Jensine Nygaardová byla za války v Dánsku pěstounkou jedné z českých dívek. V roce 2012 se setkala s její dcerou
Jan Jensen,

Nebyl to jen Nicholas Winton. Jak Dánové za války zachránili české židovské děti

Napsal/a -pes- 8. února 2020

Studovali na gymnáziu, prožívali první lásky a nijak se nelišili od svých spolužáků. Jenže byl rok 1939. Pocházeli z židovských rodin z celého Československa a hrozilo jim nebezpečí. Rodiče 80 dospívajících se proto rozhodli, že své potomky zachrání. Pár týdnů po začátku války tato skupina odjela do Dánska. Všichni věřili, že se zase brzy setkají.

Osud skupiny 80 dětí z Československa se mi podařilo objevit díky fotografii židovské dívky, Helenky Böhmové. Její příběh jsem v roce 2010 publikovala na titulní straně Lidových novin, spolu s informací, že zřejmě nikdo z Helenčiny rodiny nepřežil. Za pár dnů se mi ozvali její příbuzní a já naslouchala vyprávění, které mě přivedlo na stopu doslova detektivního pátrání napříč celým světem.

Na půdě mám ještě kufr

Do té doby jsem znala osudy židovských dětí, které se dostaly do Anglie díky iniciativě Nicholase Wintona a jeho spolupracovníků. O zachráněné skupině ve Skandinávii jsem netušila vůbec nic. Obeslala jsem archivy v Česku, v Dánsku, Švédsku, Izraeli a v Americe s jednoduchou otázkou: „Slyšeli jste někdy o českých židovských dětech, které za války žily v Dánsku?“


Text vyšel původně na webu Goethe Institutu v Praze. HlídacíPes.org ho zveřejňuje se souhlasem autorky Judity Matyášové


Nikde nic, žádná stopa, jen pár jmen a fotografií. Brzy mi došlo, že musím začít s vyhledáváním co nejdříve, protože pamětníkům je již téměř 90 let a tohle bude nerovný boj s časem. Napadlo mě, že vyzkouším sílu dánských médií a požádám čtenáře o pomoc. Říkala jsem si, že když české děti prožily čtyři roky na dánském venkově, tak si je určitě někdo pamatuje!

Snímek Helenky Böhmové odstartoval pátrání po 80 dětech, které žily za války v Dánsku. (archiv Judity Matyášové)

Kontaktovala jsem regionální noviny, které publikovaly moji výzvu, ať se mi ozvou čtenáři, kteří něco ví o českých dětech za války. A tenhle článek strhnul lavinu. Chodily mi dopisy a emaily. Místní psali, že u nich na půdě je ještě kufr po někom z Čech, jsou v něm stohy dopisů nebo jiných písemností a možná by mě to mohlo zajímat.

Doputovala ke mně také obálka s archivní fotografií a u ní vzkaz: „Za války jsem se starala o českou dívku, Hanku Dubovou. V roce 1943 musela uprchnout před nacisty do Švédska. Nevíte, kde je?“ Během pár měsíců se přede mnou postupně rozkrýval příběh zapomenuté záchranné akce, která nemá jednoho superhrdinu, ale mnoho hrdinů, kteří pomohli tomu, aby se české židovské děti zachránily před nacistickým řáděním.

Děti z Prahy na dánském venkově

Zjistila jsem, že tuto záchrannou akci zorganizovali zástupci židovských obcí a vedoucí sionistických spolků v Československu. Začátkem roku 1939 chtěli dostat skupinu dětí do Palestiny. Jenže brzy pochopili, že cesta napříč Evropou a dál přes moře by byla příliš riskantní.

Organizátorům se podařilo domluvit spolupráci s dánskou Ženskou ligou pro mír a svobodu. Pravidla byla jasná: akceptují pouze děti ve věku 14 až 16 let, které budou v pěstounských rodinách v Dánsku pár měsíců a pak odjedou. Nikdo z nás si neumí představit, jak nelehké bylo rozhodování rodičů, když zvažovali, zda své děti pošlou do neznáma. Na podzim 1939 se rozloučili se svými potomky.

Mladí lidé putovali přes Německo, lodí do Dánska a vlakem do Kodaně. Tam se dozvěděli, že pojedou k pěstounům na venkově. Všechny děti pocházely z měst, z Prahy, Brna či Jihlavy a najednou si musely zvykat na zcela nové prostředí.

Každý z nich se s novou situací smiřoval po svém. Děti se ocitly daleko od domova, v cizím prostředí, kde nerozuměly ani slovo, a měly se zapojit do života na statku. Pro někoho velké dobrodružství, pro jiného velké trápení. O tom, co se děje doma, se děti dozvídaly z dopisů. Rodiče jim ale psali jen v náznacích, jaké příkoří se děje židovské komunitě.

„Až mnohem později jsem se dozvěděla, co se stalo mým rodičům a bráškovi. Tenkrát v Dánsku jsem se hlavně musela postarat sama o sebe. Sedět v Praze a učit se něco ve škole, to byla hrozná otrava. Zato pracovat venku na poli, to bylo něco docela jiného. Moc mě to bavilo. Nakrmit kuřata, uvařit oběd, postarat se o děti, poklidit v kuchyni. Na nějaké smutky nebyl čas. Jen ze začátku se mi stýskalo, když jsem četla, jak se rodiče zlobí, proč jim tak málo píšu? Jenže copak jsem mohla? Však jsem se celý den nezastavila. Tehdy jsem netušila, co pro ně ty mé dopisy znamenaly. Poslední vzkaz jsem od rodičů dostala v roce 1942. Prý musí odjet z Prahy. Nic dalšího nenapsali. Až po válce jsem zjistila, že zahynuli v koncentračních táborech“ vyprávěla mi Edita Persson (rozená Krausová).

Hledání domova

Po čtyřech letech v Dánsku se děti musely opět vydat do neznáma. V říjnu 1943 nacisté pořádali „hon“ na všechny členy židovské komunity. Během pár hodin se musely české děti dostat na východní pobřeží Dánska. V malých rybářských vesničkách místní organizovali pomoc pro židovské uprchlíky. Cesta z Dánska do Švédska trvá zhruba hodinu, tehdy ale trvala mnohem déle. Všude byly nacistické hlídky a rybáři se jim museli vyhnout.

Skupina českých teenagerů na procházce v okolí dánského města Naestved (archiv Judity Matyášové)

V podpalubí jedné loďky se tísnilo i dvacet lidí. Všechny české děti cestu do neutrálního Švédska přečkaly. Moment útěku byl ale zároveň momentem, kdy se každý z těchto mladých lidí vydal vlastní cestou. Po příjezdu do Švédska se chlapci přihlásili na úřadech, chtěli vstoupit do československé armády v Anglii, většina z nich skutečně o pár měsíců později odjela, aby sloužili své okupované vlasti. Děvčata zůstala ve Švédsku a pracovala hlavně jako pomocnice nebo chůvy.

Konec války byl radostný i bolestný zároveň. Válečné řádění sice skončilo, ale začala nová kapitola. Dospělý život bez rodiny.

„Děti“ se vrátily do Československa. Do stejné ulice, do stejného domu, kde před lety bydlely s rodiči a sourozenci. Jenže nikoho ze svých nejbližších nenašly. Objevily jejich jména na seznamu mrtvých z nacistických lágrů. Většina „dětí“ nechtěla zůstat v Československu, protože vzpomínky na minulost byly příliš bolavé. Někteří odjeli zpátky do Skandinávie, jiní do Palestiny nebo do Ameriky.

Příběh nekončí

V roce 1989 se Adolf Dáša Bergmann rozhodl, že zjistí, kde jsou jeho kamarádi z válečných let. Sestavil seznam dětí z Československa, které byly za války v Dánsku. Díky informacím z tohoto seznamu se mi podařilo dohledat třicet pamětníků po celém světě.

Setkání pamětníků a jejich rodin po 70 letech v obci Neve Ilan u Jeruzaléma. (Foto Jan Jindra)

Natočila jsem s nimi rozhovory, vyhledala jejich příbuzné a přátele a publikovala je v knize Přátelství navzdory Hitlerovi. Tyto osudy byly i předlohou dokumentárního filmu Na Sever a jsou také na výstavě, kterou jsem představila v Česku, Dánsku, Německu i Rakousku.

Moje pátrání zaujalo také americkou fotografku Rachael Cerrotti, která je vnučkou Hanky Dubové. O příběh své babičky se zajímala odmalička, ale až díky mému projektu se rozhodla, že ho zmapuje ještě podrobněji. Vydala se do Prahy, kde Hana vyrůstala, i na dánskou farmu, kde prožila několik měsíců u pěstounů.

Příběh českých židovských dětí pokračuje stále dál, v rodinách jejich potomků. Vypráví nejen o rozhodnutí rodičů, ale také o desítkách lidí, kteří u nás i ve Skandinávii pomohli židovským dětem a díky tomu se zachránily.


Judita Matyášová je novinářka, spisovatelka a kulturní manažerka. Pátrá po zajímavých životních osudech, zejména Čechů, kteří odešli/emigrovali v průběhu 20. století.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

4 komentáře

  1. Petr Kaminsky napsal:

    Skoro neuveritelne v dnesni dobe plne egoismu a xenofobie.

  2. Jan Bečička napsal:

    Jenže v Práglu to nebyl jen Winton. Co treba Dooren Warrinerová z British Committee for Refugees from Czechoslovakia, Trevor Chadwick, státní úředník Nicholas Stopford, Kanaďanka Beatrice Wellingtonová,
    překladatelka Josephine Pikeová a (pravděpodobně) agent rozvědky Bill Barazetti, a další.
    Vypravovali vlaky, mluvili s rodinami a posílali informace o dětech i s jejich fotografiemi do
    Londýna. Ti zachraňoval nejen židovské děti, ale i sociálních demokratů nebo německých uprchlíků.
    Ale o nich nikdo nenapíše ani ň, že.

  3. Náš český zachránce napsal:

    Stanislav Kalina

  4. vala napsal:

    Ani slovo o Němcích , kteří to všechno způsobili !

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama