Ctibor Šindar v lednu 2019
Post Bellum,

„Mohl jsem se jen dívat, jak po mé rodině střílejí,“ vzpomíná na útěk z ČSSR. Ke svobodě měl 25 metrů

Napsal/a Post Bellum 23. února 2019

Večer 13. srpna 1967 přijela na hraniční přechod v Českých Velenicích velká stará škodovka s osmičlennou rodinou Šindarových: nejstarší byl otec Karel (ročník 1920), nejmladší vnučka Claudie (1965). Chtěli do Rakouska, avšak nebyli svobodní občané, nýbrž obyvatelé komunistického státu, který se jim rozhodl nevydat pasy. Vzpomínky Ctibora Šindara jsou součástí Příběhů 20. století.

Všichni vystoupili z vozu, a když otec zavelel „Teď!“, vyrazili k hraniční závoře. Tehdy dvanáctiletý syn Ctibor běžet nemohl – v šoku ztuhl na místě a díval se, jak příslušník pohraniční stráže Pavol Mišo pálí ze samopalu po jeho příbuzných.

Ctibor se narodil v květnu 1955 ve Venezuele. Jeho otec Karel pocházel z české rodiny z Uherského Brodu, matka Olga, která se v některých dokumentech vyskytuje pod jménem Alexandra, přišla na svět roku 1924 v Polsku nedaleko Krakova. Poznali se a vzali za druhé světové války (oba měli dost dobrodružné a ne zcela jasné osudy), na jejímž konci přišli společně z Vídně do Čech. Po porážce nacistů se jim narodily dcery Olga (1946) a Darina (1947) a syn Karel (1949).

V kočárku do Venezuely

Karel Šindar starší v obnoveném Československu krátce sloužil na hranicích a u Sboru národní bezpečnosti, avšak brzy po komunistickém převratu odešel na vlastní žádost do civilu. Na přelomu léta a podzimu 1949 vzal ženu a tři děti a pěšky tajně vyrazili přes hranice do Rakouska.

„Bratr Karel byl v kočárku, bylo mu pár měsíců,“ říká Ctibor: „Přesto dokázali přejít hranice v místech, kde to táta znal. V Rakousku putovali od statku ke statku, až se dostali do Vídně a požádali o azyl. Otec se rozhodl, že odplují do Venezuely, protože tam se jako uprchlíci mohli dostat nejsnáz… Ve Venezuele postavil domek a začal se živit jako truhlář. V roce 1951 se tam narodil bratr Petr a po něm já.“

Útěk Šindarových, jak ho zachytil dobový rakouský tisk

Šindarovi se z politicky neklidné Venezuely často stěhovali. V roce 1955 žili chvíli ve Švýcarsku, od roku 1956 opět ve Venezuele, od roku 1958 v Rakousku. Jejich putování je dlouhá a zajímavá historie, nicméně v jedenašedesátém se už nemohli do Venezuely vrátit a Karel Šindar se z řady důvodů rozhodl k cestě do Československa, oficiálně na návštěvu své matky. Ctibor vzpomíná:

„Bylo mi šest let, ale pamatuju si, že jsme tenkrát velmi dlouho čekali na hranicích, až nakonec nějací strážní prohlásili, že nás musí doprovodit do Prahy a že s nimi v jejich autě pojedou mé sestry. Skončili jsme ve vězení v Ruzyni.“

Rodina pak několik týdnů žila v ruzyňské věznici v izolaci, Karel Šindar byl držen odděleně. Ctibor si pamatuje, že otec nakonec přišel v doprovodu policisty a oznámil ženě a dětem, že všichni v Československu zůstávají (první útěk Šindarových po komunistickém převratu byl považován za trestný čin, vztahovala se však na ně amnestie z roku 1960).

Chuť moře a druhý útěk

V Československu pracoval Karel Šindar jako tesař, jeho žena nejdřív jako krmička dobytka, děti začaly chodit do školy. Šindarovi bydleli v domě v Třeskonicích, který zčásti zaplatili z prodaného majetku, nějakou dobu žili i v Jáchymově. V roce 1965 se nejstarší dceři Olze narodila dcera Claudie.

„Žilo se nám docela dobře,“ vypráví Ctibor, „ale jednou jsem přišel do školy a spolužačka, která se vrátila z dovolené v Jugoslávii, donesla láhev s mořskou vodou. Já jsem se té vody napil, protože jsem chtěl vědět, jak moře chutná. Doma jsem to vyprávěl tátovi, ten vytřeštil oči a prohlásil: ´Synu, ale vždyť ses u moře narodil a byls v moři mockrát!´ Tak jsem mu řekl, že si to nepamatuju – a on se rozhodl, že bychom se tedy měli do té Jugoslávie taky vypravit.“


MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org

ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?


V srpnu 1967 pak Karel Šindar posadil celou rodinu i s dvouletou vnučkou do vozu a vyrazil pro pasy: „Jeli jsme všichni na nějaký úřad. Čekali jsme na rodiče v autě, ale když se vrátili, byli strašně naštvaní. A matka říkala otci: ´Jsi blázen, nemůžeš takhle člověka chytit pod krkem!´. Stalo se totiž, že úředník vydal pasy jenom pro mámu a sestry, ale pro otce a bratry ne.

Rodičům oznámil, že letos může jet na dovolenou matka s dcerami a příští rok my, muži. Otec se rozzuřil, popadl ho a zařval na něj: ´Ty svině komunistická, já ti uteču!“ Ctibor vypráví, že otec se pak bál vrátit domů, aby ho za napadení úředníka nezatkli – a dospěl k rychlému závěru, že bude lepší z Československa opět odejít.

25 metrů ke svobodě

Podle Ctiborových vzpomínek přijeli všichni Šindarovi na hranice v Českých Velenicích už v sobotu 12. srpna. Otec si prý přechod obhlédl a dozvěděl se, že v neděli je malý provoz a klid. Rodina se tedy vrátila následující den. První z několika závor překonali poté, co Karel Šindar namluvil pohraničníkovi, že všichni mají pasy – a slíbil, že mu z Rakouska přiveze čokoládu. Další závoru jim otevřeli bez kontroly.

Pak se blížili k třetí závoře, kterou chtěl Karel Šindar podle původního plánu prorazit autem, ale cosi se mu prý nezdálo a rychle oznámil ostatním, že útěk provedou jinak: půjde s Ctiborem k důstojníkovi, který kontroloval dokumenty, ostatní vylezou z vozu, postaví se co nejblíž k závoře – a až dá pokyn, vyrazí co nejrychleji do Rakouska. Museli překonat asi pětadvacetimetrovou vzdálenost.

Ctibor vzpomíná: „Šel jsem s otcem k tomu důstojníkovi a všichni ostatní také vystoupili… Matka nesla malou Claudii. A otec najednou zavolal: ´Teď!´ Všichni začali utíkat, otec se vrhl za nimi, ale já jsem se koukal na toho oficíra, který vytáhl pistoli a střílel do vzduchu. Zůstal jsem stát, nemohl jsem se ani pohnout. Díval jsem se, jak dva vojáci se samopaly běží k rodině, jak se spustila palba… Viděl jsem, že skoro všichni už jsou na druhé straně, kde se schovali za nějaké auto. Bratr dostal kulku do nohy, spadl, a ten, co střílel, uklouzl na dlažbě a upadl mu samopal. Bratr se vrátil o krok, vzal mu ten samopal, ale otec křičel: ´Nech to ležet, zabijí tě!´ Tak bratr ten samopal zase odhodil… Pak mě vzali do strážnice, odvedli mě do patra a přes otevřené okno jsem slyšel, jak maminka křičí: ´Vy svině komunistický, vám se to vymstí!´“

Útěk se tehdy podařil sedmi členům rodiny, část z nich skončila v nemocnici se zraněními: matka Olga Šindarová měla prostřelené lýtko, otec Karel Šindar ustřelené prsty na ruce, syn Karel Šindar měl prostřelené stehno, vnučka Claudia poraněné oko od střepiny. Ctibor byl zatčen, vyslechnut a odvezen do dětského domova.

Ze střelby do uprchlíků a především do ženy s malou holčičkou v náručí, o níž pak obsáhle referovala rakouská média, se stala mezinárodní roztržka (podpořená tím, že některé střely dopadly do Rakouska a navíc na hranicích zahynul ve stejné době i další člověk). Skandál velmi napomohl tomu, že se Ctibor prostřednictvím Červeného kříže dostal za příbuznými už za měsíc a pár dní.

Zlatá šedesátá

Dobový tisk v roce 1967 publikoval několik propagandistických článků, v nichž bylo konstatováno, že Karel Šindar svou rodinu k útěku „donutil“ a že měl „nepochybně z rakouské strany své informátory, možná inspirátory a každopádně pomocníky“ a že „síly, kterým jsou rozvíjející se styky mezi námi a Rakouskem trnem v oku, se aktivizovaly a dělají všechno proto, aby je narušily.“

Všichni Šindarovi posléze opět odjeli do Venezuely, z Ctibora se stal truhlář, po pádu komunismu se vrátil do Čech, kde dodnes žije, ale to už je jiný příběh.

Za střelbu v Českých Velenicích v srpnu 1967 nebyl ani po listopadu 1989 nikdo souzen. Podle vyšetřovací zprávy Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu z roku 2002 dal tehdy rozkaz k palbě nadrotmistr František Bicek, ze samopalu střílel vojín základní služby Pavol Mišo. Zpráva konstatuje, že Mišo zřejmě porušil i tehdy platné zákony, avšak případ byl promlčen.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

4 komentáře

  1. Martin Svoboda napsal:

    Děkuji za podobné příspěvky a informace o minulém režimu. Je třeba si to připomínat.

  2. Nemec napsal:

    Rozdíl mezi panem Šindarem a vojínem Mišo je ten, že rodina pan Šindara si svůj osud vybrala sama dobrovolně. Vojín Mišo ne.

  3. Dvořák napsal:

    Dobrovolně se vrátili v roce 1961 do Československa aby potom utíkali na západ? Hezká pohádka.Jen by to chtělo znát skutečnou pravdu. Aby to nebyl podobný příběh jako v Příbrami,kde ožralý horník z hecu odpálil sochu na náměstí a dnes ho ÚSTR popisuje jako bojovníka proti tehdejšímu režimu.ÚSTR bych zrušil,protože stejně studuje jen to,co mu STB poskytla,důležité dokumenty buď skartovala a nebo schovala!

  4. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Post Bellum by si měla vybírat příběhy skutečných bojovníků proti komunismu a nikoliv příběhy dobrodruhů, kteří se do konfliktů s úřady, i komunistickými, dostávají o své vůli. Vzorem by mohly být knihy třeba Luďka Navary a Miroslava Kasáčka, ale ti nejsou z Prahy, že ano?

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama