Advokát Milan Hulík před rokem 1989 pravidelně hájil disidenty a další lidi stíhané režimem v politických procesech. Po revoluci stál ve vedení předchůdce dnešní BIS, později i Vězeňské služby. Právě ve vedení Vězeňské služby se setkal s řadou tehdy nových informací o tom, jak se za komunismu popravovalo. 

Nejprve k vašemu angažmá ve Vězeňské službě po listopadu 1989 – jak jste se dostal právě tam? Tehdy se to ještě jmenovalo Sbor nápravné výchovy.

Po převratu přišel Franta Stárek zvaný Čuňas a řekl, že mne potřebují, že musím na čas opustit advokacii s tím, že bych šéfoval nové tajné službě – Úřadu na ochranu ústavy a demokracie, dnešní BIS. Ředitelem tam byl pán před důchodem, já mu dělal zástupce, ale fakticky jsem to řídil. Po dvou letech ale vznikla kritická situace ve vězeňství; všichni vězňové využili situace, všichni se označovali za politické, nevinně odsouzené, došlo k několika povstáním. A Václav Havel – detaily si už nevybavuji – řekl: Tak tam dáme Hulíka. Dostal jsem tedy hodnost podplukovníka a stal se prvním náměstkem v tom, co je dnes Vězeňská služba. I tam byl za zásluhy jako ředitel nějaký důchodce, takže jsem to de facto řídil – vazbu i výkon trestu.

Popsal jste, jakým šokem pro vás bylo, když jste na Pankráci narazil na místnost, kde bylo popraviště… Jak to vypadalo?

Poslední poprava proběhla ještě v červnu 1989. Když jsem tam přišel, zajímal jsem se o to, jak se tam popravovalo, ale nikdo o tom nechtěl mluvit. Ptal jsem se, jestli tu byl nějaký kat, nebo jak to bylo. Až když jsem jim pohrozil, tak to z nich začalo pomalu lézt s tím, že se popravovalo „tady ve sklepě“. Dovedli mne tam a bylo to hrozné.

Byla to místnost, kde mokvaly stěny, omítka byla celá plesnivá. Byla tam rezavá skříňka, v ní špinavá oprátka se skvrnami od krve a rezavá trubka. Ve zdi byla díra. Vzali trubku, vrazili ji do té díry, na ni pověsili oprátku. Pod ní bylo propadliště, ale mělo malou hloubku. Když tam někoho pověsili, tělo nedostalo tu správnou rychlost na to, aby se zlomil vaz. Takže se třeba dva bachaři pověsili na toho popravovaného, aby ho udusili. To všechno jsem z nich doloval… Vedle propadla byla druhá, podobně hrozně vypadající místnost, a skrz plechová dvířka tam vedla páka. Když se za ni zatáhlo, tak se propadlo otevřelo. Bylo to děsivé, když si uvědomíte, že se ještě na toho člověka museli pověsit.

Mluvil jste i s někým, kdo nějakou popravu vykonával?

Ne. Stálý kat tam nebyl, vždycky to nějaký příslušník dostal jako vedlejšák, dostal za to nějakou zvláštní odměnu.

Když se podržíme těch politických poprav. Dáváte vedle zločinného režimu a justičního systému nějakou vinu i samotným popravčím, kteří byli původně dobrovolníci, kteří měli jinak svá civilní zaměstnání, později asi právě lidé z řad dozorců?

Když se někdo dobrovolně hlásí k tomu, že provede popravu, jak si to vysvětlit? Asi to byl někdo, kdo měl v povaze násilnické sklony, kde bonusem bylo ještě to, že dostane finanční prémii. V každém případě to muselo být nějaké pokřivení charakteru, povahy.

Ptal jsem se, jestli tu byl nějaký kat, nebo jak to bylo. Až když jsem jim pohrozil, tak to z nich začalo pomalu lézt s tím, že se popravovalo „tady ve sklepě“.

Zmínil jste, že jste našel i použitou oprátku…

My jsme jich našli celou krabici. U každé bylo napsáno, kdo byl touto oprátkou popraven. Vesměs šlo ale o oprátky z poválečných let, z poprav kolaborantů, nešlo o oprátky po roce 1948. Myslím, že jsou teď součástí muzea vězeňství na Pankráci.

Vy jste ve své kariéře advokáta před rokem 1989 někdy obhajoval někoho, kdo dostal trest smrti?

Ano. Dokonce jsem zažil strašlivé dilema. Obhajoval jsem čtyřnásobného vraha, jmenoval se Hrnčiřík – zabil a zneužil čtyři staré ženy a dostal trest smrti. Když byl rozsudek vynesen, samozřejmě jsem podal ihned odvolání, což byla má povinnost. Můj klient ale povstal a řekl, že s odvoláním nesouhlasí a bere jej zpátky. Ocitl jsem se v dilematu – musím se řídit pokyny klienta, ale musím vždy chtít i jeho prospěch. U vrahů je to pochopitelně náročné, ale nikdy nemůžete říct to, co říkali advokáti v 50. letech u politických procesů, že žádají nejpřísnější potrestání svých klientů, jako třeba v procesu se Slánským či Londonem.

Jak jste ten rozpor vyřešil?

Poprvé jsem u soudu nevěděl, co říct. Načež se na mne obrátil předseda soudu a chtěl moje vyjádření. Řekl jsem jen, že to ponechávám na rozhodnutí soudu. Tak to zaprotokolovali a později jsem se dočetl v novinách, že byl Hrnčiřík asi o čtyři měsíce později popraven.

V jednom svém textu jste zmínil i hrůznou popravu Olgy Hepnarové, která ještě v popravčí místnosti bojovala o život se třemi příslušníky Sboru nápravné výchovy…

To mi vyprávěli přímo na Pankráci. Když pro ni ráno přišli, ona už věděla, že to je ta chvíle a ačkoli sama žádala o trest smrti, začala se rvát o život.

Zmiňuji to proto, že ji hájil váš kolega JUDr. Topič, který krátce po její popravě spáchal sebevraždu. Zeptám se ale obecně – jak velký tlak byl na vás advokáty takto sledovaných případů a také politických kauz?

Obhajoval jsem spoustu disidentů a ze strany advokacie na mne tlak činěn nebyl, to už nebylo jako v 50. letech. Něco jiného byl tlak ze strany estébáků. Ti na mne nátlak činili, snažili se mne zastrašit, volali mne k výslechům, chtěli po mě informace týkající se mých klientů – disidentů. Já to odmítl s tím, že jsem vázán jako advokát mlčenlivostí.

A jeden ten estébák, major, mi pohrdlivě řekl: Pane doktore, taky by se vám mohlo stát, že už byste nemohl nikoho obhajovat. Já mu na to řekl, že jemu by se zase mohlo někdy stát, že už by nemohl dělat majora a co by dělal? Zíral na mne, jak to jako myslím. Já jsem vyučený zedník, povídám mu, a mám i stavební průmyslovku, když nebudu moct dělat advokáta, uživím se. Jak se uživíte vy? Nebyl schopen slova.

Pozn. red.: Rozhovor s Milanem Hulíkem vznikl již v loňském roce, v rámci přípravy materiálu na téma „kati komunismu„.