Sál paláce Niederösterreich v centru Vídně byl plný především rakouského a německého publika. Pro ně je jméno Stefan Aust pojem. Evropský vydavatelský kongres, věnovaný letos především umělé inteligenci v médiích, zahájila právě diskuse s bývalým šéfredaktorem Der Spiegelu.

Dnes již osmdesátiletý Stefan Aust je jednou z nejvýraznějších postav německé novinářské scény posledního půlstoletí.

V souladu s tezí, že „kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce, kdo je levičák ve čtyřiceti, nemá rozum“ začínal jako redaktor levicového časopisu Konkret, kde se osobně poznal s Ulrikou Meinhofovou, která se na přelomu 60. a 70. let radikalizovala a stala se spoluzakladatelkou teroristické organizace RAF.

To později Aust využil k sepsání knihy Der Baader-Meinhof-Komplex (1985), na jehož základě vznikl i film nominovaný na Oscara, na jehož adaptaci se také podílel.

I v archivu mohou být chyby

V úvodní debatě s Markusem Wiegandem, šéfredaktorem německého odborného mediálního magazínu Kress Pro, se ale Stefan Aust, zabýval hlavně současností.

Hlavním tématem letošního Evropského vydavatelského kongresu byly možnosti a využití umělé inteligence v mediální a vydavatelské praxi.

Jako nástroj pro rychlé vyhledávání odpovědí ano, ale nechat za sebe AI psát texty? Ani náhodou. Originalita je klíčová. Nechat navrhovat obálky? Taky ne. Vždycky jsem chtěl svůj úhel pohledu, svoji volbu.

„Možná jsem na tohle téma příliš starý,“ poznamenal na úvod Aust, aby následně publikum přesvědčil, že nad fenoménem AI jako dlouholetý praktik poctivě uvažuje.

Aust, který v pozici šéfredaktora vedl v letech 1994–2008 vlivný německý magazín Der Spiegel, k AI přistupuje pragmaticky.

Jde podle něj o legitimní pracovní nástroj, podobně jako on sám ve svých začátcích musel pro rešerše do archivu a pracoval s novinovými výstřižky. V nich, stejně jako ve výstupech dnešní AI mohly být chyby: „Na stejné otázky dostanete často různou odpověď.“

Podle Austa vše, co dnes vzniká, stojí na znalostech a informacích, které vznikly dříve – na dokumentech, archivech, rešerších. „Pořád platí, že musíte rozumět tomu, o čem píšete,“ poznamenal Aust.

„Jako nástroj pro rychlé vyhledávání odpovědí ano, ale nechat za sebe AI psát texty? Ani náhodou. Originalita je klíčová. Nechat navrhovat obálky? Taky ne. Vždycky jsem chtěl svůj úhel pohledu, svoji volbu,“ dodal.

Aust popsal i vlastní zkušenosti z Der Spiegel, kde si u citlivých kauz vždy ověřoval původ dokumentů a podmínky jejich získání osobně. V AI době se podle něj tenhle princip nemá oslabit, ale naopak zpřísnit.

Když za vás píše AI

Debata to nebyla akademická. A byla velmi aktuální.

V polovině června totiž zažila německá média skandál spojený s bývalým šéfredaktorem a vydavatel deníku Der Tagesspiegelu Stephanem-Andreasem Casdorffem. Ten byl stažen z publikační činnosti poté, co přiznal, že opakovaně nechal AI napsat celé komentáře a vydával je pod svým jménem bez jakéhokoli označení.

Podle dostupných zpráv šlo o systematické využití AI u názorových textů, ne pouze o marginální pomoc typu korektur či hledání synonym.

Podle vyjádření Der Tagesspiegel neoznačené použití AI u komentářů „porušuje redakční standardy a poškozuje důvěryhodnost listu“.

AI považuje za nástroj ke zjednodušení dílčích kroků jako jsou rešerše a sběr materiálu, avšak zhodnocení relevance, analýza, zasazení do kontextu i práce s jazykem musí podle listu vždy zůstat odpovědností autora.

Aust ovšem Casdorffa veřejně neodsoudil. Řekl, že jej dobře zná a chce s ním nejprve osobně mluvit a ne spoléhat na to, co napíšou noviny.

Připustil v té souvislosti, že AI již disponuje vysokými technickými schopnostmi, že umí psát velmi přesvědčivě až bravurně. „Otázka je, jestli věcná správnost drží krok s formální bravurou. Dokonalá formulace špatné informace je horší, než klopotná formulace pravdy,“ doplnil.

Novinář se musí řídit ověřenými fakty i za cenu, že bude nepopulární. Jediné, co novináři skutečně mají, je vlastní hlava, paměť a osobní zkušenosti.

Podle Austa to vše souvisí s obecnější otázkou novinářské integrity: pokud novinář převezme cizí obsah bez uvedení zdroje, jde fakticky o krádež.

Jako příměr si půjčil téma prověřování doktorátů: stejně jako akademický svět musel vyvinout nástroje ke kontrole plagiátů, musí i redakce systematicky ověřovat, zda nalezené citace skutečně odpovídají originálu a zda jsou zdroje jasně označeny.

Zdůraznil i princip transparentnosti a důvěryhodnosti pro čtenáře, kteří musí vždy znát původ informací: „Pokud tuto funkci novinář přenechá algoritmu, vzdává se podstaty své profese.“

Hlava, paměť a osobní zkušenosti

Aust zdůraznil i to, že by novináři neměli podléhat „mainstreamovému stádnímu pudu“ a že kritické myšlení je důležitější než sebelepší technické vybavení.

To, co zkušenému praktikovi (vedle Der Speigel dříve pracoval pro západoněmeckou veřejnoprávní stanici NDR, byl tváří prestižního investigativního magazínu Panorama, zakládal Spiegel TV a jako vydavatel působil v Die Welt), silně vadí, je proměna části novinářů v aktivisty:

„Straní, píší podle svých přání, mají tendenci jít s proudem a psát to, co lidi chtějí slyšet. My jsme k politikům byli vždy kritičtí,“ připomněl.

„Novinář se musí řídit ověřenými fakty i za cenu, že bude nepopulární. Jediné, co novináři skutečně mají, je vlastní hlava, paměť a osobní zkušenosti.“