Setkání přeživších z pochodu smrti ze Schwarzheide do Terezína v Chřibské 1949, Richter úplně vpravo v předklonu v černém saku ukazuje na fotografa
Post Bellum,

„Když usnu, jsem zpátky v lágru.“ Přežil Osvětim i pochod smrti, jeho vnuk se stal neonacistou

Napsal/a Post Bellum 18. května 2019

V roce 1942 pracoval třiadvacetiletý Jiří Richter u sedláka nedaleko Rakovníka a současně byl členem odbojové skupiny. Byl Žid, ale nenosil hvězdu, s pomocí falešných dokladů se dokázal vyhýbat perzekuci. Když zjistil, že jeho rodiče musí odejít do transportu do ghetta Terezín, vrátil se domů do Prahy a nastoupil s nimi do vlaku, protože je nechtěl nechat samotné.

Jiří Richter měl těžký a komplikovaný život, a to až do posledních dnů – jeho vnuk Tomáš Kebza se stal jednou z hlavních postav české neonacistické scény. Život Jiřího Richtera zmapovaly Příběhy 20. století.

Jiří Richter v roce 2006 (Foto: Post Bellum)

Jiří se narodil v pražské židovské dělnické rodině 4. prosince 1919. Otec Oskar Richter byl vyučený kovář a zámečník: „Patřili jsme k nižší třídě. Bydleli jsme na Žižkově. Jsem typický žižkovský kluk,“ vzpomínal.

Jiří od dětství projevoval hudební nadání, ale rozvíjet je nemohl, rodiče na to neměli peníze: „Byli jsme čtyři, táta vydělával 200 korun týdně. Maso jsme měli nejvýš dvakrát do týdne – a hlavně ho musel dostat táta, protože těžce pracoval. (…) Maminka pocházela z jedenácti dětí, a my jsme z toho širokého příbuzenstva byli jednoznačně nejchudší, takže mi různé věci platily tety. Učil jsem se na housle, měsíčně to stálo 50 korun, to si máma nemohla dovolit.“

Nakonec se vyučil v obchodě: „Nikdy jsem tam ovšem nedělal. Hned po vyučení mě vyhodili a živil jsem se pomocnými pracemi, třeba jako dělník na stavbách.“ Už jako dospívající kluk inklinoval Jiří Richter k radikální levici (do komunistické strany vstoupil jako sedmnáctiletý), jeho další osud však předurčil nacismus.

Odboj U rozvědčíka

Hned po okupaci v březnu 1939 se spolu s bratrem začal podílet na odbojových aktivitách: „Napojili jsme se na skupinu, kterou vedl Dušan Šubrt – ten byl později zatčen a v roce 1942 popraven. Když přišel v březnu Hitler, utekl jsem z Prahy a pobýval na Rakovnicku. Naše skupina měla napojení právě na Rakovnicko, scházela se u Berounky, ve známé hospodě U rozvědčíka, kterou proslavil Ota Pavel ve Smrti krásných srnců.“

Odbojová skupina u hostince U rozvědčíka na Křivoklátsku 1940, Jiří Richter zcela vpravo (Foto: Post Bellum)

Podle Richterových vzpomínek patřila zmíněná skupina (byli v ní dále V. Ganc, manželé Frišmanovi nebo J. Oestereicher) ke komunistickému odboji, současně byla židovská a orientovaná na pomoc obětem rasové persekuce.

„Sháněli jsme jídlo a různé podpory. A na židovské obci jsme například vytvářeli falešné kenkarty, tedy průkazy totožnosti. Z lidí, co se mnou byli ve skupině, už nikdo nezůstal naživu. Jsem jediný, kdo přežil,“ vyprávěl v roce 2006.

Na Rakovnicku se Jiří Richter nejdřív ukrýval spolu s bratrem, který byl však posléze zatčen a odeslán do pracovního tábora v Lípě na Vysočině (později zahynul). V roce 1942 dostal Jiří z domova špatné zprávy.

Dobrovolně do transportu

„Zjistil jsem, že rodiče dostali výzvu, aby nastoupili do transportu do Terezína a já je nechtěl nechat samotné.“ Mohl prý volit mezi transportem a odchodem do ilegality: „Vrátil jsem se a odjel s nimi. Ovšem otec pak v Terezíně velmi brzy zemřel – na úplné zeslábnutí.“

Přesto – vzhledem k pozdějším prožitkům – vzpomínal Jiří Richter na Terezín jako na ještě snesitelné místo: „Spal jsem v kasárnách, pracoval jsem v nemocnici. (…) Měl jsem přítele v kuchyni, a když se fasovalo jídlo, tak mi něco přidal. Byl to otec herce Tomáše Töpfera. (…) Pokud vím, tak akorát jednou došlo v Terezíně k popravě. Nějaká parta kluků měla ilegální styk přes četníka na rodiče nebo známé, přišli na to a oběsili je.“

 

 

V prosinci 1943 byl Jiří Richter spolu s matkou zařazen do transportu, který směřoval do Osvětimi-Birkenau, patrně do tzv. rodinného tábora: „Vyhnali nás z vagónů za strašného řevu. Ležela tam nějaká babička, která nemohla jít, bylo to poměrně daleko, tak jsem jí nesl.“

V Birkenau se opět dostal do nemocničního baráku: „Velká místnost s palandami… Nebyly léky. Obvazy byly jenom papírový. Léčilo se všelijak…“

Mlátili lidi a já musel hrát

Richterovy vzpomínky na vyhlazovací tábor jsou někdy jen těžko uvěřitelné, zvlášť pokud člověk nezná bližší okolnosti – na druhou stranu však platí, že v Birkenau bylo možné skoro všechno.

„Uměl jsem hrát na housle, kytaru, mandolínu, všechny strunné nástroje. Jednou mě pozvali, abych šel ´na komando´ hrát na kytaru. Šel jsem v domnění, že tam něco slaví, či co. Půjčili mi kytaru a musel jsem hrát k exekucím. Mlátili lidi a já musel hrát.“

Mluví i o krutých vztazích mezi vězni: „I mezi takovými lidmi se našly mrchy, ochotné zradit za kus chleba. Měli jsme tam jednoho Vídeňáka a dozvěděli jsme se, že chodí žalovat. Třeba že si někdo někde tajně ubalil cigaretu. Tak jsme ho seřezali a hodili do drátů. Člověk musí chránit svůj život.“

Z Osvětimi-Birkenau se Jiří Richter dostal v roce 1944 – jeho matka v táboře zůstala a byla zavražděna: „Němci už neměli lidi na práci, tak vybrali z Osvětimi stovky mladých. Mysleli jsme, že půjdeme do plynu, ale oni nás posadili do vagónu a odvezli do Schwarzheide, což je asi 40 kilometrů od Drážďan. Byla tam továrna, kde se z uhlí vyráběl benzín.“

Běž pro čepici…

Podle Jiřího Richtera měli vězňové jako hlavní úkol udržet soustavně bombardovanou továrnu v chodu. Zacházelo se však s nimi se stejnou bezohledností jako v Birkenau.

„Esesák třeba dostal rozkaz, aby odněkud přivedl zpátky o pět lidí míň. Zabil je. Anebo to udělal tak, že někomu sebral čepici, odhodil ji, a nařídil mu, aby si pro ni došel. Když tam běžel, zastřelil ho a ohlásil to jako pokus o útěk.“

Bombardovaná nebyla pouze továrna, ale také obec Schwarzheide, kam byli vězňové občas odváděni na práci: „Nahnali nás tam na odklízení trosek. Ještě s jedním klukem jsme se dostali do nějakého hospodářství. Místní paní, která utekla, tam nechala dřevěný žlab a v něm rozšťouchané brambory s kopřivama pro husy. Jak my jsme se tehdy nažrali! To mi tak chutnalo, že to cejtím dodnes.“

Hlad byl podle Jiřího Richtera strašlivý, ale jednou mu prý přišel balíček s jídlem na přilepšenou.

„Měl jsem křesťanskou tetu a ta mi poslala dva bochníky chleba. Protože se ale couraly čert ví kde, byly uplně zelené. Bylo tam několik lékařů. Ptám se jich: ,Co s tím?‘ – ‚Uvař to na kamínkách, rozkrájej, udělej z toho něco jako polívku. Klidně to sněz.‘ Sežral jsem to.“

Člověk se toho nikdy nezbaví

Na jaře 1945 byli vězňové vyhnáni na pochod smrti: „Šli jsme, z tisíce nás zůstalo naživu asi šest set. Kolem nás utíkali běženci, Němci z Polska. Padl jim tam jeden kůň, tak jsme si ho vyprosili a sežrali ho. Při pochodu jsme byli přivázáni k provazům, vždycky po dvou, a táhli jsme vůz, na kterém měli esesáci svoje věci a jídlo. Když už někdo nemohl, vytáhli ho a zastřelili. Později od nás utekli. Do Čech nás došlo asi dvě stě, trvalo to tak čtrnáct dní. Pamatuju si, jak jsme se ´pásli´ na louce, jedli jsme pampelišky. Zachránili nás Rusové, to už jsem ležel ve škarpě. A odvezli nás do Terezína.“

V ghettu byla tehdy tyfová epidemie, a tak se Jiří při první příležitosti vydal do Prahy. Dorazil 8. května 1945 – z rodiny přežil jen on a jedna jeho teta.

Po válce se Jiřímu Richterovi nevedlo špatně. Byl komunista, vítal únorový převrat v roce 1948, vystudoval Vysokou školu politickou a vybudoval si úspěšnou kariéru ve školství. Nový totalitní systém se mu nepříčil, své komunistické angažovanosti nelitoval nebo o tom alespoň nemluvil.

Vzpomínky na Birkenau, Schwarzheide a pochod smrti se mu vracely až do smrti:

„V člověku to je. Někdy večer, snažím se na to nemyslet, ale nejde mi to. Třeba něco čtu a nějaký citát mě tam odvede. Stačí jen maličkost a začnu o tom přemýšlet. Beru denně 25 prášků, většinou právě na nervy. Byl jsem v situaci, kdy jsem myslel, že skočím z okna. Když mě pustili z nemocnice, nemohl jsem usnout. Když jsem usnul, tak jsem byl zpátky v lágru. Nedá se s tím nic dělat. Člověk se toho nezbaví.“

Krátce po smrti Jiřího Richtera v roce 2007 se v médiích objevily zprávy, že jeho vnukem je známý a několikrát odsouzený neonacista Tomáš Kebza, který podle časopisu Týden označil Židy za „pijavici“, jež „sedí na národních kořenech a ujídá (…) životodárnou mízu“.

Jak se s tím Richter vyrovnával, není jasné – podle citovaného časopisu však v roce 2001 napsal prezidentovi republiky dopis, v němž žádal o milost pro čerstvě odsouzeného vnuka.


Autoři textu Adam Drda a Jan Horník působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

7 komentářů

  1. PaedDr Pavla Kusendová napsal:

    Dobrý den,
    myslím ,že si všichni tito lidé zaslouží,aby jim pojiš´tovna zaplatila řízenou detoxikaci organismu,aby se mohli osvobodit od této i následné emoční bolesti.
    Pavla Kusendová

    • Petr Kaminsky napsal:

      Co to je „rizena detoxikace“? A jak by mela osvobodit od „emocni bolesti“? Neco jako eutanazie?

    • Mushka napsal:

      Kdysi takove vymozenosti nebyly.. Ted je spousta psychologu, ale tito lide uz temer nejsou na zivu..

  2. Evropan napsal:

    Ten dobrovolný transport mi připomněl dobrovolný odsun německých sociálních demokratů po roce 1945. Jejich sny o tom, jak čeští pováleční partyzáni je řevem a střelbou vyháněli z domů, rabovali soukromý i obecní majetek a pálili knihy a rodinné památky na návsi, možná byly děsivější.

    • Mushka napsal:

      Prala bych vam zazit 2. sv. Valku.. Lide jednaji tak, jak je jednano s nimi.. A spousta z nich ztratila nespocet pribuznych.. To vam prijde malo?

      • Láďa napsal:

        My jsme odsunuli i německé antifašisty a dokonce židy, kteří zázrakem přežili koncentrák.
        Jak jsme mohli odsunout nepřátele říše? Odsun židů a antifašistů byl velice nemorální.

      • Evropan napsal:

        Většina těch 18 letých partyzánů, co u nás řádili, neviděla během války německého vojáka, natož někoho ztratila.

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama