Doris Grozdanovičová
Paměť národa,

Heydrichův syn je slušný člověk, děti za rodiče nemůžou, říká žena, která přežila holokaust

Napsal/a Post Bellum 22. března 2019

Až do 15. března 1939 prožívala Doris Schimerlingová šťastné dětství v Brně. Všechno změnila nacistická okupace českých zemí. „Nenávidím pachatele, nikdy bych si s nimi nesedla k jednomu stolu, ale normální Němce mám ráda. Mám tam spoustu přátel a ráda tam jezdím,“ říká dnes o svém vztahu k Německu. Její vzpomínky jsou součástí Příběhů 20. století.

Židé v Protektorátu byli stále více omezováni a šikanováni novými zákony. Postupně jim bylo zakazováno chodit do kina, na hřiště, a mnoho dalšího, včetně zákazu chovat domácí zvířata:

Foto: Paměť národa

„Měla jsem kočku, Šnutzka se jmenovala. Dodnes mě to bolí. Když na ní vzpomenu, chce se mi plakat. Byly jsme k sobě čímsi svázány. Když jsem ji svěřila sousedům, odmítala jíst a brzo zemřela. Jakoby tušila, co na nás čeká,“ vypráví Doris Grozdanovičová na ulici před Muzeem terezínského ghetta.

Jeíj rodinu vystěhovali z velkého bytu, museli se nastěhovat na okraj města: „Tři rodiny bydlely v jednom malém ošklivém bytě. Každá rodina měla jeden pokoj. Mysleli jsme, že nic horšího nemůže být!“

Šestnáctiletá Doris se tajně radovala, když se dozvěděla, že celá rodina musí odjet do jiného města, daleko od Brna. Do města, které bude jen pro Židy, do Terezína. „V Brně byla spousta Němců, kteří se v podstatě přes noc stali hitlerovci. Před tím to byli docela normální lidi,“ popisuje Doris Grozdanovičová věc, kterou dodnes jen těžko chápe, kde se vezme najednou tolik nenávisti.

„Celý den a celou noc jsme jeli do Terezína. Vždycky nás někde odstavili a čekali jsme.“ Vlak zastavil v Bohušovicích, ještě nebyla položena vlečka do nedalekého Terezína. Doris vystoupila a prožila první šok: „To bylo strašné, hrozná zima. A já tam spatřila první mrtvolu ve svém životě. Ležela na márách, měla ceduli s číslem na palci u nohy.“


MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org

ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?


Dívka s rodiči a bratrem bez větších problémů zvládla tříkilometrový pochod do obehnaného ghetta. Tady rodinu četníci rozdělili. Doris s maminkou poslali do Hamburských, tatínek s bratrem šli do Sudetských kasáren.

Doris dostala za úkol pást ovce na lukách za kasárnami. Celkem příjemná práce nemohla vyvážit hrůzy, které dospívající dívka v Terezíně prožila. Krátce po příjezdu do ghetta zemřela její babička a zanedlouho poté i její matka.

Dívka s ovečkou

Celé dny posedávala na louce: „Vždycky jsem četla, zatímco se ovečky klidně pásly.“ Žádnou idylu si ale představovat nelze: Doris trpěla hlady, denně viděla umírat staré a nemocné, zmučené a zoufalé lidi, živořila v jedné cimře, kde se na zemi tísnilo devatenáct lidí.

Jako pasačka ovcí je zachycená na vzácné fotografii z Terezína. Tajně ji vyfotil Josef Toman, mistr dělníků, kteří kousek od krematoria hloubili studnu. Kdyby ho při tom chytli četníci, pravděpodobně by skončil v řetězech v nedaleké Malé pevnosti. Fotografii „Dívka s ovečkou“ Toman po válce Doris předal. Potkali se v Kostelci nad Ohří, kde oba po válce žili.

Foto: Paměť národa

Ovce pásla s Evou Roubíčkovou, které bohušovický železničář Karel Košvanec na pastvě předával balíčky s jídlem. Při jednom návratu Evu zkontroloval jeden z četníků a balíček u ní našel. Eva putovala na měsíc do vězení, pro Doris přišel četník druhý den. Výslech vedl jistý Hašek, který byl po válce souzen za brutalitu a vraždy vězňů:

„Řval na mě, že když mu nepovím, kde k tomu Eva přišla, tak mě oběsí a pošle do Polska! Pro mě jako pro šestnáctiletou dívku byla představa, jak jedu oběšená do Polska tak komická, že jsem se začala smát a on mě vyhodil. Tím to pro mě skončilo,“ vypráví Doris Grozdanovičová.

Je pravděpodobné, že ji Hašek propustil, protože se za Doris přimluvili jiní četníci. Byla mladičká a veselá a oni ji znali. Každý den se s nimi zdravila, když vyháněla ovce na pastvu.

Je také pravděpodobné, že jí pustil, protože Eva ve vedlejší místnosti udala Benyho Grünbergera. To byl židovský zahradník, který se staral o pozemek jednoho důstojníka SS. Ostatním vězňům se svěřil, že mu esesman povolil pěstovat zeleninu. Eva Mendlová se domnívala, že se mu nic nestane, když řekne, že zeleninu měla od něj. Esesman však všechno popřel a Benyho transportovali do Osvětimi, kde zahynul v plynové komoře.

Nechceš se stát mojí dcerou?

Největší obavy vězni v Terezíně prožívali z transportů na východ. Netušili, že směřují do Osvětimi, ani jaká hrůza na ně čeká. Podvědomě každý věděl, že to bude horší, říká Doris. Na seznamu transportovaných jednoho dne objevila tatínka, později i bratra. Doris si nedovedla představit, že by zůstala v Terezíně úplně sama. Snažila se do transportu dostat s tatínkem, ale nepustili ji. Otec se z Osvětimi už nevrátil.

Na konci války se Doris ujal český četník, kterého potkala v Terezíně. „Pásla jsem ovečky u krematoria v Terezíně a hlídali tam četníci. Jeden z nich chtěl vědět, kam půjdu po válce. Když zjistil, že nemám kam jít, tak se mě zeptal, jestli bych nechtěla jít k nim. Že prý měl dceru, která před třemi lety zemřela a dnes by byla stejně stará jako já.“

Tak Doris našla novou rodinu, která se o ni velmi dobře starala několik měsíců. Pak se u nich objevil její bratr, který přežil Osvětim. S ním pak odjela do Brna, kde našli byt po odsunutých Němcích.

Už v červnu 1945 navštívila v Kostelci kancelář KSČ a stala se členkou strany. Studovala filozofii, dlouhá léta pracovala v tiskárně jako korektorka, pak jako redaktorka v Čs. svazu spisovatelů.

Z KSČ vystoupila krátce po srpnové invazi v roce 1968: „Do strany jsem vstoupila, protože mě osvobodila Rudá armáda. O zvěrstvech Stalina jsme nevěděli. Když Sověti přijeli podruhé, ale tentokrát jako okupanti, jako ti zlí, samozřejmě jsem ze strany odešla,“ vysvětluje Doris Grozdanovičová.

Znám se s Heydrichovým synem

I po tom, čím si za války prošla a kolik jí toho holocaust vzal, Doris nezanevřela na celý německý národ. „Můj vztah k Němcům je naprosto jednoznačný. Nenávidím pachatele, nikdy bych si s nimi nesedla k jednomu stolu, ale normální Němce mám ráda. Mám tam spoustu přátel a ráda tam jezdím. Znám se například i s Heydrichovým synem. Tvrdím, že děti nemohou za své rodiče a on je slušný člověk.“

Doris je Židovkou, ale čistě formálně. V Boha nevěří: „Věřím v dobro, nechci dělat nic zlého, ale nepotřebuji k tomu vyšší moc.“ Tato víra v dobro z ní při setkání na první pohled vyzařuje. Stále se obklopuje přáteli, na kterých jí vždy záleželo nejvíc. „I ve svém vysokém věku si nedovedu představit život bez přátel.“

Doris Grozdanovičová je členkou sdružení Terezínská iniciativa, které pořádá besedy a setkání s přeživšími. Jedním ze spoluzakladatelů Terezínské iniciativy byl i její bratr Hanuš Schimmerling. Mimo jiné činnosti vydává Terezínská iniciativa i časopis, který Doris rediguje.


Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

3 komentáře

  1. Mgr. Josef Orel napsal:

    Autor by si měl ujasnit pojmy. Napsat, že “ Doris byla Židovkou, ale jen formálně“, je poněkud podivné. Buď měl na mysli, že Židovka je jen žena, která vyznává judaismus, pak by asi měl použít malé začáteční písmeno, anebo nebo, když použil velké začáteční písmeno, se mýlí, protože nelze být formáílně příslušníkem národa — buď jsem Žid, podle příslušných předpisů, nebo ne. To je jako by napsal: Byla to Češka, ale jen formálně, což je evidentní nesmysl.

    • ČERT napsal:

      Tady to je nejspíš míněno tak, že ta paní Doris je etnickým původem Židovkou, ale fakticky se cítí být Češkou. Mně by ani to spojení „byla to Češka, ale jen formálně“ v různých spojitostech jako nesmysl tedy rozhodně připadnout nemuselo. Tady např. může být i problém „skutečný etnický/národnostní původ versus státní občanství“. Tak proč se dnes lze často setkat např. s kritikou, že média referují o francouzských občanech arabského/severoafrického (alžírského, marockého a dalšího) původu jako o Francouzích…? Řekl bych, že v tomto případě se jedná obvykle jen formálně o Francouze. A samozřejmě, i v českém případě v minulosti i v současnosti můžeme podobně spekulovat i o příslušnících řady jiných skupin než pouze Židé…

  2. skeptik napsal:

    Je jistě dobře, jestliže alespoň Heydrichův syn je dnes slušným člověkem, když jím nedokázal být jeho otec. Jen mě tak napadá, zda by Heydrichův syn byl tím slušným člověkem i tehdy, kdyby jeho otec nebyl zlikvidován československými parašutisty a kdyby Hitler neprohrál válku.

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama