Letoun Bücker C4, Hradec Králové, asi 1946
,

Mukl nesmí mít emoce, vzpomíná vojenský pilot, který šel do Jáchymova i kvůli „prdelaté Martě“

Napsal/a Post Bellum 19. května 2018

Gumové holínky, kalhoty i plášť. Muži podobní rybářům na výlovu rybníka vyfárali z uranové šachty. Jáma Ležnice byla zbudována na kopci, pod kterým se táhlo údolí řeky. Výhled do krajiny přinášel vždy nesmírnou úlevu, popisuje své roky v Jáchymově dnes 91letý Antonín Zelenka, vojenský pilot, kterého v roce 1949 uvěznili za šíření protikomunistických letáků. Jeho vzpomínky jsou součástí Příběhů 20. století.

Šichta skončila a dřině v podzemí byl alespoň pro dnešek konec. Antonín měl tyhle chvíle rád. Mžoural do slunce, hltal čerstvý vzduch a čistil plíce od smradu důlní chodby. V tom uslyšel motor letounu.

Zaklonil hlavu, na nebi kroužilo Káně. Ovšem jak se zvuk blížil, poznal, že je to německá, za války hojně využívaná stíhačka Messerschmitt. Pohlédl dolů a srdce se mu rozbušilo. Pilota, který nízko nad terénem kopíroval řeku, musel přece znát.

Ještě nedávno v takovém stroji sám seděl a nikdo jiný, než bývalí kolegové z letecké akademie na „mesršmitech“ tenkrát nelétal.

Antonínu Zelenkovi se tento moment zapsal hluboko do paměti, připomíná mu nespravedlnost, které se na něm komunisté dopustili. Zelenka miloval létání, nabifloval se teorii, měl za sebou stovky nalétaných hodin, a přesto mu nedovolili létat.

Je to můj život

Matka dojila krávu, čerstvý maturant Antonín Zelenka postával ve chlévě a bez přestání do ní hučel. Když syn přinesl přihlášku do vojenské letecké akademie, nechtěli o tom rodiče ani slyšet.

Všichni doma obdivovali hrdinství pilotů v Británii. Také úcta k demokracii byla u Zelenků samozřejmostí. Ovšem letectví bylo nebezpečným povoláním a láska k synovi veliká.

„Řekl jsem rodičům větu, kterou by neměl už nikdo nikdy vyslovit. ‚Je to můj život a já si ho budu žít sám.‘ Tohle ale nemělo být vysloveno. Je to rouhání,“ vzpomíná Antonín Zelenka, jak si na rodičích vyvzdoroval milované létání.

Jeho rodiče nakonec jeho přihlášku na leteckou akademii v Hradci Králové podepsali a syn sedláka z Vladislavi u Třebíče byl pozván k testům, které úspěšně složil. Do armádního letectva jako akademik nastoupil 1. října 1945. O letadlech už hodně věděl, za války byl nuceně nasazený na plzeňském letišti v četě požárníků.

Učitelé z RAF

Vlastních letadel měla po válce Československá armáda poskrovnu, proto vláda od Anglie nakoupila letouny zabavené německé armádě. Říkalo se jim „trofejní stroje“.

Nejlepšími učiteli na akademii byli českoslovenští piloti, kteří se po válce vrátili z Anglie. „Líčili nám, jak doprovázeli bombardéry, jakým způsobem je chránili. Učili nás, jak uhnout, jak zaútočit. To všechno znali přímo z boje a my na ně hleděli s ohromným respektem,“ vypráví Zelenka.

Počátkem léta 1948 byli absolventi třetího ročníku letecké akademie povýšeni do hodnosti poručíků a na letišti v Hradci Králové slavnostně vyřazeni z akademie. Za normálních okolností by Antonína čekala prestižní kariéra vojenského pilota. Jenže několik měsíců po únorovém puči mladý důstojník tušil, že ho komunisté nenechají na pokoji.

Patřil ke skupině studentů, kteří se otevřeně hlásili k odkazu předválečného Československa, k myšlenkám TGM, a s úctou a respektem vzhlíželi ke svým učitelům, bývalým pilotům britského královského letectva.

Prdelatá Marta

„Gottwaldova žena se jmenovala Marta. Vážila asi sto kilo a zpívala se písnička: ‚Haj husičky, haj, Gottwald nám dá ráj.‘ A my jsme k tomu napsali: ‚Máme Prahu stověžatou a v ní Martu prdelatou.‘ Také takové texty jsme měli do těch letáků připravené,“ vypráví Zelenka.

Někdy na přelomu prosince a ledna oslovila Antonína skupina mladých lidí. Chystali výrobu letáků a požádali, aby jim s tím pomohl. Souhlasil. „Prdelatá Marta“ Gottwaldová byla jen takovou legrací. Většina chystaných tiskovin měla texty hutnější a závažnější. Přinášely informace o tom, co jsou komunisté zač.

Antonín dodnes pročítá vyšetřovací spisy, protokoly z výslechů a všechny archivní materiály, které se mu po roce 1989 podařilo k vlastnímu případu nashromáždit. Stále si však není jistý, zda byl obětí provokace, promyšleného zátahu na armádní důstojníky, nebo jen shody nepříznivých okolností a nešťastných náhod.

Večer 9. dubna roku 1949 vtrhli k Zelenkům ve Vladislavi agenti Obranného bezpečnostního zpravodajství a odvlekli Antonína k vozu před chalupou. Matka plakala, děda těm chlápkům hrozil pěstí a všichni se třásli hrůzou. „Vezou Tondu na Sibiř,“ děsili se, když auto zmizelo do tmy.

Vražedná práce

„Pili jsme vodu ze záchodu. Nic jiného k pití tam nebylo. Jen ta voda ze záchodu. Ešus se dal na přítok do mísy a takhle jsme chytali vodu, kterou jsme pili,“ vypráví Antonín. Nejdřív výslechy a bití v Masarykových kasárnách v Brně, poté Špilberk a Pankrác.

V cele na Pankráci, kde nebylo co pít, čekal na hlavní líčení před vojenským soudem. Za „spolčování proti republice“ dostal osm let vězení a nucených prací.

„Nebylo tam nic. Žádné vyztužení, žádná bezpečnost, jenom holá skála. Neopracované kamenné stěny. Šířka chodby pro jeden důlní vozík, aby se vedle toho vozíku mohl postavit člověk tak, aby ho to nepřimáčklo. Na každou stranu jeden. A všude jenom voda. A také smrad. Po každém odstřelu zůstaly ve štole plyny, protože žádné větrání tam nebylo. Podmínky opravdu vražedné,“ vzpomíná Antonín na chodby v jámě Ležnice, která byla součástí uranových dolů Jáchymov.

Po smrti Klementa Gottwalda přišla amnestie a na jaře roku 1954 Antonína Zelenku propustili. V rodné Vladislavi nechtěl zůstat. Jako mukl z Jáchymova měl větší šanci na nový život někde ve městě. Sehnat slušnou práci bylo pro politické vězně téměř nemožné a v rodném kraji, kde ho všichni komunističtí papaláši dobře znali, to nešlo už vůbec.

Tak se Antonín Zelenka dostal do Opavy, kde získal práci účetního v Okresním stavebním podniku. A v Opavě žije dodnes. Oženil se tam, založil rodinu a ve volném čase se věnoval hudbě. Hraje výborně na klavír a varhany.

„Plakal jste někdy, když vám bylo zle?“ zněla jedna z otázek v rozhovoru pro Post Bellum. Rehabilitovaný plukovník ve výslužbě Zelenka odpovídá bez váhání: „Nikdy. Mukl nesmí mít emoce. Mukl s emocemi by nepřežil. Musel by se zbláznit. Kdybych já věděl, že budu sedět pět roků, možná by tam nějaké emoce byly. Ovšem víra, že to praskne a že se dostanu domů, ta prostě všechny emoce anulovala.“


Autoři textu Tomáš Netočný a Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Čtěte též

Reklama

6 komentářů

  1. Josef původní napsal:

    Kdyby pan Antonín Zelenka měl za nevlastní matku dceru Lubomíra Štrougala a byl by odsouzen za dopravní nehodu, při které by v opilosti porazil Vietnamku, odseděl by si z celého trestu pouze rok a čtvrt.

  2. Nemec napsal:

    Tak nevím zda má pan Zelenka štěstí nebo smůlu , že se dožil dnešní doby kdy zase komunisti a estébáci přebírají pod dohledem našeho prezidenta nenápadně moc. Už si v klidu nahrabali tak mohou zase vládnout jako komunisti v Číně. Lidé jako pan Zelenka odchází a dacani zase vylézají. Na Václaváku se necinkalo klíči abychom byli demokratický stat ale abychom trabanty vyměnili za mercedesy. Jenže v mercedesech nebudou jezdit cinkači ale Babiš a jeho parta.

    • Josef původní napsal:

      Ano, dacani vylézají. Bohužel tyto dacany museli nejprve jiní dacani ve volbách zvolit.

  3. Kalousek Mirda napsal:

    Je mi záhadsou, jak mohli nechat takového kriminálníka dělat účetníno?

  4. Pavel napsal:

    Pane Josefe plně s vámi souhlasím,burana zvolili zase jenom burani a ještě mu tleskají je to smutné že stádo zapomíná))))

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies