Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Theophilos Papadopoulos, zdroj

Vícerychlostní Evropa by přiblížila naše platy německým. Ale…

1. DÍL SÉRIE BREXIT. Štěpení EU je bránou do pekel. Teď i kvůli Brexitu přešlapujeme na jejím prahu. Každá výjimka, kterou si silné lobbistické skupiny vyjednají, nás přitom tlačí k nastoupení temné cesty. Evropa tak může buď postupovat pomaleji a společně, a nebo v čím dál tím menších skupinkách a nakonec vůbec. Podrobnosti diskutovali analytik PPF banky Luboš Morkáš a hlavní ekonom Moneta Bank Petr Gapko. Nabízíme vám základní teze průběžně doplňované doplněné o názory expertů.

Teze 1:

Stinná stránka výjimek aneb Poločas rozpadu EU. Z dlouhodobého hlediska by mělo být vytvoření společného ekonomického prostoru pro všechny prospěšné. V praxi ale nedostatečné či nedokonalé fungování společného trhu vyvolává občas opačný pocit – a z toho plynou i současné problémy EU. V této souvislosti je třeba brát v potaz, že Unie vystupuje velmi ochranářsky v případě určitých lobbistických skupin, ať už jde o jednotlivé státy nebo některá odvětví. To, že zde existují tlaky na protekcionismus, je ekonomicky velmi nevýhodné, protože to narušuje naplnění ideje společného volného prostoru. Tedy základů, na kterých je EU budována. Například eurozóna si tak stanovila pravidla, která měla zajistit, aby společná měnová politika a měna byly udržitelné. Už od začátku ale existovala nemálo států, které je nesplňovaly a tím pádem jakmile se objevila první krize, celý system se ukázal jako ne úplně stabilní. Stejně je to s volným pohybem zboží, kapitálu a lidí. Pokud tu budou skupiny, které se budou snažit pravidla narušovat – a tato pravidla budou erodovat – můžeme začít diskutovat o tom, jaký je vlastně poločas rozpadu EU.

 Teze 2:

„Rozdílná“ Evropa už je realitou. Jsou tu státy eurozóny a pak máme zbytek Evropské unie, který neplatí společnou evropskou měnou. Pokud by se měla Evropa dále členit – spekulovalo se například o vytvoření nového eura, které by používaly státy, které jsou na tom ekonomicky nejlépe – narazili bychom na to, že by se v EU objevila hodně velká granuralita, fragmentace. Výsledkem by zřejmě byly různé pokusy sjednocovat státy, které by byly účastníky jednotlivých rychlostí, členy jednotlivých skupin, a vystupovat proti ostatním skupinám a státům větší silou. To by vedlo k různým dalším štěpícím tendencím uvnitř Unie. Určitě by to byla voda na mlýn euroskeptikům, kteří i bez toho v poslední době sílí. V rámci vícerychlostního systému by přitom dostaly prostor či platformu, o kterou by se mohly opřít. Ony vícerychlostní tendence by se pak snažily rozšiřovat a tím celek – míněno Evropskou unii – čím dál tím více rozkládat. Rozčlenění na dvě a více rychlostí by tak nejspíš dříve nebo později vedlo k tomu, že by se Unie začala zevnitř rozpadat.

 

 Teze 3:

Vícerychlostní Evropa by napomohla ekonomickému přibližování Německu. Například tím, že by nám hromadně a rychle začali růst mzdy. Navíc by to mohlo pomoci vyřešit určité problémy, kvůli kterým teď Evropa přešlapuje na místě. Zároveň je ale třeba si uvědomit i to, že by se Česko v tomto případě začalo vzdalovat těm, kteří by do jádra nepatřili. Pravdou přitom je, že nejdůležitějšími partnery Česka jsou sousední či geograficky blízké země. Na druhou stranu, pokud bychom “ty ostatní” spojili do jedné skupiny, zjistíme, že jsou pro nás také hodně důležití. Vyměnit rychlejší přibližování se Německu za to, že nám odpadne část vývozů do některých evropských zemí z tohoto pohledu vypadá jako nebezpečná myšlenka. Lepším východiskem je pomalejší integrace celé Evropy. V opačném případě by se začaly navyšovat ekonomické rozdíly mezi jednotlivými částmi Evropy a následovala by otázka, jak by se tyto části integrovaly – nejspíš by to bylo složitější. Když na tom pracuje celá Evropa, je integrace bezesporu pozvolnější, ale kompaktnější.

 

Diskuze očima Luboše Mokráše

Uvozující dotaz Luďka Pfeifera Quo vadis? v podstatě ideálně shrnuje vyznění diskuse. To co momentálně snad nejvíce brzdí Evropu, je nedostatek silné sjednocující vize. Základní „ velké“ myšlenky a ideály „otců zakladatelů“ byly v podstatě realizovány, nyní jsme se dostali k onomu pověstnému ďáblovi v detailu.

Evidentně například nestačí jen vytvořit jednotnou měnu a obecnou sadu pravidel, která by teoreticky měla zajistit fungování této měny, je potřeba také tato pravidla dodržovat a je potřeba pracovat na tom, aby docházelo ke konvergenci k optimálnímu měnovému prostoru a ne spíše naopak k divergenci od optimálního měnového prostoru.

Flikování akutních problémů a zanedbávání zásadních koncepčních řešení příčin krizí povede jen k tomu, že se evropská loď pomalu nepotopí, ale prostě a jednoduše náhle rozpadne a zmizí ze scény.

Filip Přibáň správně poukazuje na jeden z největších zlořádů eurozóny: zneužívání eura. Jak levné půjčky pro Řecko a další státy na jihu Evropy, tak slabé euro a tedy snadnější exporty pro Německo jsou na první pohled výhodné a podporující ekonomický růst, na druhý pohled (a také na pohled založený na dosavadní reálné historii eurozóny) už je to o hodně složitější.

Je dobře známo, že příliš nízké sazby a tedy levné zdroje vedou ke špatné alokaci prostředků a že snaha podpořit export slabou měnou v dlouhodobém horizontu může vést ke snížení konkurenceschopnosti. Řekové by se tak místo nadávání Němcům, že je „zotročili“ půjčkami měli zamyslet nad tím, jak byly prostředky z půjček využity a Němci by se měli zamyslet nad tím, jestli je skutečně výkonnost jejich ekonomiky tak skvělá jak si myslí a jaké by to bylo, kdyby zase měli „tvrdou“ marku a tedy podstatně méně cenově konkurenceschopný vývoz.

Helena Horská dodala další důvody podporující myšlenku spíše pomalejší, ale širší integrace. Když se obloukem vrátím k začátku svého shrnutí – tady je prostor pro lídry unie, aby uplatnili svoje koncepční myšlení a doplnili vizi unie o nástroje, které by vedly k reálnému sbližování států v rámci společného ekonomického prostoru.

Jednou ze základních myšlenek v tomto směru je prohlubování integrace, užší federalizace. Ale ne ve smyslu stále tužší, podrobnější, nesmyslnější a více svazující regulace, ale naopak ve smyslu uvolnění prostoru pro podnikání v rámci celé Evropy, odstranění všech existujících brzd bránících pohybu zboží, pracovní síly a kapitálu.


O čem všem si Luboš Morkáš a Petr Gapko povídali, si můžete poslechnou zde.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře
  • VŠO
  • Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR
  • Asociace exportérů
  • akcente 20
  • EGAP
  • ERSTE
  • Save & Capital
  • Akademický holding
  • HAYS
  • zet
  • Trade News
  • Investiční web