Jan Urban: Prokletí českého prezidentství. Od Masaryka k Zemanovi
Havel, Klaus, Zeman, Masaryk, Beneš… Prezident jako všemocný Dobrem vyvolený vládce a nejvyšší autorita. Z čeho plyne poptávka po „našem“ neomylném „králi“? Esej Jana Urbana znovu publikujeme před sobotním Vánočním poselstvím Miloše Zemana.
Anglický profesor John Keane popisuje ve svém skvělém kritickém životopise Václava Havla s údivem podivně nekritický až nábožný vztah české společnosti k prezidentskému úřadu…
Píše o „korunované republice“, vlastně monarchii, která se jako republika jen tváří, aniž by demokracie kdy byla občany do hloubky pochopena.
Nekriticky zbožňovaný tatíček
Poddaný Jejího Veličenstva královny Alžběty II. trochu konsternovaně v 90. letech pozoroval české demokraty, kteří jako by nevěděli, že demokracie je nikdy nekončící dialog, a kteří v tomto nepochopení patří na republikánského prezidenta jako na všemocného Dobrem vyvoleného vládce a nejvyšší autoritu.
Profesora Keana překvapilo, jak tato nesmyslná myšlenková konstrukce ovlivnila jednání a vystupování i tak demokraticky přemýšlejícího intelektuála, jakým nesporně byl Václav Havel.
Česká lidová nekritičnost k monarchistickému zpotvoření republikánského úřadu ale beze zbytku platí i pro všechny ostatní československé a české prezidenty od roku 1918. Problém je tedy o něco hlubší.
Masaryk přijal roli nekriticky zbožňovaného „tatíčka“ a „Prezidenta Osvoboditele“ jako, jak věřil, dočasnou nutnost, jakousi úlitbu potřebě silných symbolů nové, teprve budované státnosti.
Demokratická státnost pro něj byla ve všech ohledech nadřazena všemu, vlastnímu osobnímu zájmu, a především národnostnímu oddělování.
Byl přesvědčen, že strašlivá zkušenost první světové války bude napříště pro všechny dostatečně odstrašujícím příkladem pro jakoukoliv snahu nadřazovat jazykovou etnicitu demokratické kvalitě státotvornosti.
A navíc sám sebe považoval pouze za nástroj, který už jenom svým věkem může načas posloužit jen jako příklad a nápomoc přechodu, po němž už, jak doufal, zakořeněná demokracie bude schopná vlastního rozvoje.
Tíhnutí ka samoděržaví
Oba předpoklady se však ukázaly jako zásadní omyly. Domácí politiku nového státu ovládla od samého počátku nacionální témata česko-slovensko-německá. Většina společnosti pak prezidenta vnímala jako „konečně našeho krále“. Masarykovy názory na moc a instituce ji vlastně nezajímaly.
Edvard Beneš si, na rozdíl od Masaryka, z prezidentského úřadu demokratické země od začátku cílevědomě vytvářel otevřeně monarchistický post. Zajímala ho pouze jeho osobní moc. Technokrat bez fantazie vědomě oslaboval vliv existujících kontrolních mechanismů.
Nikdo z parlamentních stran mu už velmi brzy po jeho zvolení nebyl schopen otevřeně oponovat. V krizi podzimu 1938 nejprve ostudně abdikoval. Jako soukromník opustil lid, kterému přísahal věrnost, a dokonce poblahopřál svému nástupci ke zvolení, aby po vypuknutí války sám sebe prohlásil za jedinou skutečnou hlavu státu.
V londýnském exilu si vytvořil čistě autokratické postavení nad vládou, armádou i politickými stranami. Svoje názorové oponenty (Wenzel Jaksch, generál Lev Prchala a další) dokonce diktátorsky vylučoval z politického diskurzu.
Antidemokratické komunisty, kteří mu z taktických důvodů, a na příkaz Moskvy, podlézali, naopak přitáhl k rozhodování. Ještě před koncem války prosadil vyloučení opozice z voleb.
Jeho pokleslé tíhnutí k samoděržaví, a s nemocí prohlubující se přesvědčení o vlastní neomylnosti, z něj udělaly ještě v průběhu války bezmocnou loutku v rukou sovětské diktatury a jejích československých komunistických přisluhovačů.
Prezident jako „dobrý monarcha“
Plánoval, prosazoval a podněcoval genocidní odvetu proti československým Němcům, včetně demokratů a antifašistů. Přesto všechno, či spíše právě proto, přežil ve funkci prezidenta až do roku 1948 s obrovskou popularitou, vzdálenou byť i jen náznaku svobodného kritického myšlení. I on totiž splňoval beze zbytku nepoučenou a ne-občanskou poptávku po „našem“ neomylném „králi“.
Pět následujících komunistických prezidentů bylo dokonce v různé míře zodpovědných za zločiny proti lidskosti. Buď přímo a osobně, jako Gottwald, Zápotocký, Husák a Svoboda, nebo jako organizátoři masových čistek a porušování lidských práv jako Novotný.
Všichni tiše souhlasili s otevřeně genocidními tajnými plány Varšavské smlouvy na provedení jaderných útoků proti západní Evropě, přestože věděli, že v takovém případě by zahynulo možná až sedmdesát procent obyvatel Československa.
S výjimkou období stařecké ztráty důstojnosti pánů Svobody a Husáka, která z nich na konci jejich kariéry udělala terč nelítostných vtipů, však všichni komunističtí prezidenti v aktivním věku oblíbeni byli. Ani v jejich případě kritické společenské reflexe prezidentství nefungovaly.
Stačilo klást věnce, objíždět regiony a vítat na Pražském hradě domácí i zahraniční delegace. Nepravdivý vjem prezidenta jako „dobrého monarchy“ platil i pro vrahy.
Dvacet šest let po listopadu 1989 je zjevné, že šance na proměnu této fikce je vzdálenější, než kdy předtím.
Reálná česká pseudopolitika
Václav Havel nedokázal svůj koncept zodpovědnosti občana vůči světu přenést do respektu k politickému systému a jeho institucím. Nevytvořil ani politický styl, natož hnutí, či stranu, s uceleným a přesvědčivým programem.
Nedokázal ani zopakovat Masarykův nadstranický přístup neformální diskuze se zajímavými a slušnými osobnostmi napříč politickým spektrem, kterým prezident dokázal ovlivňovat i vnitrostranické vyjednávání.
Havel neměl, na rozdíl od Masaryka, žádnou předchozí zkušenost s politikou. Masarykova léta, která strávil ve veřejných diskuzích, zkušenosti poslance, vyjednavače, diplomata, tvůrce a velitele legií, se nedala nahradit medializací snu.
Václav Havel se proto ke své škodě velmi rychle stal legendou a do velké míry pouze morální filosofickou autoritou, která se míjela se směřováním země a zájmy její politické vrstvy.
Stal se izolovaným monarchou, kterého reálná česká pseudopolitika přestala rychle potřebovat. Zůstala za ním legenda a snad i odkaz – vzkaz čistě mravní odvahy a potřeby aktivní spoluúčasti.
Návrat komunistické politiky
Václav Klaus ponížil prezidentský úřad demokratické země v nástroj prosazování osobních zájmů, nadřazených ve všech ohledech zájmům země.
Geniálně zneužíval posttotalitní závislost na ideologickém konfliktu jako vidění světa. Neustálou snahou o přepisování minulosti, tak aby vynikla jeho osoba, poškodil demokratickou diskuzi.
Jeho fungování v úřadě bylo otevřeným návratem komunistické „politiky“ převodových pák a posluhování cizí moci. Po dvou funkčních obdobích musel odejít.
Rozloučil se ostudnou amnestií pro své vyvolené – novou ekonomickou polistopadovou „elitu“. Nahradil ho z vůle voličů jeho klon, se stejnými instinkty i „politikou“.
Zatím poslední v řadě pánů Pražského hradu je první přímou volbou dosazený prezident České republiky Miloš Zeman.
Dokonale využívá pseudomonarchistickou davovou psychózu, která ovládá velkou část české společnosti. Ale zatímco dobrý monarcha ve všech ohledech nadřazuje zájmy země a celé její společnosti nade vše ostatní, Zeman nadřazuje nade všechno jen svůj osobní zájem.
Skvěle kopíruje Klausův styl ovládání masy vytvářením konfliktů ve společnosti. Na rozdíl od ješitného stylu „intelektuála“ Klause, který si dokonce nechal od poklonkujících přitakávačů udělit docentský i profesorský titul za vědecky bezcenné souhrny svých myšlenkově nepůvodních novinových článků, dává Zeman přednost obhroublému stylu čtvrté cenové skupiny.
Volba nového otrokáře
V politickém rámci demokracie se asi jen těžko dá klesnout hlouběji, než když nejvyšší ústavní činitel úmyslně rozpoutává nesmyslné konflikty, vědomě rozpolcuje společnost, doma i za hranicemi pronáší urážky a nepravdy, a kolem svých lží staví stále fanatičtější koalice vystrašených a nevědoucích.
Z pohledu historie je to však jenom další místní prezident, který, spolu se svým okolím, otevřeně ohrožuje bezpečnost státu a jeho samostatnost.
Pohled na cestu, kterou za necelé století ušel prezidentský úřad původně multietnického demokratického Československa, je zneklidňující.
Od sjednocení v demokratické konverzi a naděje pro všechny až po čecháčkovský etnicky čistý, stále osamělější, a stále provinčnější ne-smysl.
Je načase znovu se pokusit o zodpovězení původních otázek Huberta Gordona Schauera a Tomáše G. Masaryka z 19. století. Co je smyslem a původní hodnotou dnes už etnického českého státu? Čím obohacujeme okolní svět?
Věčnou polarizací nesmyslů, jen zesilovanou televizací skutečnosti, se vytrácí sama podstata kulturnosti českého národa, v naší historii vždy tvořená odvahou a drobnou prací zdola. To je skutečná česká identita a národní bohatost. Je to i jediná obrana a naděje na rozvoj české společnosti a státnosti.
Nahradit z vlastní vůle smysl politikařením, převlečeným za politiku, odsuzuje už dnes českou státnost k bezvýznamnosti a zničení.
Nesamozřejmý národ, jak před padesáti lety popsal naši společnost Milan Kundera, ve svobodě ironicky jen dál ztrácí smysl.
Drsně a temně zní staré varování polského myslitele a disidenta Adama Michnika: Osvobození otroci, kteří za svoji svobodu a spravedlnost nemuseli bojovat, a neznají tak jejich cenu, si stejně nakonec „svobodně“ zvolí – jen nového otrokáře.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Investor Brůna: Realitní perly na dálniční sňůře na jih. Hluboká, Písek, Budějovice
Agáta Pilátová: Prezidentka ve vichru doby a nelichotivý obraz Slovenska
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
17 komentářů
Velice výstižně napsáno !
Výstižné. Zcela to vystihuje moje pocity a vnímání našeho politického prostředí. Děkuji za pregnantní formulace. V našem prostředí asi každý prezident bude tak trochu monarcha. O to větší odpovědnost by k této zemi měl mít a obyvatelstvo země sjednocovat, nastolovat univerzální témata a povzbuzovat na nikdy nekončící cestě k demokracii a svobodě. A i když prezident má jistě svoje politické názory, tak by se neměl zapojovat do kontroverzních (pseudo)-politických debat a sobecky prosazovat svoje mocenské a jiné zájmy. To vede jenom k rozvratu a prohlubujícímu úpadku veřejného prostoru.
Bohužel, pan profesor Keane se samozřejmě mýlí v tom že přisuzuje našim prezidentům větší pravomoc než kdy ve skutečnosti měli. A vidí pouze jejich současnou mediální ikonizaci (či naopak démonologizaci) dle názorů našich současných elit. Bohužel tedy pravdou je že příčinou těchto krizí byly hluboké nedostatky našeho zástupného demokratického systému jako takového.Který sám o sobě vlastně nikdy nedokázal přijmout plnou zodpovědnost za řešení krizí toho národa.
Je to nádherně vidět na příkladu kde pan profesor Keane píše že „(Beneš) v krizi podzimu 1938 ostudně abdikoval. Jako soukromník opustil lid, kterému přísahal věrnost… “ Ve skutečnosti, jak se dá snadno dohledat – ještě před Benešem, na vrcholu této krize, 22.září 1938 podala demisi čs.vláda.Takže potom o úplném přijetí Mnichovské dohody jednala narychlo sestavená úřední vláda, která – ani ve spojení s prezidentem Benešem neměla žádnou legitimní pravomoc toto přijímat.
Leč stalo se. Podobně tedy-po přijetí Mnichovské dohody „neopustil lid“ jenom prezident ale většina vůdčích představitelů politických stran i armády.
Takže spíše o tom by měly naše elity přemýšlet – nikoliv o jednotlivcích ale o celém demokratickém systému politických stran, který se neobolševicky podřizuje svým partajním vůdcům bez jakékoliv včasné reflexe.
No, ono lze samozřejmě takovýto traktátek sepsat i ve směru zamyšlení se nad posláním, smyslem např. němectví („hodnota etnického německého státu“)…a užít dokonce daleko „barvitějších“ (nechtěl jsem napsat „krvavějších“, bylo by to moc prvoplánové) personálií – než jsou zmínky o Gottwaldovi či Novotném.
Začněme například Bismarckem, pak to vezměme přes kajzra Vildu, zastavme se chvíli u postavičky von Papenova nebo Thyssenova Adolfa Hitlera (ten hodnotu německého etnického státu považoval za tak významnou, že kvůli tomu chtěl vyvraždit jiná celá etnika a zničit státnosti mnoha států – včetně českého)…abychom dále pokračovali přes např. bývalého člena NSDAP Carstense a skončili u Gesamtkunstwerk A. Merkel.
Prostě psa k dispozici prostě máme, tak už jen prostě tu hůl prostě vytáhnout. Nejlépe je mít prostě ve výbavě prostě celou sadu holí – jak na golfu. O to tu kráčí. Hlavně odpálit chytrým směrem.
P.S. Např. i ve směru takovéhoto (jistěže agitprop “ hodnocení“) amerického či iráckého nebo severokorejského státu a jejich údajného to smyslu by bylo možné poukázat na jisté personálie, zde poukáži pouze na onen známý fakt, že jediným presidentem státu, který v dosavadní historii užil jaderných zbraní – převážně proti civilnímu obyvatelstvu, byl president USA. Představte si, že by toto provedl Gottwald, Novotný, Husák….Kolik by to poskytlo materiálu, různým sepisovatelům různých “ hodnotících „traktátků, zamýšlejícíh se nad posláním toho či onoho státu.
/s tím že byla válka na mě nechoďte, to je obvyklá výmluva všech gaunerů – jednou je to třídní válka, podruhé válka za svobodu, jindy zase válka jiných zájmů jiných skupin….takhle se pak dá vymluvit prakticky ze všeho – a psa si dycinky najdete, ve světě plném volně pobíhajících vzteklých psů je to velmi snadné/
Ještě jedno – ten romantizující pohled na české ručičky. Má pan Urban na mysli lidi v montovnách ,kde špatně placené české ručičky vyrábějí na německé reexporty ? A podobný pohled na malou každodenní práci ….. má jí snad být inflační produkce kavárenských jalových teorií ? Taky nic moc, řekl bych.
Pan Urban má pravdu jenže národ nejsou politologové a realitu vnímají jednoduše. Můj pohled je ten, že od hrdinných legionářů jsme se nechali nenápadně zdegenerovat bolševiky pomocí našich komunistů. Možná slovo zdegenerovat by šlo nahradit, že jsme si nechali vygumovat naše mozky. Systematicky byli odstraňováni naši váleční hrdinové a ve škole se učili lži a milovat Sovětský svaz. O zvěrstvech v Rusku nám nikdo nic neřekl. Ruská armáda odešla ale zůstali agenti a kolaboranti, kteří se velmi činili a činí dodnes. Policejní ředitel, který se dívá na demonstranty se šibenicí snad ani mozek nemá. Naši prezidenti jsou obrazem našich vygumovaných mozků, kteří si hlavně dnes počítají peníze v peněžence. Současný prezident hraje těmto vygumovaným mozkům divadlo, kterým je jedno čí jsme kolonie. Hlavně když jsme hrdinně postavili proti válečným ubožákům. A proti těm uřvaným mladíkům nám přece zase pomohou ruské bodáky. Ne naše svaly. Naše svaly hrají hokej a pijí pivo. Zase jsem to napsal blbě asi mám také vygumovaný mozek.
Jako jednoduchý člověk nechápu, jak někdo může volit vrahy, zloděje a kolaboranty. Toto můj mozek nepochopí a vysvětluji si to vymazaným mozkem. A je mi jedno, zda to je doktor, voják, policista nebo někdo jiný, třeba z mé rodiny. V Rusku vyvraždili lidi co neměli vygumovaný mozek a jejich vůdce má zdrcující podporu. Náš prezident nevraždí ale armádu už má připravenou. Proti studentům zatím nestála děla.
Víte – s mnohým co píšete by se dalo souhlasit, jenže jste si to pokazil tím „Policejní ředitel, který se dívá na demonstranty se šibenicí snad ani mozek nemá. “ Protože on, ho naopak má, takže ví že konat policie nesmí. Protože to je právě ten nebetyčný rozdíl ve svobodné pluraritní společnosti mezi expresivně vyjádřeným názorem, že „ten a ten (politik) by patřil na šibenici“ /čistě literální klišé), od reálné (ale čistě hypotetické) situace, že by se nějaká skupina nějakého politika skutečně pověsit chystala. Neboli, právě v demokratické společnosti by neměla policie nikoho pronásledovat „za názory“, ale až za skutečné porušování zákonů tohoto státu…Jinak se totiž právě tím vracíme do dob (neo) bolševické – či jakékoliv jiné ,totality
Nic jiného od tohoto autora, nenávidějícího myslící český národ, nelze čekat. Jedinou pravdou je, že český národ nemá štěstí jak na politiky, tak ani na prezidenty, s jedinou výjimkou, současným prezidentem Zemanem.
Co autor jaksi opomněl?
1. – Jestliže správně o Benešovi píše, že „V krizi podzimu 1938 nejprve ostudně abdikoval. Jako soukromník opustil lid, kterému přísahal věrnost ….“, neplatí toto též o Havlovi, který přihlížel rozbití republiky, jíž přísahal věrnost, ostudně abdikoval, aby se nechal vrátit do trosky Česká republika? Stejně jako Beneš si vytvořil autokratické postavení a „… ke své škodě velmi rychle stal legendou a do velké míry pouze morální filosofickou autoritou, která se míjela se směřováním země a zájmy její politické vrstvy“. Ano, správně, zcela mimo byly jeho zájmy o hospodářství a nic pozitivního pro to neudělal, jenom škodil (likvidace zbrojního průmyslu, likvidace jaderného průmysle a pod.)
2. A hodnocení prezidenta Zemana je ze setrvalé pozice autora, placeného politruka-propagandisty Washingtonu, všechno, jenom ne pravda: naprostá ležn naprostý opak je tvrzení autora, že (Zeman) „Dokonale využívá pseudomonarchistickou davovou psychózu, která ovládá velkou část české společnosti. Ale zatímco …., Zeman nadřazuje nade všechno jen svůj osobní zájem.“
Jestli některý z prezidentů dělá především něco pro stát, tak to je Zeman – Rusko, Čína, Migrace – kde stojí jako jeden z mála proti tzv. korektní, avšak pro EU smrtelné politice. A pokud jde autorovi o jeho rozdělování společnosti, tak by si měl uvědomit, že 11 000 petentů, kteří požadovali jeho odvolání z prezidentské funkce, jsou v podstatě pražská kavárna – zbytek – 11 milionů obyvatel, jsou normální. Tak jaké rozdělování, když Zemanem nepochopených je zlomek %.
A naprosto urážející od autora je, že „… dává Zeman přednost obhroublému stylu čtvrté cenové skupiny“. Čtvrtá cenová skupina je pražská kavárna, házející na prezidenta vajíčka, vyvěšující trenky místo prezidentské standardy, řídící ČT jako propagandistický kanál Washingtonu, apod. Havel mu, jako reálný politik, nesahá ani po kotníky. A nekrade a nelže.
Zeman je prostě dobrý kamarád, stará se o své blízké a je jim věrný. Bohužel jeho nejvýznanmější přátelé jsou opilci, Rusáci a jejich čeští poskokové.
Skutečný konec tohoto národa to není. Tím bude, až a jestli si ho zvolíme podruhé. To už by byla těžká národní demence.
Děkuji za výstižné hodnocení našich prezidentů.
Prosím a s největší vážností, můžete dát něco informací z období prezidentování E. Beneše a arm. generála Ludvíka Krejčího?
Můj tatík byl na hranicích, museli opustit opevnění, pozice. Šli tam s tím, že se nevrátí, ale že jenom tak levně kůži neprodají. Vzpomínal, že někteří obyvatelé je vítali, jiní po nich plivali. Více už k tomuto nepromluvil. Byly demonstrace, ženy volaly: Dáme vám své syny, dejte jim zbraně!“
Pudově jsem považoval Beneše za slabocha.
Zdá se, že mnichovský mýtus i nadále přežívá, Beneš zůstává nedoceněn, nepochopen, a práce/kniha historika Jana Tesaře neznámá. (?)
A propos, dnes již zapomenutý Karel Havlíček Borovský se měl, v čeasech před deportací, vyjádřit slovy, že český národ je politicky nevyzrálý. Po návratu z Brixenu, kdy jej pomalu atakovala tuberkulóza, nepoznán v jakési hospodě v Německém Brodě, dnes Havlíčkově, měl se o sobě dozvědět cosi, jako že se až tak neměl angažovat v české věci. Od této hořké chvíle se prý o českém národu vyslovoval s opovržením, že nestojí za odplivnutí.
“ Se měl“ …to je zajímavý „zdroj“ informací.:-D)
A i kdyby tomu tak bylo – tak co by z toho vyplývalo ?
Já vím, potvrzení dopředu hotového hodnotícího soudu , v tomto případě hodnotícího soudu o českém národu.
Hezký den.
Prezidentův novoroční projev 2016 bude zase pro vymyté mozky. Dozvědí se, že voda je mokrá a dokonce teče. Jeho řeči o tom, že mezi uprchlíky jsou i možní teroristé zasluhuje obdiv pro jeho analytickou bystrost na kterou by nějaká pražská kavárna nepřišla ani ve snu a vesničan už vůbec ne. Ještě že máme tak bystrého prezidenta. Dokonce hrdinně straší děti ve škole o možném teroristickém útoku. Ale že ty teroristické útoky mohou být spojeny i s příští volbou prezidenta pro něčí prospěch, neřekne. PF 2016
Skvěle na tento agitprop /informací je rozdíl, tedy srovnání s ČINY tehdejších presidentů např. USA/ traktátek zareagoval vlk /včetně zahrnutí prezidentova projevu a syužitím odtajněných údajů o plánovaných útocích jadernými zbraněmi na Prahua další cíle v tehdejším Československu/:
https://vlkovobloguje.wordpress.com/2015/12/27/nekralova-rec-a-jeji-tajtrlici/
V zásadě velmi mnohé psáno přesně, něco i obecně, minimálně oproti obecné historiografii.
Bohužel shodně s drtivou většinou podobných komentářů zůstal na úrovni nářku nad rozlitým mlékem. Ani náznak žádoucí změny, potřebné reformy, návrh nápravy, odzbožnění, spočívající především v ukončení prakticky neomezené beztrestnosti a neodvolatelnosti. Imunizace má být omezená, podobně jako senátorská, ale ne bezmezná, jako nyní. Takhle jde o zbožnění ze zákona. To by mělo být zcivilněno.