Foto: Profimedia

Jan Urban: Fotbal, nahnědlá politika a silné emoce vypínající rozum

Napsal/a Jan Urban 6. října 2021
FacebookXPocketE-mail

Postkomunistická střední Evropa hnědne. Představa o společnostech, dějinně poučených fašismem a komunistickou diktaturou, které automaticky a společně budou tíhnout k těm nejctihodnějším hodnotám západní politické kultury, právního státu a liberální demokracie, byla zjevnou fikcí.

Jasnozřivé varování osobnosti polské protikomunistické opozice Adama Michnika, který už v roce 1989 psal o nebezpečí, že otroci, kterým byla svoboda darována, aniž o ni museli skutečně bojovat, si vždy zvolí jenom dalšího otrokáře, nikdo nevyslyšel.

O třicet let později je zjevné, že velké většiny národních společenství střední Evropy vyplňují tuto temnou předpověď do posledního písmene. Neznajíce ceny svobody, vyměnily sen o postkomunistické budoucnosti za spotřební život v rámci nacionalistických klišé z 19. století.

Bez pevných bodů hrozí chaos

Polský ministr vnitra Mariusz Kamiński spolu s ministrem obrany Mariuszem Błaszczakem ukazují na tiskové konferenci novinářům údajné důkazy zoofilie běženců, nalezené, opět údajně, v jejich mobilech. Na místě odhalený podvod je tak hnusný a nízký, jako by pocházel přímo z nacistické protipolské propagandy roku 1939.

Bývalý liberál a evropský nadšenec Viktor Orbán vyrostl „z politické nutnosti“ v šovinistického polodiktátora, připouštějícího dělbu moci pouze pokud ji má pod kontrolou a obsazenou svými lidmi.

Podle stavu životní úrovně jsme se jako společnost nikdy neměli lépe. Navzdory tomu vnímáme dnešní dobu nervózně a postrádáme společné hodnoty a sociální vazby. Bezdůvodně žijeme v pocitu obav a frustrací.

Český premiér Andrej Babiš, vstupující do politiky pod hesly odporu proti postkomunistické korupci, aby byl v Evropě odhalen hned v několika korupčních megaskandálech. Slovensko bouřící se proti vlastní justiční, policejní i politické korupci.

Střední Evropa kopírovala demokracii, její instituce a rituály, dokud jí za to Západ, a především Evropská unie, zahrnovala podporou a stamiliardovými injekcemi na rozvoj infrastruktury, modernizaci zemědělství a rozvoj vzdělanosti. Skutečnou moc však pod povrchem po celou dobu upevňovala oligarchická společenství, která jen o něco více než po třiceti letech po konci komunismu přestávají demokracii potřebovat.

Demokracie se svými zásadami tolerance a důstojné diskuze ale přestala být přitažlivým vzorem už i pro velkou část společenství ve střední Evropě. Přestali jsme potřebovat vizi budoucnosti. O to víc nám chybí nepřítel.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Je to ironické. Po ekonomické stránce a podle stavu životní úrovně jsme se nikdy neměli lépe. Navzdory tomu vnímáme dnešní dobu nervózně a postrádáme společné hodnoty a sociální vazby. Bezdůvodně žijeme v pocitu obav a frustrací. Hledáme místo a proud, se kterým bychom mohli souznít a hledat bezpečí.

Neuropatolog a spisovatel profesor František Koukolík popsal takovou situaci jako chvíli, kdy „jsme mohutně emocionálně aktivováni“ a v důsledku toho „silné emoce vypínají rozum“.

Je jisté, že tomu napomáhají nové technické prostředky a způsoby komunikace. Ale to hlavní je na nás samotných. Iracionální, xenofobní a sebedestrukční výkřiky v normální demokracii mohou izolovaně zaznívat a nikdy nemohou napáchat škodu. Ve chvíli, kdy „silné emoce vypnou rozum“, se snadno mohou stát součástí mediálního i politického mainstreamu. A v té chvíli už může být pozdě.

Bez pevných bodů, sdílených mimo jakoukoliv diskuzi absolutní většinou společnosti, totiž hrozí chaos. Nejde o zákony. Vnímání nepsané hranice mezi slušným a neslušným je v míru největším bohatstvím společenství. Za touto neviditelnou hranicí vládnou už jen silnější nad slabšími.

Sport je na celém světě obecně vnímán až vyhroceně emocionálně a příliš často slouží jako náhražka ostatních projevů „národního cítění“. V komunistických zemích byl součástí propagandy…

Fotbaloví chuligáni jako symbol doby

Americký právník a ekonom Cass Sunstein napsal ve své knize Cesta do extrémů: „Když se lidé nacházejí ve skupině stejně smýšlejících osob, je velmi pravděpodobné, že se jejich názory posunou do extrémních poloh. Říká se tomu jev skupinové polarizace.“

Jako vážné varování a potvrzení Sunsteinova jevu „skupinové polarizace“, by proto měla být vnímána skutečnost, že mimo politiku se mluvčími podvědomého „národovectví“ a „vlastenectví“ v posledních letech ve všech čtyřech zemích střední Evropy stali fotbaloví chuligáni.

Sport je na celém světě obecně vnímán až vyhroceně emocionálně a příliš často slouží jako náhražka ostatních projevů „národního cítění“. V komunistických zemích byl součástí propagandy a jeho funkcionáři byli z velké části celoživotními souputníky a spolupracovníky totalitního režimu.

Odhalení bývalých spolupracovníků a agentů Státní bezpečnosti či vojenské kontrarozvědky v čele českého fotbalového a hokejového svazu třicet let od konce komunistického režimu proto mohlo překvapit jen zcela naivní a slepé „příznivce sportu“.

Přesto se stále tváříme, jako by se právní a mravní normy na politiku a sport neměly vztahovat. Ukazuje to i čerstvý případ, kdy byla Sparta Praha potrestána fotbalovou asociací za nesporně rasistické chování svých „rowdies“ uzavřením stadionu pro diváky na jedno mezinárodní utkání. Podobné incidenty se staly i v Polsku a Maďarsku. Českému klubu ale byla nepochopitelně udělena výjimka, takže s doprovodem mohlo na mezinárodní zápas s Glasgow Rangers přijít skoro jedenáct tisíc dětí ve věku od šesti do čtrnácti let. Kdyby šlo o sport, byla by to krásná a významná výchovná příležitost.

Jenomže děti v silně emocionální atmosféře měly vybraného konkrétního „nepřítele“, fotbalistu měsíce propíraného v českých médiích jako symbol fotbalové nespravedlnosti. Oněch skoro jedenáct tisíc dětí po sedmdesát minut, kdy byl ten hráč na hřišti, bučelo a pokřikovalo pokaždé, když se dotkl míče. Nemluvím o rasismu, ale chcete lepší příklad toho, jak „silné emoce vypínají rozum“?

Zalíbit se davu

Oslovení dětští psychologové byli z této akce zděšeni. Ano, na fotbale se občas bučí, ale dítě – kdokoliv do věku zralosti – je násobně ovlivnitelnější, než dospělý a toto je formující zážitek výrazné kolektivní emoce.

Adolescent si přirozeně vybírá ty vzorce, které souvisejí se získáním úspěchu ve vrstevnické skupině. Podle sociální teorie agrese se přitom jedná o převážně naučené chování prostřednictvím pozorování a nápodoby. Čím více bude tato reakce opakováním a prostřednictvím vrstevnické skupiny posilována, tím častěji ji bude nedospělý jedinec volit. Sport jako škola šlechetného zápolení fair play? Ale jděte.

Nenašel se sportovní novinář, který by podobnou manipulaci a neslušné chování odsoudil. Atmosféru, kterou dětští fanoušci vytvořili, si naopak pochvalovalo vedení klubu, sparťanští hráči i trenér Pavel Vrba.

A populističtí politici, včetně premiéra a několika ministrů, jakoby jen čekali na tuto příležitost zalíbit se davu, vyrazili okamžitě „bránit české děti“ před kritikou ze zahraničí. Ani ministr zahraničí nemohl zůstat stranou a osobně intervenoval u velvyslance Velké Británie. A připomeňme, že po prvním březnovém incidentu veřejně protestoval i vedoucí kanceláře prezidenta republiky.

Nejde tady ale zdaleka o děti na stadiónu Sparty. Nesportovní buranství, schované pod hávem „národní cti“ a „odporu proti cizákům“, se ve střední Evropě nestává mainstreamem. Už jím je.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)