Sál moderní varšavské univerzitní knihovny je zaplněný; sedí tu asi 150 novinářů z 28 zemí světa a v debatě se potvrzuje, že řada problémů, jimiž společnost i žurnalistika v současnosti procházejí, je podobná od západu až na východ Evropy.

Partnerem konference pořádané německou organizací „N-ost“ byl i HlídacíPes.org, který se akce účastnil jako jediný český zástupce.

Protože aktuální ročník již tradiční novinářské konference tentokrát hostilo Polsko, řeč byla pochopitelně o tamním společenském a politickém vývoji a o jejich vlivu na nezávislou novinářskou práci. V mnohém je polská situace podobná té v Česku.

Nedržet basu s kolegy

„Nemáme čtenáře a diváky, ale máme fotbalové fanoušky. Média tomu jdou sama naproti. Lidé se chtějí bavit, a ne se nechat informovat. Je skoro nemožné přesvědčit lidi z jiné bubliny, aby naslouchali. Zažíváme velkou intelektuální polarizaci,“ říká na úvod Ludwika Wlodek, publicistka a socioložka, která přednáší na varšavské univerzitě.

„Je tu malá skupina lidí poptávajících kvalitní žurnalistiku a zahraniční zdroje. Většina si žádá jen zábavu. Kritika novinářů je teď přitom častější než kdykoli dříve,“ dodává.

Stefan Niggemeier z německého serveru Übermedien.de má (fakty podložený) kritický pohled na média a novináře v popisu své práce.

„Kolegové mi často vyčítají, že nedržím basu, když píšeme kriticky i o práci novinářů. Ale to je přece nesmysl, novináři mají kritizovat novináře a práci médií,“ vysvětluje.

„Na webech čteme pořád ty samé zprávy, které tam tlačí snaha dávat lidem to, na co klikají. Ale lidé se přece zajímají i o věci, na které neklikaji. Jenže to pak zase neprodukuje takovou návštěvnost,“ popisuje realitu platnou zdaleka nejen pro Německo.

„Jeden z důvodů, proč jsou lidé tak zmatení, je, že zpráv je příliš mnoho. Byly časy, kdy nám zprávy sděloval jen muž před kamerou a platilo, že to, co řekl, bude asi pravda. Dnes je mnohem těžší odhalovat lži než je šířit. Ale to je naše práce, od toho tu jsme. A dá se to dělat klidně i velmi zábavnou metodou jako třeba John Oliver,“ říká s poukazem na úspěšný satirický americký televizní pořad.

Politici, Putin a my

V diskusi na pódiu i v publiku se často opakuje slovo „bublina“ jako již zavedený příměr k tomu, jak rozdělená je společnost a jak náročné je dostat se k lidem ze zcela jiného názorového spektra.

„Polarizace publika je značná. Zasáhnout lidi v jiných bublinách je těžké, ale zároveň je velmi snadné naslouchat těm, kdo s námi nesouhlasí, přemýšlejí jinak. Je nutné umět rozlišovat mezi trolly a těmi, kdo mají jen jiný názor než my,“ shrnuje Stefan Niggemeier.

LÍBÍ SE VÁM, CO DĚLÁ HLÍDACÍ PES? POMOZTE NÁM V TOM POKRAČOVAT

 TŘEBA PRAVIDELNÝM PŘÍSPĚVKEM 100 KČ ZA MĚSÍC NEBO I VYŠŠÍM – DĚKUJEME VÁM!

Ruský novinář Andrej Soldatov z webu Agentura.ru již deset let žije v zahraničí, píše ale stále pro ruské publikum. „Koho máme vinit z propadu důvěry v novináře? Politiky, Putina, nebo sami sebe? Když jsem s novinařinou v roce 1996 začínal, lidé se zajímali o to, co dělám. Dnes když přijdu mezi neznámé lidi a řeknu, že jsem novinář, lidé se mě ptají, jestli napíšu o jejich firmě, když mi za to zaplatí,“ říká.

„Lidé si často pletou blogy a osobní stránky s žurnalistikou. Vytrácí se vědomí toho, co je žurnalistika, že nemá psát dojmy, ale zjišťovat informace a fakta,“ dodává a nabízí i řešení, jak proniknout i ke vzdálenému publiku – ať již geograficky či mentálně.

„Někdy fungují velmi staromódní věci. Býval bych nečekal že v 21. století budou tak dobře fungovat knihy. Ale podívejte se teď na to, co třeba způsobila kniha Boba Woodwarda o Trumpovi,“ říká Soldatov.

„Je zjevné, že lidé stále více ignorují informace, které nevyhovují jejich vidění světa a vyhledávají ty, které jim konvenují. Informaci je velké množství a můžete najít spoustu těch, které vás utvrdí v pocitu, že vy máte pravdu. Platí to globálně, je jedno, jestli v USA nebo v Německu,“ říká i Emily Schultheis, americká novinářka na volné noze žijící v Berlíně.

Osamocený a chudý

Podle polských novinářů byla bodem obratu, kdy se společnost v jejich zemi radikálně rozdělila, smolenská katastrofa.

„O rozdělení společnosti bychom mohli mluvit celé hodiny. Není to ale žádné lokální specifikum Polska, podívejte se do Německa, do Británie, do USA, vlastně kamkoli. Není to ani nic nového, ale situace se zhoršuje,“ říká Agnieszka Lichnerowitzová, reportérka polského rádia Tok FM – označovaného za opoziční médium.

Takovou nálepku ale Lichnerowitzová ráda nemá. „Nevěřím v objektivitu. V co ale věřím, jsou pravidla profesionality, neutrality, féroveho přístupu. Máme tu demokratický zvolený kabinet, který ale porušuje pravidla demokracie. Proto role novinářů jako hlídacího psa roste,“ shrnuje svůj pohled.

„Média se mění v show, kdy se zvou dva politici s radikálním a vůči němu radikálně odlišným a kontroverzním názorem. Ale to není debata, je to hra a show a s objektivitou to rozhodně nemá nic společného,“ nelíbí se jí přístup známý i z řady českých médií.

Polský novinář Witold Jurasz z portálu Onet.pl (patřící do skupiny Ringier Axel Springer) říká, že řada polských novinářů se rozhodla podporovat systém, často s argumentem, že musí nějak živit rodinu.

„Když budete v Polsku v opozici, riskujete, že budete osamocený a chudý,“ připouští, ale v práci provládních novinářů vidí i výhodu:

„Pokud jde o soutěž na trhu, je vlastně dobře, že 70 % našich kolegů produkuje strašné věci, píše, jak píše. V normálních kulisách, které se snad zase někdy vrátí, jako konkurence neobstojí,“ nabízí pozitivní pohled i na mizernou novinářskou práci.