Milan Zelený: Řecké referendum aneb Co mají společného brazilští papoušci a Evropská unie

Napsal/a Milan Zelený 5. července 2015
FacebookTwitterPocketE-mail

Unie učí lidi, podobně jako chovatel papoušky, spoléhat ne na sebe, ale na druhé. Různé dotace, stimuly, granty a „čerpané zdroje“ jsou směrovány jak lupičům a parazitům, tak i těm potřebným a stále více závislým, píše ve svém podobenství ekonom Milan Zelený.

***

Na fazendě „Baile“ v brazilském státě Mato Grosso do Sul, jsme se při naší expedici potkali se dvěma domácími papoušky. Krásní ptáci, klidní, milí a dokonale ochočení.

Každé ráno dostali od paní Růženky krmení bobů, ovoce a semen, každé ráno radostně zobali.


Čtěte také: Čtyři města, most, továrny… jak Jan A. Baťa měnil Brazílii


Ale každé ráno se také slétlo hejno vran, strak a jiných zlodějíčků, kteří jim potravu bleskurychle rozkradli, sezobali nebo odnesli. Ochočení, domácí papoušci zpočátku protestovali (říkala Růženka), ale později už byli ticho a jen stoicky pozorovali loupežníky, jak jim odnášejí potravu. Ani nešpitli.

Pro pozorovatele bylo tristní, jak se krásné organismy přírody podřizují lupičům, nebrání se – a dokonce ani nevydají přirozený výkřik alarmu, geneticky zakódovaný u všech přirozených a samostatných druhů.

Jiní vám to ukradli? Dostanete zas

Večer se paní domu vrátila, uviděla prázdná krmítka a automaticky přisunula novou dávku krmiva. Papoušci soustředěně a nadšeně zobali, až vše vyzobali. Vše zůstalo v pořádku.

Den po dni, rok po roku – stále totéž. Růženka opakovaně doručovala denní přísun potravin: ráno pro zloděje a šejdíře, večer pro ty hodné, klidné a tiše čekající papoušky. Papoušci se vůbec nenamáhali a čekali na svůj jistý, večerní přísun zobu; který vždy přišel, s pravidelností švýcarského chronometru.

Vznikla záviděníhodná rovnováha: přísun potravy krmil zloděje i papoušky a obě strany byly nadmíru spokojeny. Jen v kuloárech se ještě mluvilo o tzv. dlouhodobé udržitelnosti organismu.

Pak nastal zlom: Růženka onemocněla a cizí zaměstnanec sypal papouškům každé ráno celou jejich denní dávku, podle předpisu. Lupiči a zloději nadšeně žrali a zobali, papoušci klidně přihlíželi – večerní přísun však vyschl, jako řecké bankomaty. Celé papouščí dormitorium bylo plné lumpů, zlodějů a příživníků – plus dva skomírající papoušci, kteří tiše a odevzdaně čekali – na spásnou Růženku.

Udržitelnost versus pud sebezáchovy

Dlouhodobá udržitelnost ochotně a dobrovolně suplovala, obětovala a degradovala dlouhodobou sebeudržitelnost. Papoušci už byli závislí, ale ne autonomní a svéprávní: neuměli se bránit, ba ani tiše zaskřehotat.

Dlouhodobá udržitelnost není sebeudržitelnost. Když se i lidé dělí dobrovolně se zloději, a často pro ně přímo volí primát a preference, stanou se podobní miloučkým papouškům z fazendy v Mato Grosso.

A už jsme s naším podobenstvím v Evropské unii. Krmení papoušků je založeno na pravidelném přísunu “potravy“, která byla již dříve ve formě daní uzmuta a přerozdělena jak pro zloděje, tak pro plátce daní. Lidští „papoušci“ si potravu nehledají, její přísun je zajišťován, a ve jménu dlouhodobé udržitelnost i patřičně finančně dotován.

Když pak „Růženka“ odejde, anebo onemocní, naši milí papoušci jsou v „pr… ůlomu“. Nikdo jim nepomůže – a oni si už sami pomoci také neumí.

Papouščí život „na sekyru“

Evropská unie učí lidi, podobně jako fazenda papoušky, spoléhat ne na sebe, ale na druhé. Různé dotace, stimuly, granty a „čerpané zdroje“ jsou směrovány jak lupičům, tak i těm potřebným a stále více závislým.

Tak jako papoušci z fazendy v Mato Grosso do Sul i občané Evropské unie ztrácejí přirozenou schopnost své peníze vydělávat a oficiální zlodějně se bránit. Peníze se stávají něčím, co se již nevydělává, ale prostě nachází v korytech veřejného šrotovníku. Peníze se v unii tisknou, uvolňují, poukazují, čerpají, vypůjčují, přidělují, ždímají, vymáhají, atp. – všechno možné, jen ne vydělávají.

Papouščí život „na sekyru“ názorně demonstruje Řecko; dokonce se o tom volilo i v referendu. Celá řada unijních zemí je v podobné situaci, i když o tragickém zadlužení populace se veřejně nemluví. Zatloukat, zatloukat a zatloukat – je české i středoevropské heslo. Spoléhání se na HDP růst, který nám ani nepatří, je dobrým příkladem rozjásaného „sebefackování“. To už ani papoušci z fazendy nedělají. Proto v Evropské unii vzkvétají akciové trhy, podražuje půda, bobtná stát a předou se lepkavé pavučiny hazardu.

Zrazení papoušci si mohou jistě odletět do své nejisté, ale plodné savany – ale občané Evropské unie? Do závislosti na až nadmíru jisté říše junckerů, bankéřů, politiků, byrokratů a vysychajících bankomatů? Quo vadis, Evropská unie?

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)