Na přelomu let 1941 a 1942 rodiče Marie Raisiglové ukrývali muže, po kterém šlo celé pražské gestapo: Václava Morávka. Jednoho z proslulých Tří králů tehdy devítiletá pamětnice poznala jako „pana učitele Malého“.

Václav a Marie Ajšmanovi žili koncem třicátých let poklidným životem na pražských Petřinách. Václav, původní profesí švec, pracoval jako četník, Marie pečovala o jeho starou nepohyblivou matku a věnovala se výchově jejich jediné dcery, také Marie.

Vše se změnilo po německé okupaci, kdy se Václav Ajšman zapojil do činnosti odbojové organizace Obrana národa. Před Vánoci 1941 poskytl ve svém bytě úkryt muži, který se představil jako „pan učitel Malý z Nových Mitrovic“. Marie vzpomíná, tehdy jí bylo devět let, že když ji návštěvník uviděl, protestoval:

„Ale já jsem nechtěl do rodiny, kde je dítě…“

Veršoval a po nocích kouřil

Marie Raisiglová, rozená Ajšmanová, s rodiči roku 1936. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Ve skutečnosti šlo o Václava Morávka, jednoho z proslulé odbojářské trojice Balabán-Mašín-Morávek, která se podílela na protinacistických sabotážích a podávala zpravodajské informace do Londýna.

V této chvíli byl Morávek posledním ze Tří králů, který ještě zůstával na svobodě. Josef Mašín byl již od května vězněn gestapem, Josef Balabán byl popraven 3. října 1941. Václav Morávek byl psancem, který už unikl z několika nebezpečných situací; při jednom z riskantních útěků přišel o levý ukazováček.

Marie Raisiglová ho však poznala v jiném světle: „Byl to hodný pán, často se mě vyptával, co bylo ve škole,“ vzpomíná a pokračuje:

„Psal mi veršované hry pro moje loutkové divadlo a taky mi s loutkami hrál.“

Václav Morávek v době protektorátu. Zdroj: Wikimedia commons, se souhlasem Paměť národa

Matka Marie Ajšmanová texty později zničila, protože Morávek ji upozornil, že gestapo zná jeho písmo, a veršovánky by se tak mohly stát usvědčujícím důkazem. Stres, jehož důvod malá Marie neznala, se u něj projevoval tím, že špatně spal a celé noci kouřil.

„Tatínek věděl, že to je konec.“

Václav Morávek střídal více úkrytů, byt Ajšmanových se však stal jeho posledním. Jednadvacátého března 1942 odtud odešel na schůzku na Prašném mostě v Dejvicích. Zmínil se, že se tam má setkat s mužem, který byl gestapem zatčen a poté propuštěn.

Pravděpodobně šlo o Paula Thümmela, dvojitého agenta s krycím jménem A-54, který pracoval jak pro německou zpravodajskou službu Abwehr, tak pro odboj. Marie Raisiglová uvádí:

„Morávek měl strach, že to je nějaká zrada.“

Václav Ajšman Morávka přesvědčil, aby si s sebou vzal klíče od jejich bytu a mohl se v něm případně rychle ukrýt. Morávek souhlasil, kdyby byl obklíčen, klíče prý rychle zahodí. K tomu onoho dne skutečně došlo a Václav Morávek zahynul v přestřelce s gestapem.

Jeden z českých četníků, kteří u zásahu asistovali, si však všiml, že na chodníku něco zachrastilo. Hledal tak dlouho, až našel klíče od bytu Ajšmanových.

Druhý den, když Václav Ajšman přišel do práce, uviděl na četnické stanici viset své vlastní klíče. Dozvěděl se, že četníci budou teď pátrat po jejich majiteli. „Tatínek se hodil marod a zůstal doma, protože věděl, že to je konec,“ konstatuje Marie Raisiglová.

Ve sklepních kójích Petschkova paláce

Malá Marie v době druhé světové války. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

V následujících dnech se strážníci začali po Břevnově vyptávat, jestli někdo neztratil klíče. V jednom obchodě na jejich dotaz zareagoval nájemník z domu, kde bydleli Ajšmanovi:

„Náš domácí vyměňoval zámek, protože prý ztratil klíče.“ „Vzali toho nájemníka na stanici a sepsali hlášení. Do týdne si pro tatínka přišli,“ dodává Marie Raisiglová.

Gestapo vtrhlo do bytu velmi brzy ráno. Zvonění vzbudilo celou rodinu. Odvedli Václava Ajšmana, udělali domovní prohlídku a později během dopoledne odvedli také matku Marii Ajšmanovou.

Jeden z příslušníků gestapa, který uměl česky, vyslýchal malou Marušku: „Snažil se mě přimět, abych něco řekla. Sliboval, že když povím, jak se doopravdy jmenoval ten pán, který u nás bydlel, že tatínka pustí,“ popisuje Marie Raisiglová a dodává:

„Ale já jsem brečela a brečela, a neřekla jsem nic.“

Marii Ajšmanovou vyslýchali v Petschkově paláci, z jiné cely údajně zaslechla kašlání svého muže. Během výslechu ji fyzicky týrali, podle vyprávění dcery ji tahali za nos a za uši. Nakonec ji ještě téhož dne propustili.

Protože na sobě měla jen domácí šaty, vypravila se k příbuzným na Vinohrady, od kterých dostala něco na sebe a peníze na tramvaj. Malou Marii a starou nepohyblivou babičku mezitím hlídala teta, která bydlela v sousedství a dozvěděla se o zatčení rodičů.

Václav Ajšman, otec Marie Raisiglové. Zdroj: Wikimedia Commons, se souhlasem Paměť národa

V následujících týdnech se Marie Ajšmanová vytrvale snažila, aby jí gestapo povolilo návštěvu u manžela. Uspěla jen jednou krátce před jeho popravou. Přinesla mu z domova řízky a vrátila se otřesena:

„Říkala, že by tatínka málem ani nepoznala. Neměl svoje vyndavací zuby, jeho černé vlasy mu úplně zbělely, byl vyhublý. Řekl, že řízky rozdá dalším vězňům, kteří ještě mají zuby.“

Václav Ajšman byl popraven 30. června na střelnici v Kobylisích s mnoha dalšími osobnostmi českého odboje, mimo jiné Josefem Mašínem a Františkou Plamínkovou. Marie Raisiglová říká, že na místě otcovy smrti v Památníku protifašistického odboje v Kobylisích nikdy nebyla, nikdy totiž nenašla sílu se tam jít podívat.

Kradmé pohledy a strach příbuzných

Ihned po otcově zatčení Marie Ajšmanová s dcerou pocítily, že chování jejich okolí se změnilo. Když přijely navštívit otcovy příbuzné v Nových Mitrovicích, nesměly v jejich domě přespat, protože příbuzní se obávali gestapa. Maruška vnímala, že při návštěvách kostela v Liboci se od ní někteří lidé odtahují.

Matka navíc žila ve velkém strachu z onoho nájemníka, který na Václava Ajšmana řekl, že ztratil klíče. Útěchu nacházela ve znovunalezené víře: „Maminka se často modlila k panence Marii. Říkala, že měla těžký život stejně jako ona a přimluví se za ni u pána Ježíše.“

Marie Ajšmanová se také ocitla v těžké finanční situaci, protože její muž byl hlavním živitelem rodiny a nedostávala po něm žádný důchod. Začala pracovat jako posluhovačka. Podle nařízení z pracovního úřadu musela nabídnout své služby nejprve třem německým rodinám, a teprve když ji odmítnou, směla se ucházet o práci v rodinách českých.

Jako vdova po popraveném odbojáři, která navíc neuměla německy, však u německých rodin beztak neměla šanci. Práci našla v české rodině na Smíchově a později v rodině jednoho českého řezníka.

Gymnaziální třída, v níž Marie studovala díky sestře Václava Morávka. Marie je dívka sedící v první řadě zcela vpravo. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Pomoc Morávkovy sestry

Tři roky po otcově popravě matka s dcerou přivítaly osvobození. Krátce poté k nim přišla nečekaná návštěva – neznámá žena se představila jako Jarmila Morávková, sestra Václava Morávka. Aby se odvděčila rodině, která v nejtěžších dobách jejímu bratrovi poskytla útočiště, slíbila, že tehdy dvanáctileté Marii zařídí přijetí na gymnázium, kde vyučovala.

Slib dodržela: roku 1946 Marie nastoupila do kvinty gymnázia při učitelském ústavu. Zaměření školy předurčilo i Mariinu budoucí profesi, až do sedmdesátých let pak vyučovala na základních školách.

V době padesátých let chtěla uniknout nátlaku na vstup do KSČ, vstoupila proto coby věřící do Československé strany lidové. Po celou svou učitelskou kariéru pak kvůli tomu čelila problémům: „Občas si mě pozval vedoucí školského odboru a vyptával se mě, jestli můžu učit, když jsem věřící,“ vzpomíná Marie Raisiglová.

„A jak to máte s Bohem a s dětmi, ptali se. Říkala jsem, že děti se mě na Boha neptají, protože učím počty a český jazyk.“ Vedoucí však naléhal, co tedy dětem odpoví, když se jí na to zeptají. Ona mu odpovídala:

„Když se mě zeptají, řeknu jim, že Bůh je. A pak přijdu za vámi a dám výpověď.“

Autorka textu Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.