Eduard Marek jako mladík na vojně. V březnu 2019 mu bylo 102 let.
Post Bellum,

Nedivím se, že mne udal, mě aspoň nemučili, vzpomíná Hroznýš ze Žižkova. Vězněn byl nacisty i komunisty

Napsal/a Post Bellum 20. července 2019

Eduard Marek v březnu oslavil 102 let. Patří mezi nejstarší a nejrespektovanější pamětníky skautského hnutí. Věznili ho nacisté i komunisté. Za odboj si odseděl sedm let. Je nositelem mnoha medailí a ocenění.

Před několika lety ovšem historikové objevili dokumenty prokazující, že byl za války členem kolaborantské fašistické Vlajky.

Většina odborníků uvěřila jeho vysvětlení: „Ano. Jsem na seznamu Vlajkařů, platil jsem členské příspěvky, měl jsem legitimaci, ale působil jsem tam jako agent pro židovskou obec. Všichni, kdo by mi to mohli dosvědčit, zahynuli v koncentračních táborech,“ říká pro Paměť národa stoletý skaut Eduard Marek.

Hroznýš ze Žižkova

Eda Marek známý mezi skauty pod přezdívkou Hroznýš se narodil v březnu 1917 na pražském Žižkově v rodině obchodníka s realitami. Po měšťance nastoupil do učení do realitního jednatelství.

Pracovat v podniku svého otce, který vedl realitní kancelář. K tomu aktivně skautoval v žižkovském oddíle Legio Angelica, který založili katoličtí ministranti.

V roce 1936 sloužil u prvního leteckého pluku ve Kbelích, kde prožil i mobilizaci v září 1938:

Bylo nám dvacet a chtěli jsme bojovat. Dobývali jsme se do skladu zbraní, ale zastavil nás velitel. Měl k nám projev, ve kterém nás oslovoval: ´Vojáci! Kamarádi! Musíte věřit svým velitelům. My víme, co je správné.‘ Tak situaci uklidnil. Jinak to bylo dost divoký. Dneska ale samozřejmě vím, že by to byla zkáza národa. Třeba naše stihačky byly pomalejší než německé bombardéry. Němci by nás prostě vyvraždili. Bylo jim to jedno. Správné bylo počkat,“ myslí si Eda Marek.

Za protektorátu pracoval jako účetní ve firmě Bananas až do února 1942, kdy mu přišlo předvolání na gestapo. Stanul před soudem, který ho shledal vinným ze zakázaného styku s židy a odsoudil ho ke třem měsícům vězení.

Povinnost skauta je pomáhat. A nejvíc potřebovali pomoct lidé, kteří byli pronásledovaní. A to byli židé. Přes svého tátu, který znal všechny žižkovské židy, před válkou s nimi obchodoval, jsem měl mezi nimi kamarády,“ popisuje Marek.

Koncentrák jej minul

Nejvíc se potkával s jistým starším židovským obchodníkem Reimannem, členem židovské obce. Plánovali spolu po válce založit obchodní firmu s realitami.

Reimann mě pověřil, abych se šel podívat na zasedání Vlajky. Chtěl, abych zjistil, co se tam projednává. Informace měly sloužit židovské obci. Nechtěl jsem.

Propustka Eduarda Marka z německého vězení, 1942

Ale nakonec jsem tam šel. Hned u vstupu si mě zapsali do seznamu,“ vysvětluje Eda Marek, který podle archivních dokumentů vstoupil do Vlajky 17. října 1941.

Stal se držitelem členské karty číslo 2158, do roku 1942 platil členské příspěvky. Bylo to přesně v době, kdy i přes přísná nacistická nařízení zakazující téměř jakýkoliv kontakt s židy, je navštěvoval. Židovským rodinám nosil jídlo a hlavně peníze. Říká, že „na to ruply“ všechny jeho úspory.

Kdosi nejspíš gestapu udal jednu starou židovku, které Marek pomáhal: „Donutili jí, všechno jim řekla. Že jsem jí ty peníze dával já. Advokát mi řekl, že jsou za to dva roky koncentráku. Hájil jsem se, že jsem s nimi obchodoval. Vyvázl jsem z toho se třemi měsíci. Bylo to ještě před transportem židů, také Němci zatím všude na frontách vyhrávali, takže ještě nebyli tak divocí,“ vysvětluje Marek nízký trest.

Na začátku května 1942 putoval na Pankrác a později do Jihlavy: „Pracovali jsme jako vězni na statku. Dobývali jsme pařezy a pracovali na poli. Hlídal nás německý bachař, ale choval se k nám slušně,“ vypráví Marek.

Skauting pod nacistickým Kuratoriem

Po návratu z vězení se vrátil zpátky k firmě Bananas a přijal nabídku přítele, aby s ním vedl oddíl pod Dělnickou tělovýchovnou jednotou DTJ. Nacisté zakázali skauting, nařídili, aby se všechny mládežnické, tělovýchovné a turistické oddíly registrovaly pod tzv. Kuratoriem pro výchovu mládeže.

Mnozí skauti nařízení odmítali a raději se formálně rozpustili, úřady jim pak zabavily vybavení a klubovny. Jiné oddíly se „schovaly“ pod Klubem českých turistů tzv. Káčata, jiní pod Dělnickou tělovýchovnou jednotu DTJ. Nad nimi měli dozor pověřenci Kuratoria.

Markův oddíl kontroloval Josef Langhammer, bývalý skaut, který junácké party pod Kuratoriem kryl. Tento pověřenec Kuratoria si po válce změnil německé jméno na české Josef Lánský a po komunistickém puči založil s Markem a jeho ženou odbojovou skupinu DEB, pojmenovanou podle dr. E. Beneše.

Chystali přechody hranic, pomoc stíhaným lidem, vydávání letáků. Než se ale k něčemu většímu dostali, pozavírala je StB.

V červnu 1949 se u manželů Markových konala schůze. Sešel se u nich Josef Lánský a další tři muži. Lánský všem rozdal kulaté plíšky, na kterých byla vyražena tři písmena DEB. Josef prohlásil, že toto je jejich poznávací znak a kdokoliv se plíškem prokáže, mají mu pomoci.

Eduard Marek v červnu 2007. FOTO: Post Bellum 

Někdy na začátku srpna 1949 zazvonil zvonek u karlínského bytu mladých manželů Markových. U dveří stál student konzervatoře Lederer. Eduard Marek a jeho žena Helena ho znali jen letmo, asi před měsícem je seznámil Lánský. Lederer jim prozradil, že je tajným agentem ze západu a potřebuje pomoc. Markovi ho považovali za člena DEB.

Deset let od komunistů

Josef Lederer už na konci listopadu 1948 přešel hranice do Německa. V uprchlickém táboře si ho vytipoval Vladimír Pekelský a zverboval ho. Na okraj k tomuto pozoruhodnému a dosti kontroverznímu příběhu Pekelského: jednalo se o bývalého člena Vlajky a Kuratioria, nedostudovaného medika, který v roce 1946 utekl z Československa před soudem, kde měl čelit obvinění z kolaborace s nacisty.

V exilu se Pekelský přidal ke skupinám českých exulantů, kteří plánovali zahraniční odboj jako za války. Napojili se na západní zpravodajské služby a organizovali svoji vlastní síť agentů.

Pekelský se roce 1951 oženil. Vzal si, aniž by to tušil, komunistickou agentku, která ho vylákala v roce 1953 do Vídně. Odtud byl unesen do Československa a donucen ke spolupráci se Státní bezpečností. Zemřel v roce 1975.

Tu noc k Markovým přišla police. Lederera spícího v jednom z pokojů, nenašli, nedělali domovní prohlídku, odvedli ale Eduarda, bez soudu ho jako nezaměstnaného umístili do tábora nucených prací na Kladně.

Až později estébákům došlo, že agent Lederer se ukrýval právě u Markových. Ani ne po měsíci zatkli Lederera i Lánského, který nevydržel mučení – tloukli ho hadicemi přes chodidla – a Edu

Marka udal.

Omlouval se mi, že to nemohl vydržet. Nedivím se mu. Mě nemučili. Byl jsem v tom táboře na Kladně. Když mě vyzvedli, měli už všechno pohromadě, celý proces,“ vypráví Marek. Za pomoc agentu Ledererovi šli manželé Markovi do vězení, Eda dostal 10 let, jeho žena Helena 11 let.

Skauting jako Boží požehnání

Manželství nevydrželo. Eda vyšel z vězení po sedmi letech v roce 1956 na podmínku. Nastoupil k zedníkům u Pražského stavebního podniku, později pracoval jako správce vysokoškolské koleje a nakonec se opět vrátil do stavebnictví.

Dál se vídal se skauty. Podílel se na obnově junáka v roce 1968. Po sovětské okupaci komunisté junáky donutili splynout s pionýrem, Eda Marek se pohyboval mezi oddíly skautující pod Svazarmem nebo Turistickými oddíly mládeže. Blízko mu byli ilegálně se organizující skauti ze střediska Maják, vedeného „Kimem“ Petrem Majšajdrem.

Skaut obnovoval i po roce 1990: „Pro mě je celoživotní práce skauting. A mám radost, že nás přibývá. Je nás přes padesát tisíc. Je to Boží požehnání – bez něho dál nepokročíme. Musíme se naučit se děkovat, ne jenom prosit,“ říká Marek alias Hroznýš, který skautuje dodnes.

Je členem čestného Svojsíkova oddílu a Skautského oddílu Velena Fanderlíka, kde se potkávají skauti s podobným vězeňským osudem. Pyšní se mnoha vyznamenáními a medailemi např. Junáckým křížem „Za vlast 1939–45“, Za službu vlasti, Medailí povstání 1945, Medailí „Zasloužilý bojovník“ (II. stupeň), Řádem junácké lilie, a mnoha dalšími.

Když Eduard Marek požádal podle zákona ministerstvo obrany o udělení statusu účastníka 3. odboje, historikové, kteří žádost posuzovali, váhali. Neshodli se na tom, zda jeho členství ve Vlajce je či není zákonnou překážkou. Nakonec mu status účastníka 3. odboje udělila až poslední instance tohoto úředního procesu tzv. etická komise ministerstva obrany.


Příběh Edy Marka zdokumentovali projekt Paměť národa. Unikátní sbírka čítající tisíce vzpomínek je financována především z drobných darů jednotlivců. Připojte se k nim i vy. Přihlaste se například do Klubu přátel Paměti národa.

 

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

6 komentářů

  1. Petr napsal:

    Zajímavý příběh, ale značně nesouvisle psaný, zvlášť přechod od 2 světové války do roku 1948.

  2. vala napsal:

    Silná pachuť trapnosti zůstává po třech příbězích, které jsou obsahem aktuálního přehledu mediálních zajímavostí za uplynulý týden. „Blamáží desetiletí se stal příběh osmaosmdesátileté paní Věry Sosnarové, která už sedmnáct let vypráví veřejnosti příběh o tom, kterak byla společně se svou matkou a sestrou jen pár dní po skončení druhé světové války odvezena vlakem na Sibiř. Tam dle svých slov trpěla dvacet let v příšerných podmínkách. Nyní vyšlo najevo, že si stará paní hrůzy ze Sovětského svazu prostě a jednoduše vymyslela. Už řadu let se objevují pochybnosti o pravdivosti tohoto příběhu, ale až nyní se však historikovi Adamu Hradilkovi v časopise Paměť a dějiny č. 2/2019 podařilo dokázat, že Sosnarová v gulagu nikdy nebyla a její příběh není skutečný,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

    Věra Sosnarová léta vyprávěla o utrpeních, která měla prožít. Historik Adam Hradilek upozorňuje na mnohá smyšlená tvrzení Věry Sosnarové o gulagu. Tamní vězni sice zažívali obrovské utrpení, ale nebyli upalováni po stovkách ve stodolách ani nebyli tráveni jedem, zabíjeni za nesplnění normy či vystavováni sexuálnímu násilí v takové míře a formě, jak paní Sosnarová sugestivně líčí. „Nebo také, jak prý byla už při cestě na Sibiř i s matkou znásilněna. Kterýžto čin se prý neustále opakoval i na gulagu. Na motivy tohoto příběhu byla napsána i kniha Krvavé jahody, která vyšla v roce 2007. Sosnarová začala šířit tento příběh v roce 2002 jako z udělání vzápětí poté, co zákonodárci schválili odškodnění pro oběti gulagů za každý měsíc věznění,“ podotýká mediální analytik.

    Klíma i Kroupa vinili byrokracii a ruskou neochotu přiznat barvu

    Odškodnění Sosnarové bylo vypočítáno na necelé tři miliony korun, po několikaletém zkoumání jejího případu ji ale Česká správa sociálního zabezpečení odškodnit odmítla. Přesto byla Sosnarová považována za oběť byrokratického systému, na její stranu se postavila řada známých osobností a lidé jí prý posílali peníze. „Mnozí novináři po léta tančí dobové tance na téma ‚nespravedlnost vůči oběti ze strany úřadů‘. Tehdejší redaktor TV Nova Josef Klíma se 3. srpna 2004 v pořadu Sibiřská penze dojímal slovy: ‚Česká kapitalistická byrokracie se liší od té sovětské komunistické jen pramálo. Dvacet let nešťastné ženě trvalo, než se dostala z gulagu, a téměř dvacet let bojuje za to, aby ji za její utrpení konečně někdo odškodnil‘,“ připomíná Petr Žantovský jeden z úletů nositele novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky.

    V tomto směru s ním zdatně držel krok syn expolitika Daniela Kroupy a bratr bývalého Klímova souputníka na Nově Janka Kroupy novinář Mikuláš Kroupa. „V tomto směru se zamýšlel ve svém srdceryvném příspěvku v Českém rozhlase, kdy si zaspekuloval – podotkněme, že v roce 2008 – že na vině je samozřejmě nejen česká byrokracie, ale i ruská neochota přiznat barvu. Ale proč chodit tak daleko do minulosti. Ještě dnes, respektive letos 14. července Deník N, který by se rád předváděl jako měřítko solidnosti a pravdivosti, zpochybňuje historikovu práci a staví nad ni – zcela nepochopitelný – otazník. Tím důvodem asi může být, že se jedná o ruské téma. To, že si nějaká stará paní chtěla vydělat na odškodnění příběhem aspoň zčásti vymyšleným, asi lze lidsky pochopit, i když velké sympatie to nevzbuzuje. Ale to, že si na tom některá média chtějí dnes leštit hlavně svých zbraní s nasazenými protiruskými bajonety, je na pováženou,“ míní mediální odborník.

    Políček novinářům za emocionální výkřiky, jen se zesměšňují

    Až nás bude zase o něčem emotivně přesvědčovat ať už rodinný klan Kroupů či Josef Klíma, měli bychom zpozornět, i kdyby za své výtvory dostali nůši novinářských cen. „Skutečnost je totiž zjevně prostá: historik Adam Hradilek jasnými úředními dokumenty doložil, že Sosnarová byla vedena jako civilní zaměstnankyně, tedy že pracovala jako dělnice na Uralu a nebyla vězeňkyní na Sibiři. Dokumenty z vězení, jako například karta vězně, pak vůbec neexistují. Hradilek ve své studii tuto nevkusnou cimrmaniádu završuje citátem deset let starého výroku Vladimíra Bystrova: ‚Popularizace této ženy je políčkem skutečným obětem politických represí v Sovětském svazu‘. K tomu není věcně co dodat. Nebo jen to, že by to pro mnohé novináře mohl být tolik potřebný políček: než začnou vypouštět jednoznačné a emocionální výkřiky, bylo by lépe více, déle a se znalostí věci pochybovat. Pak by se tolik nezesměšňovali a taky by neztráceli tak rychle kredit u veřejnosti,“ doporučuje Petr Žantovský.

    • Oskar (hanák z hané) napsal:

      Myslím, že Sosnarová není první ani poslední lžioběť českých komunistů a sovětské KGB z Česka, představované nám autory z Post Bellum.

      • anobudelíp napsal:

        A jakpak se asi ta stařičká popletená československá občanka Sosnarová do SSSR dostala?
        Na teplé místečko „civilní pracovnice na Uralu“?
        Že by se po WW2 do SSSR vydala dobrovolně? To by byla asi jediná. Po WW2 byli českoslovenští občané unášeni do SSSR sovětskou kontrarozvědkou SMERŠ.
        A pokud bylo Sosnarové v SSSR tak dobře, proč tam nakonec nezůstala?
        Prominte, celá věc tedy vypadá, že Sosnarová odvlečena do SSSR byla, ale že její papíry nezněly na gulag ale na místo „civilní pracovnice na Urale“ – což se v SSSR za Stalina od gulagu ani nemuselo až tak moc lišit.

    • anobudelíp napsal:

      Je možné, že místečko „civilní pracovnice na Urale“ se za Stalina od gulagu až tak moc nelišilo.
      Po 70 letech je těžké autoritativně rozhodnout zda a v čem Sosnarová lhala, je možné že v něčem lhala, ale pobyt čs občanů unesených smeršem do SSSR jistě nebyl žádný pioněrlager.
      Rozhodně to nevypadá, že by Sosnarová se vydala po WW2 do SSSR a k tomu ještě na Ural DOBROVOLNĚ.

  3. josef napsal:

    Z tohoto příběhu dua Drda- Kroupa mě překvapil až poslední odstavec, že „Uznání za tzv.třetí odboj“ byl až po odvolání k Etické komisi… Medaili za III.odboj dostal ale například pan, který bojoval jako voják USA ve Vietnamu a po útěku USA z Vietnamu, šel dobrovolně bojovat za apartheid v Africe (byť tam nebyl dlouho)… Ten dostal medaili zřejmě bez cavyků….

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama