Eva Pilarová v roce 2019
Post Bellum,

„Neměla jsem odvahu jako Marta,“ tvrdila Eva Pilarová. Zažila osobní ztráty i útlak StB

Krátce před smrtí se zpěvačka Eva Pilarová v rozhovoru pro Paměť národa znovu vrátila k podpisu tzv. Anticharty: „Měla jsem strach a byla jsem zbabělá. Přiznávám se k tomu.“ Chtěla prý v chmurném normalizačním období jen rozdávat radost, navzdory tomu, že sama v životě prožila zdrcující chvíle. Vzpomínky Evy Pilarové patří do Příběhů 20. století.

Nesměla vystupovat na Západě. Nejčastěji koncertovala doma, v SSSR a na Kubě. Krátce po porodu ji opustil manžel, který emigroval do Německa.

V roce 1973 uhořeli během leteckého neštěstí její přátelé a hudebníci z kapely, když se vraceli z jejího koncertu na Kubě. Pilarová také netušila, že je obklopena udavači, kteří na ni donáší zprávy z jejího intimního života. Jeden z práskačů ji dokonce dostal před soud, který jí uložil roční podmínku.

Svazek „Zpěvačka“

Státní bezpečnost ji poprvé vyslýchala v roce 1962, když do západního Německa emigroval její manžel, kontrabasista Milan Pilar. Křičeli na ní, aby jmenovala osoby, které o útěku věděly. Eva jim nedokázala odpovědět. Její muž jí opustil bez jediného slova ve chvíli, kdy se jim narodil syn. Eva se zhroutila. Státní bezpečnost na ni v té době založila osobní svazek pod krycím jménem Zpěvačka. Ukončila ho v roce 1965 po jejím odsouzení.

Maturitní foto (Post Bellum)

Na Evu Pilarovou donášeli udavači z divadla Semafor, mezi hudebníky, udávali ji i sousedé. Svazek uložený v Archivu bezpečnostních složek obsahuje mnoho nestoudných, často intimních, urážlivých a závistivých pomluv o údajných milostných avantýrách a sklonech k alkoholu.

Estébáci o ní píší jako o nedůvěryhodné osobě se sklony k neukočírovatelné lásce ke všemu americkému. Soudruzi jí kvůli tomu sebrali pas, zakázali vycestovat na koncerty a jazzové soutěže do západních zemí.

Na základě udání provozního ředitele Semaforu ji Městský soud v Praze v roce 1965 podmínečně odsoudil na rok za údajné „valutové machinace“. Koupila od zahraničních studentů německé marky a předala je svému příteli a zpěvákovi divadla Semafor Pavlu Sedláčkovi, který legálně vycestoval do Německa a pořídil si z bazaru auto Fiat. Sedláček byl za toto odsouzen na 18 měsíců do vězení a odseděl si je na Borech, auto mu soudruzi zabavili.

Když se zatne drápek

Eva Pilarová se narodila roku 1939 jako jedináček do katolické rodiny krejčího a švadleny. Žili v Brně, kde její tatínek provozoval krejčovský salon. Když se v dubnu 1945 přiblížili k Brnu rudoarmějci, otec je odvezl k tetě do malé jihomoravské vesnice Morkůvky. Mylně se domníval, že tudy ruští vojáci z 2. ukrajinského frontu velitele Malinovského nepůjdou:

„Teta dostala příkazem, že musí vzít na byt jednu sovětskou vojandu, které jsme říkali báryšňa. A tahle báryšňa hezky zpívala a naučila mě ruskou písničku. Až po letech jsem zjistila, že to byla ruská hymna. A tahle ruská hymna svým způsobem zachránila maminku,“ vyprávěla Eva Pilarová.

„Sousedku tam totiž vyhmátli ruští vojáci a znásilnili ji. Přišli pak do toho sklepa, kde jsme se ukrývali, tatínkovi sebrali hodinky a všechno možné a pak šli k mamince. Bylo mi necelých šest let a já si v té dětské hlavince uvědomila, že ten voják mluví tou řečí, jakou mě ta paní naučila zpívat. Stoupla jsem si před něj a spustila: ‚Sajuz něrušimyj…‘ Voják začal brečet, vzal mě do náruče, obcházel se mnou dvorek a už se nikomu nic nestalo,“ vzpomínala.

Po válce se rodina vrátila do Brna. Každou neděli chodili do kostela sv. Martina na bohoslužbu, kde Eva zpívala ve sboru první sóla. Jejího výjimečného talentu si všiml i učitel hudby na základní škole, František Lýsek, a přijal ji do Brněnského dětského sboru, který založil a vedl. Sbor často natáčel v rozhlase, kde Eva zpívala sóla i dvojhlasy:

„Už tehdy mě zpěv hodně bavil. Když mě jednou vzali rodiče na americký film Zasněžená romance, zaujala mě v něm kapela Glenna Millera a ten jeho swing. Někde tam se zatnul drápek, který mě dodnes nepustil,“ vzpomínala Eva Pilarová rozená Bojanovská.

To musíte přirozeně!

V roce 1948, krátce poté, kdy v Československu převzali moc komunisté a začali znárodňovat podniky, došlo i na salón Janšta a Bojanovský. Sebrali jim šicí stroje, látky a celou dílnu, která se nacházela v obytném domě. Soudruzi usoudili, že by tam mohly být byty.

V 70. letech (Post Bellum)

Evin tatínek se svým obchodním partnerem živnost hned tak nezabalil: „Našli si takový kumbálek a podařilo se jím – už bez zaměstnanců – udržet si živnost až do roku 1953. Pak jim ale nasadili takové daně, že to sami vzdali. Už to nebylo možné udržet,“ vyprávěla Pilarová.

Její tatínek se jí zastal před maminkou v rozhodujících chvílích. Po střední obchodní škole chtěla studovat brněnskou hudební akademii JAMU. Její rodiče však považovali hudbu za koníček nehodný, aby se stal profesí. Nakonec je však přesvědčilo, že Eva prošla vysoce náročným přijímacím řízením. Na JAMU brali pouhých šest uchazečů z 240 zájemců.

Na JAMU, kde školila operní hlas, ovšem Eva dlouho nevydržela. Nejdřív ji chtěli vyhodit, když se vedení školy dovtípilo, že Evin otec pracoval jako živnostník – v tehdejší době tedy tzv. vykořisťovatel dělnického lidu – a ještě ji obvinili z podvodu, jelikož do dotazníku nenapsala, že otec byl podnikatel, ale krejčí.

Tehdy se jí zastal profesor Válek, že Evu Bojanovskou si vyhodit nenechá pro její talent. Eva však nakonec pochopila, že školu musí beztak opustit:

„Pojímala jsem zpěv jinak. Cítila jsem jinak zpívání, kterému se říká přirozené. Když mi paní profesorka Vavrdová říkala: ‚Slečno Bojanovská! To musíte přirozeně…‘ (V rozhovoru Eva Pilarová zazpívá silný tón rozvibrovaným operním způsobem, pozn. red.) A když mi to předvedla, věděla jsem, že tudy cesta nevede. Pro mě je přirozené něco jiného.“

Vyhodili ji kvůli rozhlasu. Pod pseudonymem Eva Rodanová totiž natáčela v rozhlase, což bylo v rozporu s pravidly školy. Rektor ji dal na výběr: buď JAMU, nebo rozhlas. Vybrala si to druhé.

Konkurs v Semaforu místo oběda

Ještě na JAMU se seznámila s Milanem Pilarem, studentem skladby a hry na kontrabas. Zamilovali se. Eva za ním odjela do Prahy, kde ji místo oběda vzal na přijímací řízení do Semaforu, aniž jí to předem oznámil:

Kdyby tisíc klarinetů s Waldemarem Matuškou (Post Bellum)

„Říkal, že si musí ještě něco vyřídit v divadle,“ smála se Eva. Pilar ji představil Suchému a Šlitrovi jako zpěvačku, kterou jim „slíbil“. Jenomže její zpěv s brněnským přízvukem je příliš nenadchl. Přijali ji jako herečku. Záhy ovšem její hudební talent převážil nad jejími hereckými dovednostmi. Do Semaforu nastoupila v roce 1960.

Když později ze Semaforu vyhodili Waldemara Matušku, Pilarovi a zpěvák Štědrý se rozhodli odejít také, protože s Matuškou byli sehraná trojka. Chvíli společně působili v divadle Rokoko, kde se však Evě nezamlouvala politická satira, a tak se vrátila zpět do Semaforu.

V roce 1962 se Pilarovým narodil syn. Tatínek Milan Pilar se nevrátil ze zájezdu, kde vystupoval s kapelou Karla Velebného. Pro Evu se zhroutil svět:

„Když mi to volal Miloš (Miloš Kirschner, ředitel Divadla Spejbla a Hurvínka, který se zájezdu účastnil, pozn. red.) a řekl mi, že Milan zůstal venku, myslela jsem, že si dělá legraci. Ten večer jsme s Waldou měli přímý přenos v televizi. Točilo se to někde v hospodě v Holešovicích. Nikdo na mě nic nepoznal. Když to skončilo, sesypala jsem se. Bylo to opravdu těžké období,“ vypráví Eva Pilarová, která zpočátku o rozvodu neuvažovala.

Státní bezpečnost ji ale vydírala. Absolvovala tvrdé výslechy, vzali jí pas, vyhrožovali, že jí zničí život a kariéru. Eva krátce před tím vyhrála soutěž v jazzovém zpěvu v Helsinkách a dostala nabídku od americké legendy Billa Dixona. Nakonec s rozvodem souhlasila, ale na Západ jí stejně nepustili.

V socialismu není žádná nuda

V roce 1965 se od divadla osamostatnila, začala zpívat s vlastní kapelou: „Vybrali jsme si, co chceme hrát. Naše vrchnost na Pragokoncertě tehdy neuznávala nějaká autorská práva. Takže pokud netušili, že to, co hrajeme, je původně americké, tak to prošlo. A když už na to přišli, říkala jsem, že to přece hráli utlačovaní černoši, a tak nám to procházelo,“ vzpomínala Pilarová, které komise Pragokoncertu cenzurovala texty. Například na skladbu „Caruso árii mi zpívá“, se ve druhé sloce zpívalo: „Jsem děvče bludný, ó, jak je nudný žít…“

V 80. letech (Post Bellum)

„Jaképak ale děvče bludné v socialismu a jakápak nuda! To mi zakázali a nesměla jsem to zpívat. Pak mi třeba zakázali zpívat skladbu, se kterou jsem vyhrála tři festivaly. ‚Slyším rekviem, nad celým světem zní mi jen rekviem, zákeřná křídla stínu ničí tuto zem, svět vyjde zkáze vstříc.‘ Tak to všichni tvrdili, že to je proti okupaci, a marně jsem vysvětlovala, že to je písnička z roku 1967. Nikoho to nezajímalo a nesměli jsme ji hrát,“ vyprávěla v rozhovoru pro Paměť národa Eva Pilarová.

V roce 1968 se v době uvolnění po čtyřleté známosti podruhé provdala za popového zpěváka Jaromíra Mayera. Brali se v Paříži. S Mayerem mimo jiné nazpívala i slavnou píseň „Ach ta láska nebeská“.

V televizním hudebním spotu se na sebe láskyplně usmívají. Rozvedli se po dvou letech, podle Evy prý špatně snášel větší úspěch své ženy: „Nechci se nikoho dotknout, ale všichni chlapi jsou ješitní. Lidé chodili na Pilarku a ne na Mayera. To nemohlo fungovat,“ vysvětlovala Eva Pilarová.

Jen co se otřepala z druhého nevydařeného vztahu, prožila v roce 1973 další otřes. „Byli jsme s kapelou na Kubě a za odměnu jsme dostali týden pobytu na pláži. Kluci z kapely se ale museli vrátit do Prahy. Při přistávání v Ruzyni pak začalo letadlo hořet. Bylo tam šest kluků z kapely, kterým nebylo ještě ani třicet let. Zachránil se jen jeden.“

Eva na tom byla psychicky špatně a nějakou dobu trvalo, než sebrala sílu opět zpívat s novou kapelou, kterou dali dohromady její přátelé, hudebníci ze Semaforu.

Omluva za Antichartu

V roce 1977 byla Eva Pilarová mezi umělci, kteří se zúčastnili podpisové kampaně odsuzující Prohlášení Charty 77. Jedno shromáždění se z iniciativy komunistické strany konalo v Národním divadle, druhé o několik dní později v Divadle Hudby, kde prohlášení přečetl Karel Gott, prohlášení na podporu socialismu měla i Eva Pilarová:

„Zavolal si nás doktor Hrabal, ředitel Pragokoncertu, a říkal, že musíme podepsat takzvanou Antichartu. Já jsem říkala, že jsem tu Chartu nečetla a nevím tedy, proti čemu se mám vyjadřovat. Charta prý ale není k dispozici. Já vůbec nevěděla, co tam je. Přesto jsme k tomu měli každý něco říct. Opakovala jsem, že nevím, jak k tomu mám něco říct, když nevím, o co jde. On byl někdy slušný a vykal a někdy mu to ujelo. A teď říkal: ‚Tak budeš číst kompletní provolání, který se k tomu napíše, a pak to všichni podepíšou.‘ Vím, že tam byl Láďa Štaidl, který měl cosi napsané. Kdo mu to psal, to nevím. Karel Gott si to sám nepsal, to vím. A já jsem tedy přečetla to, co mi řekli, že přečíst mám, a to, co potom všichni podepisovali. To je věc, za kterou se hluboce stydím, a všem se velice omlouvám,“ vyznala se v rozhovoru Eva Pilarová.

Eva Pilarová, byť je proslavená popovými melodiemi z normalizačních televizních pořadů, se žánrově orientovala na jazz a swing. I po listopadu 1989 se udržela v branži, byť prodělala těžkou nemoc. Procestovala svět, zpívala hlavně pro krajanské spolky. V roce 1984 se potřetí vdala za tanečníka Jana Kolomazníka, se kterým žila do své smrti. Zemřela v péči řeholních sester Boromejek 14. března 2020, bylo jí 80 let.


Autoři textu Mikuláš Kroupa, Petra Verzichová a Michal Šimek působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

4 komentáře

  1. Petr Kaminsky napsal:

    Zajimave srovnani s pribehem „bozskeho Kaji“.

  2. jan napsal:

    A co tak něco o Milanu Pilarovi starším, který komunistický režim tak nesnášel, že obětoval svou rodinu a v roce 1962 opustil lidově demokratickou ČSR? To byl odpůrce komunistů.

  3. chladj napsal:

    Citace z článku ;
    „S Mayerem mimo jiné nazpívala i slavnou píseň „Ach ta láska nebeská“.“
    Tak to jó.

  4. ČERT napsal:

    Jen takové dvě poznámky:
    1) Když už je tady připomenuta ta sovětská (ruská) hymna „Sojuz něrušimyj“ v souvislosti s koncem druhé světové války, tak lze dodat, že tehdy to byla vlastně nová záležitost, protože předtím, dokonce snad až do roku 1944, platila za hymnu SSSR Internacionála. Ono je to vlastně vnímáno jako součást toho trendu, jak se SSSR během stalinismu postupně posouval od toho původního bolševického internacionalismu k ideji nějakého velkoruského nacionalismu (což druhá světová/velká vlastenecká válka jen logicky dovršila)… Tak ono se v té písni přece zpívalo mj. o „veliké Rusi“ – a víme, že ta melodie, i když s jinými slovy, je dodnes hymnou Ruské federace. Ale to jen, že to tady je zmíněno, vlastně tedy od hlavního tématu…
    2) Obecněji k těm zpěvákům… Tady taky nedlouho před Evou Pilarovou, počátkem března, zemřel zpěvák, textař a kreslíř Jan Vyčítal. A právě, když nedávno v českém rozhlase (regionální vysílání České Budějovice) věnovali takový vzpomínkový pořad E. Pilarové, kam volali posluchači, tak tam jeden z nich s výtkou připomněl, že se předtím právě tolik nevěnovali taky tomu Honzovi Vyčítalovi, a že tedy „nemá nic proti paní Pilarové, ale že ta na rozdíl od toho Honzy Vyčítala směla za komunistů vystupovat“… A mám takový pocit, že podobná tvrzení, pokud jde o toho H. Vyčítala, se tu objevovala opakovaně… Tak on měl za komunistů jistě problémy, ale na 100 % vím, že třeba v 80.letech se i jím zpívané písničky běžně hrály třeba v rádiu a třeba jeho kresby se objevovaly např. v Dikobrazu (pravda, teď si nejsem jist, jestli pod jeho jménem), apod. Tak jde o to, že se tu zase mohou objevovat už po těch více než 30-ti letech nějaké vyložené mýty…

Přidávání komentářů není povoleno