Jan Urban: Proč je hledání pravdy o vlastní minulosti těžší než uvěřit mýtům o vůdcích
KOMENTÁŘ. Pětatřicet let letos uplyne od krachu komunistického režimu, v květnu příštího roku to bude už osmdesát let od skončení druhé světové války. Obě události budou v českém pojetí tradičně oslavovány bez ohledu na historická fakta jen jako příležitost k sebepochvalnému vytržení a opakování nabiflovaných klišé o skvělých vůdcích a hrdinství lidu. S pravdou to ale mnoho společného nemá.
V příštích osmnácti měsících projde Česká republika čtyřikrát rituálem demokratických voleb. Vedle voleb do Evropského parlamentu se budou obsazovat místa v krajských zastupitelstvech, třetině Senátu a v příštím roce i v Poslanecké sněmovně.
Pokud věříme na zázraky, můžeme připustit i jakkoliv nepravděpodobnou možnost, že zvolená většina našich zástupců bude pracovat, nebude si nadávat, nakrucovat se v médiích, obstruovat a tajtrlíkovat na TikToku, bude se řídit především dlouhodobým zájmem státu a nebude krást. Ale spíše to dopadne podle slavného Černomyrdinova axiomu: „Chtěli jsme to nejlepší, ale dopadlo to jako vždycky“.
Většiny atomizovaných společenství prakticky všech rozvinutých zemí ve strachu o svůj blahobyt zhlouply natolik, že namísto aktivní spoluúčasti a spoluzodpovědnosti za demokracii volají po vůdcích.
V čase, kdy společenská paměť je umrtvována záplavou údajně aktuálních informací, znejistělé publikum o to snadněji naslouchá nereálným slibům a polarizujícím strašákům. Jsou jistě společenství, která jsou ještě natolik kulturní, že přes všechen informační chaos a rostoucí polarizaci dokážou naslouchat různým názorům bez nepřátelství.
Ty pak nepotřebují vymýšlet mýty o vlastní dokonalosti, nevině a výjimečnosti. České společenství to ještě nikdy nedokázalo. Mýty dodnes potřebuje víc než pravdu. A nejvíc ze všeho pak mýty o vůdcích.
Pravda o vlastní minulosti
Vypočítavá neupřímnost příštích volebních kampaní bude okořeněna dvěma výročími zásadních historických přelomů. Už letos v listopadu uplyne 35 let od krachu komunistického režimu. A v květnu příštího roku to bude už 80 let od skončení druhé světové války.
Obě události budou v českém pojetí tradičně oslavovány bez ohledu na historická fakta jen jako příležitost k sebepochvalnému vytržení a opakování nabiflovaných klišé o skvělých vůdcích a hrdinství lidu, vždy a v každé situaci připravenému postavit se zlu a nespravedlnosti.
Ponechme pro tentokrát mýtus „listopadové revoluce“ stranou a vraťme se k němu podrobněji někdy příště. Starší mýtus „osvobození“ a „národní revoluce“ z května 1945, obnovený po roce 1989, byl vnucen všem dodnes žijícím generacím, společně s grandiózním doprovodným zakrýváním skutečnosti.
Ani změna režimu po listopadu 1989 nedokázala zatím přesvědčit české společenství, aby dospěle chtělo a potřebovalo pravdu o vlastní minulosti.
A tak se donekonečna opakují nesmysly o poválečném „návratu demokracie“ a mlčí o zločinech a diktátorském jednání samozvaného exilového prezidenta Edvarda Beneše, mlčení, slepotě a spoluúčasti vlády Národní fronty, složené ze čtyř povolených politických stran, stejně jako o tupé pomstychtivosti a nadšení „národa“.
Uveďme jen několik málo příkladů otevřeně nedemokratického, protiústavního a diktátorského postupu Edvarda Beneše a poválečné vládnoucí elity. Sovětská armáda se na československém území – kromě násilí proti civilnímu obyvatelstvu – dopouštěla systematického odvážení zařízení průmyslových podniků a, především, násilného odvlékání československých občanů do Sovětského svazu.
Související články
Arogance sovětských osvoboditelů. Na únosy občanů do SSSR neumělo Československo reagovat
Nejnižší oficiálně přiznaný počet dosahuje čtrnácti tisíc unesených. Informovaný odhad hovoří nejméně o dvojnásobku.
Oddíly sovětské vojenské kontrarozvědky SMĚRŠ zatýkaly o odvlékaly československé občany na Podkarpatské Ukrajině a na Slovensku okamžitě po přechodu fronty na československé území. Vláda ani prezident nikdy nereagovaly. V Praze začalo zatýkání už devátého května.
Vláda se poprvé rozhodla zdvořile požádat o vysvětlení až v říjnu. Komunisty ovládaná ministerstva vnitra a obrany jakémukoliv obtěžování sovětské strany navíc aktivně bránila.
Porušil všechny sliby a dohody
Edvard Beneš s podporou všech politických stran na sovětskou „žádost“ porušil všechny sliby a dohody z doby války a znemožnil účast představitelů domácího odboje na vládě. Do úplného zapomnění zmizelo povědomí o věznění jeho politických odpůrců a existenci sudetoněmeckého protinacistického odboje a jeho partyzánských skupin.
Beneš prosadil alibistické prodloužení takzvané „branné pohotovosti státu“ až do 31. prosince 1945, aby bylo možné zakrýt čistky v armádě a její použití při násilném vyhánění německého obyvatelstva. A tak většině české společnosti ani nevadí, že při něm zahynulo nebo bylo zavražděno nejméně dvacet tisíc lidí. A tak by se dalo pokračovat.
Doba se ale přece jenom pomalu mění. Studenti Gymnázia Jana Keplera v Praze koncem února vyzvali prezidenta Petra Pavla, aby se společně s německým prezidentem 3. června zúčastnili symbolického aktu česko-německého smíření, který studenti připravují společně s kolegy z lounského gymnázia Václava Hlavatého.
Předcházet mu bude jejich společný pochod z Postoloprt do Žatce, který má připomenout masovou vraždu zřejmě až tří tisíc německých civilistů, provedenou jednotkou československé armády a Obranného zpravodajství. Na odpověď dodnes čekají.
Prezident by měl jít s nimi. Mohli a měli by ho doprovodit i zástupci parlamentních stran, církví a Armády České republiky. „Politici“ nejspíš budou mít strach ze ztráty hlasů lidí, neschopných usmíření a budou mlčet. Zbabělost je také „politika“.
Pražský arcibiskup Dominik Duka se před devíti lety s odvoláním na objížďky na silnicích vymluvil z účasti na pietním připomenutí další masové vraždy německých civilistů na Švédských šancích u Přerova.
Česká armáda se ještě nikdy ani slůvkem za poválečné zločiny svých důstojníků, vojáků i nejvyššího velení neomluvila. Osmdesát let je až příliš dlouhá doba na zjevení pravdy a usmíření s vlastními pochybeními i zločiny.
Do třetího června scházejí necelé dva měsíce. Do osmdesátého výročí ukončení války necelý rok. Prezident a arcibiskup pražský by měli naslouchat studentům a jejich svědomí – a jít příkladem. Alternativou je jen nedůstojné pokračování zbabělého mlčení – a pohrdání mladých.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)Čtěte též
Podnikatelé válčí o slibnou firmu. I přes vládu nad poštou a účty v bance
Výstřely, křik a varování policii. „Nejsme Velký bratr, jen dobře posloucháme.“
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
21 komentářů
Zase do určité míry recyklovaný nesmysl. Nicméně:
Pokud by se Rakousko – Uhersko nedostalo do vleku německých nacionalistů (což se jasně ukázalo za Badeniho reformy, jejíž odvolání si německá sběř vynutila), nebylo by nutné ho bourat a budovat nový stát, v němž by nedominovali Němci.
Němečtí nacionalisté chtěli pohraničí odtrhnout od Československa a připojit k Rakousku a Německu, čemuž muselo být zabráněno vojenskou silou. Historie těchto bojů je popsána třeba na webu valka.cz. Tím ovšem padl návrh kantonálního systému. Je docela možné, že pokud by v Německu nezvítězil Hitler a z Němců se opět nestali nepřátelé státu, tak by ten kantonální systém koncem 30. let vytvořen byl.
E. Beneš dokázal, že Československo bylo obnoveno (až na Podkarpatskou Ukrajinu) v předválečných hranicích, a nikoli např. v hranicích pomnichovských (což by se mohlo stát např. tehdy, pokud by uspěla „Akce Valkýra“ a Německo kapitulovalo ještě při síle).
Osobně to byl jistě ne moc příjemný člověk, navíc zakomplexovaný svou malou tělesnou výškou, nicméně tohle se mu jednoznačně podařilo. Jeho chování v roce 1948 lze pojímat s charakteristikou „po bitvě každý vojín generálem“. Faktem je, že demokratické síly nástup komunistů jednoznačně podcenily, dokonce vůdcové některých demokratických stran byli v inkriminované době na lyžích, akce s podáním demise byla totálně zpackaná a všichni věřili, že volby po pár měsících vytlačí komunisty z vedení státu (protože ti podle průzkumů stáli na porážku). Nikdo si nedovedl představit puč a zrušení voleb (jako si dnes nikdo nedovede představit, s výjimkou pár „exotů“, že by mohly vládní koalicí protlačované korespondenční volby statisíci zjevně zfalšovaných hlasů fixovat současnou zrůdovládu u moci). Některé demokratické strany se také v poválečném období silně zdiskreditovaly chráněním kolaborantů a válečných zločinců, což komunistům rovněž pomohlo. Viz např. hanlivé označení „Drtinovská justice“.
Nepotřebujeme pravdu. Stačí, co nám povolí říkat vláda a překrucovači historie ve službách nového režimu.
Za jiný názor vás stejně zavřou do vězení. Tak proč pátrat v archivech?
Bez Mnichova, protektorátu a války by Sudetští Němci v Čechách a na Moravě žili v klidu a míru dodnes. To je prostý fakt který ani Jan Urban nezmění.
Bez vzniku Československa (1918), bychom dnes všichni byli spokojení občané Rakouska, bydlící ve třech rakouských zemich, české, moravské a slezské. Od narození by všichni mluvili plyně česky, německy a po skončení školní docházky i anglicky. Německy hovoří v Evropě více jak 100 miliónů obyvatel = ekonomické příležitosti… V 90. letech by nevisely na obchodech v Rakousku cedule „Češi nekraďte tady.“ Měli bychom HDP na jednoho obyvatele jako Rakušané, tedy o 1/3 vyšší, než mají dnes samotní obyvatelé ČR v potu tváře… V kapsách bychom měli silné Euro se kterým bychom byli váženými občany všude po světě… Vládly by tady zákony a právo, nikoliv lůza s máslem na hlavě vzešlá z voleb, která má mnohdy sama problémy se zákony a právem, viz Bureš č.j.25085, nebo poloruský zpitý mužik Zeman… Inu, komu není shůry dáno v apatyce nekoupí. 🙂
Naprostý souhlas. A se mnou by, mimo jiné, souhlasil i geniální malíř a ilustrátor Adolf Born. Škoda. Mladý a sympatický císař Karel a jeho žena Zita….
Bez vzniku Československa (1918), bychom dnes všichni byli spokojení občané Rakouska?
No to asi těžko, zkuste si vygooglovat pojem Německé Rakousko (z let 1918-19). To budete teprve koukat, jak spokojeně by se nám Čechům žilo. Ani si nedovedu představit, co by se s tím zbytkem českého území stalo. Patrně už tehdy to samé, jako po Mnichovu…
voláte-li po „pravdě“ přesněji po historických faktech,tak je sami uveďte a nepište ideologické bláboly jako komunisti, teller-historik
Pan Urban hájí ubohé sudetské Němce, které vyháněli a zabíjeli zlí a zločinní Češi. Jak ušlechtilé!
Pane Urbánek, děkuji za skvělý text, ostatně jako vždy. Bohužel většina lidí, a to i učitelů dějepisu, žije v bludu komunistického výkladu dějin, který si po revoluci jen rozšířili o lživou adoraci Beneše. O tom že Jiráskovi sebrané spisy se u nás stále považují za historická fakta ani nemluvě.
A. Jirásek byl středoškolský profesor dějepisu a o dějinách toho věděl podstatně víc, než většina jeho kritiků.
Jenom pro informaci. Alois Jirásek nebyl žádný historik, historický badatel ani autor literatury faktu. Psal povídky, romány a divadní hry, což jsou žánry, které mají se skutečností, natož pravdou pramálo společného. Je to přesně to samé, jako pseudohistorické filmy Otakara Vávry a dalších umělců. Možná by to mohlo několika chytřejším z populace už konečně docvaknout.
Je mi líto, on věděl, o čem píše. Zcela jistě jeho knihy nejsou otrockým popisem toho, co se ví z historických pramenů, ale paradoxně o to kvalitnější je obraz, který z nich vzniká.
V knize pana Cerama „Bohové, hroby a učenci“ je porovnána kresba mayské stély s její (v době vydání té knihy) moderní fotografií. Ta kresba je daleko výstižnější a přináší daleko více informací, než ta fotografie, A tak je to i s tím Jiráskem.
Pravda o těchto dvou .. se ve veřejném zájmu nesmí psát, říkat. Tak se musí vytvořit mýty, pololži, různé dezinformace … Tak se v Česku děje 35 let od …
Špatně počítáte. V „Česku“ se lže a podvádí, minimálně ve výkladu historie nepřetržitě od roku 1918. Stačí trochu nastudovat dějiny a historická fakta. 🙂 Až posledních 34 let se malinko a velmi opatrně začala sem tam objevovat, říkat a psát pravda. Bohužel zdejší dojmologové, papouškující donekonečna nejen komunistický výklad překroucené a vylhané historie, ječí jako chovanci bez léků v ústavech pro slabomyslné. 🙂
Obávám se, že Česko je na tom naprosto stejně jako ostatní státy EU, akorát se o drobnějších průšvizích dozvíme jen v případě, že se stanou u nás. Leyenovou vyšetřují na korupci v souvislosti s pseudovakcínami proti covid a své korupční a kriminální skandály mají všechny státy EU.
Trochu jednostranný pohled.
Jenže ono ani při nejlepší vůli se možná proti působení sovětské tajné služby nedalo mnoho dělat, když Rudá armáda byla na 80 procentech území…A redukce počtu stran byla sice chybnou, nesprávnou, ale z pohledu doby pochopitelnou reakcí na nedostatky 1. republiky….Rovněž to ostatní bylo špatně, ale problém je že „víme jak to dopadlo“…a dnešní armáda nemá s tehdejší nic společného…
Jestli bych si dovolil, ona redukce počtu politických stran, je poměrně snadno vysvětlitelná.
Žádné jiné u nás tehdy neexistovaly. Všechny politické strany byly u nás zakázány v době Protektorátu.
A po druhé světové válce už nebyly obnoveny.(tedy, jak správně p.Urban píše – nebylo ze strany státu jim povoleno se obnovit)
O těch důvodech by se dalo dlouho diskutovat, Ovšem, je tu upozornit na jeden závažný důvod – asi část těch předválečných stran u nás, byly německé, které zde protlačovaly německé požadavky.
A o to po válce jaksi taksi zájem nebyl..:))
Mělo by se začít s hledáním pravdy o Masarykovi. Kdo v roce 1918 „vlastním pořádkem“ způsobil vzpouru v legiích a vítězné tažení bolševiků?
Dobry clanek.
Je nutno přiznat že pan Urban má fakticky v mnohém pravdu. Tedy, ohledně faktů. Názorové hodnocení, proč se něco stalo, je vždycky subjektivní.
Nicméně – nic z těch faktů které popisuje, u nás není ani tajeno, ani cenzurováno, aby se o tom, kdo chce, nedozvěděl. Na to ostatně stačí i Google, pokud člověk ví, co hledá.
Ten celý problém je v současné rostoucí informační explozi.
Jinak řečeno, nestačí, aby ten který fakt (včetně tedy jeho výkladu) byl informačně přístupný , k tomu aby se stal veřejně známý, musí být velice silně politicky i mediálně zdůrazňován. A k tomu musí být vždy nějaký důvod.
Tohle je právě to riziko, které jistě chápou i politici. Nejde o to aby přiznali že se něco takového dělo (protože to je známo), oni musí taky i obhájit, proč to dnes zdůrazňují. A -v tom má pan Urban pravdu, málokdo i z těch „naprosto z těch supr správných politiků z vládní koalice“ má takovou odvahu, aby
jednostranně vykládal českým občanům o tom, jak v roce 1945 vraždili hodné Němce. Sice je to historický fakt – ovšem těžko dnešní politik obhájí proč ho zdůrazňuje a proč se mu konkrétně věnuje.
Mimochodem, i pokud se týká oné popisované akce , pochodu z Postoloprt do Žatce. Jak totiž i z předešlého článku se studentskou výzvou, ani to není sám o sobě žádný
„.. symbolický akt česko-německého smíření“, to je zase pouze jednostranná akce zaměřená proti Čechům.
Co by jistě význam mělo – a právě to ti studenti navrhují a to by právě byl onen oboustranného smíření mít mohlo, by byl „double“, tedy v jeden den účast politiků obou států na obou těch shromážděních, v Přerově i v Lidicích, kde by se poklonili památce obětí obou stran.
Ovšem, když se nad tím zamyslíme, něco takového už je naprosto mimo možnosti našich státních (i bezpečnostních) složek. Taková akce by se musela plánovat a připravovat řadu měsíců a výsledkem by bylo, že by z nich většinu civilistů (včetně těch studentů) vyhnali, aby se tam tam ti politici, pod hustou kontrolou ochranek a policie, cítili bezpečně..:)))))))