Ivan Kytka: Jak se britští soudci stvořitelé rozhodli definovat ženu
Nejstarší demokracie světa se musela spolehnout na moc soudní v jednom ze základních úkonů; totiž jak pro účely práva a legislativy upravující rovnoprávnost obou pohlaví definovat ženu.
Po měsících či dokonce letech, kdy odmítali vstoupit do debaty politici, britský Nejvyšší soud rozhodl, že jednoznačně určující je biologické pohlaví při příchodu člověka na svět.
V kostce šlo o to, zda se legislativa vylučující diskriminaci vztahuje také na transsexuály, kteří projdou „tranzicí“ k ženskému pohlaví, cítí se, žijí a jsou společností přijímáni jako ženy. Antidiskriminační ustanovení ostrovního právního řádu se však na ně nevztahují a do budoucna vztahovat nebudou.
Kolik je tu žen?
Verdikt z poloviny dubna vyvolal v Británii nejvzrušenější společenskou debatu od loňského pokusu prosadit (zatím neúspěšně) v parlamentu eutanázii.
Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční.
Soudci tedy odhlédli od faktu, že nejméně 50 000 Britů se cítilo či cítí ve svém přírodou předurčeném pohlaví nepohodlně a nesví. Lékařská věda označuje takovou situaci výrazem genderová dysforie; popisuje ji jako stav úzkosti, který člověk zažívá, protože se jeho pohlavní totožnost liší od té, která mu byla přiřazená při narození.
Někdy natolik, že v Británii podstoupí chirurgický zákrok či alespoň hormonální léčbu, aby získali úřední potvrzení, že na ně má společnost (včetně zaměstnavatelů) pohlížet jako na (biologické) ženy.
Nejvyšší soud vyšel vstříc do té doby spíše neznámému sdružení Skotsko pro ženy, které protestovalo při pohledu zvenčí proti zdánlivé banalitě; totiž aby transženy „nezabíraly“ biologickým ženám místa ve správních radách veřejných institucí a veřejně obchodovaných firem. Kampaň podnítila také legislativa skotské vlády pod vedením bývalé premiérky Nicole Sturgeonové.
Zákon měl umožnit komukoliv změnit či deklarovat své pohlaví jen a jen na základě jeho či jejích osobních preferencí. Návrh schválil na jaře 2022 skotský parlament. O pár měsíců později ho však zablokovala centrální vláda konzervativního premiéra Rishiho Sunaka.
Pokud bychom k verdiktu britského Nejvyššího soudu (jakkoliv vzdálený a neobratný je) hledali příměr, je to, jako by Česká ženská lobby protestovala proti tomu, že české transženy přebírají místa určená ve správních radách a ve správních orgánech ženám. Potíž je v tom, že Česká republika nemá doporučené či předepsané kvóty na procenta žen v řídicích funkcích.
Velké britské korporace dobrovolně usilují například o čtyřicetiprocentní zastoupení žen ve správních radách. Ve dvaadvacetičlenném britském vládním kabinetu zasedá polovina žen. V České republice je podle studie Women in the Boardroom (z roku 2021) ve vedoucích pozicích jen něco málo přes 17 procent žen. V české vládě zasedá žena jediná – Jana Černochová v roli ministryně obrany.
Zastánci práv transsexuálů
Zatímco vynesení rozsudku zabralo soudcům jen několik málo minut, jeho dopad bude řešit Británie zřejmě dlouhé měsíce, ne-li roky. Předurčenost biologického pohlaví z moci soudní například nejspíše zakáže vstup transženám do barů vyhrazeným exkluzivně pro lesbičky, vstup na ženské veřejné toalety nebo do šaten ve fitcentrech a plaveckých stadionech a v dalších sportovních zařízeních.
Transženy nebudou patřit na ženská nemocniční oddělení či útulky pro ženy trpící domácím násilím. Rozhodnutí Nejvyššího soudu také rozdělili informovanou veřejnost: „Každý ví, podle čeho lze určit pohlaví a že ho také nelze změnit. Zvítězil selský rozum a návrat k realitě,“ prohlásila mluvčí jedné z lobbistických organizací.
Zastánci práv transsexuálů však považují verdikt za krok zpět. Může vrátit Británii do období temna, kdy byla práva transsexuálů omezována či popírána. A kdy se stávali nejen terčem posměchu, ale také fyzického násilí, včetně vražd.
„Ať už šlo o záměr, či nikoliv, hlásit se dnes v Británii otevřeně k transkomunitě bude po tomto verdiktu mnohem těžší. A z toho jde strach,“ tvrdí ostrovní zastánci práv transsexuálů.
Tlak na jasné vymezení práv transžen vyvolalo několik ojedinělých případů, kdy se muži procházející tranzicí k opačnému pohlaví (či ještě před tím) dopustili sexuálního násilí na ženách. Soud ve Skotsku řešil případ, kdy se 31letý transsexuál dopustil – ještě před tranzicí – znásilnění.
Verdikt a osmiletý trest odnětí svobody Ilsy Brysonové vedl pak k zákazu umisťovat transženy do ženských oddělení věznic. Ochránci práv transsexuálů a specificky ochránci práv transžen upozorňují, že rozhodnutí soudu zvýší izolaci, latentní diskriminaci a růst počtu trestných činů z nenávisti vůči nim.
Před dvěma lety vyvolal zděšení případ sadistické vraždy šestnáctileté transdívky Brianny Gheyové, k smrti ubodané 28 ranami nožem. Dva stejně staří teenageři byli za svůj čin odsouzeni k doživotnímu vězení.
První proměna v ženu
Alespoň v britském kontextu je přinejmenším nepřesné považovat debatu o právech transsexuálů za výraz bezmezné či přehnané „uvědomělosti“ při ochraně slabších či zranitelných členů společnosti. Probíhá ve veřejném prostoru nejméně uplynulých sto let. Organizace Historic England před časem zdokumentovala zřejmě vůbec první známý případ změny pohlaví na světě.
Angličanka z aristokratické rodiny Laura Maud Dillonová (1915–1962) dovedla ženský veslařský tým Oxfordské univerzity ve 30. letech minulého století k opakovaným vítězstvím, než ve čtyřicátých letech podstoupila nejdříve hormonální léčbu a později rekonstrukci genitálií.
V roce 1944 získala rodný list jako muž. Michael Dillon pak vystudoval medicínu a působil jako lodní lékař v obavách, že jeho totožnost vyjde najevo a stane se předmětem veřejného opovržení.
Proměnou z muže na ženu prošel jako první původně Robert, později Roberta Cowell (1918–2011). Ještě jako muž patřil mezi úspěšné automobilové závodníky a během druhé světové války létal jako vojenský pilot Spitfiru, než koncem 40. let začal žít jako žena – prošel hormonální terapií a podstoupil rekonstrukci genitálií, včetně invazivních chirurgických zákroků.
Autor textu, Ivan Kytka, je novinář, žije ve Velké Británii, mimo jiné byl dlouholetým redaktorem České televize či české redakce BBC World Service.
České průšvihy 1945–1948
Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.
Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Trumpova blízkovýchodní cesta míru i velkých peněz. Poplynou i na účty jeho rodiny
Krize je vážnější, než ty předchozí. Proč mezi Pákistánem a Indií hrozí válka
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
16 Comments
Podívej se mezi nohy a máš jasno. Pokud tomu tak není, běž k docentu Chocholouškovi, kam patříš.
V rámci experimentu by měli předělat voly na transkrávy, aby bylo více mléka.
Problém je s tou chirurgií, a do toho se snaží vnést zmatek náš ústavní soud: Pokud je transice provedena důsledně, vč. chirurgické úpravy genitálií, tak např. by asi byly vhodnější ženské sprchy i ženské kriminály, pokud se jedná o ženu předělanou z muže (a to samé v opačném gardu). Pokud je proveden jenom hormonální zásah a příslušné “nádobíčko” zůstalo zachované a funkční, pak jsou skutečně reálné obavy z obtěžování i znásilňování žen mužem “předokladovaným” na ženu.
To se obávám že panu Kytkovi asi nedošel ten správný smysl.
Protože – těžko předpokládat, že by měl radost při sledování záběrů z ženského boxu, kde transženy ubíjejí své biologické soupeřky do krve”..
Ale to je právě meritum věci. Soud rozhodoval v té konkrétní činnosti, a to pouze pro tu činnost a v ničem jiném. A dospěl – pouze pro tuto činnost k popsanému závěru. Dalo by se i zdůvodnit proč – ale dá se na to přijít snadno.
Ovšem ani tento soud nerozhodl úplně a pro všechny činnosti, čili pokud pak pan Kytka píše dále ”
například nejspíše zakáže vstup transženám do barů vyhrazeným exkluzivně pro lesbičky, vstup na ženské veřejné toalety nebo do šaten ve fitcentrech a plaveckých stadionech a v dalších sportovních zařízeních.
Jasně že, – právě tyto činnosti budou muset ty soudy posuzovat naprosto samostatně ‘pokud to bude nutné) jednu po druhé – a u každé z nich bude projednávat argumenty týkající se – právě jí a ničehož jiného. Přičemž – ať si dám vlastní příklad “může třeba rozhodnout jinak v ženském boxu – jinak v ženském baletu:)))
Nikde se nemluví ,ani nepíše o tom,že lidé toužící po změně svého pohlaví jsou nuceni až do smrti užívat hormony,které jsou karcinogenní a tudíž si tyto transosoby ,,koledují ” o onkologická onemocnění.
A teď si představte, že každá žena “se krmí” karcinogenními hormony, vyráběnými od menarché po menopauzu (tedy po část svého života, kdy mívá měsíčky), a předtím a potom menšími dávkami těch samých hormonů z kůry nadledvin. Vyhne se tomu akorát během těhotenství a kojení, takže v zemích, kde žena poprvé otěhotní krátce poté, co dostala první měsíčky, a pak je střídavě těhotná nebo kojící až do přechodu, jsou rakovina prsu i rakovina těla děložního (i některé nádory vaječníku) naprosto raritní. Má to ovšem jeden háček: Nevědí, co s těmi dětmi.
Takže, pokud se budete tužit jako nějaká afričanka nebo asijatka , snížíte si drasticky riziko nejčastějších ženských nádorů.
Pardon, hlavním zdrojem těch karcinogenních hormonů jsou vaječníky.
V tom se obávám, že tím se popisuje jen ten dosavadní, nebo spíš minulý právní ústav.
Že zákon stanoví, že se taková umělá přeměna udělat musí Ať tedy operací (což je drastičtější), a nebo těmi hormony.
Zatímco, ten nový, moderní požadavek je, že stačí prohlášení dotyčného a více netřeba,..
Žádná složitost v tom není není.
Muž nebo žena v 99,9 případech je zřejmé při narození.
Jestli se necítí někdo komfortně, nikdo ho v ničem neomezuje. Jen je tím, čím se narodil a to ani šaty a plastická operace nezmění.
A co takhle zapomenout na to, že máme nějaká pohlaví, že máme nějaké barvy kůže a podobně. Zapomenout na určené kvóty a vidět prostě člověka. Veškeré dělení ukončit u toho, zda je člověk dobrý nebo špatný. Prostě člověk.
Neřešit nesmysly, jako kolik žen má být ve správní radě, jestli je trans-žena ženou nebo není, ale jestli na to daná osoba má nebo nemá kvalifikaci a druhá osoba, se kterou o dané místo “soupeří” jestli má předpoklady lepší nebo horší.
Ke všem přistupovat stejně, bez ohledu na to, jestli má daná osoba pindíka nebo pipinu nebo co si myslí, že by mít měla / chtěla.
To by ovšem byl “fašismus”, jaký prosazuje v USA třeba Trump, a ne “liberální demokracie”.
Každý člověk ať si fantazíruje jak chce, ale nesmí to agresivně propagovat a vydávat za normu, protože normu stanovila příroda, která dala člověku všechny orgány k přežití na této planetě: pohlavní orgány s příslušným sexuálním pudem k přežití lidského rodu.
A pokud orgány nefungují k danému účelu (např. sexuální pud neodpovídá pohlavnímu orgánu), je člověk postižený.
Účast transžen s mužskými kostmi a svaly v ženských soutěžích porušeuj práva žen na ochranu zdraví. Stejně tak očumování žen v šatnách a sprchách transženou s pindíkem je porušením práv žen..
Omlouvam se za absenci diakritiky. Pane Kytka, pokud je pravda, ze jako ja, jste obcan Velke Britanie, nebo zde jen zijete, a jste novinar, je zarazejici, jak nepresny a zjednodusujici Vas clanek je. Pokud o tematu neco vite, a nemate na srdci aktivismus, ale realnou zurnalistiku, nemohl byste napsat, ze impulsem pro soudni pri byla snaha nejakeho obskurniho zenskeho spolku zabranit transzenam zabirat mista ve spravnich radach. Skutecnym impulsem byl fakt, ze britska spolecnost poslednich 15 let od schvaleni Equality Act 2010 zcela bezskrupulozne a brutalne tlacila na pristup transzen v JAKEKOLIV fazi tranzice nejen do spravnich rad, ale hlavne do tzv protected spaces, toalet, zenskych pokoju v nemocnici, proste vsude, kde se predpokladala pouze pritomnost zen, a to bez ohledu na nazor zen. Ktery byl ve vetsinove britske spolecnosti konzistentne proti. Zen se nikdy nikdo neptal, jak se citi, jestli se boji, jestli je jim neprijemne, jestli se vyhybaji temto mistum z obav z interakce s biologickymi muzi/transzenami. Jejich nazor nikoho nezajimal, a v rozporu se vsemi progresivistickymi proudy poslednich let bylo konkretne biologickym zenam receno, ze na jejich pocitech nezalezi, ze nejsou relevantni, a dokonce ze pokud se tak citi, je to znamka jejich bigotnosti ci moralniho upadku. A to je prosim spolecnost, kde na lidskych pocitech zalezi jinak extremne. Vec neslychana.Tyto snahy mely nabrat na sile planovanou zmenou v Gender Recognition Act 2004, ktery by legalne zakorenil self-identifikaci muzu jako zen pouhym pisemnym prohlasenim, ktere by jakemukoliv biologickemu muzi okamzite garantoval pristup do vsech mist, ktere byly doposud legislativne brany jako single-sex chranene prostory pro zeny, bez jakekoliv tranzice. A ze to v UK jelo silne. Nemohu zapomenout, jak v nemocnici kde pracuji, zhruba pred rokem nekdo napsal na zed zenskych zachodu THESE LOOS ARE FOR BIOLOGICAL WOMEN ONLY, a HR posilalo tyden kazdy den zurive emaily vsem zamestancum a rozvesilo plakaty po nemocni, v nich vyhrozovali ze tuto lidskou kreaturu najdou, a pokud je to zamestnanec, bude vyhozen, protoze nemocnice si zaklada na diverzite a inkluzi a takove nemoralni vzkazy nebude tolerovat. Posledni zapomenuty plakat ovsem zahadne zmizel minuly tyden.
Jakožto biolog vím, že Matka Příroda je matla a sem tam dá mužský mozek do ženského těla a naopak. Ovšem současná módní vlna nutnosti jinakosti a originality u dětí a dospívajících, a to za každou cenu, vede k řadě systémových selhání a fanatismu. Ve sportu je určující průběh puberty v mužské, či ženské verzi, ve věznicích pak fyzické pohlaví, s možností jisté segregace takovýchto jedinců v mužských věznicích. Jinak je to permanentní bouře ve sklenici vody.
Transexuálové “jsou společností přijímáni jako ženy”? Tak to nejsou. Tyhle bytosti nevypadají ani nepůsobí jako ženy, ale jen jako karikatury žen. Doslova to nemají v genech. “Přijetí” jejich okolí nanejvýš předstírá, ať už ze zdvořilosti, ze strachu před Cancel Culture lynčem nebo ze snahy přicucnout se na politické neziskovky. Vždy se najde dost lidí ochotných hrát zištnou hru na to, že král není nahý, nebo že Russko a islám chtějí mír.
Bjetko, u většiny trans-osob to nepoznáte. Poznáte to jen na těch, kteří mají touhu svou jinakost předvádět, a těch je naprostá menšina.
Je potěšeníhodné, že rozsudek převzali i britští fotbalisté.