona zmizel 1. července 1990; s ním i možnost poněkud zvráceného katovského přivýdělku.

Výše uvedený text vychází z článku, který HlídacíPes.org připravil pro měsíčník Reportér.