Tomio Okamura se zlobí: „Hamáčkovo“ ministerstvo vnitra zneužívá pravidelnou zprávu o extrémismu v ČR k politickému útoku na jeho SPD. Skutečnost je ovšem trochu jiná. Na to, abychom zjistili, že v Česku přibývá nenávistných projevů kvůli (nejen) politickým názorům, stačí číst pravidelně noviny nebo sledovat sociální sítě. V tomto ohledu čerstvá zpráva o extrémismu ministerstva vnitra jen kopíruje realitu.

„Předseda rozpadající se ČSSD a zároveň ministr vnitra Jan Hamáček se zoufale chytá všech posledních stébel, aby pomluvil politickou konkurenci, a otevřeně zneužívá ministerstvo vnitra k politickému boji,“ reagoval na zprávu Okamura podle ČTK.

Co ho tak rozčílilo?

Čerstvá čtvrtletní zpráva vnitra tvrdí, že xenofobním politikům a dezinformačním médiím se nadále daří rozdělovat společnost. A hlavní roli v tom hraje Okamurova SPD. „Xenofobní nálady části české společnosti nadále umně povzbuzovalo, zejména prostřednictvím sociálních sítí, hnutí SPD,“ uvádí zpráva.

 

 

Na zločinech z nenávisti mají svůj podíl i ti, kdo v pachateli tuto nenávist podněcují. Typické je, že když na ně někdo ukáže prstem, přesouvají často vinu jinam a vidí se jako oběti honu na čarodějnice, negativní kampaně či „válečného tažení“. Tuzemským příkladem je SPD Tomia Okamury, v zahraničí pak řada Okamurových politických spojenců.

Návrat neonacistů

Terčem útoků z nenávisti nejsou jen zástupci národnostních, etnických, náboženských nebo sexuálních menšin či bezdomovci, ale stále častěji i novináři.

Pro příklad nemusíme chodit daleko a najdeme ho znovu právě u Okamurovy SPD. Když tento týden Ústav nezávislé žurnalistiky jako vydavadel serveru HlídacíPes.org uspěl se žalobou na Tomia Okamuru kvůli jeho výrokům o „podvodném webu“ a „mediální žumpě“, vyvolalo to jen další vlnu nenávisti. A jejím cílem jsou jak svobodná média, tak justice, která o případu rozhodla.

„Vy jste obyčejné lživé s USA kolaborující fašistické, český národ zrazující svině placené Sorosem a CIA…“ To je jen jeden z mnoha útoků, kterým redakce musela čelit.

Zpráva expertů ministerstva vnitra ovšem varuje, že podle zahraničních zkušeností tolerování verbálních nenávistných projevů vede dříve či později k tomu, že přerostou ve fyzické násilí. Upozorňuje v této souvislosti i na reaktivaci starších veteránů neonacistické scény.

I o tom jsme nedávno na HlídacíPes.org psali. Když se na Youtube v červenci objevilo video, v němž dva vlastenci oznamují spuštění příhraničních vlakových hlídek, které mají vytypovat podezřelé osoby mířící ze Saska do Čech, vyvolalo to na sociálích sítích spíš pobavené reakce a posměch. Jedním z nich byl ovšem Petr Kalinovský, jedna z vůdčích postav neregistrovaného Národního odporu, nejnebezpečnější neonacistické organizace, která v Česku působila.

Příklad z minulosti, dnes už poněkud pozapomenutý a i po letech těžko uvěřitelný: Když v roce 2006 požádalo 41 členů Národního odporu prezidenta Václava Klause, aby jim povolil sloužit v armádě Íránské islámské republiky, byl u toho Kalinovský jako mluvčí iniciativy. Členové Národního odporu tehdy vyhrožovali, že pokud jim prezident nevyhoví, jsou prý připraveni zaútočit na území České republiky.

„Hrdá stráž Národního odporu je připravena do blížícího se konfliktu zasáhnout. Tak jako tak! Ať již v Íránu, nebo na území spadajícím pod jurisdikci České republiky. I v případě zamítnutí naší žádosti však deklarujeme: Po první vystřelené raketě vůči území Íránu proběhne adekvátní reakce Národního odporu,“ napsali extremisté v dopise prezidentovi. „Z taktických důvodů rozhodně nebudeme prozrazovat, jestli bude útok mířit na konkrétní cíle nebo skupinu obyvatel,“ řekl k tomu Kalinovský serveru iDNES.cz.

Spojení evropští extrémisté

Zpráva se vrací i k jarním volbám do Evropského parlamentu a tvrdí, že hnutí Svoboda a přímá demokracie upozadilo tradiční extremistické strany. Volby pak ukázaly jeho dominanci mezi xenofobně laděnými subjekty.

---

„Projevy extremismu a předsudečné nenávisti“ – souhrnnou zprávu za 2. čtvrtletí roku 2019 najdete zde.

---

SPD vsadilo na partnerství s dalšími evropskými subjekty, zejména s francouzským Národním sdružením Marine Le Penové, nizozemskou Stranou pro svobodu Geerta Wilderse a italskou Ligou Severu Mattea Salviniho. Volby samotné pak pro hnutí znamenaly úspěch. „Hnutí zastínilo ostatní protiimigrační a protimuslimská uskupení,“ říká zpráva.

Právě toto spojenectví na evropské scéně HlídacíPes.org mapuje dlouhodobě. I zahraniční partneři SPD mají dlouhodobě blízko k extremistickým scénám ve svých domovských státech. Týká se to stran sdružených v nové europarlamentní frakci Identita a demokracie, kam Okamurovci také patří.

Ve frakci je i Alternativa pro Německo (AfD), kterou letos německá civilní kontrarozvědka v obsáhlé analýze celostátně prohlásila „případem k přezkoumání“, což je jeden z předstupňů případného sledování strany zpravodajskými prostředky včetně odposlechů a informátorů.

Uvnitř AfD se pohybuje řada sympatizantů krajně pravicové scény, například hnutí takzvaných identitářů. Ti figurovali třeba na seznamu spolupracovníků některých poslanců Bundestagu. Identitární hnutí letos německá tajná služba označila po tříletém sledování definitivně za extremistickou organizaci.

„V rámci systému včasného varování nesmíme naši pozornost směřovat jen k násilnickým extremistům, ale i k těm, kdo si hrají s ohněm verbálně,“ komentoval to šéf kontrarozvědky Thomas Haldenwang.

Základním poselstvím Identitárního hnutí je teorie, že běloši čelí riziku „výměny obyvatelstva“ a míchání ras řízenému elitami, čemuž je podle identitářů třeba zabránit.

V Rakousku je partnerem SPD strana Svobodných. I část jejích špiček měla ještě nedávno k identitářům velmi blízko (konkrétní příklady ZDE), stejně jako k buršáckým spolkům, které se v minulosti rovněž v Německu dostaly do hledáčku tajných služeb.

Také v Rakousku byli buršáci opakovaně terčem kritiky kvůli krajně pravicovým přešlapům – loni třeba kvůli kauze „zpěvníček“. U jednoho z buršáckých spolků se tehdy našly texty písní v náznacích schvalující holokaust a zesměšňující počet židovských obětí z 2. světové války.

Svobodní i AfD se ale podobně jako Okamurovo hnutí brání označení „krajní pravice“ či „extremisté“ – a stejně jako SPD tvrdí, že jsou „vlasteneckou silou“.

---

Na textu spolupracoval Vojtěch Berger.