KOMENTÁŘ. Japonské divadlo kabuki je pro cizince na první pohled naprosto nepochopitelné. Pouze mužští herci ve složitých kostýmech hrají s přehnanými gesty a exaltovaným, často velmi hlasitým přednesem klasické scény, neměnné už více než dvě stě let. Význam má i sebemenší gesto a pohled. A jejich publikum dokáže ocenit právě přesnost provedení všech známých scén. Ale když po druhé světové válce do Japonska začali jezdit nejdříve američtí a později čím dál tím víc i evropští turisté, stávalo se prý, že v představení herci kabuki klidně vynechali scénu anebo jeden z nich chyběl. Neználkové ze Západu stejně nikdy nic nepoznali.

Česká politika stále více připomíná takové těžce pančované kabuki. Silná prohlášení a gesta mohou vzbuzovat pocit, že politika žije a nevynechá jedinou z věcí veřejných netknutou a neprodiskutovanou. Je to jen mámení a kabuki po česku.

Vláda, parlament, politické strany, a, bohužel, i velká většina médií si nevšímají – a často i vědomě veřejnosti zamlčují – problémy a skandály, které ovlivňují občas i základní důvěryhodnost státu a životní úrovně občanů, ale zůstávají mimo veřejnou debatu.

Slyšel snad někdo z laskavých čtenářů ve volební kampani nebo kdykoliv po volbách jediné slovo o sedmnácti miliardách korun, které stát musí podle pravomocného červencového výroku britského soudu co nejdříve zaplatit za podvody a úmyslné poškození trhu a ochrany zahraničních investic, známých jako „kauza Diag Human“?

Sedmnáct miliard nikomu nechybí? Nebude to problém pro státní rozpočet? Nemocnice, penze, liniové stavby, obrana? A nese za to vůbec někdo zodpovědnost?

Trestné činy jak z učebnice

Samozřejmě, že o tom vědí všichni – vláda, všechny politické strany v parlamentu, Rozpočtová rada vlády, Česká národní banka, Nejvyšší kontrolní úřad, prezident, ale i orgány činné v trestním řízení, včetně Nejvyššího státního zastupitelství.

Ona totiž ta rozhodnutí mezinárodní arbitráže, jen potvrzená koncem července britskými soudci, pečlivě zadokumentovala skutky jednotlivců, jednajících jménem státu, zjevně a ve všech ohledech splňující kritéria trestných činů.

Ale policie a státní zastupitelství, kterým zákon přikazuje vyšetřovat jakýkoliv trestný čin, o kterém se dozvědí, se dívají už třicet let stranou. Opakovaně naopak v rozporu s právem chránily otevřeně protiprávní činy zástupců státu a bránily jejich vyšetření.

Teprve po mnoha letech a za zcela jiné kriminální činy policie obžalovala kdysi všemocného náměstka hned několika ministrů zdravotnictví Marka Šnajdra, který v roce 2010 zuřivě bránil otevřeně podvodný pokus zmanipulovat tehdejší arbitráž tak, aby z něj zůstala pouze povinnost státu zaplatit tři miliardy stejně podvodným offshorovým společnostem.

Komupak asi patřily? Plán přednesl na schůzce u premiéra Jana Fischera, kde ujistil, že je všechno připravené a dohodnuté se státem jmenovanými rozhodci. Trestné činy jak z učebnice.

A když to protikorupční policie začala šetřit, zakázal jí to pražský vrchní státní zástupce. Nevadilo to ani jeho nástupkyni Lence Bradáčové, dnes nejvyšší státní zástupkyni, která ostentativně ignoruje důkazy mezinárodního arbitrážního tribunálu i výroky zahraničních soudů.

Podíleli se všichni

Teprve nedávno musel z politiky s ostudou odejít Pavel Blažek, zodpovědný za zničení jednání vlády s Diag Human, které mohlo už v roce 2001 spor ukončit za možná jen dvě miliardy korun.

Je to jeden z největších viníků mezinárodní ostudy a opravdu šílené sedmnáctimiliardové díry do státního rozpočtu. Brněnský Don Pablo ovšem přivedl do politiky současného premiéra Petra Fialu, který nikdy o jeho podvodech nechtěl ani slyšet.

Podíleli se na tom ovšem všichni. ODS, ČSSD, ANO a všichni jejich premiéři, ostatní jako zbaběle němí spoluviníci. Ať se nám to líbí nebo ne, kauza Diag Human, to jsou skutečné dějiny polistopadové české politiky par excellence.

A to je ten problém. Proto bylo nutné zapřít rozkradenou privatizaci českého farmaceutického průmyslu, která na počátku tisíciletí vyvrcholila troufalou chmátkou vlády Miloše Zemana, která prodala usnesením vlády (!) provozy tehdejší státní firmy SEVAK na pražských Vinohradech za směšných padesát milionů korun.

Jeden z pohrobků kdysi slavného československého farmaceutického průmyslu, společnost Zentiva, byl nedávno na trhu prodáván za sto miliard a bytový komplex, postavený na pozemcích někdejšího SEVAK, má sám o sobě hodnotu kolem dvou miliard korun.

Ale zpět k české verzi politického pančovaného divadla kabuki. Ministerstvo financí v minulých dnech odpovědělo na žádost spolku Kverulant podle zákona o svobodném přístupu k informacím „zda je v rámci vládou schváleného státního rozpočtu České republiky na rok 2026 rozpočtována jakákoli částka, která by odpovídala možným či pravděpodobným platebním závazkům státu v souvislosti se soudním/sporovým řízením s firmou Diag Human.“

Odpověď Ministerstva z patnáctého října říká: „Ministerstvo financí uvádí, že řízení ve sporu mezi společností Diag Human SE a panem Josefem Šťávou proti České republice stále probíhá. Bylo by proto předčasné v návrhu státního rozpočtu na rok 2026 vyčlenit položku, která by odpovídala Vaší specifikaci. Státní rozpočet dopředu nepředjímá finální výsledky probíhajících soudních řízení.“

Chybí zvědavý invalida

Téměř nesnesitelná je představa, že by právníci Ministerstva financí nerozuměli dopadu rozsudku britského soudu z 28. července letošního roku. Nebo že by nerozuměli ustanovením o právní moci a vykonatelnosti všech částí rozsudku.

Žádné dovolání, o jehož povolení se snaží, na tom totiž nic nemění. Stejní právníci stejně tak nemohou neznat druhý odstavec paragrafu 5 Zákona 118/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech, který říká: „Státní rozpočet obsahuje očekávané příjmy, jakož i odhadované výdaje státního rozpočtu v rozpočtovém roce a financující položky.“

Umí si laskavý čtenář představit silnější a platnější „odhadovaný výdaj“, než mezinárodní autoritou pravomocně uloženou a vykonatelnou (!) povinnost zaplatit teď už víc než sedmnáct miliard?

Ministerstvo financí navíc ve svojí odpovědi zapřelo, že zmíněný rozsudek odblokoval vykonatelnost po dobu mezinárodní arbitráže a následného britského soudního řízení pozastaveného vymáhání rozhodčího nálezu z roku 2008. Toho se tvrzení ministerstva, že „řízení pokračuje“, vůbec netýká – a s prominutím, jde v něm o stejných sedmnáct miliard.

Takže ještě jednou pro pomaleji chápající české politiky a úředníky. Jsou dva různé vykonatelné nálezy, oba závazné podle mezinárodního práva. Ministerstvo jen zbaběle utíká od zodpovědnosti a za každou cenu zdržuje přiznání všech faulů a triků českého státu, které mezinárodní autority oznařily za zneužití moci a korupční jednání hned několika českých vlád.

Ono se ve slušných zemích nevidí tak často, aby si stát přibral v civilním sporu k pomoci tajné služby, policii, státní zástupce i soudy. A ministerstvo určitě nechce přiznat, že vláda už před čtyřmi lety měla příležitost přijmout odpuštění miliardových úroků z prodlení, pokud by se distancovala od výstřelků svých předchůdců.

Pomiňme diskusi o tom, zda postup a odpověď ministerstva naplňují či nenaplňují podstatu hned několika trestných činů.

Diváky českého kabuki v této chvíli uvádí do vytržení přihlouplá kostýmová postava jednoho ufňukaného poslance, naschvál či nevůle Fialovy vlády otevřeně popsat díry v rozpočtu a poslat ho do sněmovny k projednání, tak jak jí ukládá zákon, a po scéně navíc s křikem pobíhá komicky ztracený samuraj Andrej Babiš, kterého nikdo nechce poslouchat tak, jak by potřeboval.

Všude je plno křiku a mávání pomyslnými vějíři, smysl i pravda se ztratily – a divadelní kus zadrhl. Jen sbor jakoby se zasekl a šeptem jen opakuje: „Sedmnáct miliard, sedmnáct miliard…“

Ale nikdo nepustí na scénu cimrmanovsky českého zvědavého invalidu Jirku Karáska, aby kus popostrčil a hercům pomohl. Ono je to stejně jedno, když nikomu pančované kabuki po česku, jak se zdá, nevadí.