REPORTÁŽ. Zapomenutí běženci. Tak se přezdívá stovkám převážně čečenských migrantů čekajícím v běloruském Brestu. Každý den ráno přejíždějí hranice do Polska, aby se pokusili získat azyl. Uspěje málokdo.

Stovky lidí zůstávají uvězněni v autoritářské zemi prezidenta Alexandra Lukašenka, domů se vrátit nemohou. Běloruský Brest se pro tyto uprchlíky stává pastí. Jednu z mnoha cest za vysněným azylem v Evropské Unii s nimi podnikl náš spolupracovník Martin Ocknecht.

Text vznikl ve spolupráci HlidaciPes.org s projektem Online encyklopedie migrace.

„Dnes to trvá nějak dlouho, ale za chvil snad konečně vyjedeme,“ říká mi můj soused Džochar. Je středa osm hodin ráno a spolu s šedesáti čečenskými běženci mířím vlakem z běloruského Brestu do polského Terespolu. Pro mě jen jedna z reportážních cest, pro ně často poslední naděje na lepší a důstojnější život.

Za lepšími zítřky

„V současnosti se tady v Brestu nachází přibližně tisíc běženců. Z devadesáti procent se jedná o uprchlíky z Čečenska. Jsou tady ale i Gruzíni, Jezídi z Iráku a několik Afghánců. Naprostou většinu ale tvoří právě Čečenci.“ popisuje mi den před cestou ve své kanceláři Vjačeslav Panasjuk z lidskoprávní organizace Human Constanta.

Ta se snaží pomáhat běžencům na území Běloruska. Nad mým nápadem vmísit se mezi běžence a podniknout s nimi vysněnou cestu za lepším životem kroutí hlavou, nijak mi ji ale nevymlouvá.

„Nechte si od nějakého běžence koupit lístek a pak si nasaďte čepici a šátek, třeba to vyjde. Migranty vždycky soustředí do zvlášť vyhrazeného vagónu, pak dělejte to, co ostatní. Hodně štěstí,“ slyším poslední rady před cestou.

Čtete rádi HlídacíPes.org, podpořte nás! Unikátní projekt Pavučiny byznysu Andreje Babiše reportérky Elišky Hradilkové Bártové byl nominován na Novinářskou cenu 2016 v kategorii Česko-slovenská cena veřejnosti. O vítězi může rozhodnout právě Váš hlas.

Hlasovat pro unikátní projekt HlídacíPes.org Pavučiny byznysu Andreje Babiše můžete ZDE až do 30. dubna.

Za vaší podporu
děkujeme!

V sedm hodin ráno mířím na brestské hlavní nádraží, v promrzlé ruce kameru pro zachycení situace a případných zpovědí.

Jak se na autoritářský stát sluší, na klid na nádraží dohlíží početný zástup policistů. Usedám do hlavní haly a vyhlížím svoji potenciální spojku. Po chvíli se mi daří přesvědčit jednoho z mladíků, aby mi v přepočtu za 140 korun koupil lístek do Polska. Pokladní nic zlého netuší a prodává mu lístek do vagónu vyhrazeného běžencům. Lístek o chvíli později držím ve svých rukách. Zdaleka ale není vyhráno.

©©

Nejdříve procházíme rentgenem a kontrolou zavazadel –stejně jako na letišti. Zběžná kontrola dokladů – o své pravé identitě pochopitelně mlčím. Pak už se můžeme začít řadit před náš vlak.

Je tři čtvrtě na osm. O pět minut později konečně přichází průvodčí a před nástupem kontroluje jízdenky. Díky svému „čečenskému“ lístku získávám místo ve třetím vagonu speciálně vyhrazeném běžencům.

Před osmou hodinou ranní je náš vagón zcela plný. Dveře zamyká běloruský policista. Překvapuje mě velké množství dětí, včetně kojenců. Stejně tak s námi putuje řada mladíků bez rodin. Z čekajících je cítit napětí a nejistota.

Do Evropy? Jedině přes Brest!

„Čečenská stopa“ má v běloruském Brestu poměrně tradici. Přes město mířili kavkazští uprchlíci dál na západ už v polovině devadesátých let během první čečenské války.

To mi ostatně potvrzuje i jeden z čečenských uprchlíků čekající v kanceláři organizace Human Constanta, třicetiletý Ismail. „U nás v Čečensku znají Brest všichni, vědí, že se tudy dalo dostat dál do Evropy. Předáváme si to jako mantru – z pokolení na pokolení: Jet do Evropy přes Brest.“

Mladý truhlář se spolu s manželkou a třemi dětmi vydal pryč z Grozného, „protože tam už nebylo bezpečno.“ Více konkrétní Ismail být nechce. V Brestu pobývá už čtrnáct dní, má za sebou dva neúspěšné pokusy překročení hranice. „Poláci nás vždycky vrátili zpátky, je jim jedno, že jsou s námi i děti, je jim jedno, co s námi bude. Nechtějí nás pustit,“ popisuje rozhořčeně vysoký černovlasý muž .

©©

Právě výrazná neochota polské konzervativní vlády přijímat uprchlíky komplikuje řadě běženců život. „Musím říct, že máme v poslední době opravdu špatné zkušenosti s chováním polských úřadů. Poláci prostě nechtějí do své země přijímat a integrovat celé rodiny běženců muslimského vyznání se zcela odlišnou kulturou. Navíc jde formálně o občany Ruské federace, což postoj polských úřadů taky ovlivňuje,“ popisuje komplikovanou situaci na bělorusko-polské hranici Vjačeslav Panasjuk.

Jeho nadřízený, Alexej Kazliuk pak připomíná důvody, které nutí Čečence opouštět hromadně svoji vlast. Jsou to lidé, kteří jsou opravdu tvrdě pronásledováni ruskými úřady, třeba i proto, že se jejich příbuzný přidal k islamistům – úřady pak trestají celou rodinu.

V Čečensku se stále ztrácejí lidé. Stačí se znelíbit prezidentu Kadyrovovi nebo ruské tajné službě a máte problém. Kromě toho ovšem tvoří podstatnou část i ženy utíkající před domácím násilím. Čistě ekonomičtí migranti tvoří podle mě maximálně dvacet procent celkového počtu,“ doplňuje Kazliuk.

Uprchlíky nechceme

Cesta vlakem na trase Brest–Terespol zůstává pro čečenské migranty v podstatě jediným řešením, jak proniknout do Evropy. Zároveň zůstává cestou s řadou překážek a nástrah.

Jsme na vnější východní hranici EU. Ta je tak na základě Schengenské dohody silně chráněna. Uprchlíkům brání v cestě za lepším životem rozsáhlý kamerový systém, drony, drátěné ploty a zejména bdělé hlídky polských i běloruských pohraničníků. Ti běžence s otevřenou náručí rozhodně nevítají.

©©

„Když nás vraceli poprvé, tak mi nadávali do teroristů, že takové v Polsku nechtějí. Přitom jsem s sebou měl ženu a tři malé děti, říká mi ještě před cestou Džochar. „No ostatně uvidíš sám,“ dodává po chvíli varovně čečenský běženec. Zdlouhavé čekání začíná být nesnesitelné, nakonec se náš vlak konečně rozjíždí.

Překonat řadu močálů a často neprostupný Bělovežský prales je navíc pro běžence téměř nemožný úkol. „Za ty tři roky, co pracuji v Brestu, jsem ještě neslyšel o tom, že by se někomu podařilo překonat hranice přes dráty. Naposledy v srpnu to zkusili dva kluci, ale samozřejmě, že je chytili, vlak tak pro tyhle lidi zůstává poslední možností,“ popisuje Vjačelav Panasjuk.

Až vystoupí ti bezproblémoví

Po zhruba půl hodinové cestě zastavuje náš vlak ve východopolském Terespolu. Nejdříve musíme počkat až vystoupí „bezproblémoví“ cestující z druhého a třetího vagonu, teprve potom je odpečetěn i náš vůz.

Hovor ve vagonu pomalu umlká, slyšet je tak v podstatě jen pláč malých dětí. Uprchlíci sbírají tašky se svými potřebami a pomalu začínají opouštět vlak. Nástupiště lemují zachmuření příslušníci polské pohraniční stráže. Dávají pozor, aby nikdo nepozorovaně neopustil nádraží.

Postupně se všichni seřazujeme na schodišti před vstupem do provizorní odbavovací haly. Zde jsou žadatelé o azyl rozděleni do několika řad, podle přijímacích stolků. Dlouhé čekání jen umocňuje nepříjemnou atmosféru na místě. Šedesát lidí čeká dlouhé minuty na ortel o svojí budoucnosti.

Jedno razítko polského úředníka zde rozhoduje o tom, jestli se vrátí zpět do Lukašenkova Běloruska, nebo jestli budou moci začít nový život v Evropě. Vážnost situace si uvědomují i děti, které umlkají a stejně jako dospělí sledují přijímací proceduru.

Slzy paní Larisy

Náhle mi někdo poklepe na rameno. Asi třicetiletá žena se dvěma malými chlapci se od ostatních uprchlíků nikterak výrazně neodlišuje. Alespoň na první pohled. Ptá se mě, jestli jsem opravdu novinář – vlakové tamtamy se šíří opravdu rychle. Když přikývnu, Larisa (jméno změněno) si mě odvádí stranou a začíná vyprávět svůj příběh.

Larisa tajně konvertovala z islámu ke křesťanství, zatímco její manžel, radikální islamista, odešel bojovat do Sýrie. Kromě toho nechala pokřtít i malé syny. Rodina jim pak okamžitě vyhlásila fatvu.

„Bratr slíbil, že mě vlastnoručně zabije. Každý den mám strach, že se v Bělorusku objeví někdo z příbuzných“ popisuje svoje obavy Larisa. Velké nebezpečí jí ovšem hrozí i ze strany dalších běženců, před kterými novou víru skrývá. Naději na lepší život postupně ztrácí.

„Než čekat až mě zabijí, to se radši zabiju sama,“ dodává Larisa s pláčem. Na delší vysvětlování nezbývá čas, oba se postupně dostáváme na řadu před polskými imigračními úředníky. Potom, co vytahuji novinářskou akreditaci, zůstávají všichni přítomní policisté zaraženi, okamžitě volají svého velitele. „Tady nemůžete zůstat,“ slyším od uniformovaných strážců hranice.

Slušně ale rázně jsem proto vyveden z imigračního oddělení před budovu Ternopolského nádraží. Později se dozvídám, že z celé šedesátičlenné skupiny se podařilo získat azyl jenom několika jedincům. Zbytek byl vrácen zpátky Běloruska, kde je čekají další marné pokusy o cestu za lepším, bezpečnějším a snad i spravedlivějším životem.