POZNÁMKA. Jak známo, až veřejně vyslovená myšlenka se počítá, má svou váhu a dopad – a někdy to prostě nevyjde, třeba jako vtip při stand-up comedy. Jenže žijeme ve světě, kde se prakticky v reálném čase pitvá každá věta, každé slovo… Média a sociálně-síťová brigáda rychlého nasazení jsou na stráži, zda někdo někde neřekl něco nevhodného.

Očekává se, že člověk moderní doby, vystupuje-li jakkoli veřejně, je tvor neomylný, vždy vyvážený, bezchybný. A když není, ať raději drží hubu – pardon, ústa. Kultura naprosté korektnosti je kulturou předpokládané preciznosti a vnucované opatrnosti.

Člověk má samozřejmě právo na názor, ale má též právo se mýlit, udělat chybu, vypustit z pusy občas něco ne zcela vhodného. Jistě, má být připraven za to nést odpovědnost. Třeba se omluvit, je-li k tomu důvod, poučit se, příště se lépe připravit…

Důsledkem je neúnosný společenský tlak, až lynč vůči „provinilci“. A pak se společnost rozčiluje nad tím, jak „stát nezajistil“ dostatek psychologů a psychiatrů, na které je teď hrozný nával mezi mladými i starými. No aby nebyl…

Jenže ono se už nic neodpouští, váha přečinu a verdikty samosoudců se naopak násobí. Do toho se střetávají pohledy a vyhrocené názory advokátů a žalobců – do doby, než internet vyplivne zase nějakého nového obviněného.

Stačí se zanořit do hlubin internetu a užít si aktuální roztodivnou a pestrou debatu k přenosu z předávání cen Český lev. Jindy stačí jedna věta vypíchnutá z dlouhého rozhovoru či poznámka na Facebooku. (Zdůrazněme zde, že na politiky a jejich výroky klademe jiná kritéria a řeč zde není ani o zjevně rasistických výrocích či cílených urážkách…)

Byly časy, kdy si stačilo zaťukat na čelo, pomyslet si svoje a jít dál. Dnes se o tom píší články, dělají rozhovory, plácá se z lejna kulička, rozjíždí se hejty na sociálních sítích, píší se výhrůžné maily, případně se člověk může ocitnout na nějakém blacklistu (i kdyby jen mentálním), protože po té jedné nedomyšlené půlvětě už mezi slušné lidi přeci nikdy přijít nemůže.

Hlavně neříct něco hloupého, neztrapnit se, neurazit, neudělat chybu. Je tu nová doba a člověk má být tvor dokonalý a neomylný.

Lidé – novináře žel nevyjímaje – mají navíc stále větší problém soustředit se a porozumět obsahu, psanému i mluvenému slovu, a leckdy se pak vymezují i proti tomu, co ve skutečnosti ani nezaznělo. Neznají kontext, k silnému názoru stačí titulek nebo vystřižený klip.

Důsledkem je neúnosný společenský tlak, až lynč vůči „provinilci“. A pak se společnost rozčiluje nad tím, jak „stát nezajistil“ dostatek psychologů a psychiatrů, na které je teď hrozný nával mezi mladými i starými. No aby nebyl…

Ve společnosti přibývá úzkostí, obav, depresí, strachů a fobií… Nejde jen o to, jak člověk vypadá a měl by, protože vystajlovaní kluci a holky z Instagramu, co v civilu ve skutečnosti vypadají úplně jinak, dávají laťku vysoko, že by ji nepřeskočil ani Sergej Bubka v časech největší slávy… Jde i o každé slovo.

Hlavně neříct něco hloupého, neztrapnit se, neurazit, neudělat chybu. Je tu nová doba a člověk má být tvor dokonalý, neomylný a vážit každé slovo. Z toho by se jeden opravdu zbláznil.