Jan Urban: Trýznění duší, Mnichov a trvající ztráta naší sebeúcty
KOMENTÁŘ. Největší židovský svátek Jom kipur, překládaný do češtiny jako Den smíření, připadá velmi blízko výročí mnichovské dohody z roku 1938. Pro sefardské Židy je to „den trýznění duší“ a zároveň den „očisty od hříchu“. Způsob, jakým se minulý týden připomínalo už 85. výročí Mnichova, znovu prokázal, že české společenství po více než osmi desetiletích nechápe ani podstatu smíření, natož důležitost očisty od hříchu. O to více si libuje v sebelítostivé póze věčně znejistělé bezmoci, tedy v onom sefardském „trýznění duší“.
Je už sice přijatelné lehce kritizovat tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše, a i to je určitě pokrok. Ale problém Mnichova se stále ještě omezuje na podružnou otázku, zda se Československo mělo vojensky bránit, nebo ne.
To, že se celý ústavní systém samostatného Československa zhroutil už půl roku předtím a parlament i vláda přestaly fungovat, zůstává mimo pozornost. Stejně jako to, že se celá zahraničně politická koncepce československého státu zhroutila nejpozději v roce 1935 a omezenost jeho vedení ho zavedla do absolutní mezinárodní izolace.
Stále se totiž odmítáme podívat do vlastních duší a na vlastní chyby, natož abychom se tím dobrali smíření a odpuštění.
Hrdinský pokus za nás úspěšně a soukromě udělal až mladý anglický bankovní úředník Nicholas Winton a pár jeho britských přátel. Kde byl onen státotvorný československý humanismus?
Cena devíti mrtvých vojáků
Otázka obrany území suverénního státu je sama o sobě nesmyslná. Stát a společenství, které ho tvoří, ztrácí smysl samotné existence, pokud se v jakékoliv situaci nepostaví na odpor agresi.
Nezáleží na tom, na jak dlouho a jak symbolicky. Česká politika jakoby nikdy nepochopila, že největším symbolem je čin – ne nečinnost.
Mnichovanství obracíme proti jiným, ale největšími Mnichovany jsme přitom my sami. A budeme jimi, dokud nepřestaneme opakovat velkou mnichovskou lež o tom, že jsme byli zrazeni, a jen proto jsme navždy bez viny.
Všech svých státotvorných hodnot humanismu a demokracie jsme se vzdali dlouho před zářím 1938. Pak už se prý nedalo nic dělat, a tak jsme nepříteli bez odporu odevzdali nepoškozený obrovský zbrojní průmysl, kompletní výzbroj moderní armády, zlaté rezervy, naši důstojnost a sebeúctu – a za krátký čas i naše československé Židy a antifašisty českého i německého jazyka. Není omluvy – my jsme se nemuseli ponížit.
Prý jsme byli bezmocní – ale to nevysvětluje, proč advokáti, lékaři, státní služba, a dokonce i některá divadla začala vylučovat Židy ze svých řad jen pár dní po Mnichovu.
To ještě nedělali nacisté – to dělali Češi Čechům. Nic nebránilo státu a společnosti v té době alespoň se pokusit zachránit tisíce židovských rodin jejich vysláním do emigrace.
Hrdinský pokus za nás úspěšně a soukromě udělal až mladý anglický bankovní úředník Nicholas Winton a pár jeho britských přátel. Kde byl onen státotvorný československý humanismus?
Mnohem menší Dánsko se v mnohem bezvýchodnější situaci v dubnu 1940 nevzdalo. Po pouhých šesti hodinách bojů nařídil král Kristián X. ukončit vojenský odpor.
Za cenu devíti mrtvých vojáků si Dánsko dokázalo vynutit podmínky kapitulace, které uchovaly důstojnost, státnost a čest dánského státu.
Dánský král neutekl jako Edvard Beneš. Naopak prakticky každý den projížděl na koni ulicemi hlavního města a dodával svým spoluobčanům hrdost a naději. Dánská společnost v odporu nacismu dokázala zachránit i přes devadesát procent svých Židů.
Demokraté německého jazyka
O svoji důstojnost v beznadějné situaci bojovaly i Finsko, Polsko, Norsko, Pobaltí, Jugoslávie, Řecko… Na záchranu statisíců nacismem ohrožených ale české společenství ve své naprosté většině nehnulo prstem. Naopak.
Půl roku před Mnichovem jsme po anšlusu Rakouska násilně vyháněli tisíce židovských uprchlíků zpět do rukou nacistických ordnerů, vraceli desetitisíce československých občanů, Židů a levicových antinacistů z obsazovaných Sudet přímo do rukou gestapa.
K udržení mnichovské lži musíme zapírat sudetoněmecký levicový a katolický odboj proti hitlerismu. Odboj s partyzánskými skupinami a stovkami odbojářských obětí.
Připomeňme i drsná ultimáta vedení domácího odboje z podzimu roku 1944 požadující vyhnání „všech Němců a Židů“ z poválečné republiky. Ideály humanitní? Demokracie? Jen ubohé lži.
K udržení mnichovské lži musíme zapírat sudetoněmecký levicový a katolický odboj proti hitlerismu. Odboj s partyzánskými skupinami a stovkami odbojářských obětí.
To byli Čechoslováci, kteří myšlenku nadnárodní demokracie, vlastenectví, občanství a ideálů humanitních brali vážně až do těch hrdel.
Českoslovenští demokraté německého jazyka proti nacistům stejného jazyka. Byli pro československou demokracii stokrát cennější, než všichni čeští kolaboranti dohromady. Všechny jsme je po konci války ale stejně raději vyhnali. Kdo o nich dnes ví?
Na desítky let jsme sami sobě zapřeli i tisíce našich letců a vojáků ze západní fronty. Stovky z nich jsme dokonce na dlouhé roky zavřeli do lágrů.
Odhozená vlastní důstojnost
Pro udržení představy o naší nevině musíme udržovat i lživou legendu o Edvardu Benešovi, prý státníku s pronikavým úsudkem a předvídavostí, zrazeném na konci života spiknutím československých komunistů.
On sám byl přitom léta jeho součástí. On sám a osobně ještě před koncem války na přání Moskvy zlikvidoval velení zahraniční armády na Západě a okamžitě po návratu do Prahy stejně tak odstavil i všechny představitele domácího odboje.
Musíme lhát o demokratickém charakteru poválečného státu a společnosti, zamlčovat etnické a politické čistky, věznění odpůrců, cenzuru, všemi takzvanými demokratickými politickými stranami jednomyslně schvalované zákazy opozice či předání všech mocenských a kontrolních mocí ve státě už otevřeně totalitní komunistické straně.
Přestaňme na Mnichov pohlížet jako na zradu spojenců. To v té době už neexistující Čechoslováci zradili ideály, na kterých vznikla Československá republika. Mnichov nám jen dovolil odhodit důstojnost, kterou dodnes naše politika a kultura nepovažují za něco důležitého.
Nikdy však není pozdě začít se učit mluvit pravdu. Je to odzkoušené – očista od hříchu vede ke smíření. Můžeme začít teď hned – zbouráním naší mnichovské lži.
Zkrácená verze textu byla přednesena na semináři Památníku ticha 26. září 2023
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Plátno ztratilo rám a obraz se stal mapou. Miloš Šejn nenašel u komunistů pochopení
Když Krkonoše připomínaly polomrtvou ještěrku bez ocásku a přežily svou smrt
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
30 komentářů
Kdysi jsem zastával názor, že jsme se měli bránit, to jsem byl velmi mladý. Vybral jsem si Mnichov, jako semestrální práci, odešel jsem ze skoly. Později na vojně jsem požádal o propuštění těsně před 21.8,1968.To co jsem viděl na Prikopech, jak asistent Jaluvka DG požadoval vrácení Podkarpatske Rusi,tak jsem věděl, že se něco stane, a ono se stalo. Trvalo to dlouho, než se komunisti znemožnili natolik, že to slo samospadem. Havla jsem kdysi zahlédl ve Valdeku v oněch pohnout ych dnech r. 1968.Musim konstatovat
, že jak v r. 1938,tak v r. 1968 bylo spravne, že se to vyřešilo přijetím verdiktu. U Mnichova to není úplně tak, ale tu dobu jsem neprozil. Současná Ukrajina ukazuje jak velký by to byl střet, nejsme militaristicky stát, jsme mirumilovni, ale dovedeme provést odvetu, když nám nic nehrozi. Tak asi takhle.
Doporučuji fikci Jana Drnka „Žáby v mlíku“, v podstatě rozbor alternativy, kdybychom se bránili.
Faktem také je, že Německo získalo výzbroj a výstroj pro 40 divizí, což byla produkce německých zbrojovek za cca 2 roky. Francii v podstatě převálcovaly v rámci „blitzkriegu“ československé tanky, u kterýhc byly akorát přestavěny či vyměněny vysílačky (na kompatibilitu s Wermachtem a u starších typů vyměněny kanony za jednak silnější jednak kompatibilní s německou municí.
I část bomb, shazovaných na Velkou Británii byla buď německá kořist po Mnichovu nebo výroba v původně československých zbrojovkách. Včetně Coventry.
Dokonce i kdybychom „Mnichovskou válku“ prohráli, tak by ta výzbroj pro 40 divizí byla spotřebována nebo zničena (i s ČS zbrojovkami), o další by přišli sami Němci a navíc by měli takové ztráty, že rozpoutání dalších válek by bylo v nedohlednu (což by vedlo ke kolapsu Německa, protože motivem jak útoku na Československo, tak i na Polsko, Francii a SSSR byla kořist, bez níž by německá ekonomika šla do kolapsu (což se stalo v momentě, kdy byly Německu další výboje znemožněny).
Mnichov byla zrada západních spojenců, kteří předhodili Hitlerovi Česko aby jim Hitler dal pokoj.
Nádherný pravdivý film Otakara Vávry Dny zrady přesně reprodukuje slova a jednání zrádců v Mnichově. Zrada je zrada a je nutné dodat, že západ nás vždy zradil. Nikdy nám nepomohl a jen nás sdíral z kůže.
Nelžeme sami sobě. Mnichov byla zrada západních spojenců, kteří obětovali a zradili Česko. Hanba západu!!!!
Tuto hanbu nesmaže žádné přepsání historie!
Otakar Vávra – Dny zrady…ty budeš slušný mimoň : D
Ty dialogy, co tam zazněly, jsou vesměs zdokumentovány, takže jsou autentické.
Faktem také je, že ti zrádní blbové, Chamberlein a Daladier vyzbrojili Hitlera československými zbraněmi a municí tak, že je mohl napadnout. Kdyby podpořili Československo, měli by podstatně méně obětí i ekonomických a dalších ztrát (včetně např. zničení historického centra Londýna, tzv. City). Nebyla by ani Coventry.
Takže dobře jim tak, a nezbývá než litovat, že německá A bomba přišla moc pozdě na to, aby na ně mohla být aplikována.
Pan Urban má sice v mnohém pravdu, jenomže zapomněl dodat jeden podstatný historický detail.
Že totiž naše vojenská doktrína byla už od vzniku republiky v roce 1918 postavená na spojenectví s Francií, právě na tom, že pokud budeme napadeni mnohem silnějším nepřítelem, příjde nám Francie na pomoc.
Tohle byl právě ten „kámen uhelný“, ta státotvorná jistota, na které se pak stavěly ty další stupně a ideje, demokracie, diplomatických vztahů, ale i zmíněného humanismu. I tedy třeba i to jak president Masaryk jezdíval na koni ke svým bývalým legionářům. Což ale mělo čistě propagandistický efekt.
I vedení naší armády dobře vědělo že nás tihle penzionovaní veteráni nezachrání, že nás nezachrání ani budovaná obraná pásma v pohraničí, ani vyhlášení mobilizace v září 1938, že jediné nás zachránit může, je právě ta od začátku plánovaná vojenská pomoc z Francie.
Ale jestli tu Francie odmítla (a ty informace asi už probublávaly dřív), tak potom má pan Urban pravdu, ten „veškerý “ ideologický a propagandistický nátěr první republiky se sloupl jako přestříkaný lak na rachotině z druhé ruky.
Dobrý den,
máte zcela pravdu. Snad by se dalo doplnit, že od locarnského paktu z roku 1925, který garantoval západní, ale negarantoval východní hranice Německa, muselo být zjevné, že Francie kvůli střední Evropě nepůjde do války. V březnu 1936 odmítla reagovat na remilitarizaci Porýní a ztratila tak pro případ konfliktu jedinou volnou cestu směrem východním. Odmítla i polsko český návrh na společnou vojenskou akci. Od té chvíle vedení armády ČSR považovalo konflikt za neodvratný a od prezidenta opakovaně žádalo potvrzení spojeneckých závazků. Nikdy nedostalo nic konkrétního. Od března 1938 a připojení Rakouska k Německu ztratila československá linie opevnění smysl, protože jižní hranice vůbec nebyla chráněna pevnostmi. Všechny operační plány musely být urychleně změněny s důrazem na stažení armády na Slovensko, tak, aby nemohlo dojít k jejímu obklíčení v české kotlině.
Finsko, Polsko, Pobaltské státy, Norsko….. žádný z nich nebyl vmanévrován do situace, že když se bude agresi bránit, bude označen „spojenci“ za viníka konfliktu!!! a Německu bude dána volná ruka ke zjednání pořádku a dokonce ho v tom podpoří.
Beneš zcela správně usoudil, že „spojenecká“ Francie a její spojenec Británie, brzy poznají na vlastní kůži o co Německu jde.
Kdybychom se bránili, možná by nedošlo k II.WW, ale Český stát by už nikdy nebyl obnoven! Dnes bychom česky nadávali možná tak večer v hospodě a možná by ta hospoda byla někde na Urale.
Ve skutečnosti byla na hranicích s Rakouskem několikanásobná linie řopíků. Podobnou měli pár km Poláci a Němci se přes ni nedokázali dostat, asi dvakrát nebo třikrát tam krvavě popadali a pak ji obešli. Zařvali tam i elitní SS.
Jan Urban bohužel není historik ani racionálně uvažující současník, který by respektoval a přiznal podstatné souvislosti, které se mu nehodí do jeho pohádky o tom, jak nás nezradili spojenci v dohodě s Hitlerem v Mnichově a jak se podle něj Čechoslováci zradili sami. Čeho chce vlastně pokusem vyviňovat Británii a Francii a obviňovat Čechy a Slováky dosáhnout? E. Beneš francouzské a britské mocenské elity znal. A hrozil se toho, že by Československo mohlo dopadnout jako Španělská republika. Té Britové a Francouzi blokovali možnou pomoc a izolovali ji a ponechali ji napospas Francovým fašistům podporovaným Hitlerem a Mussolinim. Jít do války proti Hitlerovi navzdory a proti Mnichovskému paktu Britů a Francouzů s Hitlerem a Mussolinim mohlo skončit tak, že by Československo stálo proti Hitlerovi, Polsku a Maďarsku a Britové a Francouzi by podporovali Hitlera jako vymahatele území, která mu Británie a Francie přisoudily.
Nevím, ale mně přijde, že pan Urban a mnoho jiných s podobným myšlením, by asi chtěl, abychom se „spojencům“ ještě za Mnichov omluvili – to zase mně přijde jako ztráta sebeúcty. Takhle jak to pan Urban líčí to vypadá, že České země byly v té době z morálního hlediska nejhorším státem v Evropě (to je pozice kterou pan Urban dlouhodobě tlačí). Protižidovské nálady byly všude v Evropě, ostatně Británie v té době také odmítala přijímat židovské uprchlíky a těch několik málo co díky úsilí pana Wintona přijala, si nechala zaplatit vysokými poplatky za každé přijaté dítě. Opravdu snad jediná země v Evropě, která si ohledně Židů zaslouží pochvalu je zmíněné Dánsko, ale pan Urban to líčí jako typické jednání v kontrastu k odporným Čechům. Jinak Dánsko bylo vůči Německu v jiném postavení, protože podle velkoněmecké ideologie nešlo o podřadnou rasu (naopak) a tudíž válečná prohra je vlastně nepřišla nijak draho (s Českem by se v případě prohrané války s Německem zacházelo nepochybně nesrovnatelně tvrději – ostatně jedním z hlavních důvodů vzniku Česko_slovenska bylo právě vyhlášení Německa, že v případě že vyhraje I.sv.v., tak „český problém“ definitivně vyřeší.
Tedy já se necítím povolaná soudit a ani nevím, kdo je, nemám takové historické znalosti, což ostatně není měřítkem práva na takový názor.
Úplně souhlasím s názorem pana Jardy Hendricha. To je nějaký novodobý úzus šlapat po Češích, dělat z nich zbabělce a morální ubožáky. No vlastně je staronový: Víte, že toto byla přesně taktika nacistické propagandy po zabití Heydricha? Přesně takové články o slabošské, zrádcovské povaze Čechů tiskli fašisti v Protektorátu denně, a to prosím ze zoufalství, že z nich nemohli vytlouct žádné informace vedoucí k odhalení spiklenců. Právě na tyto lstivé články se nakonec jeden ze strachu a pod příslibem života přece jen chytl… (Viz. dokument ČT odvysílaný letos u příležitosti výročí vypálení Lidic, název si už nepamatuji, lze jistě najít). V dokumentu je naopak vyzdvihováno vlastenectví, hrdinství a neoblomnost.
A co se týče antisemitismu v Čechách. To se vám taky jako příklad moc nepovedlo. Dělo se to ve všech zemích, třeba včetně Švédska atd. Mnohem horší je ale reakce britské vlády, Chamberlaina na vůbec první zprávu z prosince 1942!! o tom, co se děje v Osvětimi, že zde bylo zavražděno na 3mil Židů:
„Existuje možnost, že Němci přejdou od politiky vyhlazování , k politice vytlačování, a zaplaví tak jiné země množstvím nežádoucích imigrantů..“ (obavy UK a USA, že jim prchající Židé vezmou práci) … Reakce Poláků „Nikdo nechtěl přijmout ani jednoho Žida, byli jsme ztraceni.“ Viz dokument Dopisy z Osvětimi.
Jako fakt si má, pane Urbane, malý (v kontextu) český člověk neustále sypat hlavu popelem, šlapat po sebeúctě???
V jedné věci bych dal p.Urbanovi za pravdu a to,že jsme proti jiným národům my Čechoslováci ve velké většině schopni se rychle přizpůsobit.Dokázali jsme to po roce 1938 i po roce 1968.Prošli jsme vývojem od husitů po Švejka.Je na diskuzi,zda jsme se měli v obou případech bránit nebo ne.ale naše pozdější ochota vyjít vstříc okupantům je neomluvitelná.Vstřícnost k okupantům se projevila více po roce 1968 než po roce 1938 a 39,kdy zahynulo mnoho odbojářů a zahraničních vojáků.Po roce 1968 nám hrozil maximálně kriminál a lopata a to zásluhou zase jen kolaborantů.Mnozí namítnou,že ta de facto Ruská ne Sovětská okupace nebyla tak hrozná jak ta nacistická,ale okupace je okupace.I dnes můžeme vidět poměrně mnoho lidí,kterým by až tak nevadil návrat poměrů po roce 1968.Pro ně je nepředstavitelné,že Ukrajina je ochotna prolévat krév za svobodu.Je to u nich Stocholmský syndrom nebo špatné svědomí či podvědomí a nebo zbabělost nevím.
Tedy, dovolil bych si upozornit na dvě věci.
Za prvé, obě ty okupace měly jedno společné, totiž to že armáda vůbec nebojovala a svůj stát nebránila.
Čili, potom, vyčítat bezbrannému obyvatelstvu nutnost nějak koexistovat s okupační mocí, je dosti složité.
Jak píšete, jakýsi skrytý odboj existoval, ale otevřeně se bojovat nedalo.
A k tomu druhému – že prý po roce 1968 nám hrozil maximálně kriminál a lopata – jenomže to byly dost tvrdé tresty za drobné přestupy proti režimu, spíše verbálního charakteru. (aj Havel seděl).
Zatímco, pokud se někdo pokusil bojovat proti režimu aktivně, pro toho měli aj po roce 1968 mnohem tvrdší tresty.
Těch případů zopár i bylo (pokud by snad národ chtěl další Mašíny) a komunisti se tím netajili. Připomeňme už třeba jen velice známý a podrobně popsaný pokus o ozbrojený únos autobusu bratranců Barešových v roce 1978. Výsledek?
Už během akce zastřelen bezpečností Milan Bareš plus nevinný řidič (rukojmí). Robert Bareš dostal u soudu trest smrti, Václav 25 let kriminálu.
Nebo jiný případ, nebudu teď dohledávat podrobnosti, ale kdysi se o něm psalo i zde na HP. Naivní kluk, který se dostal do kontaktu s americkým kulturním atašé u nás, a napřed za pár desek, a později pár slibenejch doláčů mu dodával informace o tom co kde v hospodě slyšel. Takže, když si ho pak vyhmátly naše orgány, tak měl štěstí že vyfásl „jenom dvacítku“…
Dekuji autorovi za připomenutí toho, co si spousta místních pořád nechce připustit.
Příklad Dánska je velmi vhodný. Věděli, že se nemohou ubránit, přesto se postavili na odpor a zachovali si tvář.
Jestli dovolíte – jenomže, v tom je právě ten rozdíl.
Dánsko bylo vojensky napadeno Německem, takže se, alespoň krátce bránilo. Dá se předpokládat že pokud by jsme byli napadeni Německem my, rovněž jsme se bránili, i třeba déle.
Jenomže, my jsme nebyli napadeni, o nás rozhodla dohoda západních velmocí v Mnichově, a my, naše vláda jí mohla pouze přijmout nebo odmítnout. O tom co by se stalo, pokud by jsme jí politicky odmítli, se vedou rovněž dosti složité spekulace.
Pan Urban má pravdu, to i s tím Dánskem.
Co se týká Mnichova, nikdo nás nezradil, měli jsme se bránit. Britové měli štěstí, že v jejich čele stál za války Churchill, Češi měli v čele podělaného Beneše…proto to taky tak dopadlo, v 1938 i 1948..
Britové měli v čele podělaného modrokrevného degeneráta Chamberleina a Francouzi něco podobného v jiné barvě – Daladiera.
Francie se sice zmohla na jakýsi odpor, ale v důsledku naprosté neschopnosti vedení armády i státu to skončilo porážkou a okupací většiny území. Británie vyměnila premiéra a ubránila se, Pod Chamberleinovým vedením by nejspíš dopadla stejně jako Francie.
Při čtení článku pana Urbana jsem měl silný dojem, že autorem článku není pan Urban, ale že autory článku jsou Édouard Daladier a Neville Chamberlain.
Pane Urbane, děkuji vám i za tento text. Jako obvykle jsem se od vás poučil o našich dějinách a o pravdě, kterou je tak těžké prosazovat.
Je mi líto, že zde nacházím (nejen u vašich textů) většinou negativní ohlasy a divím se, proč ti lidé nečtou něco, co je jejich srdci bližší, a když už to čtou, že se nedají poučit a stále rýpají. Já se na vaše články vždy těším a nikdy mě nezklamou.
Ještě jednou děkuji.
Obývákové hrdiny mám nejraději! Jsou stateční, když jim nic nehrozí! Chtěl bych je vidět v zákopech pod dělostřeleckou palbou. A když by to náhodou přežili, tak by byli obviněni, že tu palbu vyprovokovali a jsou viníci konfliktu!
V reálu měla naše armáda za okupace srovnatelné ztráty, jako kdybychom se po Mnichovu bránili.
Osobne jsem toho názoru, že Mnichovská smlouva měla nějaký dnes utajovaný dodatek v tom smyslu, že by Britové a Francouzi přišli v případě našeho nepřijetí Mnichova na pomoc.
Že se nějaká kulišárna děla, ukazuje osud Rudolfa Hesse, který v podstatě na začátku války uletěl do Velké Británie, německých válečných zločinů se neúčastnil, a přesto zemřel v doživotní totální izolaci. Asi toho právě moc věděl.
Dějiny se vždy odehrály trochu jinak, než jsou pak oficiálně vykládány. Ne všechny zákulisní machinace jsou odtajněny a to i po dlouhých letech, aby veřejnost neutrpěla šok z pravdy.
Dobrý den pane Urbane,
prosím Vás, kde lze ověřit toto Vaše tvrzení ? :
„Prý jsme byli bezmocní – ale to nevysvětluje, proč advokáti, lékaři, státní služba, a dokonce i některá divadla začala vylučovat Židy ze svých řad jen pár dní po Mnichovu. To ještě nedělali nacisté – to dělali Češi Čechům…“
Děkuji předem za Vaši odpověď.
Daniela Langerová
Vzhledem k tomu, že se o tom psalo ve více zdrojích, tak se to asi ověřit dá. Po roce 1989 se dokonce některé instituce, jako profesní komory, Židům za tyto akce omlouvaly. To ještě pamatuji.
Druhá republika byla silně antisemitská, což bylo dáno mj. tím, že většina Židů se hlásila k německé národnosti (bylo jich víc, než kolik jako národnost udávali židovskou). A Němci je při vyjednávání o záborech brali jako Němce (to, že se je chystali odsunout z Evropy, jim v tom nepřekáželo), když se počítala procenta české a německé populace na daném území.
Další motivací toho jednání snad bylo Němce nedráždit.
Faktem také je, že někteří Židé ve svých podnicích nutili pracovníky komunikovat v němčině a nutili i české pracovníky, aby posílali své děti do německých škol, takže bylo naděláno dost zlé krve i tímto způsobem.
V 70. letech vyšly dvoudílné dějiny Brna, jako student jsem už sehnal jen druhý díl, kde je právě mj. i dění po Mnichovu.
V brněnských tramvajích směli Židé jezdit jen na plošině (tedy ne v hlavní části vozu se sedadly) a čeští obyvatelé Brna po celou dobu protektorátu s udáním tohoto jako důvodu bojkotovali MHD. Maminka také chodila do zaměstnání celou okupaci pěšky.
Faktem je také to, že oficiální stanovisko českého odboje na začátku protektorátu bylo takové, že se jedná (pronásledování Židů) o čistě vnitroněmeckou záležitost (konflikt mezi Němci s židovským původem a bez něj), a že by se do toho meziněmeckého konfliktu český odboj neměl plést. Toto stanovisko bylo postupně měněno až s prosakováním informací o dění v koncentrácích.
Faktem ale je že i Mezinárodní Červený Kříž se dal zblbnout jednak propagandou, jednak nějakými Potěmkinskými vesnicemi a prohlásil koncentráky za „takové skautské tábory pro dospělé“, což v podstatě až do konce války blokovalo zásahy proti těmto zařízením. Židovské organizace se dožadovaly bombardování logistických zázemí koncentráků, od příjezdových komunikací až po plynové komory a krematoria a nebylo jim do konce války vyhověno.
Prostě genocidu typu holokaustu si skoro nikdo nedovedl představit a domyslet do důsledků, ani vrcholní politici.
Eduard (tak byl pokřtěn) Beneš po podepsání Mnichovské smlouvy, přemlouvá pana doktora Háchu, aby se ujal vlády. 5. října 1938 ABDIKUJE !! , nechává si poslat milion korun v librách k těm „zrádcům“ do Londýna. Tam odlétá 22. 10. se svou ženou Hanou (původně Annou). Pendluje mezi Anglií a USA…
12.12. 1943 letí do Moskvy a spolu s Fierlingrem, Molotovem podepisuje se Stalinem Smlouvu o poválečném uspořádání Československa!!!
Na Jaltské konferenci se Stalin s touto smlouvou pochlubí….Proč nevyhovět chudáčkům Čechům, když tolik touží po sovětské náruči ??? V roce 1945 se Beneš vrací, nechá se oslavovat, podepisuje 730 rozsudků smrti a ty svoje vyvlastňovací dekrety. Neměl na to právo!! Nebyl presidentem! Tím se nechal zvolit 19.6.1946…Zápotocký, Gottwald, Nejedlý..(Taky dohledatelný dokument).
A jelo se po stalinsku: tyhle vyhnat, na jejich místo Maďary, Rumuny a Volyňáky… A tu uranovou rudu mi taky nakopete….a zadarmo.
V roce 1948 Beneše nejvíc mrzí, že už se s ním nepočítá….chudáček zrazenej.
Zdroje: wikipedie, Černá kniha minulosti a Zamlčené dějiny.
A pak se taky po stalinsku jelo: tyhle vyhnat, na jejich místo Maďary, Rumuny, Volyňáky…. a tu uranovou rudu mi taky nakopete…a zadarmo.
Asi máte na mysli ty úžasné objevy obskurního „historika“ Krystlíka, vydržovaného z příspěvků od našich milých bývalých spoluobčanů.
Ano, i tak může vypadat historie viděná z jediného, poněkud potočeného a pokrouceného pohledu.
Asi máte na mysli ty úžasné objevy obskurního „historika“ Krystlíka, vydržovaného z příspěvků od našich milých bývalých spoluobčanů.
Ano, i tak může vypadat historie viděná z jediného, poněkud potočeného a pokrouceného pohledu.
Benešovi se dá vytknout, že propásl možnost se daleko tvrději vypořádat s československými Němci. Zřízení protektorátu bylo naprosto nelegitimním aktem, a pokud by se toho využilo, tak všichni Němci, pracující pro okupanty, bojující v jejich ozbrojených silách atd. (včetně Němců, kteří sem přitáhli po 15. 3. 1939) mohli být souzeni jako vlastizrádci (protože právně zůstali československými občany) a většina z nich mohla být popravena.
Tím by ovšem Beneš musel uznat zásluhu E.Háchy, který Česko -Slovensko uspořádal do funkceschopného stavu natolik, že z toho měl Hitler bobky a raději je rozbil a obsadil, přestože by se patrně mohl dočkat nějaké formy legitimizace německé zrádci typu E. Moravce.