Čínská skupina CEFC, která hlasitě a s podporou prezidenta Miloše Zemana slibovala velké nákupy a investice v Česku, má problémy. Podle čínských médií čelí její šéf a Zemanův poradce Jie Ťien-ming vyšetřování kvůli korupci, což ale CEFC popřela. Kvůli úplatkům vyšetřují firmu i v USA. To, že bohatství čínské společnosti stojí na vratkých základech, se přitom vědělo už dávno.

Agentura Reuters přinesla zprávu, že čínská skupina CEFC byla v poslední době ochotna si krátkodobě půjčovat peníze za mimořádně vysoké úroky, a to až ve výši 36 procent ročně, neboť jí chybí finance. Tato situace je ale symptomatická pro obrovské množství čínských společností.

Před podobným vývojem varoval už před víc než rokem na HlídacíPes.org Aleš Rozehnal. Tady je jeho původní text z prosince 2016, který je stále aktuální:

Jako Amerika před černým pátkem

Čína stojí před velkou depresí, přehřátím ekonomiky a zdánlivý růst čínského hospodářství nekoresponduje se skutečným růstem koupěschopnosti obyvatelstva.

Čínská ekonomika je také spojena s nereálným investičním očekáváním a začínající vysokou mírou inflace.

Ekonomická situace Číny připomíná ekonomiku USA ve dvacátých letech minulého století, a to extrémní majetkovou nerovností obyvatel, existencí realitní bubliny a nízkou transparentností finančního trhu.

Čínská vláda se přehřátou ekonomiku snaží zchladit zvyšováním úrokových sazeb. Utahováním ekonomiky chce rovněž zmenšit realitní bublinu.

Tato opatření způsobila, že ceny čínských nemovitostí začaly klesat, a to i o 20 procent. Pokud bude tento trend pokračovat, vypukne realitní krize srovnatelná s tou ve Spojených státech.

Gigantický dluh

Čínská vláda na ekonomické problémy zareagovala rovněž investicemi v rozsahu téměř 600 miliard dolarů směřovanými zejména do infrastrukturních projektů.

Tyto projekty rostly úžasnou rychlostí, ale za cenu nízké kvality, nedostatečné bezpečnosti a mimořádné předraženosti. Vedly také ke specificky čínskému fenoménu, kterým je vznik měst duchů, tedy zcela neobydlených měst postavených za účelem nastartování ekonomického růstu.

Infrastrukturní investice navíc zvýšily čínský dluh takovou měrou, že se Čína dostala na hranu dluhové krize.

Obecně se dá konstatovat, že čínský ekonomický růst v posledních třiceti letech byl financován na dluh. Toto financování bylo možné z toho důvodu, že míra růstu zadluženosti byla o něco nižší než míra hospodářského růstu.

To se však změnilo. V současné době dosahuje celkový čínský dluh přibližně 300 % hrubého domácího produktu a jeho výše přesahuje 28 bilionů dolarů. Tento dluh nezahrnuje jen dluh státní, ale např. i dluh podniků, které jsou podle odhadů více než z 60 % ve státních rukou.

Pro srovnání je třeba uvést, že státní dluh USA, který je považován za gigantický, činí 104 % hrubého domácího produktu a státní dluh Japonska, které je v krizi již přes dvacet let, činí 230 % hrubého domácího produktu.

Čínská vláda nad tímto dluhem ztratila kontrolu a jediným jeho řešením by byl masivní rozprodej majetku, k čemuž ale není politická vůle.

U konce s dechem

Naprostá většina veřejných výdajů nepřipadá v Číně na vrub ústřední vlády, ale na vlády regionální. Infrastrukturní projekty regionálních vlád byly financovány úvěry ve výši téměř dvou bilionů dolarů, z čehož téměř třetinu tvoří úvěry klasifikované jako špatné.  

To vše vyvolalo inflaci, která zdražila nájmy, potraviny a mzdy. Jedna z hlavních čínských výhod, kterou byla levná práce, se tak stala otázkou minulostí, a existují země, které mohou výší ceny práce s Čínou úspěšně soutěžit, jako jsou např. Indonésie a Filipíny.

Dech v budoucnu zřejmě ztratí i dosud suverénní export. Čínský vývoz byl poškozen světovou finanční krizí a je závislý na stále ještě otřesených a předlužených amerických spotřebitelích.

Navíc byl podporován uměle drženým slabým kurzem jüanu. Dny slabé měny jsou ale rovněž u konce. Spojené státy totiž stále více a více tlačí na jeho zhodnocení. To učiní čínský export dražším a méně konkurenceschopným.

Čínští boháči hlasují nohama

Problémem je také to, že čínská populace stárne, což uspíšila politika jednoho dítěte, která do roku 2013 zabránila narození 400 milionů dětí a vyvolala demografickou nerovnováhu mezi pohlavími.

Teprve nedávno Ústřední výbor Komunistické strany Číny přijal rozhodnutí, které povoluje mít v rodinách děti dvě.

Čínské elity navíc očividně čínskému režimu a ekonomice nevěří.

Celých 60 % nejbohatších Číňanů by se chtělo z Číny vystěhovat. Taková míra nedůvěry elit ve vlastní stát nevěstí nic dobrého.

Případ CEFC ukazuje, že výrazné svázání české a čínské ekonomiky by mohlo tu českou významně ohrozit. Zahraniční investory je určitě třeba v České republice vítat, bylo by ale chybou českou ekonomiku, která je závislá na německém hospodářství, výrazněji vázat na nestabilního partnera, kterým Čína v současné době je.