ESEJ. Jak se v demokracii rodí odmítání demokracie? Kudy do společnosti vstupuje narcistní hedonistický individualismus, který Západ ideově vyprázdnil? A díky čemu demokracii nahlodávají populističtí autoritáři? Příčina leží zejména v rozkladu veřejné diskuse. Ta se totiž přesunula na platformu, která je ze své podstaty vadná.

Moderní veřejnou debatu stvořilo osvícenství. Oproti antickým fórům se stala postupně celospolečenskou, nepřinesl ji život měst, ale nový společenský stav zvaný intelektuálové a nebyla primárně ústní, ale písemná. Především v ní však platila řada jiných zásad a principů než dnes.

Cílem byla svoboda slova

Šíření nových idejí a nastolení nového společenského řádu umožnilo masové použití papíru a knihtisku. A s ním jdoucí šíření gramotnosti. Ke knihám a novinám, coby dějišti veřejné debaty, je nutné jistě přičíst i různá fóra, diskuse třeba ve školách, demonstrace, šíření letáků…

Veřejná diskuse byla a je se svobodou samotným prazákladem demokracie. Ta se totiž neděje primárně v institucích, ale právě ve veřejné diskusi.

Největší dosah však měly jednoznačně knihy a noviny, jejichž obsah tvořilo psané slovo. Veřejně činní intelektuálové se zrodili ze společenského stavu filozofů a dodnes jsou jeho pokračovateli a používají jeho nástroje a zásady. Nebo by alespoň měli.

Knihy a noviny tak začaly vydávat vesměs vzdělané, přemýšlející a kultivované redakce. Cílem byla svoboda slova, debata hledající pravdu, používání rozumu a nastolení demokratického řádu. Posuzování a vybírání témat omezovalo šíření bezobsažných textů a redakce se soustředily na podstatné záležitosti.

Z technických důvodů debatě chyběla řada dnešních vad a především platilo, že věc veřejná je i věcí společnou.

V praktickém provedení k ideálu jistě leccos chybělo, ale principiálně se zdá počátek veřejné debaty na Západě v pořádku. Veřejná diskuse přitom byla a je se svobodou samotným prazákladem demokracie. Ta se totiž neděje primárně v institucích, ale právě ve veřejné diskusi. V diskusi, která je spojena s výstupem v podobě voleb. V diskusi, která tvoří vládu.

Taková věc je však možná jen mezi lidmi, kteří vyznávají většinově víru v demokracii jako ideu. V její hodnoty a ve vše, co česká ústava myslí pod pojmem ‚podstatné náležitosti demokratického právního řádu‘. V totalitě je možné existenci veřejnosti pouze předstírat. Záhy se přitom začal stav platformy, na které se rodila moderní veřejnost, problematizovat.

Jen více show a zábavy

Kvůli technickému vylepšování tisku začalo na papíře přibývat grafických a designových prvků. K tomu se přidala fotografie a později film, následovaný televizí. Na konci tohoto procesu stojí nyní grafické možnosti programů, webů i sítí a situace, kdy ve společnosti záleží více na vizuálně virtuální identitě, než na realitě a podstatě.

Ve společnosti mohou nastat situace, ve kterých v lidu převládnou temné proudy. Těm pak autoritářští populisté mohou díky svobodě slova nabízet totalitní řešení.

Média s dominantní obrazovou složkou mají pro veřejnou debatu nevýhodu v tom, že obraz beze slov nemá kontext. A současně slova v porovnání s pestrými barevnými obrázky většinu lidí nudí. Přemýšlení a psaní je pro mozek prostě náročnější. Tam, kde se takových médií potkává více, vzniká boj o pozornost čtenáře nebo diváka, ve kterém zvítězí jen více show a zábavy.

V konkurenčním boji o finanční prostředky za reklamu se současně s tím stává zpráva něčím, čím by z filozofického hlediska nikdy neměla být. Zbožím. Logicky pak musí reklama dostávat více a více místa, až se stala sdělením, se kterým se ve veřejném prostoru setká člověk nejčastěji.

Navíc se v meziválečném období ukázalo, že ve společnosti mohou nastat situace, ve kterých v lidu převládnou temné proudy. Těm pak autoritářští populisté mohou díky svobodě slova nabízet totalitní řešení.

Když se tyto temné proudy vyřádí, je sice možné demokracii obnovit, ale to, že bez obrany je snadno zneužitelná, by nemělo být zapomínáno.

Přes to všechno se dá říct, ze pozitiva z počátků veřejné debaty převažovala na demokratickém Západě až do osmdesátých let minulého století. V devadesátých letech však došla liberální demokracie do svého cíle. Díky papíru a knihtisku porazila nejprve monopol církve a šlechty.

Poté v revolucích 19. století a v první světové válce rozvrátila zbytky starého světa, aby v druhé světové válce společně s komunismem porazila fašismus. A nakonec vyhrála i studenou válku.

Jenže veřejná debata tím přišla o věc společnou – demokracie prostě přestala mít kam ideově směřovat. Zbyla převážně ekonomická témata a kapitalismus stojící na narcistním hedonistickém individualismu. Tomu sloužil a slouží nejsilnější veřejný hlas – hlas reklamního průmyslu.

Kdo víc křičí, vyhrává

Bez věci společné si začal o více pozornosti říkat individualismus. Ten se měl původně postarat o práva člověka a jeho materiální potřeby. Věc soukromá tedy nově začala být tlačena do pozice věci veřejné a politika je dnes z větší části už jen debatou o právech a potřebách jednotlivce. Kdo si v ní víc vykřičí, vyhrává.

Digitalizace si spletla svobodu – beztrestnost při vyslovování pravdy – s volností tvrdit cokoliv. Internet také nastoupil jako médium, kde majitel webu píše většinou o sobě a faktor nezávislého žurnalisty začal postupně mizet.

Ekonomické boje přibývajících medií vedly k většímu chrlení zpráv. Rostoucí počet redaktorů přinesl laicizaci snižující kvalitu myšlení v redakcích a úkolem novináře přestalo být odkrývání pravdy a otevírání očí veřejnosti. Stala se jím jednoduchá povinnost prodat noviny.

V této době nástupu mediálního chaosu a ztráty ideové orientace se navíc Západ naprosto bezhlavě vrhl do světa internetu a digitalizace. Její ekonomické a praktické výhody jsou tak obrovské, že stále ještě dovolují většinově ignorovat klidně i to, jak se podepisuje na tom, že čtyřicet procent českých deváťáků trpí středními nebo těžkými depresemi.

Digitalizace si přitom především spletla svobodu – beztrestnost při vyslovování pravdy – s volností tvrdit cokoliv. Internet také nastoupil jako médium, kde majitel webu píše většinou o sobě a faktor nezávislého žurnalisty začal postupně mizet.

I proto se na internetu tak obtížně diskutuje, protože hlavní je tam především vyjádřit sebe – svůj názor. Navíc nastoupil jako médium, kde se více vyhledává než přemýšlí. O kontext a význam vyhledané informace tedy primárně nejde, protože příběh, kterého je součástí, je pro internet příliš zdlouhavá záležitost.

O to snadněji tu pak mají různá sdělení marketingový nebo propagandistický záměr a o to obtížněji se tu vztahuje obsah k demokratickému ideovému rámci. Náklady na tvoření webů přitom začaly být rychle velmi nízké, technické prostředky snadno dostupné a ovladatelné i laiky.

Narcismus jako společenská norma

V porovnání s nákladností a složitostí vydávání tištěných medií, jejich distribucí nebo vytvořením televizního studia, se stalo šíření vlastních myšlenek najednou až směšně levné a snadné.

Zatímco weby mají většinou dohledatelné majitele, přispěvatelé na sítích mohou být skryti. Ověřování obsahu prakticky neexistuje a o sdílení a lajcích vesměs rozhodují pouhé chvilkové emoce.

Zapomnělo se však na to, že znalost informace nemá nic společného s jejím pochopením. A příliš se také neřešilo, že bez redukce blábolů, blbostí, lží, marketingu a propagandy nebude přísloví ‚víc hlav víc ví‘ platit, a naopak začne platit, že ‚víc hlav víc neví‘ a všeho moc škodí. Zpočátku však na internetu platilo alespoň to, že záleželo na tom, co si z jeho obsahu vyhledáte. To se však změnilo s nástupem sociálních sítí a jejich manipulativním zobrazováním obsahu.

O tom, že síťovým algoritmům nejde o nezávislý popis a vysvětlení světa, natož o nějaké ideje či komplexnost, není pochyb. Vše, co platilo ve světě psaného slova, tak najednou vyletělo oknem kamsi do vesmíru. Počet uživatelů informujících o sobě narostl do miliard.

Dosah příspěvku neurčuje důležitost ale počty lajků, sdílení a komentářů. Narcismus při jejich sledování se stal vlastně společenskou normou a ještě ztížil jakoukoliv diskusi.

Zatímco weby mají většinou dohledatelné majitele, přispěvatelé na sítích mohou být skryti. Ověřování obsahu prakticky neexistuje a o sdílení a lajcích vesměs rozhodují pouhé chvilkové emoce. Navíc je možné tu velmi snadno prostřednictvím počtu sdílení nebo komentářů dosahem manipulovat a snadno lze i zpeněžit manipulaci s obsahem. Něco takového dříve stávalo tradiční media ztrátu důvěry.

Sociálním sítím vládne přemíra informací, které si uživatelé mohou volně spojovat a vytvářet vlastní teorie. Například shodnout se na jednom příběhu o covidu nebylo i kvůli tomu možné. Pro šiřitele propagandy se tak staly sítě zlatým dolem. Nejen, že nepotřebují shánět složitě prostředky na vytvoření a distribuci vlastního media, ale sítě jím naopak zadarmo pomáhají.

Tato situace umožnuje vytváření vlastních pseudorealit. Napomáhá tomu i chování uživatelů, kteří začali na sítě chodit, aby si našli názory potvrzující ty jejich. Populisté jim tak mohou kázat jako svatí spasitelé. V kombinaci se závislostí, kterou sítě vyvolávají, jde o smrtící koktejl fanatismu, který umožnil i útok na americký Kapitol v roce 2021.

V takovém prostředí politik, byť třeba i v jádru demokratický, nemá šanci mluvit s lidem jinak než prostředky narcistního křiklounství. Řadě politiků navíc vyhovuje, že mohou vytvářet a šířit vlastní narativy sami o sobě. Komu by se nechtělo obejít nepříjemné dotazy a názory žurnalistů? Rázem je tak na světě situace, kdy politici manipulují s lidem!

Možnosti lidu rozpoznat v narativech politiků vadné ideologie jsou přitom omezené. Jednak v tom často chybují i profesionální intelektuálové a navíc množství obsahu, který veřejnou komunikaci zaplavil, je gigantické a o všem přemýšlet je časové nemožné. Nehledě na to, že ne všichni se do veřejné debaty zapojujeme se stejným IQ nebo vzděláním.

Orientaci sice stále ještě nabízí tradiční seriózní média, ale z těch bude brzy už jen torzo. A to hlavně co se týče počtu redaktorů. Řada redakcí se tak snaží vytvářet dojem, že ještě produkuje hodně obsahu i tím, že jen redistribuuje to, co dostanou e-mailem třeba od mluvčích nebo najdou na sítích. Někde už si nechávají za prostou redistribuci i platit.

O nějaké tradiční a větší mediální síle už se proto v Čechách dá mluvit pomalu a jistě jen u České televize a Českého rozhlasu. Ostatní se řítí v ekonomické spirále ke dnu, nebo jde o příliš malá média na to, aby mohla vyburcovat a vést většinu veřejnosti k obraně demokracie.

Některá důležitá témata přitom mohou zvednout a zpracovávat jen žurnalisté a nelze jim zajistit sledovanost, která by se dala zpeněžit prodejem reklamy. Svět síťových digitálních médií tak netvoří veřejnou demokratickou diskusi, ale pouze způsobuje totální zmatení jazyků.

Na takové platformě se stal nepřítel liberální demokracie nepřítelem vnitřním a může jím být kdokoliv. Dveře má otevřené… Co s tím? Návrat k papíru a tiskárnám je vzhledem k efektivitě digitálního světa nereálný a zbytečně zpátečnický.

Regulace veřejné diskuse?

Současná platforma pro veřejnou debatu a komunikaci však diskusi o nápravě nutně potřebuje a základní možnosti dalšího vývoje jsou dvě. Všechny společnosti regulují, co jim škodí a svoboda neznamená svět bez pravidel. Začít více regulovat svět, do kterého vstupují denně miliardy lidí ve státech s různými společenskými řády, se však zdá komplikované a politici se mohou bát reakcí veřejnosti.

Filozofové jsou většinou chytřejší než populisté a autoritáři a záleží tak hlavně na jejich odvaze a ochotě bojovat.

V debatě o regulaci sítí je také podstatnou otázkou, kdo ji má vůbec vést. Tvůrci digitalizace jsou vesměs IT odborníci, kteří o humanitním rozměru světa nemají často valné povědomí a moc je nezajímá. Slovo by tedy asi měli dostat filozofové, sociologové, politologové, psychologové, právníci.

A k tomu bude potřeba zajistit, aby jim Silicon Valley naslouchalo a neobcházelo je. Cesta regulace veřejné diskuse a médií přitom přinese i velmi sporné otázky. Ta nejsložitější zní: má být demokracie dobrovolná nebo uzákoněná? Patří k demokracii i možnost se jí zříct? A kam až má její případná ochrana zajít? Ústavní soud ji chrání před politiky a jeho moc a práce vychází z ústavy.

Vytvoříme proto také pro veřejnou diskusi nového ústavního nebo veřejného činitele, kterým bude žurnalista / mediální pracovník? Omezíme diskusi a veřejnou komunikaci na prostředky, které budou takovými žurnalisty nebo pracovníky provozovány? A co s vypravěči příběhů a tvůrci reklam nebo třeba i písní?

Nějakou ideu lze nakonec najít ve většině veřejných sdělní. Ochrana, jaké se těší nezávislost českých veřejnoprávních médií, je sice poměrně složitá, ale v zásadě funguje přes tři desetiletí. Boje s dezinformacemi se rozjíždí v řadě zemí a nemálo jich začíná omezovat i používání sítí dětmi. Český zákon zakazující politikům vlastnit média by klidně mohl pokračovat tím, že jim zakáže i vlastnit profily na sociálních sítích. A tak dále…

Možností, kam s regulací dojít, je hodně. Pravidla však mohou nejen pomáhat, ale i škodit a omezovat. O jejich zneužitelnosti nemluvě. Bez jejich zavádění je tu však pro liberální demokracii jen jediná šance. Že se ve zbytku veřejné debaty a ve zmatení jazyků na sítích obhájí a znovu prosadí.

Taková bitva slov nemusí být nutně ještě prohraná. Technické možnosti mají obhájci i odpůrci demokracie na Západě nyní stejné. Filozofové jsou přitom většinou chytřejší než populisté a autoritáři a záleží tak hlavně na jejich odvaze a ochotě bojovat. Tato cesta by měla tu výhodu, že demokracie by zůstala ideou a nehrozilo by jí, že se stane plnohodnotnou ideologií.

Ať už se půjde jakoukoliv cestou, je dobré pamatovat na odkaz, který zanechal lidstvu velký obhájce psaného slova a svobodného myšlení Ray Bradbury ve svém nejslavnějším románu 451 stupňů Fahrenheita. Když se dvě velké totality na konci zničí, jsou to lidé, kteří uchovávali psané slovo, kdo se vydává zpět do zničené civilizace, aby ji poučeni chybami obnovili v trochu lepší verzi…

Autor je novinář, mimo jiné pracoval, psal a fotil pro Český rozhlas, Českou televizi – Toulavou kameru, TV Prima, Deník a řadu časopisů. V současnosti vede vlastní internetový deník v Pošumaví v Prachaticích.