Vladimír Bernát v dětství s rodiči
Post Bellum,

Muž, kterého semlely dějiny. Během deseti let nucená práce pro Hitlera, sovětský lágr i pétépáci

Napsal/a Post Bellum 7. prosince 2018

Za druhé světové války byl Vladimír Bernát nuceně nasazen v nacistickém Německu. Po porážce třetí říše prožil bezmála pět let v zajateckých táborech na území SSSR. A pak, v Československu, strávil ještě dva roky v Pomocném technickém praporu PTP pro „nespolehlivé občany“. Stačilo, že se narodil ve špatné době na špatném místě.

Vladimír Bernát se narodil 27. prosince 1927 v Mohelnici. Rodiče pocházeli z českých obcí a v Mohelnici si nechali na splátky postavit dvojdomek, v němž bydleli spolu s německou rodinou Böhmových.

Od šesti let chodil Vladimír do české školy a po vyučování cvičil v Sokole. Ze čtyř a půl tisíc tehdejších obyvatel města se jen sedmina hlásila k české národnosti.

Vladimír Bernát v roce 2018

Ve druhé polovině 30. let se vztahy mezi Němci a českou menšinou v Mohelnici vyostřily. Vladimír vzpomíná, že při návratech ze Sokola házely německé děti po českých dětech kamení, že útoky končily pouličními bitkami, že se vracel domů s modřinami.

Dne 10. října 1938 vstoupila do Mohelnice německá vojska. Po Mnichovské dohodě se město stalo součástí nově vzniklé Sudetské župy, spadající do nacistického Německa.

Krátce předtím odešla většina Čechů do vnitrozemí. Zůstalo jen asi dvacet chudších a většinou početných českých rodin, které neměly peníze na nový začátek, Bernátovi mezi nimi. Ještě v roce 1938 zavřeli Němci českou školu a Vladimír musel zbývající ročníky dokončit v německém vyučovacím jazyce – německy neuměl, působilo mu to velké obtíže.

Dobytčákem na nucené práce

Po posledních školních prázdninách poslal pracovní úřad Vladimíra Bernáta na práce do nacistického Německa. Dne 19. září 1941 musel nastoupit do přeplněného vagónu, původně určeného na převoz dobytka:

„Byly to prasečáky, vystlané slámou a narvané lidmi. Stáli tam ženské i chlapi, a viděl jsem všelijaké věci, takové nemravné, jaké jsem v životě neviděl. Záchod byl jenom díra a prkénko, co se na něm sedělo…“

 

 

Ve vagónu jeli s ani ne čtrnáctiletým Vladimírem i dva stejně staří čeští chlapci – Jiří Ryznar z Horních Studének a Jiří Kochwasser z Rohle. Po několikadenní cestě skončili v 600 kilometrů vzdáleném Aalenu v Badensku-Württembersku.

Vladimíra zařadili do pekárny Alberta Aisslingera, kde za stravu a nocleh pracoval každý den od rána do večera. Občas se sešel s novými přáteli z vagónu, kteří dělali v truhlárně.

Po necelém roce poslaly německé úřady Vladimíra domů kvůli ekzému z mouky. Nastoupil do učení na řezníka v obci Deutsch Liebau (Německá Libina, později Horní Libina, dnes jen Libina).

Když majitel v březnu 1943 řeznictví uzavřel (musel narukovat do wehrmachtu), přešel Vladimír Bernát do řeznictví Hermanna Kauera ve stejné obci: „Využíval mě, musel jsem pracovat od rána do večera. Byl to ryzí Němec, nesnášel lidi jiných národností.“

Pět let v sovětských zajateckých táborech

V listopadu 1944 poslala nacistická správa Vladimíra Bernáta na kopání obranných zákopů před postupující sovětskou armádou. Jel do německého města Neisse v Horním Slezsku (dnes polské město Nisa). Aniž by prošel jediným dnem výcviku, vyfasoval německou uniformu. Jako vyučeného řezníka ho místo kopání zákopů poslali zabíjet prasata pro polní kuchyni. Všude okolo už bylo slyšet dunění děl a vybuchujících granátů.

Asi po měsíci přišli sovětští vojáci. Sedmnáctiletého Vladimíra vytáhli z ukrytu ze sklepa a v tisícihlavém davu ho hnali k nejbližší železniční trati. Opět musel nastoupit do vagónu pro dobytek, vlak však tentokrát mířil na východ.

Nějaký čas strávil v zajateckém táboře v Černovicích na Ukrajině a pak ho spolu s ostatními převezli do Stanislavova (dnes Ivano-Frankivsk na Ukrajině), kde byli zajatci umístěni do starého mlýna. Spali na dřevěných pryčnách, jeden vedle druhého, a „když šel někdo na záchod, už se na své místo nedostal.“

Zdrhnout. Ale kam?

Zajatci denně nastupovali na různé práce ve městě i okolí. Vladimír Bernát líčí, že stavěli například vilu sovětskému generálovi nebo pomáhali při zemědělských pracích. Jednou jejich strážné přepadla skupina banderovců, bojujících za nezávislou Ukrajinu: „Postříleli stráže a my jsme mohli zdrhnout. Ale kam? Kam…?“

Zajatci žili v drsných podmínkách. Kvůli nedostatku jídla, teplého oblečení, infekcím, nevyléčeným válečným zraněním a celkovému vysílení mnozí umírali. Vladimír Bernát měl mimo jiné za povinnost vynášet mrtvoly z lazaretu v bývalém klášteře: „Tahali jsme je do velké místnosti, a jak jich bylo víc, naházeli jsme je na vůz a zakopali mimo město.“

Po roce Vladimíra převezli do zajateckého tábora ve městě Stalino (dnešní Doněck na východní Ukrajině). Zajatci pracovali v uhelných dolech, vzdálených několik kilometrů, už jen cesta je vyčerpávala. Často se brodili hlubokým bahnem nebo prošlapávali sněhové závěje. V nízkých slujích pracovali vleže. V dolech zažil Vladimír několik úrazů, které skončily smrtí: „Na nic se nedbalo. Jenom uhlí, uhlí, uhlí.“

Vladimír Bernát vypráví, že v táboře žili lidé mnoha národností, ale za celou dobu nepotkal jediného Čecha. Setkával se s Němci, s Italy, Francouzi, Poláky nebo s Japonci. Všichni prý žili ponořeni do vlastních myšlenek, každý se staral sám o sebe. Vladimír se s nikým nesblížil, nemohl poslat jediný dopis domů, rodiče ho považovali za mrtvého: „Nevím, kde jsem vzal sílu to přežít.“

Místo uvítání znovu pod zem

V prosinci 1949 se po bezmála pěti letech a krátce před svými 22. narozeninami dočkal propuštění. Jenže ho neposlali domů, ale spolu s dalšími zajatci do západního Německa. Byl podvyživený, vážil asi 50 kilo – a byl zase sám.

Mezinárodní červený kříž mu tehdy zajistil ubytování ve městě Neuffen v Bádensko-Württembersku. Sehnal si práci, dojížděl na překladiště zboží v 30 kilometrů vzdáleném Plochingenu. Konečně mohl napsat domů, ale rodiče stejně ještě dlouho čekali na jeho návrat.

Československo ovládali komunisté a Vladimíru Bernátovi trvalo déle než rok, než vyřídil potřebná povolení. Rodina ho po návratu přijala s láskou, ale okolí na něj hledělo se strachem a nedůvěrou: „Všichni se na mě dívali jako na vraha. Věděli, že jsem prošel ruským zajetím a vrátil jsem se z Německa.“

Vladimír začal pracovat v cihelně a zhruba po roce musel nastoupit na základní vojenskou službu. Byl zařazen do pomocných technických praporů (PTP), které státu sloužily jako zdroj levné pracovní síly a v nichž vojáci dostali místo zbraní krumpáč a lopatu.

Narukoval k 55. PTP v Ostravě-Radvanicích. Zase ho poslali pod zem, dva roky pracoval ve Velkodole Stalin. Po návratu do civilu byl Vladimír Bernát až do penze dělníkem v MEZu Mohelnice.


Autoři textu Adam Drda a Vít Lucuk působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

10 komentářů

  1. Karel Poláček napsal:

    Jak může pan Bernát napsat něco tak odpudivého, že snad německé děti v Müglitz (Mohelnice) házely kameny na české děti. Podle pana Posselta za přizvukování našich pánů Bělobrádka, Hermana a Halíka byly přeci mezi Čechy a Němci na území historických českých zemí vztahy vždy přinejmenším korektní, spíše však přátelské a překypovaly láskou jedněch k druhým. Pan Bernát by měl také někdy vyjet na setkání SdL a tam svá tvrzení vysvětlit. Pan Bělobrádek ho jistě rád vezme s sebou.

    • Oldřich napsal:

      Pane Poláček, kolikrát jste na srazu Sdt byl a s panem Posseltem mluvil?

    • Petr Lidmila napsal:

      Pane Poláček,nechci se sudeťáků zastávat ale na druhou stranu musím říci,
      že než přišel k moci v Německu Hitler žili s námi v českých zemích tisíc let
      bez vážnějších problémů a bylo jich víc než později slováků.

      • ČERT napsal:

        Tak zase bych nechtěl Sudeťáky zbytečně pomlouvat, ale když píšete 1000 let a bez vážnějších problémů…(???) Tak ono je známo, že dost ostrý česko-německý antagonismus tady byl třeba už za husitských válek (a z doby ještě o cca 100 let starší, je znám, tedy z české strany, ten jasně protiněmecký tón z té veršované tzv. Dalimilovy kroniky, například). A je třeba taky známo (a tady bych řekl, že už docela může „přihořívat“ k té situaci ve 20.století), kterak po rakousko-uherském vyrovnání z roku 1867 právě zástupci českých Němců zmařili, nebo hodně přispěli k tomu zmaru, aby Čechy dosáhly vůči Rakousku srovnatelného postavení jako Uhry… A konečně, je známo třeba i to, jak po vzniku ČSR od konce roku 1918 (tzn. POUHÝCH cca 20 let před Mnichovem 1938) tady byla ta konfliktní situace v českomoravském pohraničí, když tam Němci vyhlásili ty vlastní provincie, které chtěli připojit k Německu nebo k Rakousku…
        Tak jistě, že ten masový fanatismus pod vlivem Hitlera byl extrém, ale chtěl jsem hlavně říct, že prostě nějaký česko-německý antagonismus tady byl, třeba jen v latentní formě, prostě už třeba po dlouhá staletí předtím…
        Ale to, že jich bylo v ČSR po roce 1918 více než Slováků, to je taky známá věc… No jo, jenže zatímco se Slováky jsme měli tehdy ideologicky, teoreticky, vytvářet jeden československý národ, ti čeští nebo českoslovenští Němci si žili dost separovaně (politicky třeba i vlastní sociální demokracie, vlastní agrárníci apod.).

    • Roman Hroch napsal:

      Kecáte nesmysly.
      Otázkou pouze jest, zda jenom z obyčejné hlouposti, anebo jste darebák, který lže úmyslně.

    • David napsal:

      Pane, Vy tu politiku tahate fakt všude, dejte s tím lidí už pokoj

  2. Oskar (hanák z hané) napsal:

    To byl opravdový bojovník za naši svobodu, ten pán, co je oněm napsán ten srdcervavý článek. Je to hrrrrrrrrrrrdina! Ten co to napsal, tedy ten článek, ten toho člověka co měl v mládí smůlu, že byl vícekrát na špatném místě ve špatné chvíli, těžce dehonestoval. Snad nevědomky. A poznámka : PTP nebyla žádná hrůza, vím to z vlastní zkušenosti, dokonce se dalo dostat se z vojny dříve, když se předstírala duševní porucha a hlavně, na rozdíl od prezenčáků u běžných útvarů, se brala značná část výdělku. PTP měli, na rozdíl od ostatních vojáků peníze.

  3. Pavel napsal:

    Jako dítě jsem v šedesátých letech zažil nesmyslnou bitvu mezi dvěma pionýrskými tábory v Beskydech, která skončila sanitkami a zraněními. Pionýrští vedoucí se marně snažili bitvu zastavit. Děti se vzájemně nikdy před tím neviděly, všechny byly stejného jazyka a národnosti, jen se čirou náhodou setkaly v lese a hned vyletěl z jedné strany posměšek a následovaly kameny a klacky a bojovalo se o život.
    Mám za to, že se jedná o kmenové atavismy, které jsou vrozené za miliony let přírodního kmenového života a které v dnešní zdánlivě civilizované době používají manipulátoři k tzv. „svobodným volbám“, nebo „vůli lidu“, různým …exitům, slavjanofilství, nenávisti k neexistujícím migrantům….atd.
    Jinými slovy – lidi jsou stejně blbí jako byli před desetitisíci lety, ……smutné.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Reklama
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies