Když se autor tohoto textu před časem sešel s nejmenovaným blízkým spolupracovníkem prezidenta Miloše Zemana, přišla řeč na to, co – a zda vůbec – tady po končícím prezidentovi a jeho desetiletí panování nad Pražským hradem vlastně pozitivního zůstane. Následoval hluboký nádech, zamyšlení, výdech a odpověď ve stylu: „Na něco přijdeme.“

Je to zhruba měsíc, co v zatáčce v Chotkových sadech, na hranicích Jeleního příkopu, z plotu zmizela ohyzdná nadstavba z ostnatého drátu. Bylo to krátce poté, co prezident jako by s údivem zjistil, že Pražský hrad už od roku 2016 hlídá policie, šacuje návštěvníky, kteří musí procházet rámy a na nádvoří si k tomu účelu nechal vystavět budky jak krmelec v lese.

Náhlé prozření ke konci prezidentského mandátu vyvolalo hlavně ironické a nechápající poznámky.

Správné kontury zemanovskému obratu dalo až zjištění, že Hrad po dvou covidových letech pronajal prostor nádvoří pro konání vánočních trhů firmě podnikatele Michal Pechana, sponzora Strany práv občanů – Zemanovci.

Mistr velkých obratů

Nejde ale jen o policejní kontroly, ale i celkovou atmosféru, která na Hradě vznikla a nadále panuje. Veletočů navíc Zeman předvedl tolik, že kdyby v nich existovalo politické mistrovství, aspiroval by na pozici mezinárodního šampióna v těžké váze.

Ať už jde o jeho přístup k prezidentským milostem, bezpečnostní prověrku kancléře Mynáře, popření vlastního výroku, že „u politika neplatí presumpce neviny, nýbrž presumpce viny“, tvrzení, že chce být „prezidentem dolních deseti milionů lidí“, přičemž systematicky pracoval na štěpení a rozdělování společnosti. Ten hlavní obrat se ale odehrál ve vztahu Číně a k Rusku a později i k Ukrajině. Podrobněji se tomu věnujeme níže v textu.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Za čtvrt roku už bude oficiálně ve své funkci nový český prezident či prezidentka. Ke stejnému dni, 8. březnu 2023, skončí druhé volební období Miloše Zemana. Vraťme se k otázce z titulku tohoto textu: co po něm zbude? A případně – co po něm zbude dobrého?

HlídacíPes.org o výčet toho pozitivního, co po Zemanovi zůstane, požádal prostřednictvím hradního mluvčího Jiřího Ovčáčka samu hlavu státu:

„Co konkrétně, jaké činy a události pan prezident považuje za klíčové za dobu svého prezidentského působení? Co pozitivního podle jeho vlastního mínění po jeho dvou funkčních obdobích zůstane, ať už materiálně (pokud jde například o stavební úpravy), tak například z pohledu diplomacie či jeho vkladu/ odkazu do stavu české společnosti?“ zněly dotazy.

Je příznačné, že zůstaly bez odpovědi.

Hra na vlastní důležitost

Je to už bezmála deset let stará vzpomínka, možná se leckomu pod vlivem řady dalších událostí z hlavy vytratila. Ale byl to Miloš Zeman, kdo ve snaze rychle a jasně se vymezit vůči svému předchůdci a letitému politickému sokovi Václavu Klausovi, nechal nově nad Pražským hradem vztyčit vlajku Evropské unie.

Od té doby se už mnoha vstřícných gest směrem k Bruselu nedopustil. Naopak, krátce po britském referendu o vystoupení z EU prohlásil že by podpořil referendum o vystoupení Česka nejen z EU, ale i z NATO. Zemanovsky poťouchle ovšem dodal, že on sám by hlasoval pro setrvání.

Zeman se vždy ve své kariéře spojoval hlavně s těmi, kdo mu pochlebovali a podlézali, obvykle pro svůj vlastní prospěch. A byli to zejména Rusové a Číňané, kdo s pomocí svých českých kontaktů dokázali skvěle využít jeho ješitnosti, samolibosti a úspěšně hráli na strunu pocitu vlivu a vlastní důležitosti.

A tak byla ruská okupace Krymu pro Zemana fait accompli – hotová věc, o jedu novičok, jímž ruští agenti chtěli zavraždit v Británii bývalého ruského špiona Sergeje Skripala, k radosti ruské propagandy prohlásil, že v Česku se „v malém množství vyráběl a testoval“, zlehčoval i podíl ruských tajných služeb na výbuchu ve Vrběticích, když v rozporu s realitou tvrdil, že existuje více vyšetřovacích verzí.

Po BIS chtěl konkrétní seznamy ruských špionů v Česku a doložení operací ruských tajných služeb v ČR. Jen malou ukázkou Zemanovy pomstychtivosti je zatvrzelé odmítání povýšení šéfa BIS Michala Koudelky do generálského stavu – navzdory opakovaným návrhům vlády.

Zeman se opíjel na oslavách na ruské ambasádě, jako jeden z mála evropských státníků odjel po okupaci Krymu v roce 2015 do Moskvy a účastnil se oslav 70 let od konce druhé světové války – i když, jak Hrad zdůrazňoval – na přehlídce na Rudém náměstí nebyl.

Osobně se ale tehdy v Kremlu sešel s Vladimirem Putinem. Opět příznačné je, že do jednací místnosti jej provázel jeho neplacený poradce Martin Nejedlý a nikoli tehdejší český velvyslanec Vladimír Remek (jehož do této pozice instaloval právě Zeman). Ten zůstal nedůstojně sedět v předsálí.

Když se pak Zeman s Putinem v Moskvě viděl znovu o dva roky později, televizní kamery zachytily českého prezidenta, jak vládci Kremlu šeptá, že novinářů je mnoho a že by se měli likvidovat. Načež dnešní válečný zločinec Putin na záznamu kontruje, že „likvidovat netřeba, stačí je redukovat“.

Zeman patřil i mezi velké a otevřené kritiky sankcí proti Rusku. Označoval je za nesmysl, který by se měl zrušit.

Do dějin diplomacie vstoupil i jeho požadavek na summitu NATO ve Walesu v roce 2014, kdy se dožadoval jasných důkazů ruské vojenské přítomnosti na Ukrajině. „Nevím, jestli existuje česká tajná služba. Máte ji? Mohl by se zeptat jí,“ prohlásil tehdy frustrovaný švédský ministr zahraničí Carl Bildt před českými novináři.

Známé jsou také Zemanovy cesty na konference Dialog civilizací na ostrově Rhodos pořádané ruským oligarchou – někdejším šéfem ruských železnic a ve své době blízkým spolupracovníkem Putina – Vladimirem Jakuninem.

Pro Zemana byly tak důležité, že dal v roce 2016 konferenci přednost před účastí na pohřbu izraelského prezidenta Šimona Perese. A to se Zeman celoživotně tváří jako obdivovatel a jestřábí zastánce Izraele – snažil se například neúspěšné prosadit přesun české ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma.

Ale zpět k Rusku: důkazů o proruském smýšlení i aktivitách Miloše Zemana i lidí v jeho blízkém okolí je nespočet. Jeho obrat po 24. únoru 2022 a ruském útoku na Ukrajinu lze proto spíše chápat jako výraz osobní zhrzenosti a pocitu, že ho partner zradil.

Nyní Zeman vystupuje jako velký kritik Vladimira Putina a říká, že by měl skončit před válečným soudem. Nicméně své otevřeně proruské blízké spolupracovníky, zejména pak Martina Nejedlého, si po svém boku ponechal.

Nepřátele si udělá každý idiot

Podobný výčet lze sepsat i k Zemanovu vztahu k Číně. Ať už jde o výstup s krtečkem v čínské televizi či výroky tamtéž o tom, že „přijel do Číny, aby se se tam učil, jak zvýšit hospodářský růst a stabilizovat společnost“.

Českou republiku Zeman ve vztahu k Pekingu označoval i za „nepotopitelnou letadlovou loď“ čínské investiční expanze do Evropy. Přitom se ve skutečnosti alespoň ve vztahu k Česku prakticky žádné velké investice nekonaly, natož aby byly v řádech stovek miliard korun, jak Zeman rád a často prohlašoval.

Výsledkem expanze byl jen podivný nástup ještě podivnější čínské firmy CEFC, která skončila neslavným bankrotem. Nejviditelnější čínskou přítomností je tak tradiční český fotbalový klub Slavia Praha. Nejméně viditelným je pak čestný Zemanův poradce Jie Ťie-ming, který v Číně prostě zmizel a dosud se neobjevil navzdory tomu, že Zeman vyslal do Pekingu „pátrací duo“ Tvrdík – Mynář.

Nezapomenutelným okamžikem novodobých českých dějin je historická návštěva prezidenta Si Ťin Pchinga v Praze. Šlo o festival servility dílem v režii Hradu, dílem dalších politických představitelů a firmy PPF.

Rudé vlajky a oslavné nápisy lemovaly Evropskou třídu na cestě z letiště, najatí demonstranti a příslušníci čínské tajné policie se za přihlížení policie prali s českými demonstranty. Policisté též v rozporu se zákonem – jak později potvrdil soud – donutili dva české občany, aby z oken své kanceláře v místech, kde se čínská delegace pohybovala, sundali „provokativní“ tibetskou vlajku.

Vrcholem snahy vetřít se Číně do přízně bylo ostudné prohlášení čtyř ústavních činitelů omlouvajících se Číně za to, že se tehdejší ministr kultury Daniel Herman opovážil v rámci konference Forum 2000 setkat s dalajlámou.

Zeman vždy rád mluvil o ekonomické diplomacii, o otvírání dveří byznysu. A je fakt, že směrem do Číny pomohl byznys otevřít – už zmíněné PPF a jejímu Home Creditu. Ten má však nyní ze svého čínského působení spíše bolehlav, časy hojnosti, úspěchu spotřebitelských půjček a deklarovaných fantastických česko-čínských vztahů jsou pryč.

Tak trochu symbolicky nyní končí funkční období i českému velvyslanci v Číně Vladimíru Tomšíkovi, který do Pekingu nastoupil z vůle a požehnání Miloše Zemana a zainteresovaného byznysu.

Svého času Zeman prohlašoval, že „udělat si nepřátele dokáže každý idiot, udělat si přátele je ale těžká diplomatická záležitost“ a pochvaloval si, jak ve vztahu k čínskému i ruskému prezidentovi „zafungovala osobní chemie“. Když tedy zůstaneme u chemie, dopadlo to nakonec asi tak, jako když se lije voda do kyseliny…

Trump mě pozval do Ameriky!

Jedna z hlavních rolí prezidenta je, že zastupuje zemi navenek. Například Václav Klaus se za deset let ve funkci mohl pochlubit 278 zahraničními cestami. Ne vždy ale kvantita znamená i kvalitu – drtivou většinu jeho cest tvořily cesty pracovní (nešlo tedy o oficiální ani státní návštěvy, což je v diplomacii svým obsahem a protokolárními pravidly podle významu jasně odstupňováno) a soukromé.

Takový Václav Havel stihl za deset let v čele samostatné České republiky „jen“ 141 zahraničních návštěv, jejich stopa byla ale obvykle velmi silná.

Miloš Zeman je s přehledem na posledním třetím místě. Podle statistik hradního zahraničního odboru absolvoval v prvním funkčním období 61 cest, v druhém 23 – do toho se promítl Zemanův zhoršený zdravotní stav. „Celkem 13 návštěv bylo státních, 13 oficiálních a ostatní pracovní,“ shrnuje dokument, v němž se Hrad snažil vyvrátit teze o diplomatické izolaci českého prezidenta.

I když Zeman jako prezident čtyřikrát navštívil USA, přijetí v Bílém domě se nedočkal. Po zvolení Donalda Trumpa sice Hrad rozhlašoval, že nový americký prezident pozval Miloše Zemana na návštěvu Bílého domu, skončilo to ale neslavně.

Této diplomatické pocty se zatím v roli prezidenta dostalo jen Václavu Havlovi a není tajemství, že o přijetí v Oválné pracovně Zeman opravdu silně usiloval. „Byl jsem skutečně jediná evropská hlava státu, která ho veřejně před prezidentskými volbami podpořila,“ hlásil se o zásluhy Zeman.

Jako svého emisara pro tuto záležitost proto na post velvyslance ve Washingtonu prosadil šéfa svého zahraničního odboru Hynka Kmoníčka. Když se ukázalo, že pozvání vlastně nikdy oficiálně nepadlo a žádná cesta se konat nebude, Kmoníček upadl u Zemana v nemilost.

Směrem do domácí politiky se Zeman aktivně podílel na marginalizaci kdysi své ČSSD, tvrdě šel po premiéru Sobotkovi, vetoval jeho návrhy ministrů, i když sám jako premiér tvrdil, že tohle prezident (tehdy Havel) dělat nesmí.

Naopak nepokrytě fandil Andreji Babišovi. „Pan prezident před volbami, když kandidoval, říkal, že chce být prezidentem dolních deseti milionů. Při vší úctě, Andrej Babiš zrovna není typický představitel dolních deseti milionů obyvatel ČR,“ pravil tehdejší premiér Bohuslav Sobotka v době, kdy Zeman odmítl podepsat zákon o střetu zájmů, takzvaný lex Babiš.

Aktivně zejména během své kampaně za znovuzvolení rozdmýchával hysterii a strach z uprchlíků, podařilo se mu obnovit nechuť až nenávist venkova k Pražákům a „nemakačenkům“ z „pražské kavárny“, prohloubila se jeho averze k médiím, v čele s Českou televizí, kterou převzala i nemalá část české společnosti.

Čekání na prásknutí dveřmi

Každý prezident se snažil zanechat na Pražském hradě svůj otisk: fyzický i mentální. Není předmětem tohoto textu rozebírat dva předchozí české prezidenty, ale pro srovnání alespoň stručně.

Havel byl mezinárodně uznávaná osobnost, jeho startovací pozice po roce 1989 byla unikátní, měl za sebou silný příběh, špičkové zahraniční návštěvy si tu doslova podávaly dveře, jednoznačný je podíl Václava Havla na českém vstupu do NATO i Evropské unie.

Havel také otevřel Hrad, například Jelení příkop, Jižní zahrady nebo Královskou zahradu veřejnosti, nechal opravit významné památky zchátralé péčí komunistů, nechal vystavět nové jako třeba oranžérii od architektky Evy Jiřičné či tunel v Jelením příkopu od Josefa Pleskota.

Klaus se zapsal hlavně svým odporem k Bruselu, jakkoli to byl on, za jehož prezidentování Česko vstoupilo 1. května 2004 do Evropské unie (přičemž Klaus prohlásil, že to není žádný přelom). Klaus ale také podporoval výstavbu radaru v Brdech, který měl být součástí americké protiraketové základny v Evropě.

Nicméně široká veřejnost si bude pamatovat hlavně medializované kauzy jako bylo chilské pero nebo jeho protesty proti zamýšlené stavbě „chobotnice“, nové budovy Národní knihovny podle návrhu architekta Kaplického. A pak velmi problematickou amnestii na závěr jeho druhého mandátu – zejména tu část, díky níž byla ukončena řada kauz závažné hospodářské kriminality a korupce.

Pokud jde o proměnu Hradu, za Klause se spíše jen rekonstruovalo, například Starý královský palác nebo Jízdárna Pražského hradu. Také za Zemana se pokračovalo v opravách, například Nejvyššího purkrabství nebo Jízdárny Pohořelec, slavnostního schodiště v Matyášově bráně či restaurace Vikárka, kam se aktuálně shání provozovatel.

Specifickou kategorií jsou zakázky v Lánech, za něž byl pravomocně odsouzen šéf tamní Lesní správy Miloš Balák – a Zeman mu obratem udělil milost se zdůvodněním, že byl Balák potrestán i za to, že pracuje pro Kancelář prezidenta republiky (respektive v její příspěvkové organizaci).

Nějaký fyzický otisk tedy éra Miloše Zemana na Hradě zanechá. S tím politickým či morálním odkazem je to ale o dost horší.

Svůj díl na tom nese skutečnost, že v posledních letech (i v důsledku chatrného zdraví) s sebou Zeman nechává manipulovat – jak fyzicky, tak ve věcech svého rozhodování. A tak zatímco Zeman relaxoval v Lánech, v kancelářích Hradu pilně úřadovali pánové Mynář a Nejedlý. Podstatné tedy bude, co na závěr prezidentského působení ještě stihne zobchodovat zejména tato dvojice.

Dá se rozhodně čekat, že Zeman nás ještě ve zbývajících týdnech překvapí a bude chtít využít svých pravomocí udělování milostí, abolice či amnestie (přestože mu to ztěžuje povinnost kontrasignace ze strany premiéra Fialy). Poté, co od Zemana dostal milost dvojnásobný odsouzený vrah Kajínek, se různým divokým nápadům coby definitivní tečce za Zemanovou politickou historií meze nekladou.