POLEMIKA. V pátek 7. srpna zveřejnil Aleš Rozehnal svůj komentář, v němž se vyjádřil k nedávnému výroku prezidenta Petra Pavla ohledně existence následníka českého trůnu. Předseda Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska) Vojtěch Círus k němu sepsal tuto polemiku.

Aleš Rozehnal ve svém textu dospěl k závěru, že žádný následník dnes de iure neexistuje, neboť vznikem Československa v roce 1918 došlo k úplnému přerušení kontinuity, odstranění monarchického principu a nastolení republikánského zřízení.

Případná obnova monarchie by tak podle jeho názoru byla zcela novým institutem, u nějž by si stát mohl svobodně zvolit jakoukoliv dynastii, podobně jako se to v minulosti událo v Belgii či Norsku. Nárok Habsburků je tak podle něj pouze genealogický, nikoliv však státoprávní.

Při vší úctě k erudici pana Rozehnala nelze přehlédnout, že jeho argumentace trpí limity až příliš rigidního právního pozitivismu.

Je samozřejmé, že současné platné právo osobu následníka trůnu nijak neupravuje. Bylo by ostatně do očí bijící absurditou, kdyby republikánský právní řád definoval dědice trůnu, když samotná podstata republiky s institucí panovníka jaksi přirozeně nepočítá.

Společenská realita je však širší než sbírka zákonů. Všichni známe entity, které státní právo nijak nereguluje, a přesto objektivně existují a společnost je tak vnímá.

Popření vlastních kořenů?

V tomto světle je zcela zjevné, že prezident republiky svým vyjádřením nepopisoval platný ústavněprávní stav. Petr Pavel jistě nenaznačoval, že by dejme tomu hned po vypršení jeho funkčního období, jakkoliv nám monarchistům by se to líbilo, měla Jeho císařská a královská Výsost arcivévoda Karel Habsbursko-Lotrinský bezprostředně převzít vládu.

Současná hlava státu zkrátka jen vyjádřila vcelku racionální přesvědčení, že v případě hypotetické restaurace monarchie by zde zkrátka byla zcela konkrétní osoba, jež by byla způsobilá na trůn usednout.

Pan docent Rozehnal ovšem rezolutně popírá, že by byli Habsburkové jakkoliv presumováni k návratu. Tvrdí, že rok 1918 natrvalo přetrhl kontinuitu, a případná budoucí monarchie by tedy byla monarchií zcela „novou“, s možností vybrat si na trůn zcela jinou osobu či rod.

Dovedeme-li však tento myšlenkový konstrukt, tedy odstřižení se od Českého království zaniklého roku 1918, do důsledků, dostáváme se k tristním závěrům.

Základní otázka by tedy měla znít spíše takto: proč se vlastně tak vehementně bráníme označovat arcivévodu Karla za dědice trůnu?

Znamenalo by to snad, že by se budoucí čeští panovníci začali číslovat od jedničky? Nebo že by při případné korunovaci z principu nevyužili svatováclavské korunovační klenoty, jelikož by se jednalo o „jiný stát“?
Takto důsledně se svého času zachoval Napoleon Bonaparte, jenž si nechal vyrobit zcela nové korunovační insignie, aby svou říši ideově i vizuálně izoloval od původní bourbonské monarchie. Těžko si však představit, že by po takovém popření vlastních kořenů toužil český národ.

Kdo je dědic

Na podporu svých tezí autor zmiňuje Norsko a Belgii. Belgický příklad by snad mohl v jeho logice obstát, ale to pouze za předpokladu, že by případné „Nové České království“ bylo umělým státem bez jakékoliv vlastní institucionální paměti.

To byl totiž přesně případ Belgie, jež jako nezávislý stát do let 1830–1831 vůbec neexistovala. Za těchto okolností bylo zcela logické, že byla vybrána nová dynastie.

České království se však pyšní nesmírně bohatou a slavnou historií. Vzhledem k tomu, že jedním z nejpodstatnějších rysů monarchie oproti republice je právě hluboké sepětí s historií, tradicemi a kulturou, což dokáže panovník ztělesňovat nesrovnatelně lépe než volený prezident, byla by nenahraditelná škoda, kdybychom se tohoto odkazu vzdávali pouze s formalistickým argumentem, že po roce 1918 je vše předtím definitivně pryč.

Případ Norska pak do argumentace doc. Rozehnala nesedí už vůbec. Král Haakon VII. byl na trůn obnoveného nezávislého Norska v roce 1905 vybrán z přesně opačných pohnutek, než naznačuje autor.

Stal se jím právě proto, že byl vnukem dánského krále (Norsko bylo do roku 1814 s Dánskem v unii), prasynovcem švédského krále (se Švédskem bylo pak v unii v letech1814–1905) a především byl přímým pokrevním potomkem středověkých norských králů.

Jeho volba tedy naopak krystalicky ztělesňovala důraz na maximální možnou historickou a dynastickou kontinuitu.

Základní otázka by tedy měla znít spíše takto: proč se vlastně tak vehementně bráníme označovat arcivévodu Karla za dědice trůnu?

Nikdo jiný nedisponuje tak nezpochybnitelnými historickými, dynastickými a státnickými předpoklady pro český trůn jako právě Habsburkové.

Habsburkové nejsou cizorodým tělesem, naopak jsou integrální součástí jedné dlouhé rodiny našich panovníků, počínaje prvním doloženým Přemyslovcem knížetem Bořivojem I. (či snad kněžnou Libuší a Přemyslem Oráčem, chceme-li se nechat unášet poezií Starých pověstí českých).

Habsburkové jsou dodnes nejbližšími potomky Přemyslovců, Lucemburků i Jagellonců. Reprezentují onu jedinou krevní linii, která naší zemi vládla od počátku věků.

Jistě, pokud by občané z nějakého důvodu dospěli k závěru, že touží po monarchii bez Habsburků, avšak v iluzi návaznosti (například by se tento nový stát chtěl exkluzivně odkazovat jen na přemyslovské království 13. století), nepochybně by se tak stalo bez ohledu na akademické debaty.

Pokud bychom se už ale skutečně chtěli navrátit k monarchii, proč bychom měli a priori odmítat skutečnou historickou kontinuitu a celé naše dějiny, které z výše uvedených důvodů ztělesňují právě Habsburkové?

Nelze snad právě u tohoto rodu, který nám vládl po staletí a se svými pokrevními předky po tisíciletí, očekávat, že právě on bude s touto historií, kulturou a tradicemi spjat nejtěsněji a bude je nejvíce reprezentovat?

Nelze snad od tohoto rodu také očekávat, že bude mít rodinné predispozice k tomu, aby důstojně a kvalitně zastával roli nadstranické hlavy státu?

To je koneckonců shodou okolností vlastnost, kterou dnes Češi na Petru Pavlovi oceňují v kontrastu k jeho předchůdci asi nejvíce.

Ostatně, nesmíme zapomínat, že císař František Josef I. tuto sjednocující a nadstranickou roli zastával s takovou bravurou, že se státnickému řemeslu a vystupování učil právě od něj i sám prezident Masaryk.

Pandořina skříňka

Závěrem je třeba zmínit ještě jeden, ryze praktický důvod. Pokud bychom měli reálně uvažovat o restauraci monarchie, tak, jak se ji snaží ve veřejném prostoru prosazovat například naše strana Koruna Česká, neobejdeme se bez jasného označení osoby, jež by měla na trůn usednout.

Lidé si potřebují pod státním systémem představit konkrétní tvář, neboť primárním úkolem hlavy státu je zosobnit celou zemi v jedné osobě. Pouhá teoretická změna na monarchii, bez jasné vize o osobě krále, veřejnost nikdy nezaujme.

Jakmile přitom popřeme legitimní dědice z rodu Habsburků, otevíráme Pandořinu skříňku. Nikdy se neshodneme na jednom jménu.

Někdo by si přál na trůně Kinského, jiný Czernina, další by snad vzhlížel k někomu z britských Windsorů.
Faktem však zůstává, že nikdo jiný nedisponuje tak nezpochybnitelnými historickými, dynastickými a státnickými předpoklady pro český trůn jako právě Habsburkové.

Je tedy načase, abychom se přestali bát myšlenky, že by se tento rod mohl jednoho dne vrátit tam, kam historicky i symbolicky patří.

Autor textu je předseda Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska)