Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
František Plhoň operoval zraněné po střelbě okupačních vojsk v Liberci v roce 1968
Post bellum,

Covid není válka, ukazují zážitky lékařů z první linie v roce 68 i při obléhání Sarajeva

V době pandemie používají politici, novináři a dokonce i zdravotníci poměrně často válečné výrazy: jsme teď „v boji s virem“, musíme se „proti nepříteli sjednotit“ a „vyhrát válku“; abychom znali situaci na bojišti, promlouvají k nám lékaři „z první linie“. S militantním slovníkem se však emoce nejen vyjadřují, ale také vyvolávají. A jakkoli je koronavirus vážná a v některých případech i tragická věc, válka to zkrátka není.

V českých zemích ve 20. století zažívali lidé situace, které se jeví stejně těžké nebo dokonce mnohem těžší, než současná epidemie. Je dobré to občas zmínit: ne proto, abychom pandemii bagatelizovali, ale abychom přispívali ke zklidnění atmosféry.

Psychiatr Jan Vevera (narozen 1970) sloužil v armádě, dvakrát byl jako lékař a voják v Afghánistánu, dnes je přednostou Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Plzeň. I v souvislosti s nedávným výročím vzniku ČSR připomíná, že jako národ máme za sebou o dost horší prožitky než Covid-19:

Jan Vevera v Afghánistánu (Foto: Post bellum)

„Až do letošního roku jsem si neuvědomoval, že hned ten první podzim v roce 1918 byl možná nejvražednější v historii našeho moderního státu. Všichni jsme slyšeli o španělské chřipce, ale s oslavami vzniku republiky se nespojovala. A teď si vezměte, že zatímco v ulicích jásaly davy, umíraly na španělskou chřipku tisíce lidí, celkově bylo mrtvých v českých zemích v letech 1918-1920 asi sedmdesát sedm tisíc. Zavíraly se školy, omezovala se výuka, byl nedostatek lékařů i léků, poměry v nemocnicích byly katastrofální.“

Vevera dodává, že současná epidemie je však v jistém ohledu unikátní: „Když se o různých aspektech této krize bavím se studenty, tak se jich ptám, zda vědí, jaká je nejúčinnější zbraň současného sebevražedného atentátníka. Není to výbušnina: jsou to kamery, které přenášejí a zmnohonásobují efekt té události. S epidemií je to teď trochu podobné, protože kvůli internetu, sociálním sítím atd. zažíváme první ´infodemii´. Má složku medicínskou, ve které musíme působit prostředky lékařskými, ale má také velice významnou složku informační, v níž je třeba působit prostředky komunikačními. A správně komunikovat v době ´infodemie´ znamená především vystupovat klidně a bez emocí, snažit se ten klid přenášet na ostatní.“

Válečná rétorika na klidu nepřidává, i když její užívání v běžných veřejných záležitostech u nás není neobvyklé. Jan Vevera k tomu říká: „Všimněte si, že u nás se ´bojuje´ s virem, ´válčí´ se s inflací, ´mobilizuje se´ do voleb, ale do Afghánistánu a do Iráku, tedy do skutečně válečných podmínek, se jezdilo a jezdí ´na mise´.“

Mrtví z Liberce a Sarajeva

Na pravou míru uvádějí válečnickou rétoriku i vzpomínky dalšího lékaře z „první linie“. František Plhoň (nar. 1941) zažil počátky sovětské okupace Československa v srpnu 1968 v Liberci, kde se střílelo:

„Údajně první mrtvý v Liberci se jmenoval Dragoun… Přišel jsem na operační sál, jako nejmladší jsem držel háky. Operovali jsme také nějakého pana Fialku, toho střelili do zad, prolétlo mu to pánví a vyletělo stehnem. Ten nám v podstatě vykrvácel, nedalo se nic dělat. Těch zraněných bylo v Liberci 48 a mrtvých devět. Pokud jde o tu ´první várku´, vím, že první operovaná byla zdravotní sestra Livečková. Pracovala v nemocnici, šla do práce a střelili ji do krku. Ta taky umřela. Tahle jména si pamatuju, to si člověk pamatuje do smrti. Těch 48 raněných tam leželo po sálech, na vozících i jen tak na zemi. Ti, kteří měli prostřelené ruce, trpělivě čekali.

František Plhoň v roce 2018 (Foto: Post bellum)

Práci lékaře ve skutečné válce zažil chirurg a traumatolog Edib Jaganjac – na otázku, zda může popsat, jak fungovala nemocnice, v níž působil, odpověděl nejdřív: „Nemohu to popsat. To se nedá popsat.“

Edib Jaganjac se narodil 14. května 1957 v Sarajevu. Dětství prožil v Jugoslávii za vlády Josipa Broze Tita; jeho otec vyrůstal v dětském domově a stal se profesorem chemie, matka byla dcerou islámského duchovního. Edib vystudoval medicínu, pracoval jako lékař v Zenici, v pětaosmdesátém se oženil, o rok později se mu narodila dcera Sára a v roce 1990 druhá dcera Nina. Roku 1992 získal specializaci jako chirurg.

A pak se jednoho dne vrátil ze Zenice domů a druhý den už ho vojáci nepustili z města. Blokáda Sarajeva začala v dubnu 1992. Bosensko-srbské jednotky obklíčily město krátce poté, co muslimští a chorvatští obyvatelé Bosny a Hercegoviny odhlasovali v referendu nezávislost. V Sarajevu, na něž každodenně dopadaly střely a granáty, žilo téměř 400 tisíc lidí. „Asi za tři měsíce jsem pochopil, že sice ještě máme elektřinu a ještě si dáváme v kavárně kapučíno, ale je válka. Z kavárny jsme se dívali na kopec na druhé straně, kam padaly granáty a lidé utíkali jako mravenci,“ říká Edib Jaganjac.

Nemocnice bez vody a jídla

Situace v Sarajevu se rychle zhoršovala, bylo pod nepřetržitou palbou z okolních kopců, obyvatelé je nesměli opustit. Po ulicích se pohybovaly skupiny ozbrojených gangsterů, kteří sami sebe prohlásili za „vojenské jednotky“, brali lidem auta, vykrádali obchody, drancovali domy a byty. Rozpadla se veškerá městská infrastruktura a umírání na ulicích se stalo součástí sarajevské každodennosti.

„Byl jsem venku na ulici s malou Ninou, seděla mi za krkem. A odstřelovač ji minul tak, že jí proletěla kulka skrz vlasy a zasáhla dveře hned za ní,“ vzpomíná Edib Jaganjac. Tehdy se rozhodl, že jeho děti a žena Dubravka musí pryč. Podařilo se je vyvézt z města v konvoji se zraněnými, odjížděli 18. května 1992.

Edib Jaganjac rodinou v roce 1996 (Foto: Post bellum)

Edib pak začal pracovat v nemocnici, ve válečném provizoriu operoval lidi, zraněné kulkami a minami: „Představte si nemocnici, kde není voda. Kde není jídlo. Kde nelze sterilizovat nástroje. Kde je tisíc postelí a z toho 600 úplně rozbombardovaných. Kde funguje jen chirurgie a je zakázáno dělat jakékoli operace, které se dají odložit. Prvních šest měsíců jsme téměř nespali a nejedli. Před válkou jsem měl 110 kilo, když jsem Sarajevo opouštěl, vážil jsem sedmdesát.“

Ve své knize Sarajevská princezna Edib Jaganjac o tehdejší situaci píše: „Jedeme jako stroj. Tentokrát dorazilo na 40 raněných. Mrtvé nám nevozí. Ještě před půl rokem nám občas přivezli i mrtvé, v naději, že třeba ještě žijí, nebo že my něco uděláme. Teď už ne. Zvykli si na smrt. Všichni jsme si příliš zvykli na smrt.“


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno