Léto 2019. U čtyř rodin sonduji postoj k padesátiletému výročí zemětřesení v Peru. Zda by byli členové ochotni zavzpomínat pro případnou knihu věnovanou tragickému výročí. V jednom případě bylo setkání pro druhou stranu nelehké, daná osoba se tématem stejně jako před pětadvaceti lety prodírala těžce. Nečekal jsem to. Dohodli jsme se na další schůzce u příběhu Huascarán, k ní však již nedošlo.

Ráno přišel mail: „Setkání bylo milé, ráda Tě zas kdykoli uvidím, ovšem bez té hory. Dnes už vím, že můžu být ráda za každý nový den, který tu můžu pobývat navíc. Už jsem také byla na druhém břehu a musím se určitých věcí vyvarovat. Některé věci  můžu už jen z povzdálí, tušíš, kam tím mířím. Dnešní noc jsem ‚strávila‘ v Andách. Šetři mne prosím, já nic nemám, jen snad ještě pár dní před sebou a vnuky. Prosím Tě o trochu ochrany před událostmi kolem výročí v roce 2020, já na to nemám. Dnešní noc to ukázala. Dík.“

„Huascarán, zastavení po padesáti letech“. Publikace doprovozená fotografiemi Jiřího Hladíka vyšla ve vydavatelství Alpy Praha. Volně navazuje na předchozí knihy „Huascarán, cesta končí, cesta začíná“ (1995), „Huascarán, život v údolí krásy a hrozby“ (1999) a „Říkali mu Ajšek“ (2000), které vznikly spolu s mnoha dalšími výsledky v rámci sedm let trvajícího projektu Huascarán (1993 až 2000). Web autora věnovaný tématu najdete ZDE.

Po tomto psaní jsem zapochyboval, zda se mám vůbec do knihy pustit. A pokud, tak jak zajistit onu „ochranu před událostmi kolem výročí“. Mail o „noci v Andách“ jsem měl bedlivě na paměti. Nejprve jsem na půl roku práci na knize zastavil, poté výrazně formoval její pojetí.

Téma stále bolestné

31. května 1970 se odehrála událost hluboce osudová pro rodiny horolezců a spoustu Peruánců, kteří přišli o své blízké. Bolest, kterou si v sobě nesou rody u nás i v Peru, přesahuje katastrofu samotnou. Desetitisíce neštěstím zasažených jedinců umíraly někdy v okamžiku, jindy dny, devastace duší jejich rodinných příslušníků však přetrvala mnoho desetiletí.

Ač vše, co se stalo, už přebolelo, tak i dnes, po padesáti letech, je v některých z nich kauza stále citlivá a do určité míry tíživá. Téma Huascaránu může být křehkým terénem. Nejsou všichni zcela vyléčeni, pro ně pořád nic nekončí ani nemůže končit. Určité životní situace se totiž vryjí do duše navždy a zanechají nezhojené rány.

Je na místě ty myšlenky stručně připomenout: „Huascarán se ztrácí v šeru minulosti, rodiny horolezců však tahle hora provází rok za rokem dál celým životem. Ne každý uměl následky neštěstí vzhledem k okolnostem v sobě vyléčit. Ta kauza zůstala leckde strnule viset ve vzduchu, nedošlo k přeryvu mezi minulostí a budoucností. Tudíž bylo pro někoho těžké začít žít v klidu novou etapu. Sdělovací prostředky (nikoli se zlým úmyslem) vířily téma, a ztěžovaly tak rodinám možnost událost uzavřít. Neukončenost mohla nechat bujet deprese, nevyrovnanost, nejistoty.“ … Samozřejmě dopady minulosti se liší člověk od člověka. Jde o náturu, o schopnost se ohraničit a mít vlastní identitu. Rozbolavělost u jednoho může být občas bezbřehá, druhý jde životem docela v klidu. Není potřeba tomu prvnímu vysvětlovat, že po padesáti letech je čas na smír. To on ví moc dobře. Jenže poručte nitru.

U někoho mohou být rány dokonce po pěti desetiletích živější než dřív, protože s věkem se třeba otevřely hlubší roviny a mohlo se ukázat, že srovnání, kterého jednotlivec dosáhl, už nestačí a není tak pevné, jak se mohlo zdát. Nevyléčené stavy mohou v nestřežené chvíli vyvřít z podvědomí ven a jako chapadla uchopit člověka, zejména pokud zavítá nemoc či dojde k životnímu zvratu, když se objeví nečekaná a silná připomínka minulosti, popřípadě se něco v duši zavlní a přikvačí palčivé obrazy z dřívějška. Jakýkoli, i ten nejcitlivější komentář expedice Peru 70 může být pro leckoho z rodin zneklidňující. Klid a úsměv navenek na tváři může mást. Jde o to, co je uvnitř.

Co vím, dopad května 1970 se může projevit i u druhé generace. Jakmile jedinci dorostli, šli někteří z nich do jisté míry cestou svých matek a přijetí smrti táty se pro ně mohlo stát složitým. Na ně může dokonce Huascarán doléhat a bolet je po padesáti letech víc než jejich mámy. Ty už si totiž, pokud se nesrovnaly, na bolest zvykly, citlivost k tehdejší tragédii do jisté míry okorala, jsoucno je milosrdně obalilo jakousi ochranou clonou. Jako by se už „vznášely“ nad bolestí, kterou v sobě zároveň pociťují.

Z dopisu autorovi knihy

„Jak jsem Ti psala  více o mámě… Ona na sobě pociťovala větší tíhu Huascaránu při nervózních přípravách než já. Nesla i mnohem větší břemeno a tlak osudu po Huascaránu než já. Vše snášela tiše, nedávala ve svém výrazu nic najevo, spíše odolávala svými skutky. A já jsem jí za to dodnes neskonale vděčná. Což neznamená, že táta je ‚v minusu‘, jen to není tak jednoduché. Odešel, když jsem v mém věku potřebovala, aby byl ‚pro můj život‘. Ale to tak u dětí mrtvých otců bývá, což Ty dobře víš.

Máma i táta byli oba dobří rodiče a mnoho mi dali. Uvědomuju si to dnes s blížícím se výročí tím spíš. Vidím to nyní, kdy vnoučata, třeba starší kluci – skauti, se plácají v zmatených hodnotách. Například jsem měla za samozřejmost, že budou jako oddíl pomáhat při koroně. Ale ne, oni zalezli jako zbabělí kojoti (tedy z příkazu jejich vedoucích, ach jo). Kam se poděla statečnost, odvaha, smysluplné oběti? Nemyslím ad absurdum, ale ve smyslu ‚dát něco svého pro ostatní‘. Je mi z toho smutno. Staří horolezci, nejen ti z Huascaránu, dřívější skauti, indiáni – u nich by to bylo samozřejmé.

Jak v posledních dvou letech mizí svoboda (Babiš & ANO) a teď v posledních měsících o to víc (Babiš & koronavirus), znovu se mi vynořuje myšlenka touhy po svobodě, která byla dřív zásadně důležitá pro chlapy z expedice včetně táty. Je ta touha dnes u lidí kamsi vytracená? Co se to s ní stalo? Nebo je té svobody v něčem tolik, že už není? A tam, kde se zdá, že není, klidně být může, stačí chtít a trochu víc jednat? Paradox dvojího (opačného) v jednom a naopak? I tohle mě v souvislosti s tou horou napadá.“