Mina Norlin v roce 2019
Post Bellum,

Když tátu zastřelili, nevěřila jsem tomu. Příběh Miny Norlin, rozené Ghassemlou

Napsal/a Post Bellum 29. února 2020

PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ. V červenci 1989 byl ve Vídni během diplomatických jednání se zástupci Íránu zastřelen generální tajemník exilové Demokratické strany íránského Kurdistánu Abdul Rahman Ghassemlou a jeho dva spolupracovníci.

Ačkoli pachatelé trojnásobné vraždy byli známi, zločin zůstal nepotrestán. Podstatná část Ghassemlouova života je spjatá s Československem: po únoru 1948 žil v Praze, oženil se s Češkou Helenou, s níž měl dcery Minu a Hivu. Nové Příběhy 20. století se opírají o Mininy vzpomínky.

Abdul Rahman Ghassemlou se narodil roku 1930 v íránském Kurdistánu, studoval mimo jiné v Paříži, do ČSR se jako kurdský komunista a současně bojovník za kurdskou samostatnost dostal po Gottwaldově převratu. Absolvoval Vysokou školu politických a hospodářských věd v Praze, kde se v roce 1951 seznámil s Helenou Krulichovou, s níž se po jistých byrokratických obtížích oženil. V dubnu 1953 se jim narodila první dcera Mina (dnes Mina Norlin).

Roky v ilegalitě

Ghassemlou tehdy odjel do Íránu, kam se za ním v září 1953 vydaly i manželka s malou dcerou.

Helena Krulichová v roce 2009 vzpomínala v Lidových novinách, že „pronásledování íránských demokratů, komunistů i levicových Kurdů po několika měsících značně zesílilo. Museli jsme do ilegality. Za první dva roky jsme vyměnili jedenáct bytů a manžel musel nakonec odjet do Evropy. Zůstala jsem sama, těhotná.“

Po narození druhé dcery Hivy (1955) se Helena s dětmi dostala do Iráku: „Kurdští odbojáři nás převáděli přes hory, nejdříve starým džípem, pak na koni bez sedla. Chvilkami jsem si myslela, že to nezvládneme. V Iráku tehdy vládl král Fajsal II. Pronásledoval Kurdy a komunisty stejně jako íránský šáh Pahlaví. Takže znovu ilegalita. V Bagdádu to bylo mnohem horší než v Teheránu, protože jsem neuměla arabsky a méně splynula s davem. Neměla jsem ani pas, ani letenku, ani peníze, nic. Nejhůře to snášely děti, protože těm nevysvětlíte, že nemohou křičet, radovat se ze života.“

Helena Krulichová-Ghassemlou si zhruba po roce v Bagdádu obstarala falešný pas a vrátila se s dcerami do Československa, kam za nimi přijel i její muž, odsouzený v Íránu v nepřítomnosti k smrti. Mina Norlin si tohle dramatické období nepamatuje, byly jí tři roky – vzpomíná si však na rok 1959, kdy se rodiče vydali znovu do Iráku a nechali ji v dětském domově (sestra Hiva žila u přátel).

Plánovali návrat za tři měsíce, ale z politických důvodů mohli přijet až za rok: „Pamatuju si, jak jsem s jednou kamarádkou, jakousi Ivanou, chodila po zahradě a zpívali jsme si. Takže je to hezká vzpomínka. V dětském domově jsem měla v podstatě luxusní postavení, protože jsem věděla, že rodiče si pro mne přijedou. Když se máma měla vrátit, hrozně jsem se těšila, ale přijela taková vysoká elegantní krásná paní, kterou jsem nepoznávala, navíc na mě mluvila persky a já perštinu mezitím zapomněla. Máma se mi zdála cizí, začala jsem před ní couvat. Samozřejmě se to urovnalo, ale přeci jen to byl silný moment.“

Vyhnání z Československa

Rodina Ghassemlou pak žila v Praze, Helena pracovala na katedře jazyků na Vysoké škole ekonomické, Abdul Rahman působil na stejné fakultě jako docent ekonomie.

Podle Mininých vzpomínek se otec postupně odvracel od komunistické ideologie: „Otevřeně říkal, že byl komunista, ale že věřil něčemu jinému, než co se z komunismu stalo. Nesympatizoval se stalinismem a diktaturou. Začal se klonit k socialismu, mluvil o respektu k tomu, že lidé jsou rozdílní, mají různé schopnosti, různé názory.“

Mina studovala střední školu, a když jí bylo patnáct, okupovala Československo sovětská armáda. Abdul Rahman Ghassemlou podle jejích vzpomínek okupaci odsuzoval – sympatizoval s reformami, mimo jiné v červnu 1968 podepsal manifest 2000 slov. V roce 1973 se stal generálním tajemníkem Demokratické strany íránského Kurdistánu a roku 1976 byli Ghassemlouovi vypovězeni z Československa. Šlo to snadno, neměli československé občanství.

Mina Norlin k tomu říká: „Nikdy jsem se nedozvěděla, proč nás vyhodili. Padala spousta domněnek, jedna z nich byla, že táta se angažoval pro reformní komunismus a dost otevřeně se projevoval na škole, kde učil. Další domněnka je, že tu byl v roce 1967 šáh Muhammad Rezá Pahlaví, vztahy Československa s Íránem se začaly zlepšovat – a myslím, že šáh si nepřál, aby tu byl někdo, nad kým byl v Íránu vynesen rozsudek smrti. Dovedu si představit, že to vyhoštění představovalo vstřícný krok československé vlády vůči Íránu.“

Abdul Rahman Ghassemlou s manželkou Helenou tehdy odjeli do Paříže, dcery Mina a Hiva do Švédska: „V Československu mi neprodloužili pobyt, musela jsem odjet jako první,“ líčí Mina Norlin: „Rodiče mi řekli, ať jedu do Švédska, že tam táta bude přednášet. Sestra přijela za mnou. Nakonec změnili plány, protože táta dostal nabídku ve Francii a šel přednášet na Sorbonu. Ve Švédsku to zpočátku bylo hrozné, byla jsem jako na cizí planetě. Nechtěla jsem z Československa odjet. Ve Švédsku jsem nejdřív nic neměla ráda, přitom lidé tam byli skvělí, jiný stát by mě asi takhle nepřijal, ale já jsem tam prostě nechtěla být. Postupně jsem se naučila švédsky, potkala jsem manžela, vystudovala architekturu, dnes na Švédsko nedám dopustit. Ale první rok byl hrozný.“

Smrt ve Vídni

Po íránské revoluci a pádu šáha Pahlavího v roce 1979 odjel Abdul Rahman Ghassemlou se ženou do Kurdistánu.

Podporoval demokratický přístup, prosazoval autonomii pro Kurdistán, požadoval přiznání jazykových a kulturních práv pro všechny národnosti v zemi. Situace se však v režimu ajatolláha Chomejního vyvinula zcela jinak, začala válka s Irákem, v bojích se ocitli i Kurdové. V 80. letech se Ghassemlou postupně snažil obnovit dialog s představiteli Íránu a hledal podporu i u evropských politiků. V roce 1989 probíhaly ve Vídni rozhovory mezi zástupci Kurdů a íránskými zmocněnci.

Dne 13. července přišli k jednání Ghassemlou, jeho spolupracovník Abduláh Gháderí Ázar a irácký Kurd Fadhíl Rasúl, profesor na vídeňské univerzitě. Íránskou islámskou republiku zastupovali Hádží Mostafáví a Mohammad Džafar Sahrarúdí, s nimiž přišel i další muž Amír Mansúr Bozorgijan, představený jako tělesný strážce Íránců. Během jednání byli tři Kurdové včetně Ghassemloua zastřeleni. Rakousko tehdy postupovalo krajně pochybně: Mostafáví uprchl, policie sice zatkla Bozorgijana, ale záhy byl propuštěn a ukryl se na íránském velvyslanectví, Sahrarúdí byl nejdřív hospitalizován a poté propuštěn. Rakousko umožnilo útěk vrahů do Íránu.

„O tátově smrti jsem se dozvěděla z rádia,“ vypráví Mina Norlin, která dnes žije opět v Praze: „Měla jsem pět týdnů staré dítě, byla jsem doma sama, manžel byl s dalšími dětmi na dovolené. V rádiu najednou hlásili, že táta byl zavražděn. Potřebovala jsem zjistit, jestli je to pravda, jestli jsem jeho jméno slyšela dobře. Tak jsem telefonovala do toho rádia a řekli, že ano. Za deset minut mi volala máma. Seděla jsem jako omráčená a kojila dítě… Takové zprávě nevěříte, ať vám ji potvrdí kdokoli.“

Minina matka Helena Krulichová – Ghassemlou žije v Paříži. Dlouho se soudila, zažalovala rakouský stát, ale spravedlnosti se nikdy nedomohla.


Autory textu jsou Adam Drda a Martin Netočný. Působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

3 komentáře

  1. Dušan napsal:

    Jsem rád, že jsou někteří lidé stateční a dokážou vyprávět o svých životních traumatech. Vyvrací to různé hypotézy oportunistů. Díky Post Bellum za zprostředkování autentického svědectví.

    Tímto chci upozornit též na Svědectví doby, které uvádí ve svých knihách Světlana Alexandrovna Alexijevičová. Je to rusky píšící běloruská spisovatelka a investigativní novinářka, která roce 2015 obdržela Nobelovu cenu za literaturu.
    Děkuji Dušan

  2. martin napsal:

    iransky komunista se uchylil do komunistickyho ceskoslovenska v dobe, kdy mistni komunisti vrazdili sve obcany jako na bezicim pase a sam pak byl pozdeji zavrazden.
    evidentne ho ta minulost dohnala
    bohuzel vetsina komunistu v klidu zemrela, aniz by byli pohnani pred soud
    tak alespon ten bozi

  3. Věra Ivanovičová napsal:

    Paní Mina vypadá, jako by z oka vypadla své matce. Učila mne na VŠE. Úplně jsem na to zapomněla, ale tento článek mi ji připomněl. Tichá, elegantní žena. Nepamatuji si, že by si na cokoli stěžovala nebo hovořila o svém životě. Když si teď pomyslím, co všechno už tehdy měla za sebou (studovala jsem tam od roku 69) a co před sebou, mám tísnivý pocit. Strašné je, že od té doby se svět obrovsky rozvíjí technicky, ale nepoučil se ve společenských vztazích a kvůli politice se pořád vraždí.

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama