„Když usnu, jsem zpátky v lágru.“ Přežil Osvětim i pochod smrti, jeho vnuk se stal neonacistou
V roce 1942 pracoval třiadvacetiletý Jiří Richter u sedláka nedaleko Rakovníka a současně byl členem odbojové skupiny. Byl Žid, ale nenosil hvězdu, s pomocí falešných dokladů se dokázal vyhýbat perzekuci. Když zjistil, že jeho rodiče musí odejít do transportu do ghetta Terezín, vrátil se domů do Prahy a nastoupil s nimi do vlaku, protože je nechtěl nechat samotné.
Jiří Richter měl těžký a komplikovaný život, a to až do posledních dnů – jeho vnuk Tomáš Kebza se stal jednou z hlavních postav české neonacistické scény. Život Jiřího Richtera zmapovaly Příběhy 20. století.
Jiří se narodil v pražské židovské dělnické rodině 4. prosince 1919. Otec Oskar Richter byl vyučený kovář a zámečník: „Patřili jsme k nižší třídě. Bydleli jsme na Žižkově. Jsem typický žižkovský kluk,“ vzpomínal.
Jiří od dětství projevoval hudební nadání, ale rozvíjet je nemohl, rodiče na to neměli peníze: „Byli jsme čtyři, táta vydělával 200 korun týdně. Maso jsme měli nejvýš dvakrát do týdne – a hlavně ho musel dostat táta, protože těžce pracoval. (…) Maminka pocházela z jedenácti dětí, a my jsme z toho širokého příbuzenstva byli jednoznačně nejchudší, takže mi různé věci platily tety. Učil jsem se na housle, měsíčně to stálo 50 korun, to si máma nemohla dovolit.“
Nakonec se vyučil v obchodě: „Nikdy jsem tam ovšem nedělal. Hned po vyučení mě vyhodili a živil jsem se pomocnými pracemi, třeba jako dělník na stavbách.“ Už jako dospívající kluk inklinoval Jiří Richter k radikální levici (do komunistické strany vstoupil jako sedmnáctiletý), jeho další osud však předurčil nacismus.
Odboj U rozvědčíka
Hned po okupaci v březnu 1939 se spolu s bratrem začal podílet na odbojových aktivitách: „Napojili jsme se na skupinu, kterou vedl Dušan Šubrt – ten byl později zatčen a v roce 1942 popraven. Když přišel v březnu Hitler, utekl jsem z Prahy a pobýval na Rakovnicku. Naše skupina měla napojení právě na Rakovnicko, scházela se u Berounky, ve známé hospodě U rozvědčíka, kterou proslavil Ota Pavel ve Smrti krásných srnců.“
Podle Richterových vzpomínek patřila zmíněná skupina (byli v ní dále V. Ganc, manželé Frišmanovi nebo J. Oestereicher) ke komunistickému odboji, současně byla židovská a orientovaná na pomoc obětem rasové persekuce.
„Sháněli jsme jídlo a různé podpory. A na židovské obci jsme například vytvářeli falešné kenkarty, tedy průkazy totožnosti. Z lidí, co se mnou byli ve skupině, už nikdo nezůstal naživu. Jsem jediný, kdo přežil,“ vyprávěl v roce 2006.
Na Rakovnicku se Jiří Richter nejdřív ukrýval spolu s bratrem, který byl však posléze zatčen a odeslán do pracovního tábora v Lípě na Vysočině (později zahynul). V roce 1942 dostal Jiří z domova špatné zprávy.
Dobrovolně do transportu
„Zjistil jsem, že rodiče dostali výzvu, aby nastoupili do transportu do Terezína a já je nechtěl nechat samotné.“ Mohl prý volit mezi transportem a odchodem do ilegality: „Vrátil jsem se a odjel s nimi. Ovšem otec pak v Terezíně velmi brzy zemřel – na úplné zeslábnutí.“
Přesto – vzhledem k pozdějším prožitkům – vzpomínal Jiří Richter na Terezín jako na ještě snesitelné místo: „Spal jsem v kasárnách, pracoval jsem v nemocnici. (…) Měl jsem přítele v kuchyni, a když se fasovalo jídlo, tak mi něco přidal. Byl to otec herce Tomáše Töpfera. (…) Pokud vím, tak akorát jednou došlo v Terezíně k popravě. Nějaká parta kluků měla ilegální styk přes četníka na rodiče nebo známé, přišli na to a oběsili je.“
V prosinci 1943 byl Jiří Richter spolu s matkou zařazen do transportu, který směřoval do Osvětimi-Birkenau, patrně do tzv. rodinného tábora: „Vyhnali nás z vagónů za strašného řevu. Ležela tam nějaká babička, která nemohla jít, bylo to poměrně daleko, tak jsem jí nesl.“
V Birkenau se opět dostal do nemocničního baráku: „Velká místnost s palandami… Nebyly léky. Obvazy byly jenom papírový. Léčilo se všelijak…“
Mlátili lidi a já musel hrát
Richterovy vzpomínky na vyhlazovací tábor jsou někdy jen těžko uvěřitelné, zvlášť pokud člověk nezná bližší okolnosti – na druhou stranu však platí, že v Birkenau bylo možné skoro všechno.
„Uměl jsem hrát na housle, kytaru, mandolínu, všechny strunné nástroje. Jednou mě pozvali, abych šel ´na komando´ hrát na kytaru. Šel jsem v domnění, že tam něco slaví, či co. Půjčili mi kytaru a musel jsem hrát k exekucím. Mlátili lidi a já musel hrát.“
Mluví i o krutých vztazích mezi vězni: „I mezi takovými lidmi se našly mrchy, ochotné zradit za kus chleba. Měli jsme tam jednoho Vídeňáka a dozvěděli jsme se, že chodí žalovat. Třeba že si někdo někde tajně ubalil cigaretu. Tak jsme ho seřezali a hodili do drátů. Člověk musí chránit svůj život.“
Z Osvětimi-Birkenau se Jiří Richter dostal v roce 1944 – jeho matka v táboře zůstala a byla zavražděna: „Němci už neměli lidi na práci, tak vybrali z Osvětimi stovky mladých. Mysleli jsme, že půjdeme do plynu, ale oni nás posadili do vagónu a odvezli do Schwarzheide, což je asi 40 kilometrů od Drážďan. Byla tam továrna, kde se z uhlí vyráběl benzín.“
Běž pro čepici…
Podle Jiřího Richtera měli vězňové jako hlavní úkol udržet soustavně bombardovanou továrnu v chodu. Zacházelo se však s nimi se stejnou bezohledností jako v Birkenau.
„Esesák třeba dostal rozkaz, aby odněkud přivedl zpátky o pět lidí míň. Zabil je. Anebo to udělal tak, že někomu sebral čepici, odhodil ji, a nařídil mu, aby si pro ni došel. Když tam běžel, zastřelil ho a ohlásil to jako pokus o útěk.“
Bombardovaná nebyla pouze továrna, ale také obec Schwarzheide, kam byli vězňové občas odváděni na práci: „Nahnali nás tam na odklízení trosek. Ještě s jedním klukem jsme se dostali do nějakého hospodářství. Místní paní, která utekla, tam nechala dřevěný žlab a v něm rozšťouchané brambory s kopřivama pro husy. Jak my jsme se tehdy nažrali! To mi tak chutnalo, že to cejtím dodnes.“
Hlad byl podle Jiřího Richtera strašlivý, ale jednou mu prý přišel balíček s jídlem na přilepšenou.
„Měl jsem křesťanskou tetu a ta mi poslala dva bochníky chleba. Protože se ale couraly čert ví kde, byly uplně zelené. Bylo tam několik lékařů. Ptám se jich: ,Co s tím?‘ – ‚Uvař to na kamínkách, rozkrájej, udělej z toho něco jako polívku. Klidně to sněz.‘ Sežral jsem to.“
Člověk se toho nikdy nezbaví
Na jaře 1945 byli vězňové vyhnáni na pochod smrti: „Šli jsme, z tisíce nás zůstalo naživu asi šest set. Kolem nás utíkali běženci, Němci z Polska. Padl jim tam jeden kůň, tak jsme si ho vyprosili a sežrali ho. Při pochodu jsme byli přivázáni k provazům, vždycky po dvou, a táhli jsme vůz, na kterém měli esesáci svoje věci a jídlo. Když už někdo nemohl, vytáhli ho a zastřelili. Později od nás utekli. Do Čech nás došlo asi dvě stě, trvalo to tak čtrnáct dní. Pamatuju si, jak jsme se ´pásli´ na louce, jedli jsme pampelišky. Zachránili nás Rusové, to už jsem ležel ve škarpě. A odvezli nás do Terezína.“
V ghettu byla tehdy tyfová epidemie, a tak se Jiří při první příležitosti vydal do Prahy. Dorazil 8. května 1945 – z rodiny přežil jen on a jedna jeho teta.
Po válce se Jiřímu Richterovi nevedlo špatně. Byl komunista, vítal únorový převrat v roce 1948, vystudoval Vysokou školu politickou a vybudoval si úspěšnou kariéru ve školství. Nový totalitní systém se mu nepříčil, své komunistické angažovanosti nelitoval nebo o tom alespoň nemluvil.
Vzpomínky na Birkenau, Schwarzheide a pochod smrti se mu vracely až do smrti:
„V člověku to je. Někdy večer, snažím se na to nemyslet, ale nejde mi to. Třeba něco čtu a nějaký citát mě tam odvede. Stačí jen maličkost a začnu o tom přemýšlet. Beru denně 25 prášků, většinou právě na nervy. Byl jsem v situaci, kdy jsem myslel, že skočím z okna. Když mě pustili z nemocnice, nemohl jsem usnout. Když jsem usnul, tak jsem byl zpátky v lágru. Nedá se s tím nic dělat. Člověk se toho nezbaví.“
Krátce po smrti Jiřího Richtera v roce 2007 se v médiích objevily zprávy, že jeho vnukem je známý a několikrát odsouzený neonacista Tomáš Kebza, který podle časopisu Týden označil Židy za „pijavici“, jež „sedí na národních kořenech a ujídá (…) životodárnou mízu“.
Jak se s tím Richter vyrovnával, není jasné – podle citovaného časopisu však v roce 2001 napsal prezidentovi republiky dopis, v němž žádal o milost pro čerstvě odsouzeného vnuka.
Autoři textu Adam Drda a Jan Horník působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
7 komentářů
Dobrý den,
myslím ,že si všichni tito lidé zaslouží,aby jim pojiš´tovna zaplatila řízenou detoxikaci organismu,aby se mohli osvobodit od této i následné emoční bolesti.
Pavla Kusendová
Co to je „rizena detoxikace“? A jak by mela osvobodit od „emocni bolesti“? Neco jako eutanazie?
Kdysi takove vymozenosti nebyly.. Ted je spousta psychologu, ale tito lide uz temer nejsou na zivu..
Ten dobrovolný transport mi připomněl dobrovolný odsun německých sociálních demokratů po roce 1945. Jejich sny o tom, jak čeští pováleční partyzáni je řevem a střelbou vyháněli z domů, rabovali soukromý i obecní majetek a pálili knihy a rodinné památky na návsi, možná byly děsivější.
Prala bych vam zazit 2. sv. Valku.. Lide jednaji tak, jak je jednano s nimi.. A spousta z nich ztratila nespocet pribuznych.. To vam prijde malo?
My jsme odsunuli i německé antifašisty a dokonce židy, kteří zázrakem přežili koncentrák.
Jak jsme mohli odsunout nepřátele říše? Odsun židů a antifašistů byl velice nemorální.
Většina těch 18 letých partyzánů, co u nás řádili, neviděla během války německého vojáka, natož někoho ztratila.