Začínal rok 1973. Politická vězenkyně Anna Koutná seděla tehdy v kriminále v Opavě, doma měla dvě dcery a muže, odsouzeného ve stejném vykonstruovaném procesu ke kratšímu trestu. Nejdřív se Anna dozvěděla, že manžel zmizel – a krátce poté, že za nejasných okolností zemřel. Jako absolvent kurzu na Sibiři byl „nositelem vojenského i státního tajemství“, a mohl proto být i zavražděn.

Tělo Karla Koutného se našlo v brněnské přehradě. Jisté je pouze to, že smrt bývalého vojáka (nebo přesněji vojenského technika a pedagoga) byla velmi podivná, uvádí se, že spáchal sebevraždu, ale nevysvětlilo se, proč měl spoutané ruce a nohy.

Vzpomínkám Anny Koutné-Tesařové i osudu jejího prvního manžela se věnují Příběhy 20. století.

Dcera válečné vdovy

Anna přišla na svět v březnu 1933 jako nemanželské dítě ve velmi chudých poměrech v Trhové Kamenici v Železných horách. Měla čtyři starší sourozence, její matka (válečná vdova z první světové války) byla na všechny děti sama. Když bylo Anně devět (tehdy se jmenovala po matce Boháčová), osiřela, krátce žila u sestry, posléze se dostala do dětského domova.

Anna Koutná-Tesařová (60. léta). Foto: Post Bellum

Ještě před koncem války si ji vzala domů paní, která ji měla v úmyslu adoptovat, ale žádný vztah mezi nimi nevznikl: „Odložila mě na venkov, ke své sestřenici, do pásma kolem Sedlčan a Neveklova, kde bývala esesácká střelnice – obrovské území, odkud se museli lidé vystěhovat a v té době se vraceli.“

Po ukončení základní školy (v roce 1947) šla Anna pracovat do malé továrny Chirana, kde letovala injekční stříkačky. Bydlela u tety: „Chtěla jsem se osamostatnit, ne se dožebrávat. Bratr přišel z vojny a nastoupil u Finanční stráže, tak se tomu tehdy říkalo. Bylo mu asi 22 let a chtěl, abych se něčím vyučila. Ale já nechtěla být na nikom závislá, nikomu vděčná, už jsem to zažila.“

Brzy začala chodit do Československého svazu mládeže, recitovala ve svazáckém souboru: „Všimli si na kádrovém oddělení, že mají aktivní svazačku, a poslali mě do kurzu pro korespondentky. Ráda jsem souhlasila, kurz byl až na Valašsku ve vesnici Zdechov. Byla nás jedna třída, měly jsme češtinu, psaní na stroji, těsnopis. Samozřejmě i marxismus, školily jsme se na sekretářky, počítalo se s tím, že budeme pracovat jako spolehlivé síly.“

Několik příštích let pak Anna pracovala jako vychovatelka učňů – a snad na svazácké zábavě se seznámila se svým příštím manželem Karlem Koutným, čerstvým absolventem Vojenské akademie Antonína Zápotockého (ukončil ji jako důstojník, měl už za sebou průmyslovku a brněnskou ČVUT).

Důvěra v SSSR? Jen do okupace

Po svatbě se Koutní přestěhovali do Brna, Karel učil na vojenské škole, Anna byla doma s první dcerou Marcelou. Karel odjel do Sovětského svazu, kde se měl dál vzdělávat, ale za několik měsíců se kvůli nemoci vrátil.

Anna pracovala jako úřednice, mimo jiné na oddělení kultury a školství Krajského výboru KSČ. Po pár letech odjel Karel Koutný znovu do SSSR, tentokrát byl poslán jako spolehlivý soudruh do Burjatské republiky, do Ulan-Ude. Byl vázán přísným vojenským tajemstvím, nejspíš působil na základně protiletecké obrany.

Anna Koutná-Tesařová říká, že byla velmi dlouho upřímně přesvědčená komunistka, že jí byl komunismus blízký i kvůli zkušenostem z dětství a prožitku chudoby: „Oplakala jsem Stalina, nevěřila jsem Chruščovovi, když mluvil o jeho zločinech. Byla jsem idealistická, sdílela jsem sen o lepším životě, věřila jsem, že je tu jednou bude spravedlnost pro všechny.“

Když se manžel vrátil z Ruska, žili Koutní spokojeně (měli už i druhou dceru Broňu). Během 60. let se postupně změnili z dogmatiků v reformní komunisty, Anna je ostatně dodnes zaměřená levicově. Jejich vztah k Sovětskému svazu tehdy prý již nebyl nekritický, ale pořád přetrvávala základní důvěra. Zničila ji až okupace Československa v srpnu 1968: „Invaze nás strašně těžce zasáhla, to byl strašný pád všech iluzí. Tenhle zásah, to byl zločin.“

Hysterická StB

V KSČ zůstala Anna Koutná do roku 1969. Když se musela dostavit k prověrce, vyjádřila jasný nesouhlas s okupací, ze strany ji vyloučili, už předtím si také našla nové zaměstnání:

„Můj muž o rok později dopadl stejně u prověrek v armádě. Už byl podplukovníkem, pracoval na své kandidatuře věd, odevzdal práci, nepřijali ji, nepřipustili ho k obhajobě a z politických důvodů musel odejít. Dlouho hledal práci, až ho vzali do Kancelářských strojů města Brna jako odborného údržbáře.“

K rodinným přátelům Koutných patřili tehdy další vyhození brněnští komunisté – Jaroslav Šabata, Mirka Černá a její muž Alfréd Černý, který se na samém počátku 70. let Anny zeptal, zda by nemohla opisovat na stroji krátké texty, zprávy, necenzurované informace. Anna souhlasila, a zanedlouho přepisovala texty i pro další známou, Šabatovu spolupracovnici Vlastu Tesařovou.

V prosinci 1971 začala Státní bezpečnost v Brně zatýkat (v souvislosti s tzv. letákovou akcí před volbami, v níž byli lidé upozorňováni, že nemusejí chodit k volbám a volit nadiktovanou kandidátku Národní fronty). V celách tehdy skončila také řada lidí, kteří neměli s letáky nic společného, ale podíleli se na přepisování a distribuci textů, které režimní aparát nahlížel jako podvratné.

Dne 17. prosince 1971 byl zatčen Karel Koutný a Státní bezpečnost provedla u Koutných domovní prohlídku. „Ty texty, které se rozepisovaly, byly v podstatě nevinné, StB si počínala hystericky. Při prohlídce toho moc nenašli, a tak brali kde co, staré mužovy poznámky, staré noviny. Nebylo to na zavření, přesto si 20. prosince přišli i pro mne,“ vzpomíná Anna, která pak prožila osm měsíců ve vazbě.

Její dcery, jimž bylo 13 a 16 let, zůstaly s babičkou: „Zapírala jsem, nechtěla mluvit, ale dostali mě na ty děti. Říkali: ´To je vaše věc, když budete zapírat, budete tu déle, děti budou bez rodičů.´ Vypovídala jsem, přiznala jsem se. To rozepisování dělaly desítky ženských. A ať mi předložili cokoli, ke všemu jsem se přiznala, abych ochránila další.“

V srpnu 1972 byli manželé Koutní odsouzeni ve velkém procesu spolu s mnoha dalšími lidmi (Vlastimilou Tesařovou, Annou Šabatovou, Květou Markovou, Zdeňkem Vašíčkem): Anna dostala trest dva roky, Karel rok, oba za napomáhání „k trestnému činu podvracení republiky“.

Zmizení manžela

Karel Koutný se dostal z vězení o rok dříve než jeho žena Anna. Nejdřív přežil podivnou autohavárii (řídil a kdosi proti němu náhle rozsvítil silné světlo) – a na začátku roku 1973 zmizel.

Exilový časopis Listy tehdy (listopad 1973, č. 5-6) o jeho případu informoval následovně: „Karel Koutný byl po odpykání trestu propuštěn letos po novém roce a začal se starat o děti. Byl to nezdolný optimista, kterého ani vězení nezlomilo. Koncem února se však Koutný nevrátil z práce domů. Jeho přátelé se domnívali, že byl opět zatčen. Po několika dnech však sdělila VB babičce, že Koutný záhadně zmizel a že na břehu brněnské přehrady byla nalezena jeho aktovka.“

Dobový zápis z tisku však podle dcery Anny a Karla Koutných neodpovídá skutečnosti. Koutný byl totiž z vězení propuštěn již 17. nebo 18. prosince roku 1972.

Citujeme  z vyšetřovací zprávy:
… našel si zaměstnání ve Zbrojovce, kam měl dne 2.1.1973 nastoupit. Do zaměstnání však již
nenastoupil a byl od 5.1.1973 nezvěstný. 5.1.1973 oznámil hrázný, že na schodech vedoucích z přehradní hráze Brněnské přehrady do jezera našel černou aktovku, kterou předal orgánům VB.

Po jarním tání na Brněnské přehradě pak bylo 16.3. 1973 nalezeno utonulé tělo, soudní pitva o tři dny později určila, že jde o Karla Koutného s tím, že zřejmě spáchal sebevraždu.

Podivná sebevražda

V brněnských kruzích přátel, kteří znali rodinu Koutných, vyvolala tato záležitost velké vzrušení a především mnoho pochybností: v době, kdy údajně Karel Koutný spáchal sebevraždu utopením, byla přehrada pokryta silným ledem, který v místech, kde byla nalezena aktovka, byl zcela neporušený.

Anna Koutná-Tesařová v roce 2018. Foto: Lukáš Žentel

Kromě toho všichni, kdo se před touto událostí stýkali s Koutným, potvrzují, že sebevražda vůbec neodpovídala jeho náladě ani charakteru. Spíše soudí, že znal mnoho věcí, pro které byl někomu nepohodlný.

Anna Koutná-Tesařová vzpomíná, že její manžel měl podle svědků spoutané ruce a nohy, a že i lékaři tehdy vyjadřovali pochybnosti nad tím, zda mohlo jít o sebevraždu. Anna se domnívá, že její muž, který se po kurzu na Sibiři stal „nositelem vojenského i státního tajemství“, mohl být zavražděn, protože „věděl příliš mnoho o sovětských zařízeních, která byla i v Československu. Jeden z jeho kolegů dal případ před pár lety prošetřit, ale nic se nezjistilo.“

V létě 1973 se Anna vrátila z vězení k dcerám. O tři roky později se seznámila se svým pozdějším partnerem, významným českým historikem, disidentem a politickým vězněm Janem Tesařem. Podepsala Chartu 77, dlouho byla různými způsoby činná v disentu. Po dlouhodobém nátlaku tajné policie odešel Jan Tesař do exilu ve Francii, po čase za ním odjela i Anna.

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Text byl aktualizován, uořesněn a doplněn na základě reakce dcery Anny a Karla Koutných, pozn. red.