Pokud ministr zdravotnictví, jeho náměstek i ředitelé nemocnic říkají, že péče o pacienty s těžkými chorobami jako je rakovina kvůli krizi spojené s koronavirem neutrpěla, nemluví pravdu. Dokazuje to případ popsaný v následujícím textu i data shromážděná sdruženími pečujícími o chronické pacienty.

Totožnost pacienta HlídacíPes.org zná, pro účely příběhu mu říkejme třeba Pavel K. Protože byl po pěti týdnech doprošování a shánění pomoci před pár dny konečně přijat znovu do nemocniční péče, nechce on ani jeho blízcí nyní zveřejňovat ani své osobní údaje, ani jména a specializace lékařů konkrétní pražské nemocnice, o níž bude řeč.

Příběh si přesto pozornost zaslouží; zveřejňujeme jej aspoň v anonymizované formě.

Do týdne se ozveme

Bylo pondělí 28. ledna a Pavel K. skončil svůj třetí cyklus chemoterapie, která mu měla pomoct v boji s agresivním typem rakoviny plic (HlídacíPes.org dostal k dispozici k nahlédnutí i lékařskou dokumentaci). Krátce na to ale onemocněl zánětem močových cest, který následnou péči zkomplikoval.

Další návštěva pražské nemocnice s vyšetřením na CT byla proto v plánu až na začátek března. Shodou okolností právě na devátého, tedy v den, kdy vláda vydala první sérii opatření proti šíření koronaviru.

Pavel K. vyšetření ještě absolvoval a od lékařky dostal příslib, že do týdne dostane zprávu, jakým způsobem se bude v léčbě pokračovat.

„V plánu byla další vyšetření, ale dozvěděli jsme se pak už jen to, že nemohou dělat žádné zákroky, neb je koronavirus,“ říká partnerka Pavla K, která s ním ve společné domácnosti žije už dvacet let. „Čekali jsme až do 14. dubna,“ konstatuje lapidárně.

„Jeho stav byl už hrozný, nevydržela jsem to a napsala nadřízeným v nemocnici, zda to znamená, že léčba skončila, proč se nám nikdo neozývá, proč lékařka nereaguje na telefonáty a zanechané vzkazy. Do hodiny nám lékařka náhle sama zavolala s tím, ať dorazíme. Zněla sice dotčeně, ale muž teď konečně má nezbytnou péči,“ dodává.

Změna přístupu lékařky (vedle pravděpodobného „popostrčení“ ze strany nadřízených) zapadá do slov vedení ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha o tom, že je na čase „plán k restartu zdravotnictví“. „Můžeme si dovolit ta přísná opatření rozvolnit. Nechceme poškodit ostatní pacienty,“ nechal se slyšet ministr Vojtěch.

Nemocnice musely s počátkem koronavirové epidemie z nařízení ministerstva zdravotnictví omezit poskytovanou péči jen na nezbytně nutná vyšetření a operace, ředitelé nemocnic ale veřejně tvrdí, že kupříkladu plánované chemoterapie nikdo nerušil.

„My jsme nepřerušili péči o onkologické pacienty, normálně probíhají dál chemoterapie, radioterapie, pacienti se operují, pokud mají zhoubný nádor, takže tohle nejsou skupiny pacientů, které by, řekněme, čekaly někde v nějakém pořadníku. O tyhle pacienty je postaráno, řekl například ve vysílání Radiožurnálu David Feltl, ředitel Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Osobní zkušenost Pavla K. je ale jiná (dodejme pro úplnost, že se týká jiné pražské nemocnice) a není v tom sám.

Výpadek zdravotních služeb

Podle průzkumu, který tento týden představila Aliance pro individualizovanou podporu (AIP) a spolek Děti úplňku, téměř třetina lidí s postižením či chronickým onemocněním, kteří se neobejdou bez pomoci, neměla či stále nemá kvůli omezením nařízeným kvůli koronaviru dostupnou péči. Omezeně se k ní dostane šest z deseti potřebných.

Téměř 90 % z oslovených zhruba 250 lidí trpí zhoršenou dostupností péče, kterou využívali v období před zavedením karanténních opatření. „Výpadek zdravotních služeb může být pro lidi se zdravotním postižením, vzácným či chronickým onemocněním fatální,” říká za Děti úplňku, spolek sdružující rodiče a rodinné příslušníky dětí s poruchou autistického spektra, mluvčí Jenda Žáček.

Omezená je podle něj jak neformální domácí péče a péče zajišťovaná dobrovolníky, sousedy či známými, tak i péče ze strany registrovaných poskytovatelů sociální, a dokonce i zdravotní péče.

Odpověď na otázku: Řešíte nějaká omezení v dostupnosti péče, ke kterým došlo v posledních třiceti dnech? (Uvažujte o všech typech péče, kterou využíváte vy osobně nebo člověk, o kterého pečujete.)

Podle Aliance pro individualizovanou podporu znamená nedostupná zdravotní péče pro lidi se zdravotním postižením nebo chronickým onemocněním často „nedostupnou léčbu bolestí, výrazné zhoršení zdravotního stavu nebo stagnaci dříve se zlepšujícího stavu”.

„Zhruba polovina těch, kteří uvádějí výpadky zdravotnických služeb, trpí bolestmi, registruje zhoršení zdravotního stavu nebo z toho má obavy. Nedostupnost zdravotní péče je logicky vnímána jako závažnější problém, výpovědi v otevřených otázkách jsou silně emotivní,” shrnuje průzkum.

Každý měsíc se počítá

Ale zpět k příběhu Pavla K. Ten se v mezičase snažil sám najít pomoc jinde. Obrátil se s prosbou o konzultaci na lékaře nemocnice v Liberci. Odtamtud přišla po pročtení zaslaných lékařských zpráv rychlá reakce (HlídacíPes.org má korespondenci k dispozici): „Bohužel je možné pouze nasazení chemoterapie. Do budoucna bude nejspíše více než chemoterapie nutná podpůrná péče (léčba bolesti či výživa).“

Připojena byla i omluva, že „v této době, horko těžko zajišťujeme péči o spádové pacienty a máme jen velmi omezené možnosti péče o pacienty mimospádové“ s doporučením trvat na poskytnutí péče v Praze, tam, kde byl pacient dosud léčen.

„Bylo to naprosté zoufalství. Ptali jsem se přes známé v dalších pražských nemocnicích, sehnali jsme si sami léky na bolest, „naše“ nemocnice nám nic neposkytla. Chápu problémy s koronavirem, ale myslím, že udržovací léčbu by měl dostat každý, kdo je v podobném stavu jako můj muž, aby mohl zemřít doma u své rodiny. Místo toho se ale dusil, bylo mu zle,“ vypráví partnerka Pavla K.

„Víme, že pokud jde o běžnou zdravotní péči, je ochromená, ale to musíme pochopit. Pokud má ale někdo vážný chronický problém a péče mu není poskytována, to je samozřejmě špatně,“ komentuje nastíněný případ Jiří Hlaveš, předseda Unie pacientů České republiky.

„Přišlo mi, že když jsou onkologičtí pacienti v určitém stádiu už de facto odsouzeni k smrti, tak holt musejí počkat. Byla to beznaděj. Smířila jsem se už s tím, že muž zemře, ale chci, aby to bylo důstojné. Až když se člověk dostane do takové situace, zjistíte, jak jste bezmocní. Nepřeji nikomu prožívat takovou beznaděj,“ říká partnerka Pavla K. Pevným hlasem dodává, že už počátkem března se od lékařů dozvěděla, že mu zbývá už jen pár měsíců života.

„Ale zároveň nám řekli, že ty tři cykly chemoterapie pomohly v tom, že se postup nemoci tím aspoň zbrzdil. Proto podle nás mělo smysl dostat včas i ten čtvrtý cyklus. Muž má totiž dceru a dvě vnoučata v zahraničí, teď sem kvůli koronaviru přijet nemohou a každý měsíc navíc je tedy dobrý. Hrajeme o čas, chtěl by se s nimi rozloučit.“