Část agendy, kterou by měl mít v Evropské komisi na starosti český eurokomisař Jozef Síkela, se týká ekonomické bezpečnosti Evropy a toho, aby EU měla dostatek kritických nerostných surovin důležitých pro vývoj a výrobu moderních technologií a digitalizaci. Vznikl kvůli tomu akt o kritických surovinách, který je v EU účinný už od letošního května. Cílem je i to, aby Evropa nebyla závislá na jejich nákupu od režimů a zemí jako je Rusko a Čína.

Podívejme se nejprve na ideu, která za Critical Raw Materials Act – aktem o kritických surovinách – stojí. Kdy a proč vlastně Evropě došlo, že jsme až nebezpečně závislí na dodávkách důležitých surovin, nerostů jako je grafit, kobalt, lithium, mangan a další, právě ze zemí, jako je hlavně Čína, ale i Rusko?

Jak se říká, všechno souvisí se vším, a i když akt o kritických surovinách není součástí Green Dealu jako takového, je v něm schovaná spousta věcí, které se týkají tématu dodavatelského řetězce, což je pro firmy klíčové téma ekonomicky, informačně i právně. Souvisí to i s kritickou infrastrukturou, protože tyto suroviny jsou extrémně důležité a využívané například u výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, z fotovoltaiky, větrných elektráren a týká seto třeba i bateriových úložišť.

Pokud jde o to, kdy to Evropě došlo, řekl bych, že úředníci, management, státní aparát a firmy to, že ten problém existuje, ví už dlouho. Ten problém ovšem narůstá a eskaluje mimo jiné právě s tím přechodem na obnovitelné zdroje energie. Kritické suroviny jsou však potřeba i pro spoustu kritických i méně kritických oblastí: od výroby mobilních telefonů, ledniček, akumulátorů, až po ty větrné elektrárny.

Rozhovor je textovou verzí podcastu Bruselská setba, který upozorňuje na nové nařízení a zákony s původem v Bruselu a na jejich dopady na Česko. Připravuje jej šéfredaktor HlídacíPes.org Robert Břešťan a Kamil Blažek, advokát a partner právní kanceláře Kinstellar.

Jinými slovy se to téma týká i běžného spotřebitele, protože bez těch kritických surovin a kovů by nemohl pořádně vzniknout ani mobilní telefon…

A nejen to, protože na seznam kritických surovin byl dopsán dokonce i hliník, u nějž máme pocit, že to je úplně běžný kov.

Plán je takový, že země EU mají do roku 2030 nejméně 10 % roční spotřeby pokrýt těžbou v zemích EU, nejméně 40 % roční spotřeby pokrýt zpracovatelskými závody v zemích EU, nejméně 15 % roční spotřeby EU pokrýt díky recyklaci kovů a maximálně 65 % spotřeby každé strategické suroviny v EU dovážet z jedné dodavatelské země… Příroda se ale neptá na geopolitiku, ty suroviny prostě někde jsou a někde nejsou. Jak se tedy dají ty dodávky diverzifikovat?

Spotřeba některých těch strategických a kritických surovin je v řadě oblastí exponenciální i směrem do budoucna. Jsou to s ohledem na rozvoj nových technologií stovky procent nárůstu poptávky během příštích třeba pěti, deseti, dvaceti let. I proto ta snaha EU míří více na státy a státní organizace, i když je tam i část povinností, které se budou týkat firem, především těch velkých. Jde o to, aby státy podnikaly řadu opatření ve své vnitrostátní legislativě, ať už v oblasti dotací, povolovacích procesů či v oblasti upřednostňování určitých typů konání v oblasti recyklačních systémů. Bez toho to nemůže začít pořádně fungovat.

V globálním pohledu je Čína naprosto dominantní, u některých kovů má šedesát sedmdesát procent světové produkce, třeba u galia je to dokonce 94 procent.

Co tedy státy, i Česká republika, mají udělat a připravit?

Jedna věc je podpora projektů, které se týkají těžby a vyhledávání těch surovin jak na území Evropské unie, tak mimo území EU, což je i téma pro Jozefa Síkelu – ta strategická partnerství s třetími zeměmi. Když se ale objeví potenciální naleziště konkrétního prvku na území EU, bude možné žádat o přihlášení na seznam strategických projektů Evropské unie, čímž se otevírá možnost finanční podpory, dotací a investic ze strany veřejného sektoru a obecně lepšího přístupu k financování realizace toho projektu. Samostatným tématem je i povolování nových těžařských projektů. U nás i v Evropě je hodně silný ten přístup NIMBY (Not In My Backyard – ne na mém dvorku): všichni sice chtějí jezdit autem, ale nikdo nechce mít dálnici za barákem. A co teprve, když by tam měl být důl nebo zpracovatelský závod. Ovšem všichni chtějí používat mobilní telefony a nové technologie… Takže klíčovým cílem je i ulehčení povolovacích procesů.

Což v praxi může dopadnout různě, při vědomí toho, jaké jsou v Česku lhůty, jaké jsou možnosti odvolání, jak probíhá v Česku stavební řízení… Představa EU přitom je, že třeba závody na zpracování a recyklaci kovů by měly být schváleny do 15 měsíců.

Situace v Česku sice může být nyní jiná, ale na druhou stranu to dává možnost využít příležitosti a prosadit pro účely těchto projektů takové změny v českých zákonech, které ty lhůty splní či je alespoň přiblíží tomu, co ta legislativa ukládá národním státům. Typově je třeba identifikovat plochy pro těžbu, usnadnit v té oblasti územní plánování a rozhodování, podobně umožnit zpracování těch vzácných kovů třeba na území brownfieldů, míst, které byly dříve průmyslově využívány, ale současně bez vyloučení jakýchkoliv jiných ploch.

Ono si to lze ukázat i na konkrétním českém příkladu. Je tu třeba podnik Mangan Chvaletice, který chce získávat mangan z vytěžené hlušiny u elektrárny Chvaletice. Pokud vím, již má schválenou EIA – studii dopadu na životní prostředí a už tam funguje přípravný závod, kde už se mangan v malém množství produkuje.

Nepochybně se to úzce týká i Česka. A obecně je potřeba systematicky se věnovat vyhledávání zdrojů těch klíčových prvků, což se v rámci EU donedávna dost zanedbávalo. Můžeme se podívat na některé globální statistiky, které ukazují, jak velký podíl těžby, produkce a zpracování připadá na Čínu. V tom globálním koláči je Čína naprosto dominantní, u některých kovů je to šedesát sedmdesát procent světové produkce, třeba u galia je to ale 94 procent. Čína má místy monopol a umí toho využívat. Dobře to ilustruje spor s Japonskem z počátku druhé dekády, kdy šlo o nějaká rybářské území, kdy Japonsko zadrželo čínské rybáře a Peking reagoval tím, že zarazil dodávky všech vzácných kovů do Japonska. I když ty dodávky v celkovém objemu byly asi za 150 milionů dolarů, druhotný efekt a škody na japonském hospodářství by byly stonásobné. Takže Japonsko po nějaké době ustoupilo.

To ilustruje ten vydírací potenciál a tu geopolitickou důležitost diverzifikace zdrojů.

Přesně tak. A není to jenom Čína. Třeba v případě niobu má 92 procent světové produkce Brazílie. Vysoké podíly konkrétních prvků má i Chile, Kanada, Austrálie, Jižní Afrika nebo Kongo. V případě Konga je to konkrétně kobalt, který je zásadní pro výrobu baterií. Ten se tam sice z 63 procent světové produkce těží, ale drtivá většina jde v nezpracované podobě do Číny a až tam vzniká konečný materiál. Přesně to pak vede k tomu, že dnes má Čína skoro monopol – jde zhruba o 90 procent výroby – na dodávky solárních panelů do Evropy. Evropa si je sama schopna vyrobit jen těch deset procent a víc nemůže, i kdyby chtěla, protože prostě nemá ty suroviny.

Jde o získávání nových kovů těžbou v Evropě, mimo Evropu, ve spřátelených zemích, o podporu recyklace, snižování spotřeby i vyhledávání nových možností včetně vesmíru, třeba potenciálně na Měsíci.

Je tedy součástí toho nařízení i podpora nacházení nových nalezišť, získávání materiálu z důslednější recyklace, ale i navazování nových partnerství právě třeba v Africe?

Rozhodně je to úkol i pro evropskou diplomacii i diplomacii národních států. Ten akt konkrétně zakládá Evropskou radu pro kritické suroviny, které předsedá zástupce komise a členy jsou všechny státy EU. Jeden z úkolů je vedle reportingu a strategických témat i to, aby doporučovali Evropské unii, jak přistupovat ke strategickým partnerstvím. Těch má EU opravdu hodně, a myslím si, že tohle i významně zvýší viditelnost portfolia Jozefa Síkely. Doposud se v této oblasti financovaly projekty v Karibiku, ve střední Africe, bývalé portugalské Africe, ale i ve střední Asii a v zemích v Indickém oceánu, bývalých francouzských koloniích. Nově by se mělo vyhodnocovat, zda se ty peníze z pohledu kritických surovin utrácejí v těch partnerstvích dobře a jestli míří tím správným směrem. Tedy tak, aby to posilovalo roli Evropy, její ekonomickou sílu a aby ta partnerství přinášela evropským státům benefit.

Akt o kritických surovinách je už platný, konkrétně od 23. května 2024. Ovšem jsou tam dva články, které mají být použitelné až později. O co v nich jde?

V zásadě posouvají účinnost opatření, která se týkají recyklace permanentních magnetů; povinnost jejich recyklace se posouvá o dva roky. Permanentní magnety jsou natolik používanou složkou spousty výrobků, že zajistit jejich recyklaci a splnit všechny ty povinnost vyžaduje čas. Navíc to není ani technicky jednoduché, proto ten odklad. Je dobré zdůraznit, že téma kritických surovin je na dekády. Řeší se, jaká bude jejich potřeba v Evropě za dvacet, třicet, padesát let… Je to skutečně běh na dlouhou trať. Jde o získávání nových kovů těžbou v Evropě, mimo Evropu, ve spřátelených zemích, o podporu recyklace, snižování spotřeby i vyhledávání nových možností včetně těch ve vesmíru, třeba potenciálně na Měsíci, kde mohou být suroviny, které třeba ještě neznáme. Ve hře je i těžba z hlubokého mořského dna, to znamená třeba pět šest kilometrů hloubky, což je samozřejmě extrémně obtížné a drahé. Japonsko již dělalo v Tichém oceánu průzkumy a zjistilo tam stopy některých kritických surovin.

Rozhovor začal vaší poznámkou, že všechno souvisí se vším. Tím to můžeme i uzavřít, protože investice do průmyslu, do nových technologií, vědy a výzkumu budou evidentně hrát významnou roli i v dobývání kritických surovin. Protože třeba představa, že se jednou možná bude těžit na Měsíci, je fascinující.

To určitě ano. A pozitivně vnímám, že tento akt o kritických surovinách je důkazem, že si začínáme mnohem víc uvědomovat rizika, jimž jsme vystaveni a hledáme aktivně cesty, jak jim čelit. Je to pro mě jistým prvkem optimismu to, že se začínáme starat o svoji vlastní budoucnost a – lidově řečeno – svůj vlastní zadek.