ROZHOVOR. Petr Furch je majitelem jednoho z největších světových výrobců prémiových akustických kytar. Na jeho nástroje hraje třeba český hudebník David Koller nebo americká zpěvačka Suzanne Vega. S výrobou kytar začal otec Petra Furcha ještě v dobách komunismu, doma v prádelně.

„Když přemýšlím o stavu za dvacet třicet let, když bude naše západní společnost prosperovat, tak pokud bude někdo dělat něco manuálně, bude to spíš něco příjemného, co člověku dodává dobrý pocit z toho, že něco opravdu umí a že jeho práce je pro někoho důležitá. Běžná výroba, jak ji dnes známe z fabrik, to už nebude. Z dlouhodobého hlediska musíme najít způsob, jak tohle předat nějakým mašinkám. My už touhle cestou jdeme,“ říká v rozhovoru pro ekonomický podcast MakroMixér (připravují jej šéfredaktor HlídacíPes.org Robert Břešťan a hlavní ekonom Patria Finance Jan Bureš) Petr Furch, majitel firmy Furch Guitars.

S výrobou kytar začal váš otec už v roce 1981, takže měl vlastně takovou socialistickou garážovou firmu. Držíte si pořád určitou kulturu garážových firem, tedy takový rodinný přístup, relativně plochou manažerskou strukturu?

Tu plochou strukturu, jak říkáte, takový one-man-show styl managementu, jsem dříve držel, ale je to už asi deset let, co jsme pochopil, že takhle se nedostaneme dál. Dá se to tak dělat, když je vás třicet, to se všechno ještě uhlídat dá, ale když už jsme rostli k padesátce zaměstnanců, tak to už to takhle dál nešlo. Takže už taky jdeme cestou managementu, kde už je rozdělená zodpovědnost a každý si musí samozřejmě plnit své. Dnes už je nás ve firmě devadesát.

Česká republika určitě funguje mnohem líp, než si tady lidi myslí. Díky tomu, že často navštěvuji různé země, vidím, že tu máme zajímavou mentalitu, jsme tu šikovní i pracovití. Naopak nám chybí sebevědomí pochlubit se, že jsme v něčem nejlepší.

Co je podle vás to hlavní, co vás pomohlo posunout do světové špičky?

Bude to znít jako klišé, ale celé je to postavené na konstantní tvrdé práci, takhle jednoduché to je. Plus rozhodnutí zapojit moderní technologie, což je ve výrobě hudebních nástrojů pořád něco trochu neobvyklého.

Pořád máte ale obrovský podíl ruční práce, takže asi nemluvíte úplně o robotizaci, ale spíše o využití CNC technologií, nějakého nástřiku a takových věcí, nebo co myslíte ve vašem oboru moderními technologiemi?

Už máme i slušný podíl robotizace. Začalo to samozřejmě CNC technologií, to byly tak pět let zpátky moje nejoblíbenější hračky. Ale robotická pracoviště máme na broušení, leštění, lakování a podobně. Unikátní je i naše ladění desky. To je postup, který aplikujeme na každou přední, rezonanční desku kytary. Dřevo je přírodní materiál, který má různé vstupní parametry: jinou pevnost, pružnost, váhu a tak by každá kytara byla vždycky jiná, i když stejného typu. My ale každý ten kus dřeva necháme projít procesem, který nazýváme ladění a jsme v něm schopni naladit ony fyzikální vlastnosti do našich tolerancí.

To vám zaručí, že když si koupíte třeba kytaru řady Blue, tak můžete vždy očekávat to, jaký ten zvuk bude. Naši specialitou je i kompozitová výztuž krku, to je takový systém dílů, který zajišťuje to, že máte dobře naladitelnou geometrii krku, což je zase zásadní pro hratelnost kytary a pro to, aby vám dlouho vydržela bez vlivu vlhkosti a únavy materiálu. Také povrchová úprava hraje u akustického nástroje velkou roli. Já říkám, že to je hned druhý nejdůležitější konstrukční prvek kytary, který ovlivňuje zvuk. Proto máme vlastní vývoj laku a u nás najdete deset velice tenoučkých vrstev, které jsou navržené tak, aby pomáhaly rezonanci, aby kytara měla vyšší hlasitost, vyšší dynamiku.

Stalo se vám už, že se vás někdo snažil kopírovat, vyrobit falešného Furcha?

My nejsme mainstreamová značka a ani na takovou pozici necílíme, takže nejsme tolik objektem takového toho hloupého kopírování, že něco vypadá „jako“. Stalo se nám ale, že někdo se snažil přiblížit našemu designu nebo našemu logu, ale takových případů bylo jen minimum. Kytara je navíc velice komplikovaný produkt. Je tam nutné dodržovat i dost extrémní přesnost; jsou místa na hmatníku, kde je třeba i pět setin milimetru problém. V tom jsou právě dobré ty moderní technologie, proto do nich investujeme. Když je správně použijete, když uděláte správně inženýring, tak dokážete vyvinout postup, který dokáže vyrábět konstantní kvalitu. Bez toho bychom nemohli pomýšlet na 20 – 30% růst produkce každý rok.

Jaké vlastnosti dělají dobrou kytaru?

Osobně jsem hodně technicky zaměřený člověk a když hodnotím kytaru, hledám nejprve vizuální kvalitu, kvalitu spojů, kvalitu sesazení, zkrátka detaily zpracování. A dobrou kytaru pak dělají rozhodně zvukové vlastnosti. Když brnknete do strun palcem, trsátkem, cítíte, jak dokáže přijmout vaši energii. Jak reaguje, když brnknete málo, když do toho dáte větší dynamiku, jestli dokáže odrážet vaše emoce. To rozhodně neumí každá kytara.

Četl jsem v jednom starším rozhovoru, že jste před časem začali vyrábět i levnější řadu kytar, ale že se vám to vlastně nevyplatilo a že touto cestou už jít nechcete. V čem byla ta negativní zkušenost?

Určitě jsme v historii vyráběli levnější kytary, ale postupem času jsme se s nimi dostali do stavu, že to pro nás nebylo ekonomicky udržitelné. Dokázali jsme najít způsob, jak vyrábět kytaru, která je pro muzikanta doopravdy dobrý parťák a já si dost věřím v tom, že v inženýringu kytary, v tom, jak je zkonstruovaná a jak uživatelsky funguje, jsme nejlepší na světě. Ideálně bych chtěl, aby z toho měli užitek všichni muzikanti. Nicméně ono to něco stojí, vyrobit kytaru tak, aby měla tyhle parametry. Snažíme se vyvíjet postupy a technologie, abychom dodrželi kvalitu i s nižšími výrobními náklady a tím pádem by ta kytara mohla být levnější a dostat se do rukou více lidí. Tohle probíhá nepřetržitě. Ale zase žijeme v Evropě, ve vyspělé společnosti, kde náklady na ruční práci prostě rostou a porostou, a to jde zase proti tomuto cíli.

Každý chce dělat něco, co má smysl. A vyrábět kytaru, to je přeci pro svět strašně důležité: je to nástroj, kterým můžete šířit dobrou náladu.

Kolik se ročně – celkově – prodá na světě akustických kytar?

V USA se před covidem prodalo kolem 70 tisíc akustických kytar v kategorii nad 1 500 eur, tedy v sekci prémiových akustických kytar. A jen Spojené státy představují zhruba 40–50 % světového trhu. Takže se dá předpokládat, že prémiových akustických kytar se celosvětově prodá tak 150 tisíc. My jich ročně vyrobíme zhruba deset tisíc. Ve Spojených státech jsme úplně na začátku. Za čtyři roky nám tam sice prodeje šestinásobně stouply, což zní jako super číslo, nicméně vloni to tam bylo, myslím, kolem 1500 kytar.

Když budete dál navyšovat svou výrobu, hodláte nadále vyrábět výhradně v Čechách?

Rozhodně u nás. Aby vše fungovalo tak, jak má, potřebujeme dodržet hodně věcí. A také bych nerad naše know-how dával někam ven. Spíše pořád přemýšlíme, jak udělat výrobní proces efektivnější, jak použít další nové technologie, které se pořád objevují, což je super. Každopádně chci vyrábět v Česku, chci vyrábět v Němčicích.

Jak těžké je a bude sehnat do výroby vlastně schopné, kvalitní i motivované lidi?

Je to těžší a těžší. Když přemýšlím o stavu za dvacet třicet let, když bude naše západní společnost prosperovat, tak pokud bude někdo dělat něco manuálně, bude to spíš něco příjemného, co člověku dodává dobrý pocit z toho, že něco opravdu umí a že jeho práce je pro někoho důležitá. Běžná výroba, jak ji dnes známe z fabrik, to už nebude. Takže z dlouhodobého hlediska musíme najít způsob, jak tohle předat nějakým mašinkám. My už touhle cestou jdeme.

Takže na kreativitu lidi a na výrobu roboty?

To je moje vize. Nemám to sice sepsané v žádném plánu, ale když se podíváte na historii naší firmy a srovnáte dnešek a dobu před deseti lety, tak tam tahle dynamika a směr je. Ale podstatné je to, že to má smyl, že je to i zábava a že nás to baví. Každý chce dělat něco, co má smysl. A vyrábět kytaru, to je přeci pro svět strašně důležité: je to nástroj, kterým můžete šířit dobrou náladu.

Jak se se zkušeností z byznysu díváte na to, jak to u nás v Česku funguje, nejen pokud jde o podnikatelské prostředí?

Česká republika určitě funguje mnohem líp, než si tady lidi myslí. Díky tomu, že často navštěvuji různé země, vidím, že tu máme zajímavou mentalitu, jsme tu šikovní i pracovití. Naopak nám chybí sebevědomí pochlubit se, že jsme v něčem nejlepší. To je podle mě nějaký důsledek komunismu, že si z nějakého důvodu moc nevěříme. A já si myslím, že bychom si měli věřit trošku víc. Máme světu co nabídnout.