Demonstrace proti rouškám (Praha, září 2020). Foto: PETR TOPIČ / MAFRA / Profimedia

Jan Urban: Neexistují národ neočkovaných a očkovaných. Jsme a máme být celek

Napsal/a Jan Urban 3. prosince 2021
FacebookXPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Strašidlo smrti, symbol přeplněných nemocnic a očkování, které je podle nekritického přesvědčení buď spásou, hlubokou nejistotou, či naopak spiknutím – to všechno rozdělilo české společenství způsobem dosud nevídaným. Příliš mnoho z nás dnes žije život bez důvěry.

V letech 1918 – 1920 zabila epidemie takzvané španělské chřipky nejméně dvacet, ale mnohem pravděpodobněji až sto milionů lidí na celém světě. Současná pandemie covidu zatím necelých pět a čtvrt milionu.

Maximální odhad pro české země uvádí pro stejné období kolem osmdesáti sedmi tisíci obětí španělské chřipky, tedy dva a půl násobek současné takzvané excesové mortality, tedy úmrtí těch z nás, kdo by bez nákazy covidem neumřeli. Španělská chřipka v některých zemích snížila počet obyvatel až o tři procenta. Úmrtí na covid v České republice zatím představují pouhou desetinu této statistiky.

Podstatné je, že o pandemii španělské chřipky jsme dlouho vlastně nevěděli, protože válečná a poválečná cenzura informace o nákaze zamlčovala. Byli jsme rádi, že je mír a na náměstích jsme oslavovali, že máme republiku. Věřili jsme sami sobě a důvěřovali budoucnosti.

Panika, posilovaná fikcí přijímání „zaručených“ informací v reálném čase prostřednictvím sociálních sítí, nám zastírá realitu.

Neunavujte se, myslím za vás

Dnes je to jiné a důvěra chybí. Stačí se schovat do kouta světa mezi strachem a nenávistí. Softwarové algoritmy nám na internetu zjistí sledované informace a automaticky začnou preferovaná témata a názory posilovat. Všechno je rázem snazší a pochopitelnější.

Nemusíme myslet, protože bezduchý matematický algoritmus to udělal za nás. Svět se brzy promění na „My“ a „Oni“, z barev zbudou jen černá a bílá. Postupně vymizí potřeba komunikovat, stejně jako schopnost přiznat sám sobě, že něco nevím. To, co bývalo rozumem, schopným kritického uvažování a hodnocení, ustupuje strachu a vzteku.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Od tohoto okamžiku budoucnost může být už jenom horší. Hrdost, úcta a víra v lidskost přestávají být potřeba. Jenomže takhle vznikají války. Nebo také otroctví.

Překotný rozvoj informačních technologií udělal v posledních desetiletích ze společností rozvinutých zemí stále nezvladatelnější matérii ne-občanství. Politika, namísto aby společnost kultivoval a učila diskuzi, ji polarizuje k hysterii. Zmizela důvěra v systém a rituály. A do toho přišla pandemie.

A najednou jsme jakoby ve vzduchoprázdnu a v nepřiznané nejistotě znovu hledáme cokoliv známého a bezpečného. Jako bychom ztratili schopnost žít s neznámými překážkami, nejistotou a nevědomostí. Panika, posilovaná fikcí přijímání „zaručených“ informací v reálném čase prostřednictvím sociálních sítí, nám zastírá realitu – a ve strachu přestáváme vidět, přemýšlet, a klást otázky.

Umíme ještě dnes důvěřovat? Anebo už strachu podléháme natolik, že důvěru považujeme za slabost? Pozoruhodný německý sociolog Georg Simmel (1858-1918) důvěru popsal jako most nebo prostředníka mezi věděním a nevěděním.

Důvěru potřebuje jedinec stejně jako společnost v každé situaci, kdy nezná všechny informace o problému, a to je přesně naše dnešní situace. Právě schopnost důvěřovat nás, jak pravil Simmel, přenáší přes neznámé, dovoluje navázat vztah, a vytvořit tak příští pevné poznané místo.

Je na politice, a tedy na nové vládě – a co nejrychleji i na novém prezidentovi – aby našli pozitivní vizi, která překoná současné hysterické rozpolcení našeho společenství.

Divoké zvíře nebo Bůh

Důvěra ale není slepá. Simmelův následovník Niklas Luhmann (1927-1998) rozlišil důvěru, která vyžaduje angažovanost a schopnost komunikovat, od pasivní důvěřivosti masového spotřebitele čehokoliv.

Důvěra je aktivní součinnost, která dovoluje hledat alternativy, ale i přijmout ztrátu anebo – a to je důležité – přiznat i to, že něco nevíme. K důvěře potřebujeme komunikaci s ostatními kolem sebe. Důvěřivost to nepřipouští. Je pasivní, ale neochvějnou vírou ve vůdce, ideologie, konspirace či zázraky.

Vždy zrazována a zklamávána nutně končí pocitem osamění, marnosti, zrady a zatvrzení.

Je jen na nás, co si vybereme – a co s tím uděláme. Ať chceme nebo ne, tvoříme jeden celek, jedno státotvorné společenství, nebo chcete-li – národ. Neexistují národ neočkovaných a očkovaných. Jsme celek – a jiný mít nemůžeme.

Je na politice, a tedy na nové vládě – a co nejrychleji i na novém prezidentovi – aby našli pozitivní vizi, která překoná současné hysterické rozpolcení našeho společenství. V roce 1918 jsme to dokázali v řádově horších materiálních podmínkách a při nesrovnatelně horší úrovni zdravotní péče.

Možná už brzo nás čekají mnohem větší a dramatičtější zkoušky, ve kterých nebudeme mít víc, než sami sebe. Zvládneme cokoliv, pokud budeme cílevědomě hledat to, co nás spojuje a dělá z nás „obec“.

Věděli to už staří Řekové. Jistý Aristoteles napsal už ve čtvrtém století před naším letopočtem ve svém slavném spise Politika: „Kdo však nemůže žít ve společenství nebo je ve své soběstačnosti nepotřebuje, není částí obce, ale buď divoké zvíře, nebo Bůh.“

Nová kniha HlídacíPes.org

Publikace vyjde v omezeném nákladu. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org.

Kniha nebude ve volné distribuci. Lze ji získat pouze jako poděkování za dar v minimální výši 599 Kč.

Knihu začneme distribuovat krátce před 17. listopadem 2024.

Více o knizePořídit knihu
QR kód
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)