Peníze přicházejí na svět především skrze bankovní úvěry. Při poskytnutí úvěru banka danému klientovi připíše danou sumu na účet, který mu vede – a v tu ránu se tato suma začne počítat do peněžní zásoby. Vytváří-li banka peníze „jen tak ze vzduchu“, „kliknutím počítačové myši“ při poskytnutí úvěru, může se zdát, že jsou takové peníze zcela nekryté. Kryté jsou, a nejsou.

V daném okamžiku jsou kryté likviditou. Banka musí mít poskytnutý úvěr pokrytý likviditou, protože tuší, že dlužník přinejmenším část poskytnutých peněz brzo převede jinam – a na tento převod banka potřebuje likviditu.

Samotná likvidita (oběživo a vklady bank v ČNB) ale ničím krytá není. Přesněji řečeno, z čistě účetního hlediska i ta vlastně částečně kryta je – tím, co ČNB vlastní (tedy především jejími devizovými rezervami).

Ukázku z knihy Ekonomické jednohubky. Odpovědi na 50 důležitých otázek ekonomie a financí autora Michala Skořepy (nyní působí jako makroekonomický analytik České spořitelny), přinášíme se svolením vydavatelství Grada.

V ekonomickém smyslu ale likvidita, kterou ČNB vydala, kryta není. V českých zákonech není nikde vedena povinnost ČNB na požádání převzít českou hotovost a vydat za ni výměnou příslušnou část jejího majetku (tedy devizových rezerv).

Pokud své bankovky a mince přinesete do ČNB, nabídnou vám tam za ně nikoliv eura nebo dolary (natožpak zlaté mince, stříbrné příbory nebo vzácné kameny), nýbrž nanejvýš jinou hotovost z produkce ČNB.

Nejen zlato. I ostatní aktiva

Ti starší z nás si nejspíš ještě pamatují na to, jak se na kdysi platných bankovkách skvěl velmi vznešeně a impozantně znějící nápis „Bankovky jsou kryty zlatem a ostatními aktivy Státní banky československé“.

Tento nápis se na zdejší (tehdy československé) bankovky dostal v roce 1953 po nechvalně známé peněžní reformě – zřejmě aby vyvážil reformou zaseté pochyby o věrohodnosti nových korun – a vydržel i na dalších vzorech bankovek až do těch vydaných roku 1989.

Pokud bychom chtěli, aby zdejší centrální bankou vydané peníze byly zcela kryty zlatem, byli bychom zklamaní nejen v uvedeném období 1953–1989, ale dokonce i v době, kdy Rakousko-Uhersko uplatňovalo zlatý standard (1892–1914), tedy oficiální příslib vídeňské centrální banky, že za jakoukoliv předloženou bankovku nebo minci bez okolků vydá v příslušném kurzu zlato.

Formulka uváděná na československých bankovkách ovšem nemluví o krytí zlatem, nýbrž o krytí „zlatem a ostatními aktivy Státní banky“ – a to čistě účetně platit mohlo (aktivy se zde rozumí jakýkoliv majetek banky).

V posledních dekádách už ale neplatí ani to. ČNB po dlouhá léta vykazuje (při aktuálních korunových cenách jiných měn a zlata) záporné čisté jmění. Její dluhy jsou tedy větší než její majetek, což neznamená nic jiného, než že část jejích dluhů (část celkové vydané likvidity) není kryta žádnými aktivy. Museli bychom si tedy vybrat, kterou část celkových dluhů ČNB chceme vnímat jako krytou.

Víra v měnu se dá pěstovat

Česká koruna je tedy v české ekonomice využívána jako měna nikoliv proto, že je něčím kryta (protože ekonomicky vzato ničím kryta není), nýbrž jen díky tomu, že v její využitelnost její uživatelé věří.

Trochu to připomíná scénu z filmu „Indiana Jones a poslední křížová výprava“, v níž potem zbrocený titulní hrdina překoná skalní průrvu v nitru jordánského skalního města teprve až poté, kdy se – jen díky jeho víře – v prázdném prostoru objeví most, po kterém se dá průrva přejít.

Víra ekonomiky ve využitelnost měny je souběhem hned dvou druhů víry:

1. Víra technologická: Víra, že platby korunou jsou a budou vůbec možné. Tato víra slábne, pokud v ekonomice roste obava, že přestane fungovat platební systém, že zkrachuje významná část bankovního sektoru, že přestává být možné rozeznat pravé peníze od padělků a podobně. Z tohoto pohledu je pro udržení dobrého jména koruny důležitá péče centrální banky o to, aby k potížím tohoto druhu nedocházelo.

2. Víra ekonomická: Víra, že kupní síla korun zůstane v nejbližší budoucnosti aspoň zhruba neměnná. Tato víra slábne, pokud (domácí i zahraniční) firmy a domácnosti začnou mít podezření, že měnová politika a celkově hospodářská politika v dané zemi je vedena způsobem, jehož důsledkem bude makroekonomická nerovnováha a cenová nestabilita, nebo dokonce celkový kolaps ekonomiky.

Jak vidno, víra ekonomiky v danou měnu se dá pěstovat. Stačí k tomu „maličkost“: zajistit dobré fungování příslušných místních institucí, zejména centrální banky a vlády. Jistě ani tak nelze úplně vyloučit, že víra v danou měnu zeslábne; měnové krize holt občas nastávají i bezdůvodně (třeba jen proto, že špatně fungují instituce v některé sousední zemi).

S dobře fungujícími institucemi je ale riziko takové neracionální ztráty důvěry v měnu mnohem menší.

Měny s nuceným oběhem

Česká nekrytá měna ovšem není žádnou výjimkou. Měna, jejíž přijímání při platbách je v daném státě zákonnou povinností (přestože měna samotná je nekrytá, a tedy sama o sobě v podstatě bezcenná), se v češtině obvykle označuje jako měna s nuceným oběhem.

V angličtině se s oblibou používá označení „fiat money“, což lze přeložit jako „budiž měna“ (fiat je latinský výraz pro budiž, nechť, staň se a podobně).

Měny v rozvinutých zemích spadají bez výjimky do kategorie měn s nuceným oběhem, a to už dlouhá desetiletí – ve většině případů od počátku 70. let 20. století, kdy se rozpadl takzvaný bretton-woodský systém navázání mnoha světových měn na zlato.