Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Věznice Pankrác. Ilustrační foto z exkurze herců a tvůrců Švandova divadla v místech, kde se ve věznici v minulosti popravovalo. Foto: Petr Topič/ MAFRA/ Profimedia
,

O popravách na Pankráci nikdo nechtěl mluvit. Ale nakonec mne do toho sklepa vzali

Advokát Milan Hulík před rokem 1989 pravidelně hájil disidenty a další lidi stíhané režimem v politických procesech. Po revoluci stál ve vedení předchůdce dnešní BIS, později i Vězeňské služby. Právě ve vedení Vězeňské služby se setkal s řadou tehdy nových informací o tom, jak se za komunismu popravovalo. 

Nejprve k vašemu angažmá ve Vězeňské službě po listopadu 1989 – jak jste se dostal právě tam? Tehdy se to ještě jmenovalo Sbor nápravné výchovy.

Po převratu přišel Franta Stárek zvaný Čuňas a řekl, že mne potřebují, že musím na čas opustit advokacii s tím, že bych šéfoval nové tajné službě – Úřadu na ochranu ústavy a demokracie, dnešní BIS. Ředitelem tam byl pán před důchodem, já mu dělal zástupce, ale fakticky jsem to řídil. Po dvou letech ale vznikla kritická situace ve vězeňství; všichni vězňové využili situace, všichni se označovali za politické, nevinně odsouzené, došlo k několika povstáním. A Václav Havel – detaily si už nevybavuji – řekl: Tak tam dáme Hulíka. Dostal jsem tedy hodnost podplukovníka a stal se prvním náměstkem v tom, co je dnes Vězeňská služba. I tam byl za zásluhy jako ředitel nějaký důchodce, takže jsem to de facto řídil – vazbu i výkon trestu.

Popsal jste, jakým šokem pro vás bylo, když jste na Pankráci narazil na místnost, kde bylo popraviště… Jak to vypadalo?

Poslední poprava proběhla ještě v červnu 1989. Když jsem tam přišel, zajímal jsem se o to, jak se tam popravovalo, ale nikdo o tom nechtěl mluvit. Ptal jsem se, jestli tu byl nějaký kat, nebo jak to bylo. Až když jsem jim pohrozil, tak to z nich začalo pomalu lézt s tím, že se popravovalo „tady ve sklepě“. Dovedli mne tam a bylo to hrozné.

Byla to místnost, kde mokvaly stěny, omítka byla celá plesnivá. Byla tam rezavá skříňka, v ní špinavá oprátka se skvrnami od krve a rezavá trubka. Ve zdi byla díra. Vzali trubku, vrazili ji do té díry, na ni pověsili oprátku. Pod ní bylo propadliště, ale mělo malou hloubku. Když tam někoho pověsili, tělo nedostalo tu správnou rychlost na to, aby se zlomil vaz. Takže se třeba dva bachaři pověsili na toho popravovaného, aby ho udusili. To všechno jsem z nich doloval… Vedle propadla byla druhá, podobně hrozně vypadající místnost, a skrz plechová dvířka tam vedla páka. Když se za ni zatáhlo, tak se propadlo otevřelo. Bylo to děsivé, když si uvědomíte, že se ještě na toho člověka museli pověsit.

Mluvil jste i s někým, kdo nějakou popravu vykonával?

Ne. Stálý kat tam nebyl, vždycky to nějaký příslušník dostal jako vedlejšák, dostal za to nějakou zvláštní odměnu.

Když se podržíme těch politických poprav. Dáváte vedle zločinného režimu a justičního systému nějakou vinu i samotným popravčím, kteří byli původně dobrovolníci, kteří měli jinak svá civilní zaměstnání, později asi právě lidé z řad dozorců?

Když se někdo dobrovolně hlásí k tomu, že provede popravu, jak si to vysvětlit? Asi to byl někdo, kdo měl v povaze násilnické sklony, kde bonusem bylo ještě to, že dostane finanční prémii. V každém případě to muselo být nějaké pokřivení charakteru, povahy.

Ptal jsem se, jestli tu byl nějaký kat, nebo jak to bylo. Až když jsem jim pohrozil, tak to z nich začalo pomalu lézt s tím, že se popravovalo „tady ve sklepě“.

Zmínil jste, že jste našel i použitou oprátku…

My jsme jich našli celou krabici. U každé bylo napsáno, kdo byl touto oprátkou popraven. Vesměs šlo ale o oprátky z poválečných let, z poprav kolaborantů, nešlo o oprátky po roce 1948. Myslím, že jsou teď součástí muzea vězeňství na Pankráci.

Vy jste ve své kariéře advokáta před rokem 1989 někdy obhajoval někoho, kdo dostal trest smrti?

Ano. Dokonce jsem zažil strašlivé dilema. Obhajoval jsem čtyřnásobného vraha, jmenoval se Hrnčiřík – zabil a zneužil čtyři staré ženy a dostal trest smrti. Když byl rozsudek vynesen, samozřejmě jsem podal ihned odvolání, což byla má povinnost. Můj klient ale povstal a řekl, že s odvoláním nesouhlasí a bere jej zpátky. Ocitl jsem se v dilematu – musím se řídit pokyny klienta, ale musím vždy chtít i jeho prospěch. U vrahů je to pochopitelně náročné, ale nikdy nemůžete říct to, co říkali advokáti v 50. letech u politických procesů, že žádají nejpřísnější potrestání svých klientů, jako třeba v procesu se Slánským či Londonem.

Jak jste ten rozpor vyřešil?

Poprvé jsem u soudu nevěděl, co říct. Načež se na mne obrátil předseda soudu a chtěl moje vyjádření. Řekl jsem jen, že to ponechávám na rozhodnutí soudu. Tak to zaprotokolovali a později jsem se dočetl v novinách, že byl Hrnčiřík asi o čtyři měsíce později popraven.

V jednom svém textu jste zmínil i hrůznou popravu Olgy Hepnarové, která ještě v popravčí místnosti bojovala o život se třemi příslušníky Sboru nápravné výchovy…

To mi vyprávěli přímo na Pankráci. Když pro ni ráno přišli, ona už věděla, že to je ta chvíle a ačkoli sama žádala o trest smrti, začala se rvát o život.

Zmiňuji to proto, že ji hájil váš kolega JUDr. Topič, který krátce po její popravě spáchal sebevraždu. Zeptám se ale obecně – jak velký tlak byl na vás advokáty takto sledovaných případů a také politických kauz?

Obhajoval jsem spoustu disidentů a ze strany advokacie na mne tlak činěn nebyl, to už nebylo jako v 50. letech. Něco jiného byl tlak ze strany estébáků. Ti na mne nátlak činili, snažili se mne zastrašit, volali mne k výslechům, chtěli po mě informace týkající se mých klientů – disidentů. Já to odmítl s tím, že jsem vázán jako advokát mlčenlivostí.

A jeden ten estébák, major, mi pohrdlivě řekl: Pane doktore, taky by se vám mohlo stát, že už byste nemohl nikoho obhajovat. Já mu na to řekl, že jemu by se zase mohlo někdy stát, že už by nemohl dělat majora a co by dělal? Zíral na mne, jak to jako myslím. Já jsem vyučený zedník, povídám mu, a mám i stavební průmyslovku, když nebudu moct dělat advokáta, uživím se. Jak se uživíte vy? Nebyl schopen slova.


Pozn. red.: Rozhovor s Milanem Hulíkem vznikl již v loňském roce, v rámci přípravy materiálu na téma „kati komunismu„. 

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

11 komentářů

  1. petrph napsal:

    Prokristapána. Že se o tu hrůzu zajímal drsný pan advokát, co ty obžalované sám kdysi obhajoval se ještě pochopit dá..
    Ale ta horní ilustrační fotečka “ .. z exkurze herců a tvůrců Švandova divadla v místech, kde se ve věznici v minulosti popravovalo.“, to už je fakt síla.

    A když si pak člověk dohledá podrobnosti k tomu snímku v článku s názvem „Mandlová a Baarová si v cele na Pankráci vyčítají milence. Kdo to napsal?
    Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/mandlova-baarova-v-cele-divadlo.A151106_093232_divadlo_ts
    „..s vysvětlením „..Ač jde o fikci a ženy se na Pankráci nesetkaly“, takže k sehrání téhle smyšlené scény potřebovaly hérečky divadla přímou inspiraci v popravčí komoře na Pankráci, to už je fakt brutal..
    A pak že tenhle režim i se svou kulturní scénou si neumí dělat pořádnou propagandu 🙂

  2. Tsogt Batbayar napsal:

    Mno, posledním popraveným v tom červnu byl Štefan Svítek, ale to se stalo v Bratislavě. Byl to nekolikanásobný vrah (zabil svou těhotnou ženu a dvě děti).
    Na Pankráci byl posledním popraveným Vladimír Lulek, ten zabil manželku, 4 děti a pokusil se zabít sousedku.
    Ani jednoho z nich není žádná škoda.

    • Jan Hus napsal:

      Naprostý souhlas. Takoví zločinci si smrt udušením v oprátce zasloužili, bylo to nejen podle práva, ale bylo to i navýsost spravedlivé. Co není spravedlivé v dnešní době, že se mohou dostat na svobodu i vrazi odsouzení na doživotí. Je špatně, že v takových případech si soudci a soudní znalci hrají na bohy.

    • Johny napsal:

      Přesně, žádná škoda! To jen potrhlí „novináři“ budou kňučet, že pověsili někoho, kdo zabil dvě děti a těhotnou ženu….

  3. Milda napsal:

    Tak nevím, na Pankráci se popravovalo na zadním dvoře na tzv. krátkou oprátku. Nikdy to nebylo jako na západě, že by váha těla měla zlomit vaz. Vždy se škrtilo. Milada Horáková umírala déle jak 14 minut. Až déle se popravčímu nechtělo tak dlouho čekat a tak s popravovaným několikrát zakroutil a tím mu praskl vaz.

  4. Sam napsal:

    Krátce po listopadu 1989 televize vysílala reportáž z místností, kde se před rokem 1990 popravovalo. Ještě to tam nevypadalo nějak hrozně, jak Halík popisuje. Jinak souhlasí. Vzpomínám, že v horní místnosti byl ještě stůl, za kterým sedával soud, který rozsudek vynesl.
    To, že popraveného ještě škrtili dozorci, považuji za vymyšlené báchorky. To se nedělo ani ve středověku. Stejným způsobem byli popravováni po r.45 váleční zločinci, přičemž smrt konstatovali lékaři už po několika vteřinách.

    • Zdenál napsal:

      Hrozně to tam vypadalo vždy. A soudruzi se rádi chlubili touto místností a rádi ji ukazovali zatčeným, kde budou viset. Nejhorší byl ale ten řev, když na popravu někoho smýkali. Na to se nezapomíná.

    • Robin napsal:

      A co byste jim tam chtěl dát, švédské stoly ať se ještě nažerou, záclonky a koberec? Ach jo…

  5. MP napsal:

    Opravdu skutečný disident Petr CIbulka se o panu Hulíkovi ve své knize nevyjadřuje zrovna kladně.Spíš tak,že ti co nebyli zrovna prominentní,tak ty potopil.Tak z Cibulky udělali skoro blázna aby už neprudil.

  6. Karlos napsal:

    Nejvíc za bolševika trpěl Magor Jirous a oni ho nepověsili.
    Ivan Martin Jirous : „Bolševiku, dej mi píku, já tě píchnu do pupíku.“

    KDYŽ NEJDE O KRK, NENÍ UNDERGROUND. „Největší lumpárna byla v tom, že Magor byl jediný, kdo za normalizace doopravdy trpěl. Ani Václav Havel nezkusil tolik co Ivan Martin Jirous! Magor byl vlastně jediný,kdo neměl kde bydlet a bydlel u kamarádů a kamarádek. V letech 1963¬-1969 vystudoval historii umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Na Jirouse bylo v neliterárních kruzích tradičně pohlíženo jako na opilce, který se rád obnažuje na veřejnosti nejen odkládáním svršků, ale i svým vulgárním slovním projevem. Jako bláhové, magorské, však působily i autorovy srážky se zákonem, draze zaplacené ztrátou svobody. První trest přišel v létě roku 1973 po hospodském konfliktu s kapitánem StB ve výslužbě Holubem. Magor před ním měl rozkousat Rudé právo a vykřiknout: „Zítra takhle sežereme komunisty!“ Holuba však neméně rozčilil i popěvek: „Bolševiku, dej mi píku, já tě píchnu do pupíku.“

    • Zdenál napsal:

      Jirous byl jediný, kdo za normalizace trpěl? Neměl by jsi tolik pít, protože pak plácáš nesmysly.

Přidávání komentářů není povoleno