Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Jan Maryška s druhou ženou Olgou a dětmi. Foto: se souhlasem Post Bellum
,

Nacistům utekl z cely smrti, zachránila ho zkáza Drážďan. Zapomenutý odbojář Jan Maryška

Před osmdesáti lety v říjnu 1942 zatýkalo gestapo na ministerstvu školství. Přišli si pro školního inspektora z Duchcova, učitele, statečného odbojáře a českého vlastence Jana Maryšku. V roce 1944 nad ním vynesl německý soud trest smrti. Měla mu být sťata hlava. Maryška ale z cely smrti utekl a skrýval se do 3. května 1945. Během Pražského povstání se znovu zapojil do boje na smíchovské barikádě.

Příběh Jana Maryšky, který zemřel v roce 1978, patří k dosud nezpracovaným osudům československého domácího odboje za 2. světové války. Teprve nyní ožívá a vyvstávají překvapivé detaily díky unikátní nahrávce ze začátku 70. let. Záznam uchovávala jeho rodina a poskytla ho Paměti národa.

Jan Maryška s dcerou Růženou a vnukem Janem. Foto: se souhlasem Post Bellum

Příběh pana Maryšky poprvé vyprávěla pro Paměť národa jeho dcera Růžena Kulísková, roz. Maryšková. Její vzpomínky redaktorka Paměti národa Martina Kovářová zaznamenala asi měsíc před smrtí Růženy Kulískové v břenu 2022. Žila ve smíchovském domově pro zrakově postižené Palata a na pozoruhodný příběh jejího tatínka nás upozornil člověk, který ji pravidelně navštěvoval.

Během nahrávání se paní Růžena svěřila, že existuje v rodině audiozáznam vzpomínkové přednášky jejího tatínka. Nelze přesně datovat, ani zjistit, kým byl záznam pořízen, odhadujeme začátek 70. let. Janu Maryškovi bylo přes 80 let. Část audia byla pořízena v kancelářích ve Svazu protifašistických bojovníků, pokračování ve smíchovském bytě pana Maryšky. Zvuk není technicky kvalitní, ale díky záznamu se dozvídáme pozoruhodné detaily jeho příběhu. Například, jak se mu podařilo utéci z drážďanského vězení, čím se na cele smrti celých 64 dní utěšoval, u koho se po útěku ukrýval.

Sousedem Milady Horákové

Učitel Jan Maryška, který se narodil 1890, žil šťastně s rodinou v Českém Krumlově. Po první světové válce, ve které byl zraněn a strávil ji v lazaretu v Temešváru, povýšil na školního inspektora v Duchcově. Žilo tu asi 12 tisíc obyvatel, z toho polovina Němců. Maryška učil na česko-německé škole, obdivoval Masaryka, miloval svoji vlast. Vztahy mezi Němci a Čechy se náhle začaly zhoršovat veřejným vystupování Konrada Henleina a jeho stoupenců ze Sudetoněmecké strany.

Jan Maryška jako školní inspektor v roce 1932. Foto: se souhlasem Post Bellum

Na začátku září 1938 za skoro padesátiletým inspektorem Maryškou přišel starosta Duchcova a oznámil mu, že duchcovští henleinovci mají seznamy lidí, které hodlají zavraždit a jeho jméno mají na prvních místech. Výhružka nebyla planá. K vraždám docházelo převážně v noci.

Paní Kulísková vzpomínala, že například tatínek její spolužačky takto přišel o život. Horda vrahů vtrhla na policejní stanici, kde svoji službu vykonávala trojice četníků, Němci je ubili. Maryška s rodinou se 28. září 1938, dva dny před Mnichovskou konferencí, z Duchcova odstěhoval k příbuzným do vesnice u Českého Brodu, následně na pražský Smíchov do Holečkovy ulice.

Tady se seznámili s novými sousedy, mezi kterými byli Milada a Bohuslav Horákovi. Stali se z nich přátelé a souputníci v odbojové protinacistické skupině Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ).

Odboj v protektorátu

Jan Maryška s dcerou Růženou a jedním ze synů. Foto: se souhlasem Post Bellum

S PVVZ spolupracovala řada prvorepublikových politiků, vojáků a úředníků a další. Hnutí navázalo na vlastenecké provolání „Odkazu presidenta Masaryka věrni zůstaneme“ z roku 1938, které začínalo slovy: „Ve jméně národní svobody a státní samostatnosti vybojované před dvaceti lety, vyzýváme všechny věrné občany… držme celistvost a nedotknutelnou svrchovanost tohoto jediného našeho státu.“

K provolání se hlásili jednotlivci, různé spolky a organizace např. křesťanská tělovýchovná YMCA, legionářský časopis Čin, Ústřední spolek československých profesorů či zástupci železničářských a poštovních odborů, učitelé a školní inspektor Jan Maryška.

Manifest „Věrni zůstaneme“ nebyl vyslyšen a Československo ztratilo po Mnichovské konferenci značné území, v polovině března 1939 přestalo samostatné Československo existovat a vznikl Protektorát Čechy a Morava.

Členové protinacistického hnutí a odbojové sítě Petičního výboru se zapojili do přímého odporu proti nacistům. Prováděli drobné sabotáže, špionážní činnost, vysílačkou udržovali spojení s exilovou československou vládou v Londýně. Vojensko-hospodářskou špionáž prováděl i Jan Maryška. Pravděpodobně spolupracoval přímo s vedením Petičního výboru, jeho blízkým přítelem se stal František Andršt, vůdčí osobnost PVVZ.

O mučení nemluvil, své trýznitele omlouval

Přesné okolnosti, kdo odbojáře udal, kolik toho gestapo vědělo, jak dlouho byli sledováni, jak probíhalo zatýkání Jana Maryšky, neznáme. Je známo, že gestapo delší dobu shromažďovalo informace o odbojových skupinách Obraně národa, Politickém ústředí i o PVVZ.

Představitele odboje postupně zatýkali už od podzimu 1941. Během tzv. heydrichiády odbojové skupiny takřka přestaly existovat. V říjnu 1942 (přesné datum s jistotou zatím nevíme, uvádí se 10. října nebo 20. října) zatkli na ministerstvu školství i Jana Maryšku.

Jeho dcera se stala svědkem domovní prohlídky. Když se vracela osmnáctiletá Růžena ze školy, vyběhla jí naproti domovnice: „Říkala, že nemám chodit domů, že si pro mě maminka přijde, ať jdu k ní. Už u ní byla i moje mladší sestra. A pak jsem oknem viděla, jak z našeho bytu vycházejí dva muži v černých pláštích, jak nesou náš koš na prádlo navršený věcmi, přikrytý naším ubrusem. A tak jsem pochopila, že ti nacističtí vykradači právě vykrádají náš byt,“ vypráví paní Kulísková.

První dva roky strávil Jan Maryška ve věznici na Pankráci: „Pankrác patřil k těm špatným kriminálům. Byl v přímé správě nacistů,“ říká Jan Maryška na unikátní nahrávce.

Během prvních týdnů nejspíš prošel nepředstavitelným utrpením gestapáckých výslechů, o nich ale na záznamu nemluví. Překvapivě své věznitele omlouvá: „I mezi těmi esesáky, kteří měli za hlavní úkol, aby mezi námi padlo co nejvíc obětí, se našli lidé, u kterých přeci jenom lidskost zvítězila nad tou nacistickou zběsilostí.“ Jako příklad uvádí, že jeden z dozorců vězňům vynášel motáky. Z Pankráce Jana Maryšku převezli do věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín, odtud pak na území Německa do věznice Gollnów, pak do Drážďan.

Vězni před popravou zešíleli

Jan Maryška vzpomíná na mnoho spoluvězňů, zvlášť na Josefa Berana, pozdějšího arcibiskupa a kardinála, kterého věznili nacisté, později i komunisté: „Byl jsem s ním jen několik dní, brzy byl odsunutý z Terezína do Dachau. Ale poznal jsem, čím ten slaboučký kněz pro vězně v Terezíně byl. Jak byl duševně silný, i když sám měl chatrné zdraví,“ vzpomíná Jan Maryška. Zmiňuje se ještě o dalším katolickém duchovním, se kterým se setkal v Malé pevnosti Terezín:

„Byl to nuselský farář Šimůnek, který dokázal napřimovat charaktery mnoha lidí. Dovedl zpříjemňovat chmurné dny v tom terezínském soužení, rozséval důvěru a sílu. Našel jsem ho na ošetřovně, když se tam léčil po popáleninách. Utrpěl je následkem vyšetřování bestiálními dozorci pomocí nehašeného vápna. Dlouho se léčil, a přesto se stal jakýmsi zpravodajským centrem. Přicházeli za ním lidé, kteří měli kontakty zvenčí, a on pak předával zprávy dál a všechny nás tím posiloval,“ vzpomíná Jan Maryška během přednášky pravděpodobně ve Svazu protifašistických bojovníků někdy na začátku 70 let.

Jan Maryška nedlouho po útěku z drážďanské věznice, fotografie je datována 17. dubna 1945. Foto: se souhlasem Post Bellum

„V roce 1944 jsem byl odsouzený k smrti,“ stroze konstatuje Jan Maryška. Soud se konal v Drážďanech v prosinci 1944: „O drážďanské sekyrárně se říkalo, že je nejdokonalejší. A tím nás utěšovali. Konec života se tu odehrává ve dvou sekundách: v první si stoupneš na označené místo a v druhé se vodorovně předkloníš. A pak ti useknou hlavu. Říkali nám, že před popravou se dokonale najíme,“ vypráví.

Tím „dokonalým jídlem“ byla hostie, tenounká oplatka z rukou kněze. Německý kněz věděl, že vězni trpí hlady a hostie ve větším množství přinášel všem bez rozdílu vyznání. Maryška o tomto německém knězi mluví s velikou úctou, vězňům prý dodával odvahu.

Jan Maryška trpěl svěděním vší a blech, nemohl se podrbat, protože měl pouta na rukou připevněná k opasku.

Na cele smrti čekal 64 dní a nocí: „Když si vyslechnete rozsudek smrti, teprve pak začnete strašlivě lpět na životě,“ popisuje Maryška těžké okamžiky na cele. Někteří spoluvězni čekání na popravu neunesli a zešíleli: „Osud se nad nimi smiloval,“ dodává Jan Maryška. V drážďanské věznici bylo za války popraveno 1345 osob, více než dvě třetiny jich pocházelo z Československa.

„Na noc se musel každý odsouzenec k smrti vysvléct ze všeho oblečení, aby se na něm nemohl oběsit. Do rána zůstávalo oblečení před celou. Byly třeskuté mrazy a noci se staly utrpením. Omrzliny mívají lidé na uších a na prstech u nohou, ale já je měl na stehnech,“ popisuje Jan Maryška.

Bombardování Drážďan a útěk z vězení

V noci ze 13. na 14. února 1945 zaútočila na Drážďany víc než tisícovka amerických a britských bombardérů. Ve čtyřech náletech shodily na toto německé město skoro čtyři tisíce tun bomb. Sedm kilometrů čtverečních a takřka celé širší centrum Drážďan srovnali se zemí. Během pár hodin zahynulo skoro 20 tisíc lidí. Uprostřed apokalypsy se ocitl i Jan Maryška. Bomba dopadla na dvůr věznice a výbuch poškodil část zdí, katry do cel a střechu. Někteří vězni zahynuli pod sutinami nebo uhořeli.

Na Karlově mostě v Praze v roce 1947. Foto: se souhlasem Post Bellum

Jan Maryška měl obrovské štěstí. Podařilo se mu dostat jednu ruku z pout a díky tomu se vyhrabal ze sutin a vylezl na chodbu věznice. V šuplíku ve stole bachařů našel klíče od pout a odemkl se. Pustil i další vězně. Ve skladu zázračně nalezl pytel se svými civilními šaty, hledal je, protože věděl, že v náramenících mu manželka pro případ nouze zašila bankovky říšských marek. Přes vězeňský mundůr navlékl civilní šaty a vypotácel se do rozbombardovaných drážďanských ulic.

Kráčel asi 15 kilometrů na nádraží v Pirně. Tady se zařadil do fronty na polévku, snědl tři talíře a omdlel. Postarší pár ho probudil rumem a důchodci mu pomohli do vlaku. Jan Maryška se jen taktak udržel na nohou, vážil něco přes 40 kilogramů, před zatčením měl přes 80 kilo. V popelníku v kupé mezi nedopalky nalezl kousek tvrdé kůrky chleba. Říká, že ji otřel do oděvu a s velikou chutí ji snědl jako největší laskominu.

Jan Maryška po strastiplné cestě, zcela vysílen a hladový stanul v neděli 18. února 1945 ve vestibulu okresní nemocnice v Nové Pace.

Nemocničnímu zřízenci se představil jako Josef Valtera, pacient sestry Jarmily Maryškové. Zdravotní sestra Jarmila Maryšková, manželka jeho syna, tu noc konala v nemocnici službu.

Když přišla, tatínka svého muže nepoznala. Teprve když na ní promluvil, objala ho. Ukryli ho v jejich bytě v nemocnici: „Teprve tam jsem poklekl a pokorně poděkoval, že Pán mi dovolil vrátit se zase mezi své,“ vypráví Jan Maryška. Až za několik týdnů, 3. května 1945, zaklepal na dveře svého bytu na Smíchově. Otevřela mu dcera a nevěřícně na něj koukala, jakoby spatřila ducha: „Ale byl to tatínek!,“ směje se paní Kulísková. Za dva dny vypuklo Pražské povstání. Jan Maryška vzal dcery a šli stavět barikádu v jedné smíchovské ulici.

Vražda během Pražského povstání

V závěru nahrávky vzpomíná Jan Maryška na jednu šokující událost, která se odehrála na barikádě: „Mezi těmi, co stavěli barikádu, byl i Otakar Kunstovný, profesor francouzštiny a češtiny, překladatel dějin umění. Nosil dlažební kostky na stavbu barikády, i když to už byl starší člověk.

Jan Maryška s dcerou Růženou Kulískovou ve druhé polovině 50. let. Foto: se souhlasem Post Bellum

A jedna stará žena vykřikla: ‚To je ten chlap, co mi nechtěl povolit petrolej!!!‘ Jako předčasně do penze propuštěný vysokoškolský profesor byl zaměstnaný na košířské radnici a měl na starosti referát, kde se vystavovaly poukázky na petrolej. No a ta stará žena na něj ukázala prstem. Ten dav, místo aby pokračoval v nošení dlažebních kostek na barikádu, začal házet kostky na něj. A utloukli ho k smrti,“ popisuje děsivou vraždu v době Pražského povstání v květnu 1945 Jan Maryška.

Dne 9. května 1945 se Jan Maryška vrátil na ministerstvo školství. Ujal se funkce předsedy Revolučního národního výboru. Jako úředník zůstal pak na ministerstvu až do odchodu do penze.

Odešel předčasně. Oficiálně odchod zdůvodnil zdravotními potížemi způsobenými pobytem v nacistických vězeních. Skutečný důvod byl jiný. Podle jeho dcery nesouhlasil s komunisty, s jejich způsoby, likvidací oponentů, politickými procesy. Po zatčení dr. Milady Horákové byl Jan Maryška jedním z těch, kteří u sebe ukrývali jejího manžela Bohuslava Horáka před Státní bezpečností, pomohl mu v útěku na Západ. Jan Maryška zemřel v ústraní a historiky opomenutý v roce 1978.


Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře
Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno