SPECIÁL SÉRIE BREXIT. Britové se rozhodli dát Evropě valem, brexitem to ale zdaleka ne(s)končí. Rozklížená Unie ani rozhádané Spojené království se totiž jako mávnutím kouzelného proutku zítra nestmelí. Oba tábory – a potažmo celý svět – i proto čeká hodně nejistoty, které je už tak kolem nás více než dost. Doplácet na to bude v podstatě každý z nás. Zamyšlení nad příčinami a (možnými) důsledky tohoto stavu vám nabízíme formou pěti nejzajímavějších tezí z měsíc trvající Alter Eko diskuze.

• 1) Reakce trhů na brexit byla silná, libra a akcie zažily volný pád. Mnohem zajímavější a důležitější nicméně bude dění ve střednědobém a dlouhodobém výhledu respektive otázka, jak bude rozchod Londýna a Bruselu skutečně vypadat. Právo EU umožňuje členským státům vystoupit a určuje lhůtu maximálně dvou let, během nichž se musí obě strany dohodnout (ta může být prodloužena). Jisté je, že nás čekají poměrně těžká vyjednávání a čím více se budou komplikovat, tím více bude vzrůstat nejistota. Zřejmě nejhorší variantou by bylo, kdyby se obě strany nedohodly a nebo se dohodly na prodloužení dvouleté lhůty. Něco podobného by totiž negativně ovlivnilo sentiment investorů, manažerů i spotřebitelů, což by mělo nepříjemné důsledky pro celou ekonomiku; více pro britskou, ale pocítil by to i kontinent.
• 2) To, že Británie odejde z Evropské unie, je odrazem soustředivých a odstředivých tendencí, které je možné v Evropě dlouhodobě pozorovat. Československo je jedním z příkladů toho, jak odstředivé tendence vedou k rozpadu země. Podobné nálady pociťuje Belgie, kde Vlámové a Valoni uvažují o tom, zda by jim nebylo samostatně lépe. Jinými slovy, ony odstředivé tendence jsou v jiných formách, situacích a kontextech poměrně časté. Naopak soustředivá tendence, v rámci které se Evropa snaží rozšiřovat a přibírat nové členy, může vést k situaci podobné tomu, kdy se do dlaně člověk pokouší vzít příliš mnoho kuliček; některé vypadávají. V tomto kontextu je pak možné dodat, že brexit povzbudí zejména euroskeptiky a to v Česku i v celé Evropě. Analogie sypajícího se domečku z karet by pak mohla být na místě.
• 3) Hrozbu nákazy způsobenou brexitem nelze vyloučit I proto, že Brexit určitě posílí politický proud, který odmítá současnou podobu evropské integrace. Na druhou stranu bezprostřední riziko nějaké významnější fragmentace EU nejspíš nehrozí. Zaprvé, samotný způsob vyjednávání vztahů mezi Bruselem a Londýnem, které nebude úplně jednoduché, může snížit pravděpodobnost další fragmentace. Zadruhé – například v případě Česka – by zřejmě muselo dojít ke kulminaci určitých problémových jevů; kupříkladu k výraznému zhoršení imigrační krize doplněnému o neschopnost hledat společné řešení a sílící pocit, že je nám něco nuceno zvenčí. V důsledku toho by sílil pocit odcizení vůči EU a narůstaly obavy o národní i vlastní bezpečnost. V takovém případě – pokud by Unie byla vnímána jako příčina problému – by pak skutečně mohla začít růst podpora sil, které jsou mimo současný mainstream.
• 4) Národní politici členských zemí EU na domácí půdě zapomínají, že jsou (i) evropskými lídry. Dnes mají zodpovědnost nejen za osud národa, ale také za osud Evropy, protože osud Evropy je i osudem jejich národa. Oni přitom tuto základní pravdu doma neříkají. Kvůli tomu, že tu jdou proti sobě dva mechanismy: evropský mechanismus a národní politický mechanismus, v němž hrají roli národní volby. Politikům přitom zákonitě jde o úspěch v národních volbách. Dvě, tři desetiletí zanedbávali evropskou osvětu, neříkali “já jsem předseda vlády, prezident, což znamená, že mám zodpovědnost za tento národ, ale také za EU”. Proto lidem nedochází, že odpovědnost za EU leží i na jejich bedrech. Proto se lidem teď často příčí to, co se po nich ve jménu Evropy chce. Přitom je ale třeba zdůraznit, že to po nich nechce Unie, ale národní političtí lídři, kteří pro danou věc zvedli ruku na summitu EU.
• 5) EU se nyní nachází v hodně delikátní situaci a veřejnost (která je národní, neexistuje evropská veřejnost) není dostatečně informována. Jinak, než že s lidmi budou politici komunikovat, to přitom nepůjde. Lidé totiž nevědí, na čem národní politici na evropské úrovni spolupracují a proč; nevědí také, že je to v jejich národním zájmu, protože jim to prostě nikdo neřekl. Příkladem může být Řecko: v zájmu všech je, aby už nemělo problémy. Vznikl tak záchranný mechanismus, který je připraven pomoci komukoli z Unie. A ten se, pochopitelně, musí nějak financovat… V této souvislosti je dobré připomenout, že EU je soustátí. To vystihuje, že jde o státy, svým způsobem suverénní, a zároveň o jejich soudržnost. Jde o sdílenou suverenitu, suverenitu uvnitř daného spolku, která by nicméně neměla být užívána proti němu.

Předchozí díly série BREXIT:

Vícerychlostní Evropa by přiblížila naše platy německým. Ale…

Miloš Zeman jako eurofederalista zklamal. Stejně tak další lídři

Brexit očima psychiatra: Špatných zpráv je moc, roste strach narušující psychiku společnosti

3-2-1 Brexit aneb Co čekat v případě britského útěku ze společné Evropy