Šifrovat zprávy uměli lidé od nepaměti, většinou šlo o informace, které měly vysokou strategickou důležitost. Své vlastní šifrování měli alchymisté, tajné společnosti i špionážní organizace. V rámci digitální sféry však došlo k situaci, kdy se šifrování stává novodobým standardem lidské komunikace. HlídacíPes.org přináší druhou ukázku z knihy Kyberkultura, hackeři a digitální revoluce Petra Mareše.

Většina z nás ani matematickým metodám šifrování a dešifrování rozumět nemusí. Na to jsou tu softwaroví programátoři a jejich důmyslné kryptotechnologie, které ve jménu digitální svobody vyvinuli a nasadili.

Kontrola nad digitální sférou

Otcem moderní kryptografie (z řeckého kryptos – skrytý, graphein – psát) byl britský matematik a informatik Alan Turing, který dokázal dešifrovat tajné kódy nacistů legendárního přístroje Enigma, a výrazně tak přispěl k ukončení druhé světové války. Na jeho systematické kryptoanalýzy a výzkum inteligentních strojů časem navázaly další generace krotitelů „tajných“ šifer.

Později už nešlo ani tak o prolomení šifrované komunikace nepřátel, jako spíš o jejich využití pro ochranu soukromí. Nejvýraznějším hnutím bojujícím za svobodný pohyb v kyberprostoru je kryptoanarchie, která se primárně zabývá vývojem programů pro silné šifrování přenosu informací pomocí kryptotechnologie.

Kniha Kyberkultura, hackeři a digitální revoluce sleduje dramatický vývoj kyberkultury od zrodu kyberpunku, přes vznik globální sítě, původně navržené ke svobodnému šíření informací a virtuální spolupráci, až po dnešní dobu postfaktickou, využívající internet k marketingovým účelům, propagandě a šíření dezinformací. Ukázky publikujeme se svolením vydavatelství Grada. 

Ta umožňuje anonymizaci občanské identity při komunikaci, spolupráci či finančních transakcích. Kryptoanarchismus se snaží dosáhnout sociální a politické změny ve prospěch digitální svobody jednotlivce a jeho práva na soukromí v tenatech digitálního labyrintu, na který dohlíží příliš mnoho očí.

Zní to možná trochu komplikovaně, ale nejde tu o nic jiného než o zachování osobní svobody na internetu. Navíc na rozdíl od hackerů, kteří na kódy útočí, kryptoanarchisté je chrání proti prolomení.

Kryptoanarchisté se opírají o vizionářský Manifest Kryptoanarchie, který zveřejnil politický publicista Timothy C. May již v roce 1992. Ten začíná slovy: „Výpočetní technika stojí na bodu zlomu, kdy bude schopna poskytnout jednotlivcům i celým skupinám možnost komunikovat navzájem v naprosté anonymitě.“

V samotném závěru se píše: „Stejně jako technologie tisku změnila a zmírnila sílu středověkých cechů a struktury společenské moci, tak i kryptologické metody zásadně změní povahu korporací a vládních zásahů do ekonomických transakcí. V kombinaci s novými informačními trhy bude kryptoanarchie tvořit tekutý trh pro veškerý materiál, který lze vyjádřit slovy nebo obrazy!“

V textu, který je svou dikcí parafrází na slavný Komunisticky manifest, upozorňuje autor i na možné zneužití „kryptosvěta“ kriminalitou. Nicméně považuje tuto skutečnost za fakt, který je akceptovatelnější než absolutní dohled a kontrola nad digitální sférou.

Sledování třetí stranou

Na revoluční myšlenky kryptoanarchismu navazuje svým obsahem A Cypherpunk’s Manifesto sepsaný matematikem a programátorem Ericem Hughesem v roce 1993. Hughes byl ovlivněn libertariánským duchem a s velkým předstihem apeloval na potřebu svobodného „pohybu“ informací na internetu v podobě anonymizované šifrované komunikace.

Hughes napsal svůj text ve vizionářsky utopickém duchu: „Ochrana soukromí je nezbytná pro otevřenou společnost v elektronickém věku… Aby bylo soukromí rozšířeno, musí být součástí společenské smlouvy. Lidé musí přijít a společně nasadit tyto systémy pro společné dobro.“

Kryptoanarchie a cypherpunk se tedy myšlenkově překrývají a sdílejí obdobná východiska. V podstatě jsou součástí stejné linie. Autoři obou manifestů (stejně jako později Julian Assange) byli koneckonců přispěvateli stejného emailového fóra, kde se tyto myšlenky postupně vytvářely a formulovaly.

Zákaz silné kryptografie některými státy z důvodu větší kontroly a údajné bezpečnosti občanů považují kryptoanarchisté za neakceptovatelný a za porušení základních lidských práv na soukromí. Přirovnávají ho k porušení poštovního tajemství, kde by nikdo kromě odesilatele a adresáta neměl znát obsah zásilky, ale ani identitu jich samotných.

Zjednodušeně by se tedy dalo shrnout, že v intencích kryptoanarchie se vše, co je na internetu transparentní (nešifrované), může kdykoliv stát cílem ke sledování třetí stranou. Naopak vše, co je anonymní (šifrované), je svobodné. Otázkou však zůstává, zda ještě žijme v otevřené společnosti, když nás nutí skrývat se za šiframi v kryptosvětech.

Digitální stopy a informační pasti

Kryptoanarchie obhajuje volbu možnosti skrýt svou soukromou identitu veřejnosti a nebýt sledován nikým, kým nechci. Zároveň se tím však vytváří paranoidní prostředí, kde si člověk připouští, že pokud nebude svou soukromou komunikaci a pohyb po síti šifrovat pomocí kryptotechnologií, může být kdykoliv sledován a jeho soukromá data mohou být špehována a použita pro státní či marketingové účely, případně můžou být terčem vydírání a kyberšikany.

Stačí však při zachování své anonymity, a tím svého digitální svobody na internetu, důvěřovat pouze kryptotechnologiím? Obecně je přijímán předpoklad, že je věcí základní informační gramotnosti zanechávat po sobě na internetu jen taková data, která by člověk mohl veřejně sdílet s ostatními i v běžném životě, aniž by měl pocit, že na sebe prozradil něco nepatřičného či kompromitujícího.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Většina dat je snadno kopírovatelná a mohou pak poletovat datasférou ještě dlouhá léta a vy s tím nic nenaděláte. Jistou frustraci může navodit i fakt, že každá veřejná digitální stopa (komentář, status, fotka) zůstává na internetu i po jejím smazání na zálohovacích serverech, kde se dají tyto informace najít a po mnoha letech znovu obnovit.

Slovy odborníka na digitální bezpečnost Briana W. Kernighana: „Téměř ze všeho, co se svým mobilním telefonem, počítačem nebo kreditní kartou děláme, o nás vznikají data, která se pečlivě shromažďují, analyzují, navždy ukládají a často prodávají organizacím, o nichž nic nevíme. Naše data slouží jako protihodnota za ‚bezplatné‘ služby.“

Možno dodat, že kvůli zapnuté GPS v mobilu jsme neustále geograficky lokalizováni a vlastnoručním sejmutím otisků prstů pro lepší zabezpečení našich mobilů jsme systému odevzdali svoji jasně rozlišitelnou identitu.

Kryptotechnologie za nás tedy úplně vše nevyřeší. Proto je dobré se řídit známou poučkou: Nic vám nezajistí anonymitu, pokud se sami anonymně nechováte.

Kyberprostor se stal kromě místa s možností dostat se k obrovskému množství informací, pracovních příležitostí a globální komunikace zároveň sbírkou našich digitálních stop a velkou informační pastí.

To je pádný důvod, proč se dnes někteří zastánci digitální svobody paradoxně snaží prosazovat „právo na analog“. To znamená uchovat si možnost dojít na úřad osobně či moci předat peníze v hotovosti, nikoliv být nucen posílat vše pouze elektronicky, aby člověk nebyl pod neustálým ostřížím zrakem digitálního dozoru.

S tím souvisí i právo „být vymazán“ na požádání z indexace vyhledávačů, které však zatím platí pouze v EU. Paradoxně se tak z technologických freaků mohou brzy dobrovolně stát digitální primitivové.

A dost možná se už brzy objeví i „technologičtí luddité“, kteří začnou ničit digitální sítě, které jim berou práci, soukromí a svobodu a vysávají z lidí obyčejný život.

Petr Mareš , autor knihy Kyberkultura, hackeři a digitální revoluce, z níž pochází tato ukázka, je nezávislý publicista a bloger píšící pro kulturní magazíny Fullmoon.cz, A2, Magazín UNI a sever Manipulátoři.cz. Živí se jako grafik a webdesigner na volné noze pod značkou Shangrila Factory. Aktuálně působí i na pozici PR specialisty v GMU v Hradci Králové.