KOMENTÁŘ. Dědeček mé známé byl velký dříč. Muž se železnou disciplínou. Dokázal vybudovat firmu, přitom svépomocí sám stavět dům a zároveň si najít čas na vnoučata. Dokázal je hodně naučit a byl pro ně vzorem. Přesto se po jeho smrti rozpadlo všechno, na čem celý život pracoval. Včetně vztahů. „Kdyby děda dnes viděl, co se odehrálo po jeho smrti, zlomilo by ho to,“ říká jeho vnučka.

AKTUALIZOVÁNO. Od začátku ji dědeček vychovával k tomu, že přebere podíl v jeho firmě. Děda se staral o celou rodinu a všechno zařídil. Dům stavěl pro svou ženu a dvě děti, měl sen, že zde budou žít všichni pohromadě. V šedesáti letech byl pořád plný síly, ale diagnostikovali mu rakovinu. Dostal od té chvíle jen tři měsíce. Příliš málo.

Po smrti dědy na tom babička bohužel nebyla nejlépe a vše dostali na starost mamka se strejdou, kteří bohužel ani jeden nebyli způsobilí k tomu, vést firmu. Celý život chodili do zaměstnání, a nerozuměli věcem jako je řízení firmy, aby ji mohl někdo z nich udržet do mé plnoletosti. Následně tedy došlo k jejími prodeji, čímž zničili můj dětský sen. Poté, po dalším prodeji – tentokrát bytu, už to byly jen samé hádky kdo co bude platit, kdo co udělal/neudělal, kdo pomáhá babičce více/méně. Byla to velice smutná etapa.

Rodině by pomohl svěřenský fond

Za dalších 12 let zemřel syn na infarkt. Od té doby jeho dvě dcery polovinu domu, která jim „spadla do klína“ pronajímají a o babičku se vůbec nezajímají. Do společných oprav domu nechtějí dát nic. „Nikdo nebyl připravený na to, co nastane po dědečkově smrti,“ uzavírá má známá.

Správce přitom mohl držet firemní podíl do doby, než by vnučka splnila předem jasně dané podmínky, tedy úroveň vzdělání, odpracování různých pozic ve firmě, a byla by tak způsobilá firmu řídit.

Pak by se nemusela prodat firma ani byt, za který před dvaceti lety rodina dostala 1,5 milionu korun. Dnes by stál kolem deseti. A chalupu by mohl užívat jen ten, kdo by se o babičku a nemovitost staral.

Tato smutná rodinná situace však moji známou motivovala k tomu, aby se v dospělosti začala touto problematikou zabývat. Před lety založila
vlastní společnost, která se problematikou správy majetku zabývá. Ať už to jsou svěřenské fondy, tak i v rámci podnikového poradenství se snaží o to, aby podnikatelé mysleli zejména na to, aby byli při řízení svých firem nahraditelní a měli ve společnosti někoho, kdo je dokáže v případě jejich výpadku nahradit tak, aby to nepoznamenalo rodinné příjmy.

Můj známý vybudoval velkou firmu, kterou úspěšně prodal. Když ji budoval, odcizil se od rodiny. Mají dceru. Na víc dětí nebyl čas. Jeho manželka je věřící, tak spolu zůstali, i když to bylo jen ze zvyku. Dcera se osamostatnila. Můj známý a jeho manželka vedle sebe žili jako dva cizí lidí.

Věnoval se sportovnímu oddílu na malém okresním městě. Napumpoval do toho přes deset milionů korun vlastních peněz a dvacet let života včetně víkendů. Stejně se lidem nezavděčil. Nakonec odešel ve zlém, nikdo mu ani nepoděkoval, co do toho dal času a úsilí.

Díky, babi

Známý pořád cestuje, ale manželku to nebaví. Rád jezdí sám do Itálie na zápasy svého oblíbeného Interu Milán. A má tak aspoň pár dní, kdy mu je hezky. Svoje vnoučata téměř nevidí, protože s dcerou moc nemluví. Dal ji sice dům, ale i to je jí málo.

Kdyby se mohl v čase vrátit zpátky, tráví míň víkendů s firmou a více s dcerou a manželkou. Možná by firma nebyla tak velká, možná by byla větší, kdo ví. Každopádně by byla větší šance na to, že by měl lepší vztahy s manželkou i dcerou.

A o to jde především. Protože jsme tu jen na okamžik. Čas, který minul, si koupit nejde za žádné poklady.

Moje babička celý život tvrdě a poctivě pracovala jako účetní. I když měla docela slušné úspory, tak si je nikdy neužila, kromě trochy cestování na začátku devadesátých let.

Těžce nesla, když moje máma nešla na vysokou školu a rok po svatbě jsem se narodil já. Mámě bylo tenkrát dvacet. Babička do mě vložila hodně úsilí a času. A hlavně lásku. Četla mi, brala mě na zajímavé výlety. A učila mě o penězích a spoření. Kladla velký důraz na vzdělání a moc si přála, abych dokončil vysokou školu.

Zemřela po dlouhé a těžké nemoci, když jsem byl ve třeťáku na vysoké škole. Děkuju babi. Vedla jsi mě k tomu, abych neřešil jen peníze a bohatství, kariéru. To je jen prostředek. Hlavní je myslet na vztahy, na rodinu, na pevné vazby spojené zejména s odpovědností a pokorou.

Autor je český investor