Poslední metry dokumentu Válečný zpravodaj jsou jako výstřel. I když ve skutečnosti z plátna znějí jen slova; jsou to ovšem slova výhružná, zlobná, vycházející navíc z vylhaného tvrzení. „Kdo by chtěl ohrozit naši zemi a náš lid, musí si být vědom, že odpověď Ruska bude mít pro vás takové následky, s jakými jste se ve svých dějinách ještě nikdy nesetkali,“ hrozí na konci filmu ruský diktátor Putin. Ale Rusko přece nikdo neohrožoval a neohrožuje, samo je agresorem.

Autoři snímku David Čálek a Benjamin Tuček zařadili Putinova slova mimo obraz na závěr filmu, aby připomněli, že nebezpečí z východu, které udeřilo plnou silou a pustoší Ukrajinu, stále trvá a je varováním pro Evropu i svět.

Text, jehož autorem je kulturní publicistika Agáta Pilátová, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Filmaři sledovali déle než rok zpravodaje Českého rozhlasu na Ukrajině Martina Dorazína. Časosběrný snímek vypovídá o náročné práci novináře uprostřed válečného konfliktu. Jezdili s ním až k frontové linii, zaznamenávali nálety dronů a raket, zachytili ničivé následky bombardování.

A stejně jako on byli pořád mezi místními: hovořili s vojáky, s obyvateli měst, jimž Rusové zničili dům, sdíleli smutek a zoufalství nad padlými a zabitými civilisty, rozváželi bochníky chleba a další humanitární pomoc.

Hlas utopený v slzách

Reportér Dorazín pracuje skoro pořád, chodí válečným územím s helmou na hlavě a v neprůstřelné vestě a denně vysílá.

Ozývá se ze sklepního krytu i z relativního klidu hotelového pokoje; líčí život v rozbombardovaném městě a jeho mikrofon přitom zachycuje výbuchy dopadajících raket a dronů.

Podívejte, právě nad námi letí dron a vybírá si cíl, upozorňuje v jedné chvíli Martin. Buď nás nechá projet, nebo zaútočí… Šťastně projeli.

Pro nerušenou relaci hledá aspoň trochu bezpečné místo za zdí polozbořeného domu; zaznamenává bezradné dialogy lidí, kteří netuší, co bude zítra, i výroky o bojové odhodlanosti; spolu s nimi se modlí a zpívá duchovní píseň, s truchlícími pohřbívá mrtvé.

Komentuje svou práci prostě, věcně, nicméně přesvědčivě. Je zkušený novinář a dokáže na kameru výstižně charakterizovat svůj život i dění kolem. Ale nemůže být natolik obroušený, aby nad tou totální zkázou občas nepodlehl emocím.

Upřímně přiznává citově náročné momenty a vypráví, jak nemohl dál vysílat, protože se mu utopil hlas v slzách. Hovoří o technických problémech v zemi, kde agresoři soustavně ničí infrastrukturu a kde často nejde elektřina nebo není signál. Zamýšlí se nad údělem válečného reportéra a míní, že takovou práci může těžko dělat někdo s rodinou.

Tvůrci filmu to vše dlouhé týdny prožívali s ním. A neměli to o nic snazší než protagonista. Spolu s ním a se sympatickým pekařem a humanitárním aktivistou Olehem Tkačukem podstupovali obdobná nebezpečí, nepohodlí a patrně i strach o život. Však také kamera zachytila i řadu společně prožitých velmi napjatých okamžiků, kdy další cestu i natáčení přerušil nálet.

Podívejte, právě nad námi letí dron a vybírá si cíl, upozorňuje v jedné chvíli Martin. Buď nás nechá projet, nebo zaútočí… Šťastně projeli. Při líčení reportérových válečných dnů i sami filmaři museli prokázat značnou odvahu. (O tom ve filmu ovšem není řeč, proto to připomínám.)

Autoři dokázali vytvořit tak autentickou atmosféru, že nemáme pocit pouze sledujícího diváka, ale účastníka. Jako bychom byli při tom…

Měli bychom více slyšet

Mimochodem výše zmíněný Oleh Tkačuk je pozoruhodná postava dokumentu; rozváží chléb do oblastí, kde zbylo už jen málo obyvatel a kde nefunguje žádný obchod, pomáhá tam, kde potřebují podpořit, něco přivézt či zařídit. Je také věrným druhem a cenným místním pomocníkem válečného zpravodaje, proto se právem stal i jedním z hrdinů dokumentu.

Snímek je silnou a přesvědčivou výpovědí o práci Martina Dorazína. „Hluboce mě oslovila koexistence humanismu a profesionality protagonisty našeho snímku. Bylo zajímavé a inspirativní sledovat, jak vysoce respektovaný novinář naplňuje své pracovní poslání a zároveň nezištně lidem pomáhá,“ vystihl to producent Václav Flegl, který má na vzniku Válečného zpravodaje velkou zásluhu.

K tomu je třeba dodat i další velký přínos filmu: hodně vypovídá také o válce na Ukrajině, o závažnosti a nedozírném významu konfliktu, o utrpení Ukrajinců i jejich nezdolnosti.

Autoři přitom dokázali vytvořit tak autentickou atmosféru, že nemáme pocit pouze sledujícího diváka, ale účastníka. Jako bychom byli při tom – u vzrušených rozhovorů, při rozvážení chleba, u večeře s místními, při modlitbách, v autě za jízdy po ostřelované silnici. Slyšíme zblízka střelbu a výbuchy dopadajících raket.

Však také doléhají až k nám, měli bychom je víc slyšet.