Ekonomika a energetika zemí Evropské unie, včetně Česka, je silně závislá na dodávkách klíčových surovin z Číny. Zatímco návyku na dodávky energií z Ruska se EU poměrně úspěšně zbavuje, dominance Číny u klíčových surovin je do budoucna značný ekonomický i bezpečnostní problém.

Na papíře ten plán vypadá docela hezky: zcela nezávislá na dovozu surovin z Ruska bude prý Evropská unie již v roce 2030. Cesta je také srozumitelná: přechod k bezemisní energetice, k rozvoji zelených a alternativních zdrojů i elektromobility. Jenže to vše odhaluje jiná závažná rizika…

Významná část základních surovin i celých komponentů pro výrobu baterií, větrné energetiky či fotovoltaiky je totiž Made in China. Případně má původ v zemích, kde si Čína vybudovala a udržuje silný vliv – především v Africe či Latinské Americe.

Kupříkladu až 80 % dovozu vybavení pro solární energetiku do EU pochází z Číny. Jde ale i o další oblasti jako je výroba baterií, elektromobilů, ale i léčiv a primárních nerostných surovin.

Přecházíme na zelenou

Přechod „na zelenou“ vyhání zájem o klíčové suroviny vzhůru. Podle odhadů se jen mezi lety 2020 – 2040 spotřeba klíčových surovin jako jsou nikl, kobalt, grafit či lithium a další globálně zdvojnásobí.

Například 92 % globální produkce grafitu je v Číně, Brazílii a Mosambiku, 91 % lithia má nyní původ v Austrálii, Chile a Číně, 78 % kobaltu v Kongu, Rusku a Austrálii… Podobné podíly lze nalézt i u řady dalších surovin jako je tellur, gallium, kadmium či indium, jež jsou klíčové pro fotovoltaiku.

ZDROJ: se svolením Asociace pro mezinárodní otázky

Jistým štěstím pro Evropu je fakt, že zásoby kritických surovin jsou po světě rozmístěny přeci jen rovnoměrněji, než jak to ukazuje jejich aktuální produkce. Příkladem může být opět lithium nebo mangan, u nichž se objevují a otevírají nová naleziště, včetně České republiky.

„Vyšší ceny surovin vedou k otevírání nových nalezišť a vyšší intenzitě těžby, čímž může dojít ke snížení rizikovosti a také ceny,“ uvádí studie Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) „Významné hrozby pro energetickou tranzici spojené s kritickými surovinami“.

Rozvoj nových nalezišť surovin je však nákladný a trvá také zhruba deset až dvacet let, a tak výsledky změny, na niž nyní tlačí EU, rozhodně nebudou hned.

Evropská komise si přitom ve vztahu ke kritickým surovinám dává velké cíle. V zemích EU by se do roku 2030 mělo těžit nejméně 10 % roční spotřeby kritických surovin, 40 % výrobní kapacity pro fotovoltaiku, větrnou energetiku, baterie, vodík z obnovitelných zdrojů, tepelná čerpadla, energetické sítě a zachytávání a ukládání CO2 má mít původ v EU.

A z jedné třetí země nesmí pocházet více než 65 % roční unijní spotřeby „každé strategické suroviny v jakékoli příslušné fázi zpracování“. „Je to takzvaná čínská klauzule, i když se tomu tak oficiálně říkat nemá,“ podotýká analytik AMO Tomáš Jungwirth Březovský.

Jde ale i o běžnější suroviny. Jen výstavba nových elektrických sítí v současnosti v EU vyžaduje každoročně pět milionů tun mědi a devět milionů tun hliníku, v roce 2040 má tato spotřeba stoupnout na 7,6 milionů, respektive 15 milionů tun.

Koncem června EU zveřejnila svou Strategii ekonomické bezpečnosti – ta se týká dodavatelských řetězců, kritické infrastruktury, technologické bezpečnosti a ekonomické závislosti.

„Vliv měl šok z narušení dodavatelských řetězců v době covidu a také obavy z dopadů vyostřující se situace v Indopacifiku a probíhající války na Ukrajině,“ říká Filip Šebok, analytik AMO se zaměřením na Čínu.

Nutno dodat, že z globálního pohledu spotřeba klíčových surovin států EU bude odpovídat zhruba 20 % celkové světové poptávky, hlavní trhy budou podle odhadů Mezinárodní agentury pro energii Indie, Čína a USA.

Europarlamentem v polovině července prošla i směrnice, podle níž se má zvýšit nezávislost Evropy na produkci čipů ze třetích zemí a podpořit jejich produkce v zemích EU.

„Už jen to, že Akt o čipech začal na začátku roku 2022 vznikat, podnítilo obrovské investice – přes 90 miliard eur – do tohoto odvětví napříč evropskými státy. Máme šanci stát se světovými lídry v polovodičovém průmyslu,“ věří pirátský europoslanec Mikuláš Peksa, který se tématu detailně věnuje.

Elektromobil z Pekingu

Aktuálně nicméně platí, že prakticky celý svět je silně závislý na těžbě a zpracování surovin v Číně. Téměř u všech kritických surovin Čína patří mezi tři největší světové producenty a zpracovatele.

Peking si tuto svou nadvládu dobře uvědomuje a umí ji zobchodovat ekonomicky i politicky. A geopoliticky nejistá je i situace u dalších velkých producentů jako je Demokratická republika Kongo, Indonésie nebo Chile.

Například Indonésie uvalila už v roce 2021 omezení na export svého niklu, produkci dolů na kobalt v Kongu zase ohrožují vnitřní konflikty, Čína a Rusko se surovinami a omezením jejich vývozu s cílem poškodit ostatní státy přímo kalkulují ve svých strategiích.

Jen dva roky starý příklad nabídl Peking, kdy trestal Litvu za její rozvoj vztahů s Tchaj-wanem neoficiálním embargem na dovoz z této pobaltské země i tlakem na evropské firmy, aby se odstřihly od litevských dodavatelů.

„Čína uvažuje i kontrole svého exportu technologií včetně komponentů pro fotovoltaiku – je to snadno politicky zneužitelné, je to ale i reakce na postup USA ve věci omezení exportu polovodičů pro čínský hi-tech sektor,“ říká Filip Šebok.

„V České republice by případný nedostatek kritických surovin ohrozil plánovaný rozvoj energetiky včetně rozvoje elektromobility. Podle středního scénáře Predikce vývoje elektromobilty v ČR by se v roce 2040 mělo na českých silnicích pohybovat okolo 2,3 milionu elektromobilů,“ uvádí studie AMO.

Právě elektromobily ukazují na rostoucí technologickou převahu Číny. Do rozvoje této oblasti napřel Peking pozornost už od roku 2008. Stát napomáhá rozvoji tohoto sektoru mixem dotací, daňových úlev a ochranářských opatření. A je to znát.

Jak uvádí AMO, vloni bylo 25 % nových aut prodaných v Číně elektrických (s 81% podílem aut domácích značek), což představovalo 59 % celkového světového prodeje elektrických aut.

V roce 2022 bylo šest z deseti největších výrobců baterií z Číny, Čína v tomto směru mohutně investuje i v Evropě.

ZDROJ: se svolením Asociace pro mezinárodní otázky

Čínu dohnat a předehnat

Debata v EU se proto vede i o možném zavedení cel na čínské elektromobily. Postoj ale zatím vyjasněný není, i proto, že Francie je sice pro, ale Německo (pro jehož automobilky je stále čínský trh zásadní) se staví proti.

„V sázce je budoucnost automobilového průmyslu v Evropě. Ochranářské tendence se budou objevovat stále častěji, povedou ale ke zdražení vozů. Je to cesta obchodních válek. Proto musíme případná opatření důsledně zvážit a nerozhodovat na první dobrou. Čína by to nenechala bez odvety,“ citoval ekonomický deník E15 českého europoslance Alexandra Vondru.

Závislost na Číně je i důsledkem přístupu Západu k Číně v uplynulých desetiletích: outsourcingu a přesunů výroby do Číny ve snaze ušetřit náklady.

„Vliv má i snaha Číny zajistit si vlastní energetickou bezpečnost, její protekcionismus a snaha posilovat v oborech s vyšší přidanou hodnotou. Čína tlačí na fúze a nákupy v rozvojových zemích, hlavně v oblasti těžby, už od roku 1988. Typickou ukázkou je Kongo. Jde o systematické dodávky techniky i lidské síly z Číny. Čína tím buduje závislost těchto zemí na sobě a dokáže toho pak využívat,“ vysvětluje Šebok.

Evropská unie i její jednotlivé země se v poslední době snaží Číně konkurovat i ve vztahu k třetím zemím. „Je to snaha rozvíjet aktivní diplomacii, jsou zde iniciativy pro investice, kde chce EU konkurovat Číně nejen vyšší kvalitou, ale také partnerstvím a hodnotovým přístupem,“ konstatuje Šebok. Příkladem jsou dvoustranné dohody jako je ta uzavřená mezi Německem a Chile nebo třeba nedávno summit EU – země Latinské Ameriky (za účasti ministra zahraničí Jana Lipavského i premiéra Petra Fialy se konal v polovině července v Bruselu).

Hlavními tématy summitu byly klima, obchod a investice, digitální oblast a zdravotnictví. Poslední takový summit se konal naposledy v roce 2015.

„Změna přístupu by se měla promítnout i do českých strategických dokumentů – bezpečnostní strategie, strategie pro klimatickou bezpečnost, energetická koncepce… Je nutné v tom ale překonat tradiční resortismus a je k tomu nezbytná centrální koordinace,“ zdůrazňuje analytik AMO Tomáš Jungwirth Březovský.