YouTube,

Komunismus sliboval naposledy Chruščov, po něm už nikdo, říká autor Husákova životopisu

ROZHOVOR. Československé i sovětské elity se během studené války stále víc zaměřovaly na konzum a „budování socialismu“ dostalo přednost před uskutečněním komunistického snu. „Když tuto epochální vizi odhazujete, na co chcete nalákat lidi?“ říká historik Michal Macháček v rozhovoru pro HlídacíPes.org. V něm rozebírá i normalizaci, mýty o soběstačnosti ČSSR či komunistické prezidenty.

Jeho životopis Gustáva Husáka z roku 2017 se stal knižním hitem – prodalo se zhruba 13 tisíc výtisků. Od té doby historik Michal Macháček strávil hodně času v ruských archivech a zjišťoval, co všechno věděla všemocná KGB o politicích z jedné své gubernie – tehdejší ČSSR.

„Překvapila mě vysoká míra sovětského monitoringu dění v Československu. Vytipování lidí, zjišťování, co si skutečně myslí. Z různých, i interních zdrojů. Bylo to opravdu detailní,“ říká Macháček v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Jednou možná přijde doba, kdy Gustáv Husák bude vnímaný jako pozitivní osobnost, říkal jste mi v rozhovoru před více než dvěma roky. Už je ta doba tady? Respektive, změnilo se vnímání jeho éry, tzv. normalizace?

Dva roky nejsou dlouhá doba. Ale přeci jenom se staly věci, které mnohé změnily. Narážím na koronavirus a ním související bezpečnostní opatření i celospolečenskou atmosféru. Když budu mluvit o normalizaci, tak jde třeba i o otázku potravinové i jiné soběstačnosti. Časový odstup a naše přítomnost, co zrovna intenzivně prožíváme, má velkou roli v tom, jak vnímáme minulost. Na to především jsem také chtěl tou provokativní tezí o Husákovi jako budoucím dějinném klaďasovi upozornit. Budoucí výklad o minulosti holt bývá nejistý.

Určitě. Myslíte tedy, že v souvislosti s „koronou“ se lidé více upínají ke státu? Věří, že je silnější stát spíše ochrání?

Může to být zaměření na „více státu“. Aby stát více zasahoval do veřejného prostoru, do našich životů, ochránil nás a zabezpečil. Ale to bychom se museli podívat na nějaký průzkum, jak lidi smýšlí a jak moc tento aspekt smýšlení vzrostl. Jistě vzrostl, ale současně mi přijde, že je cítit u nemalé části společnosti protitlak, což souvisí s politickou situací.

Průzkumy již delší dobu ukazují, že po silné ruce, po silném lídrovi je v ČR vysoká poptávka.

Ano. A souvisí to i s efektivitou a akceschopností státu a samosprávy. Vidíme to vlastně dennodenně. Banální příklad. Dojíždím do pražské zoo, která byla spojena s druhým břehem Vltavy lávkou. A ta lávka spadla a už se tam obnovuje tři roky…

 

 

Zatímco dálniční most v Janově, který spadl jen o něco později, je již v provozu…

A když budeme ještě více provokovat, stačí se podívat, co stihli za tři roky postavit v Asii, konkrétně v Číně. Za tři roky jsou schopní postavit město. Samozřejmě, systémy jsou rozdílné…

Zmínil jste téma potravinové soběstačnosti, které zhruba před rokem nastolil ministr zemědělství Miroslav Toman, chytil se ho i Andrej Babiš. Na druhou stranu – bylo socialistické husákovské Československo skutečně soběstačné? Byli jsme navázáni na RVHP, něco jsme museli dodávat do SSSR, ten nám za to poskytoval suroviny a potraviny… Nebyla ta naše soběstačnost jen chiméra?

Československo nikdy nebylo plně soběstačné. Vzhledem k tomu, jakou tady máme strukturu zdrojů. Ale je pravda, že jsme před rokem 1989 byli více soběstační než dnes. Silně to platilo v otázce potravin. Ale vše bylo spojené s plánovaným hospodařením, které ne vždy zafungovalo. Takže se stávalo, že bylo nějaké zboží nedostatkové. A samozřejmě tehdejší výběr se nedá s dneškem srovnat. A pak je tu zase otázka kvality.

Na vnímání Husáka jsem se ptal i v souvislosti se známou debatou Pullman versus Klíma. V ní část historické obce zastává tezi, že existovala jistá nepsaná „společenská smlouva“ mezi ovládanou většinou společnosti a vládnoucí komunistickou věrchuškou dosazenou ruskými tanky.

Mně ta „debata“ přišla tak trochu jako produkt okurkové sezóny, i když v lecčem pro náš intelektuální prostor symptomatický. Pullmanova knížka vyšla už před deseti lety. Tehdy to také zarezonovalo, i když ne tak hlasitě. Myslím, že Jan Rejžek se vůči tomu razantněji vymezil a použil i osobní aspekt – rodinu Michala Pullmana. Můžeme to nazvat kádrování. Nepřišlo mi, že by nyní padlo něco zásadního, co by posouvalo naše poznání. Trochu to připomínalo dialog hluchých, který byl přiživován médii.

Výklad minulosti souvisí i s generační otázkou. Přichází nová generace historiků. A ta se někdy ráda vymezuje vůči předcházející, vůči svým učitelům, neopozitivistickým přístupům i aktivističtěji laděné antikomunistické historiografii, přičemž sama bývá nejednou neméně aktivistická. Inklinuje někdy až k samoúčelnému teoretizování. Ale nejde přirozeně generalizovat. Inspirativní a poctiví historici mohou být rozličného smýšlení a přístupů. Klíčové podle mého názoru je, aby byla zachována pluralita přístupů v bádání a nevítězil klientelismus s průměrností nebo senzacechtivost. Historik by se měl zasazovat i o kultivaci diskuse.

Barvy historie

Kdo po roce 1989 nastavoval historický narativ?

Ten dominantní, někdy se hovoří o zakladatelském mýtu, který ve zvýšené míře akcentoval již prvorepublikový mýtus, roli disentu a perzekucí, silné vymezení vůči předcházejícímu režimu, pomáhali nastavovat historici, kteří často sami bývali komunisty, ale i nejmladší generace historiků odkojená zážitkem sametového převratu a posametovou euforií. A s tím se nějak vezli ostatní. Historici, kteří mohli oficiálně působit před rokem 1989, museli být víceméně konformní s tehdejším režimem. Proto se také stávalo, že radši utíkali ke starším dějinám. Aby nemuseli dělat nejnovější dějiny, jejichž interpretace byla nejsilněji poplatná tehdejší době a muselo se vycházet z vedoucí role KSČ ve společnosti. Tak vznikala i kvalitní díla. Po roce 1989 se z popředí vytratily ty nejvýraznější tváře, ale samozřejmě působí dál. Proto mě mimochodem i trochu překvapilo, kdo se nejen k tomu letnímu rádoby historickému sporu vyjadřoval a jak… Jsme strašně malý rybník, takže historici se znají navzájem. Takže se i ví, kdo byl v roce 1989 v komunistické straně, kdo byl kandidátem strany či zapálený svazák a co psal. A že byl víceméně konformní s režimem a dnes vystupuje z až pravicově-konzervativních a antikomunistických pozic. Což někdy působí půvabně. Ale samozřejmě každý má právo na myšlenkový vývoj.

Trochu to připomíná historiky, kteří působili v padesátých letech a pak po roce 1968 odešli do emigrace. Takže by to pro vás nemělo být až takové překvapení.

Mne to překvapilo, ale mohlo to být samozřejmě i taktické. Snahou přebít vlastní minulost. Vždycky, když nějaká z „morálních autorit“ mluví v televizi, tak čekám, co v tom štítku se jménem bude napsáno… Je tam napsáno chartista. Nebo chartistka. Bojovnice za občanská práva. Bývalý politik… Ale před tím také něco bylo. Nemělo by tam být naopak „bývalý komunistický funkcionář“ – „sekerník“? Protože byl v padesátých letech velmi aktivní a spoustě lidem neudělal zrovna dobře. A podobně. Chybí mi komplexita. Ale chápu, že je to nutné. Z praktického hlediska se do titulku nedá dát všechno. Je to určitá zkratka.

Ale historii bychom měli chápat komplexně. Proto jsem se snažil na Husákovi ukázat, že Husák nebyl jen normalizace. Že je tam i pražské jaro, tání 60. let. Před tím padesátá léta a kriminalizace, ale ještě před tím období 1945 – 1950, kdy se podílí na budování monopolu moci komunistické strany a používá represi. A ještě před tím Slovenské národní povstání a on jako prvorepublikový intelektuál. A to nám ukazuje nejen jeho barvitost a vede i k lepšímu porozumění našich dějin.

Zmíněný historik Pullman tvrdí, že existovala nepsaná společenská smlouva mezi ovládaným národem a komunistickou mocí (když se budete chovat jak my chceme, tak vás nakrmíme a ošatíme). Ale už jsme zde mluvili o našem napojení na SSSR, na RVHP, na Varšavskou smlouvu. Není v tomto slabina Pullmanova konceptu? Že jsme byli v podstatě vazalská země, satelit SSSR, který nejen v roce 1968 rozdrtil jakýkoliv pokus o samostatnost, nebo i jen pokus o jinou cestu, než jaká byla diktována z Moskvy?

Myslím, že obojí se nemusí vylučovat. Ale koncept „společenské smlouvy“ je samozřejmě teoretický konstrukt, a to mnohem starší datace. Dáte hypotézu a na tu pak nabalujete další věci a snažíte se původní hypotézu dokázat….

Tedy odsunete, ignorujete, co se vám tam nehodí?

Nemělo by to tak být. Ale když máte nějakou predikci, tak se občas i podvědomě stává, že spíše hledáte věci, které vám ji potvrzují.

Aha. Já myslel, že historie je věda…

Samozřejmě, že je to i věda, ale humanitní. A ta věda je často založena na teoretických východiscích, teoreticko-metodologických konceptech. Navíc není nikdy zcela oproštěna od vlastních hodnot, ideologična i politizace.

To ano. Ale přeci když si dám tezi, tak vědecký přístup nesměřuje jen k tomu, aby se mi to potvrdilo. Zkoumám teze, ale i antiteze…

No, mělo by to tak být. Dám příklad. Zabýváte se KSČ. Tak jdete do bývalého stranického archivu. Zabýváte se stranickou strukturou, usneseními, fungováním aparátu a podobně. Ale neměla by se zkoumat i společnost, sociální vazby a další věci? Je to velmi košaté a záleží na tom, jak to který konkrétní historik vezme široce a co je schopen zvládnout. Zejména, jaké klade otázky a akcentuje aspekty. Protože grant je na dva, tři roky a vy musíte něco – pokud možno smysluplného – vyprodukovat. Pokud vůbec máte štěstí, že grant získáte. Takže existují různé limity. A, pokud tomu správně rozumím, Michal Pullman měl tezi, že vlastně komunistická strana ke své ztrátě moci přispěla sama tím, že změnila rétoriku v období perestrojky, která narušila období nehybnosti a osmělila společnost. Zjednodušeně řečeno. Kritici mu vyčítají, že dostatečně neakcentoval rámec. Že tady byly nějaké limity – byla tady jedna státostrana, byl tady geopolitický kontext. ČSSR fakticky fungovala jako gubernie Sovětského svazu. Mne každopádně jeho práce zaujala, bylo to také tenkrát něco nového, ale netřeba k tomu přistupovat nekriticky, ostatně jako ke každé historiografické práci. Zbytečně se z toho dělá kovbojka.

Komunistický obchod s nadějí

Co konkrétního jste o normalizaci vyčetl v moskevských archívech?

Když jdete do pramenů, tak vidíte nejen u našich politiků šílenou seberegulaci. Samozřejmě, někteří si mysleli, že je to tak správně. Že je správné, že jsme podřízeni Moskvě. Ale někteří – takoví ti realističtější se samostatnějším úsudkem, mezi které patřil i Husák – si o tom mysleli svoje. Ale museli zůstat v daných limitech: vedoucí úloha strany a nedovolení pluralitního politického života. I když v roce 1968 si s tím trochu pohrávali. Ale myslím si, že i Alexander Dubček, i František Kriegel i ostatní nechtěli parlamentní demokracii, protože ta by navazovala na první republiku. Oni chtěli reformovat systém, řekněme větší pluralitu uvnitř KSČ, ale vše v rámci daných mantinelů.

Což byl monopol komunistické strany bez reálné opozice…

Ano, to byl Rubikon. Až do konce v roce 1989.

Jak byste charakterizoval normalizaci? V jakém režimu jsme žili?

Můžeme použít politologické označení, jako autoritativní, totalitářský. Pak je to otázka definic. Je ale jasné, že tady stále byla jedna státostrana, která se snažila mít situaci pevně v rukou. Na druhou stranu, když popisujeme nějakou dobu, je dobré si uvědomit, že záleží na osobním prožitku, na rodinné paměti. A samozřejmě pak také na přítomnosti, ve které tu dobu hodnotíme. Neméně důležité je podle mě porovnávání a tematické akcenty. Že to můžeme porovnat s něčím, co bylo jinde. Třeba na Západě. Nebo s tím, co bylo potom. Nebo co bylo před tím. Některé jevy a procesy jsou také dobově podmíněné a nezáleží příliš na tom, jaký je režim.

Specifické je, že v té době dochází k ústupu od liberalizace veřejného prostoru, vytrácí se budovatelský étos – samozřejmě, ne každý na něj v roce 1948 naskočil. Ale je třeba říci, že vize budování socialismu, radikální vymezení vůči prvorepublikovému kapitalistickému systému, měla po druhé světové válce silnou podporu.

No ale KSČ rozhodně nebyla k lidem před rokem 1948 upřímná. Neřekli lidem: zlikvidujeme vám tátu, dědu, všichni, kteří nebudou poslouchat, budou zavření…

Radikálněji levicový politický volební program měli sociální demokraté. Komunisté dokonce slibovali podporu soukromému zemědělství a živnostníkům.

Ano. Jejich kampaň byla jednou velkou lží…

Částečně se jednalo o taktiku, přesto měli komunisté silnou podporu a tah na branku. Češi jsou plebejský národ, slyšeli i na rovnostářství. Ale co hlavně chci říci. V té době komunističtí funkcionáři měli vavříny vítězství z války a vizi, které až fanaticky věřili a šli za ní, také vcelku umně dokázali operovat s nacionální otázkou. Ale srpen 1968 byl velký šok – myslím, že většinově to bylo pojímáno jako národní potupa. I mezi komunistickými funkcionáři. I komunistické elity potom rezignovaly na vizi komunismu, což bylo dáno i dalšími faktory.

Československé, nebo i sovětské komunistické elity?

Myslím, že i sovětské. Vyhlásilo se zaměření na konzum. Vždyť se tomu i říká „reálný socialismus“. Ještě Chruščov říkal: tato generace se dožije komunismu. Jeho následovníci už nic konkrétního neslibují. Maximálně říkají: no, jednou to bude. Teď ale budujeme socialismus a komunismus nás nemusí zajímat. A když tuto epochální vizi odhazujete, na co chcete nalákat lidi? Navíc, když mají srovnání s ještě více konzumním a v jejich očích prosperujícím Západem?

A dějiny lidstva jsou dějinami slibů…

Ano. Obchod s nadějí. To je termín, který mám rád. A komunisté koncem 80. let už nebyli tak zdatní obchodníci, nebo vlastně někteří reálně až přílišní. Ale souvisí to i s geopolitickou situací, že to dopadlo, jak to dopadlo. I s podceněním antropologického a psychologického faktoru.

Jaká tedy byla normalizace?

Zakořeněný zážitek roku 1968, na který se oficiálně mělo zapomenout. A z toho plynoucí seberegulace, stáhnutí do soukromí a díky prověrkám vytvoření nemalé skupiny občanů druhé a třetí kategorie, tj. vlastně nepřátel režimu, ač se často jednalo o komunisticky smýšlející a profesně kvalifikované lidi. A hra na dvojí život – veřejný a interní. I když to nemuselo platit všeobecně. Byli přirozeně lidé, kteří přijali za svou tezi, že i podruhé přišli Sověti jako osvoboditelé, byl zachráněn socialismus, sociální jistoty, a zabezpečen klid na práci. A nemuselo jich zase být tak málo. Mnohým státní paternalismus zkrátka vyhovoval. A mladá generace zase jako vždy byla jinde. Je pochopitelně nejednoduché nějaký dějinný úsek několika větami zobecňovat. Stačí se někoho, kdo to zažil, zeptat. Odpovědi a hodnocení se velice různí dle osobních příběhů, hodnot a rodinné anamnézy.

Moskva vidí všechno

Vrátím se k tomu, co nového jste nastudoval v ruských archivech po dopsání Husáka?

Překvapila mě vysoká míra sovětského monitoringu dění v Československu. Vytipování lidí, zjišťování, co si skutečně myslí. Z různých, i interních zdrojů. Bylo to opravdu detailní.

Ale kdo do Moskvy informace dodával? To tady měla KGB tak rozsáhlou síť agentů? Spolupracovníků?

Byly tu zastupitelské úřady, ambasáda a síť konzulátů, která se tenkrát rozšířila. A jednotliví pracovníci shromažďovali materiály. Vedli rozhovory s československými představiteli a funkcionáři. Kolikrát tam i mohl náš představitel dojít iniciativně sám si pohovořit, nebo podstrčit nějakou informaci, která mu mohla nějakým způsobem pomoct. Nebo poškodit někoho jiného.

A kdo takhle rád chodil? Nebo chodili všichni?

To ne. Bylo dost těžké odmítnout sovětského činitele, když vás osloví. Ale třeba Vilém Nový, který je známý z palachiády svojí teorií, že se Palach vlastně nechtěl zabít, ten chodil iniciativně.

A z těch vrcholných? Husák, Biľak, Svoboda…

Za nejvyššími funkcionáři chodili Sověti pravidelně. Tam ani nebyla potřeba, aby přišli.

A kdo chodil? Velvyslanec? Jak to probíhalo?

Za těmi nejvyššími speciální spojky, ale zároveň někdo přímo z velvyslanectví. Třeba rada velvyslanectví.

Ptám se na hierarchii. Když si vezmete teoreticky suverénní stát a za jeho nejvyšším představitelem přijde subalterní úředník ambasády. Proč a jak moc mu něco povídáte? Protože víte, že je od KGB? Jste prezident, jste předseda vlády…

No, ale máte tady sovětská vojska. A jste součástí geopolitického východního prostoru.

Museli Husák, Biľak či Štrougal referovat – když to trochu přeženu – ruské sekretářce?

To byli vysocí představitelé ambasády, KGB a stranického aparátu. Na druhou stranu například Husák velmi tlačil na odvolání velvyslance Červoněnka, protože věděl, že je napojený na Biľaka a nemá ho rád. Ale ano. Nemohli odmítnout.

Takže dobře věděli, že všechno co řeknou….

…bude použito proti nim. Takže se velmi seberegulovali. Ale také tuto nezbytnou komunikaci mohli využít ve svůj prospěch. Například Husák díky tomu vzbudil u Sovětů důvěru, a tak se dostal do čela KSČ. A dost často také byli aktivní asistenti funkcionářů.

Že donášeli na své šéfy?

Také. Ale i obráceně – lobbovali za ně.

Vysoká hra generála Svobody

Co osoba generála Ludvíka Svobody? Jeho vazby na Moskvu se hodně probíraly v souvislosti s výrokem moderátora České televize Jakuba Železného o nábřeží, „které se kdovíproč jmenuje po komunistickém prezidentovi“. Co jste zjistil? Byl utajeným členem KSČ už v době, kdy seděl ve vládě jako nestraník před rokem 1948?

To pořád není dokázané. Nemáme k tomu jednoznačné důkazy. Našel jsem jeden pramen, kdy se Ludvík Svoboda svěřuje, že chtěl vstoupit do komunistické strany během druhé světové války, ale že mu to nebylo doporučeno Klementem Gottwaldem. Že prý bude užitečnější jako nestraník. Ale pro mě je důležité rozklíčování tří faktorů. Co politik dělá, co si myslí a co říká. A u Svobody mám pořád dojem, že hrál hru. Že na jednu stranu vidím, co říkal, ale z jiných materiálů a jeho činů mi to nevyplývá. Přijde mi, že se svým tvrzením snažil získat důvěru Moskvy a schválně se odvolal na lidi, kteří už byli mrtví a nemohli to dosvědčit. A obdobně to je i v jiných případech. Na druhou stranu jsou i prameny, kdy je Svoboda z komunistických pozic kritizovaný až jako antikomunista, že bránil v armádě komunistické agitaci. Takže toto nemáme jednoznačně rozšifrované.

Jaký byl osud generála po komunistickém puči?

Svoboda byl v padesátých letech v nemilosti. Ale do roku 1950 byl ministrem obrany a podepisoval výpovědi hrdinům západního i východního odboje z armády. A to je velmi smutná a ostudná kapitola našich dějin. Otázka je, co mohl dělat. Samozřejmě tam byl latentní strach, že se to může týkat i jeho. A že musí ukázat, že je na jedné lodi, na té správné. Samozřejmě, politik má vždycky možnost odejít. Ale i toho se asi obával. Určitě byl hrdina v první i druhé světové válce, přišel o syna, o část rodiny. Podle mě balancoval mezi prvorepublikovou tradicí a novým budováním komunistického ráje.

Generál Svoboda a rok 1968?

V březnu 1968 se dostává do prezidentské volby jako jednoznačný kandidát.

Jak se na něj přišlo?

Byl brán jako autorita. Člověk spojený se dvěma odboji i perzekucí, má dobrou pozici v Moskvě a bude mít u lidí popularitu. A všimněte si, že se stává prezidentem, ale až do srpna není členem žádného vyššího stranického orgánu. Když ho volí, volí ho jako někoho, kdo bude reprezentativní. Trochu jako maňásek, jako figura, která nebude hrát zas tak důležitou roli. Když se v březnu navrhoval Svoboda, tak vystoupil František Kriegel s tím, že by bylo dobré vědět něco o jeho zdravotním stavu. Že by bylo dobré udělat nějaké lékařské vyšetření. Jestli je vůbec způsobilý vykonávat tu funkci. Tenkrát mu bylo 72 let.

A dělalo se nějaké vyšetření?

Bralo se to jako nevhodné. Kriegel patrně narážel na možnou senilitu. Viděl jste unikátní film o prezidentské volbě Karla Vachka Spřízněni volbou? Tam bylo vidět, že Svoboda hodně vzpomínal na minulost. A bylo to už takové trochu zdlouhavější vyprávění. Ale pak se ukázalo, že dokázal být politicky velmi aktivní. Kdy naplno využil možnosti v srpnu 1968, kdy se ukázalo, že je vlastně jediný, který ještě může něco udělat a odjíždí do Moskvy vyjednávat se sovětskými politiky.

Odjíždí tam jako prezident republiky. Bez jiných funkcí…

… odjíždí tam bez souhlasu Národního shromáždění…

… a odjíždí tam jako agent sovětské tajné služby? KGB?

Ne. To jsou věci, které nejsou dokázané. Je známo, že v SSSR byl za druhé světové války i vyšetřovaný. Byl zavřený krátce před vpádem Hitlera v létě 1941 a obviněn za zradu, že navazoval kontakty s nepřítelem. Sondoval na velvyslanectví tisovského Slovenska, spojence Němců, ovšem činil tak s vědomím některých Sovětů. Prakticky byl postaven před tribunál, který mohl rozhodnout, že půjde ke zdi. Prý se ho při tom přešetřování i ptali, zda bojoval v československých legiích a kolik bolševiků zabil. Nakonec ho propustili s tím, že se jednalo o nedorozumění. V jeho prospěch například svědčil Heliodor Píka.

Ale v člověku tohle musí zůstat, takový zážitek. Možná i o to šlo, znejistit ho. A i by se nabízelo, že mu tam mohli podstrčit nějaký papír k podpisu. Jednoznačný důkaz ovšem není. Ať už to tak ale bylo, nebo ne, ze své funkce musel být Svoboda se sovětskými tajnými službami v intenzivním kontaktu. Za války například se sovětským rozvědčíkem Petrem Ivanovičem Kambulovem, který byl rovněž vyslán za Svobodou již jako prezidentem při vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

A co víme o tom, jak se Svoboda choval v Moskvě v srpnu 1968?

Jednoznačné bylo, že nechce opakování Budapešti roku 1956. A interně i říkal, že on Rusy zná. Že ví, čeho jsou schopní. Byla obava, aby nebyla zavedena okupační správa a co by se poté dělo v ulicích. To by mohlo být mrtvých exponenciálně více. Čili cítí politickou odpovědnost, vychází sice z československo-sovětského spojenectví a chce se projevit jako státník, na druhou stranu nepatří mezi zvatele vojsk i odmítne jmenovat proinvazní dělnicko-rolnickou vládu.


Čtěte pokračování rozhovoru příští týden

Země nemocných prezidentů

O Svobodově nedobrovolném konci v prezidentské funkci, o zdraví českých prezidentů od Masaryka po Zemana


Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

1 komentář

  1. Sam napsal:

    Když se na jaře 1968 uslintaný Husák objevil na obrazovce, otypoval jsem ho na hnusného padoucha a nemýlil jsem se, dalších 21 let mi zvedal adrenalin

Přidávání komentářů není povoleno