Podivná smrt bývalého vojáka. Nejdřív přežil podivnou autohavárii, pak prý „spáchal sebevraždu“
Začínal rok 1973. Politická vězenkyně Anna Koutná seděla tehdy v kriminále v Opavě, doma měla dvě dcery a muže, odsouzeného ve stejném vykonstruovaném procesu ke kratšímu trestu. Nejdřív se Anna dozvěděla, že manžel zmizel – a krátce poté, že za nejasných okolností zemřel. Jako absolvent kurzu na Sibiři byl „nositelem vojenského i státního tajemství“, a mohl proto být i zavražděn.
Tělo Karla Koutného se našlo v brněnské přehradě. Jisté je pouze to, že smrt bývalého vojáka (nebo přesněji vojenského technika a pedagoga) byla velmi podivná, uvádí se, že spáchal sebevraždu, ale nevysvětlilo se, proč měl spoutané ruce a nohy.
Vzpomínkám Anny Koutné-Tesařové i osudu jejího prvního manžela se věnují Příběhy 20. století.
Dcera válečné vdovy
Anna přišla na svět v březnu 1933 jako nemanželské dítě ve velmi chudých poměrech v Trhové Kamenici v Železných horách. Měla čtyři starší sourozence, její matka (válečná vdova z první světové války) byla na všechny děti sama. Když bylo Anně devět (tehdy se jmenovala po matce Boháčová), osiřela, krátce žila u sestry, posléze se dostala do dětského domova.
Ještě před koncem války si ji vzala domů paní, která ji měla v úmyslu adoptovat, ale žádný vztah mezi nimi nevznikl: „Odložila mě na venkov, ke své sestřenici, do pásma kolem Sedlčan a Neveklova, kde bývala esesácká střelnice – obrovské území, odkud se museli lidé vystěhovat a v té době se vraceli.“
Po ukončení základní školy (v roce 1947) šla Anna pracovat do malé továrny Chirana, kde letovala injekční stříkačky. Bydlela u tety: „Chtěla jsem se osamostatnit, ne se dožebrávat. Bratr přišel z vojny a nastoupil u Finanční stráže, tak se tomu tehdy říkalo. Bylo mu asi 22 let a chtěl, abych se něčím vyučila. Ale já nechtěla být na nikom závislá, nikomu vděčná, už jsem to zažila.“
Brzy začala chodit do Československého svazu mládeže, recitovala ve svazáckém souboru: „Všimli si na kádrovém oddělení, že mají aktivní svazačku, a poslali mě do kurzu pro korespondentky. Ráda jsem souhlasila, kurz byl až na Valašsku ve vesnici Zdechov. Byla nás jedna třída, měly jsme češtinu, psaní na stroji, těsnopis. Samozřejmě i marxismus, školily jsme se na sekretářky, počítalo se s tím, že budeme pracovat jako spolehlivé síly.“
Několik příštích let pak Anna pracovala jako vychovatelka učňů – a snad na svazácké zábavě se seznámila se svým příštím manželem Karlem Koutným, čerstvým absolventem Vojenské akademie Antonína Zápotockého (ukončil ji jako důstojník, měl už za sebou průmyslovku a brněnskou ČVUT).
Důvěra v SSSR? Jen do okupace
Po svatbě se Koutní přestěhovali do Brna, Karel učil na vojenské škole, Anna byla doma s první dcerou Marcelou. Karel odjel do Sovětského svazu, kde se měl dál vzdělávat, ale za několik měsíců se kvůli nemoci vrátil.
Anna pracovala jako úřednice, mimo jiné na oddělení kultury a školství Krajského výboru KSČ. Po pár letech odjel Karel Koutný znovu do SSSR, tentokrát byl poslán jako spolehlivý soudruh do Burjatské republiky, do Ulan-Ude. Byl vázán přísným vojenským tajemstvím, nejspíš působil na základně protiletecké obrany.
Anna Koutná-Tesařová říká, že byla velmi dlouho upřímně přesvědčená komunistka, že jí byl komunismus blízký i kvůli zkušenostem z dětství a prožitku chudoby: „Oplakala jsem Stalina, nevěřila jsem Chruščovovi, když mluvil o jeho zločinech. Byla jsem idealistická, sdílela jsem sen o lepším životě, věřila jsem, že je tu jednou bude spravedlnost pro všechny.“
Když se manžel vrátil z Ruska, žili Koutní spokojeně (měli už i druhou dceru Broňu). Během 60. let se postupně změnili z dogmatiků v reformní komunisty, Anna je ostatně dodnes zaměřená levicově. Jejich vztah k Sovětskému svazu tehdy prý již nebyl nekritický, ale pořád přetrvávala základní důvěra. Zničila ji až okupace Československa v srpnu 1968: „Invaze nás strašně těžce zasáhla, to byl strašný pád všech iluzí. Tenhle zásah, to byl zločin.“
Hysterická StB
V KSČ zůstala Anna Koutná do roku 1969. Když se musela dostavit k prověrce, vyjádřila jasný nesouhlas s okupací, ze strany ji vyloučili, už předtím si také našla nové zaměstnání:
„Můj muž o rok později dopadl stejně u prověrek v armádě. Už byl podplukovníkem, pracoval na své kandidatuře věd, odevzdal práci, nepřijali ji, nepřipustili ho k obhajobě a z politických důvodů musel odejít. Dlouho hledal práci, až ho vzali do Kancelářských strojů města Brna jako odborného údržbáře.“
K rodinným přátelům Koutných patřili tehdy další vyhození brněnští komunisté – Jaroslav Šabata, Mirka Černá a její muž Alfréd Černý, který se na samém počátku 70. let Anny zeptal, zda by nemohla opisovat na stroji krátké texty, zprávy, necenzurované informace. Anna souhlasila, a zanedlouho přepisovala texty i pro další známou, Šabatovu spolupracovnici Vlastu Tesařovou.
V prosinci 1971 začala Státní bezpečnost v Brně zatýkat (v souvislosti s tzv. letákovou akcí před volbami, v níž byli lidé upozorňováni, že nemusejí chodit k volbám a volit nadiktovanou kandidátku Národní fronty). V celách tehdy skončila také řada lidí, kteří neměli s letáky nic společného, ale podíleli se na přepisování a distribuci textů, které režimní aparát nahlížel jako podvratné.
Dne 17. prosince 1971 byl zatčen Karel Koutný a Státní bezpečnost provedla u Koutných domovní prohlídku. „Ty texty, které se rozepisovaly, byly v podstatě nevinné, StB si počínala hystericky. Při prohlídce toho moc nenašli, a tak brali kde co, staré mužovy poznámky, staré noviny. Nebylo to na zavření, přesto si 20. prosince přišli i pro mne,“ vzpomíná Anna, která pak prožila osm měsíců ve vazbě.
Její dcery, jimž bylo 13 a 16 let, zůstaly s babičkou: „Zapírala jsem, nechtěla mluvit, ale dostali mě na ty děti. Říkali: ´To je vaše věc, když budete zapírat, budete tu déle, děti budou bez rodičů.´ Vypovídala jsem, přiznala jsem se. To rozepisování dělaly desítky ženských. A ať mi předložili cokoli, ke všemu jsem se přiznala, abych ochránila další.“
V srpnu 1972 byli manželé Koutní odsouzeni ve velkém procesu spolu s mnoha dalšími lidmi (Vlastimilou Tesařovou, Annou Šabatovou, Květou Markovou, Zdeňkem Vašíčkem): Anna dostala trest dva roky, Karel rok, oba za napomáhání „k trestnému činu podvracení republiky“.
Zmizení manžela
Karel Koutný se dostal z vězení o rok dříve než jeho žena Anna. Nejdřív přežil podivnou autohavárii (řídil a kdosi proti němu náhle rozsvítil silné světlo) – a na začátku roku 1973 zmizel.
Exilový časopis Listy tehdy (listopad 1973, č. 5-6) o jeho případu informoval následovně: „Karel Koutný byl po odpykání trestu propuštěn letos po novém roce a začal se starat o děti. Byl to nezdolný optimista, kterého ani vězení nezlomilo. Koncem února se však Koutný nevrátil z práce domů. Jeho přátelé se domnívali, že byl opět zatčen. Po několika dnech však sdělila VB babičce, že Koutný záhadně zmizel a že na břehu brněnské přehrady byla nalezena jeho aktovka.“
Dobový zápis z tisku však podle dcery Anny a Karla Koutných neodpovídá skutečnosti. Koutný byl totiž z vězení propuštěn již 17. nebo 18. prosince roku 1972.
Citujeme z vyšetřovací zprávy:
… našel si zaměstnání ve Zbrojovce, kam měl dne 2.1.1973 nastoupit. Do zaměstnání však již
nenastoupil a byl od 5.1.1973 nezvěstný. 5.1.1973 oznámil hrázný, že na schodech vedoucích z přehradní hráze Brněnské přehrady do jezera našel černou aktovku, kterou předal orgánům VB.
Po jarním tání na Brněnské přehradě pak bylo 16.3. 1973 nalezeno utonulé tělo, soudní pitva o tři dny později určila, že jde o Karla Koutného s tím, že zřejmě spáchal sebevraždu.
Podivná sebevražda
V brněnských kruzích přátel, kteří znali rodinu Koutných, vyvolala tato záležitost velké vzrušení a především mnoho pochybností: v době, kdy údajně Karel Koutný spáchal sebevraždu utopením, byla přehrada pokryta silným ledem, který v místech, kde byla nalezena aktovka, byl zcela neporušený.
Kromě toho všichni, kdo se před touto událostí stýkali s Koutným, potvrzují, že sebevražda vůbec neodpovídala jeho náladě ani charakteru. Spíše soudí, že znal mnoho věcí, pro které byl někomu nepohodlný.
Anna Koutná-Tesařová vzpomíná, že její manžel měl podle svědků spoutané ruce a nohy, a že i lékaři tehdy vyjadřovali pochybnosti nad tím, zda mohlo jít o sebevraždu. Anna se domnívá, že její muž, který se po kurzu na Sibiři stal „nositelem vojenského i státního tajemství“, mohl být zavražděn, protože „věděl příliš mnoho o sovětských zařízeních, která byla i v Československu. Jeden z jeho kolegů dal případ před pár lety prošetřit, ale nic se nezjistilo.“
V létě 1973 se Anna vrátila z vězení k dcerám. O tři roky později se seznámila se svým pozdějším partnerem, významným českým historikem, disidentem a politickým vězněm Janem Tesařem. Podepsala Chartu 77, dlouho byla různými způsoby činná v disentu. Po dlouhodobém nátlaku tajné policie odešel Jan Tesař do exilu ve Francii, po čase za ním odjela i Anna.
Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.
Text byl aktualizován, uořesněn a doplněn na základě reakce dcery Anny a Karla Koutných, pozn. red.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Vašku, nepodepisuj to, radil Havlovi. František Lízna šel za vším vytrvale
Básníci ve vězení, básně mizely z čítanek. „Museli jsme číst Wolkera a Neumanna…“
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
15 komentářů
Logika nám říká, že bývalý Pplk. ČSLA Karel Koutný, který pracoval a studoval v SSSR, měl znalosti a vědomosti vojensko-strategického významu, a jeho pozdější tak zvaná sebevražda nebyla nic jiného, nežli dílo GRU či KGB („mokrye děla“) – sichr je sichr !
Jak se říká: kdo s čím zachází, také schází.
Pominu paní smutné dětství a nemanželským původ (bez otce)
Pak už plula na vlně slušného žití a sociálních jistot…
Ono to spíš bylo o tom, v čem „jel“ její manžel.
Dneska by to nebylo o nic lepší, jak se jednou do něčeho zapletete a fuk zda východ či západ (koho že to naposled otrávili v Londýně?)
Tak že:
jeli v protistátní činnosti
– (ve státech o pár let dříve za tohle popravili manželé Guttbergrovi nebo jak se jmenovali)
Ve Státech popravili manžele Rosenbergovi pro jasnou špionáž ve prospěch Sovětského svazu a předání Rusům tajemství výroby atomové bomby. Karel Koutný pro žádnou špionáž souzen nebyl, i když by se to tehdy StB a KGB náramně hodilo, kdyby se nějaké špionáže dopustil. Byl odsouzen na jeden rok vězení v podstatě za to, že byl manželem ženy, která se podílela na přepisování textů, o kterých StB prohlašovala, že jsou podvratné. Dosti ubohé obvinění. Ve Státech byli manželé Rosenbergovi popraveni za to, že něco provedli. Karel Koutný byl zabit za to, že by možná jednou něco provést mohl. To je pořádně velký rozdíl. Co se týče vámi zmiňovaného Guttenberga, ten byl tuším vynálezcem knihtisku a žil na konci středověku.
Popravili je na základě výpovědi bratra pana Rosenberga, kterému slíbili svobodu a na základě malůvek jejich dětí, které vydávali za plány bomby. Byla to vražda pane bůhvíjaksejmenujete.
Manžele Rosenbergovy popravili na základě dešifrovaných depeší sovětského velvyslanectví posílaných do Moskvy a naopak na základě depeší posílaných z Moskvy na velvyslanectví do Washingtonu. Depeše zachycené ještě za války byly dešifrovány až po válce. Sověti ovšem dlouho netušili, že jejich šifrovací kód byl prolomen a šifru ještě dlouho používali. Tak že žádná vražda Jane Františku, ale zrada manželů Rosenbergových. Vyzrazením tajemství výroby atomové bomby uspíšili výrobu sovětské atomové bomby o minimálně pět, ale možná až o deset let. Kdyby nebylo zrady manželů Rosenbergových, Stalin by se za svého života atomové bomby nedočkal.
Normal, takhle se prece soudruzi odvdecuji kazdemu. Snad vsichni znamy vedci si pobyli vice ci mene dlouhou dobu v gulagu. Nakonec i proto byl a je doposud vychod technicky i moralne „sto let za opicema“.
Je možné, že v té rakvi bylo tělo jejího manžela, ale nesměla ho vidět, jak ho zřídili.
Za 73 let život na dobu totality nerad vzpomínám a ani po plyšáku to není lepší,hodně si pamatuji,ženil jsem se třetí den okupace.
„Během 60. let se postupně změnili z dogmatiků v reformní komunisty, Anna je ostatně dodnes zaměřená levicově. “
.. někteří lidé jsou nepoučitelní.
V roce 1977 vedl proti mně a několika dalším lidem vykonstruované vyšetřování přípravy a pokusu únosu letadla do zahraničí tehdejší poručík,později major StB Brno Pavel Koutný.Tohle estébáky sehrané divadýlko skončilo mým odsouzením na devět let odnětí svobody,ve II a III nápravné skupině.Jedná se jen o shodu příjmení,nebo příbuzného?
No když Rusové stříleli v červnu 1953 do německých dělníků a v listopadu 1956 po tisících zabíjeli civilisty v Maďarsku, tak to soudružka Koutná zajisté podporovala a omlouvala. Těmto tzv. „reformním komunistům“ by neměla být poskytována žádná vyjímka anebo snad svatozář. Nesou stejnou odpovědnost na zločinech komunismu jako všichni ostatní komunisté.
Naprosto s Vámi souhlasím.Tito soudruzi jako byl Ruml,Šabata a podobní se s námi po roce 1948 nemazlili,rozsévali zlo.
V Brně není a nikdy nebylo ČVUT
Vypadá to na akci GRU. Pokud by do toho tehdy byla namočená československá StB, potažmo její vojenská odnož, tedy VKR, tak by se o tom dochovaly nějaké údaje, ale tohle vypadá tak, že si to na úzení okupoaného Československa řešili soudruzi ze SSSR sami.
Bohužel si myslím, že v té době bylo lidí, kteří zmizeli a později jim byla přisouzena “ sebevražda“ , poměrně dost. Ještě si pamatuju, jak byli jejich fotografie vystavovány v relaci VB informuje a pátrá. Také tam byla fotografie mého strýce zaměstnance UD. Později byl nalezený utopený ve sporém oblečení u splavu na Jizeře, i když týden před tím byla velká voda a ta ho kupodivu nevyplavila. Jsou události, které nejdou zapomenout.