Jako dospívající mladík z položidovské rodiny nosil Milan Kantor přes půl Prahy zavazadla židovským příbuzným, kteří nastupovali na transporty do koncentračních táborů. „Myslím, že to v něm zanechalo hlubokou stopu a formovalo to jeho vlastenectví i zcela přirozenou touhu pomáhat lidem v nouzi,“ vzpomíná na Kantora jeho rodinná známá Jana Pekárková.

Český vlastenec, filantrop a dlouholetý honorární konzul České republiky v australském Melbourne zemřel 6. ledna ve věku 93 let. Jeho život by vydal na dobrodružný román.

Narodil se jako druhé dítě do rodiny českého advokáta a jeho ženy, která pocházela ze Srbska. Kantorovi žili ve Vídni, kde otec vykonával advokátskou praxi, ale zároveň předsedal českému spolku Komenského a intenzivně se angažoval v české komunitě.

„Právnicky se angažoval v tom, aby byly české školy ve Vídni kompatibilní s rakouskými školami a české děti mohly přestupovat na rakouská gymnázia,“ popisuje vlastenecké zázemí, ve kterém Milan Kantor vyrůstal, Jana Pekárková.

Stěhování do Prahy

Po anšlusu Rakouska se fotografie pana Kantora coby odpůrce hitlerovského režimu objevily na předních stranách novin a rodina se přestěhovala do Prahy. Třináctiletý Milan začal docházet na nově postavené Benešovo státní reálné gymnázium na Velvarské (dnes Evropské) třídě.

„Uměl bezvadně česky, ale také německy, srbsky, francouzsky a anglicky. Paní Kantorová pečlivě dbala na výuku jazyků Milana i jeho starší sestry. My jsme se hodně skamarádili přes sporty. V rámci naší třídy jsme si vytvořili pevnou partu. Hráli jsme basketbal, jezdili jsme na lyže, chodili jsme do biografu. Normální mládí s tím, že jsme si byli samozřejmě vědomi, co se děje,“ vzpomíná na první léta Milana Kantora v Praze jeho spolužák Vladimír Brabec.

Po začátku okupace se skupina spolužáků zapojila do odbojářského hnutí:

„Pamatuji se, že po anexi v roce 1939 jsme se vyhrnuli před školu a hrozili pěstmi na hitlerovskou armádu. Myslím, že tohle období naši partu upevnilo a vytvořil se její vlastenecký základ. Milan Kantor, Horák, Herejk, Knorr i já jsme působili odbojářsky, navzájem jsme ale nevěděli, kdo co dělá a na koho je vázán. Takže co přesně dělal Milan, jsem netušil. Já s Horákem jsme pak už jako totálně nasazení třeba fotili továrnu Junkers-Werke v Magdeburgu a fotky se z Prahy posílaly do Londýna,“ vzpomíná 94letý Vladimír Brabec.

Kufry do Terezína

Milan Kantor ale na gymnáziu kromě studií a odboje musel, na rozdíl od většiny spolužáků, řešit ještě dramatické rodinné osudy. Jeho stárnoucího otce poslali nacisté do koncentračního tábora v Terezíně a podobně na tom byli i další příbuzní z otcovy strany:

„Milan byl jen částečný Žid, takže mohl jezdit tramvají. Příbuzní z otcovy strany nesměli jako Židé vůbec do veřejných dopravních prostředků, a tak Milana jako patnácti-, šestnáctiletého kluka posílala máma tramvají na Vinohrady, odkud tetám a bratrancům pomáhal pěšky nést kufry k Veletržnímu paláci, kde shromažďovali Židy do transportů,“  popisuje strasti rodiny Kantorových za druhé světové války Jana Pekárková.

„Milan o tom mluvil, až v posledním roce života, nikdy předtím, ale svěřil se nám, že takhle doprovodil z Vinohrad k Veletržnímu paláci patnáct příbuzných, které pak už nikdy neviděl,“ dodává.

Do Terezína se prý ke konci války tajně vpašovala i Milanova sestra Růžena, aby se starala o nemocného otce, který díky její péči nakonec přežil. Milan Kantor po válce studoval práva na Karlově univerzitě. Čím dál víc mu ale s vývojem politických událostí bylo jasné, že v Československu nezůstane:

„Milan chtěl dostudovat práva a říkal, že pak uteče. V roce 1949 se mu podařilo získat výjezdní doložku a po strastiplné cestě přes Itálii se dostal do Austrálie, kde už tou dobou byla i jeho sestra,“ vzpomíná Vladimír Brabec na rok, kdy se spolužáci viděli na dlouhou dobu naposledy.

Těžké začátky v exilu

V Austrálii se Milan Kantor cítil jako uprchlík z Evropy dlouho osamělý. Na své tamní začátky zavzpomínal před deseti lety v Rádiu Praha:

„Nezdáli jsme se dost důležití, abychom si mysleli, že máme nějaká práva. A lidé nebyli na nově příchozí moc příjemní. S jedním kamarádem, který také přijel z Československa, jsme třeba v tramvaji mluvili česky. Přišla nějaká paní a řekla, že bychom vlastně měli mluvit anglicky a že bychom měli být vděční za to, že tam jsme.“

Podobně jako další imigranti musel Milan Kantor podepsat dvouletou smlouvu na práci, kterou nabízela vláda, většinou na farmě nebo v dolech. Milan dostal práci v malé továrně, kde prý na něj neměli velké nároky: „Mohl jsem vždycky mezi šestou a sedmi patnácti brečet, takže jsem byl velmi spokojený,“ vzpomínal po letech se svým pověstným smyslem pro humor.

Díky stipendiu se mu postupně podařilo vystudovat právnickou fakultu. Než složil advokátské zkoušky, přivydělával si na živobytí různě, doučoval imigranty anglicky, po restauracích a barech hrál na piano nebo učil Australany lyžovat. Právě na lyžích se také seznámil se svou budoucí manželkou Anne Murdochovou.

Láska na sněhu

Anne Murdochová pocházela z vážené a bohaté rodiny. Mediální impérium jejího otce později nejvíc proslavil Annin starší bratr Rupert Murdoch.

Podle Jany Pekárkové Milan Kantor zprvu vůbec netušil, do jaké rodiny se vlastně přižení: „Vyprávěl, jak si ho rodiče Anne při žádosti o ruku důkladně proklepli, doslova ho podrobili křížovému výslechu na téma, jak svou budoucí choť hodlá jako imigrant zajistit.

Došlo mu prý až později, jak bohatá její rodina je. Anne ho ale velmi milovala a vzhlížela k němu. Měli velmi láskyplný vztah,“ popisuje paní Pekárková manželství Milana Kantora, ze kterého vzešlo šest dětí. Milan Kantor se v Austrálii prosadil jako úspěšný právník, nikdy ale nezapomínal na Čechy.

V roce 1991 se stal českým honorárním konzulem v Melbourne. Přes dvacet let podporoval český čtrnáctideník Hlas domova. Založil dva dobročinné fondy, z nichž jeden měl za cíl propagovat českou kulturu a druhý financoval výstavbu a provoz bytového azylu pro starší a osamělé občany českého původu. Ten nazval poeticky „Domov“.

Nejlepší konzul v dějinách

„Pomáhal lidem i spolkům nejen jako mecenáš, ale i ve sporech jako právník a konzul. Dokázal vybudovat bytový azyl Domov, ale podporoval a hojně i navštěvoval budovu českého Sokola Melbourne,“ vypočítává škálu aktivit Milana Kantora bývalý generální konzul České republiky v Austrálii Vít Kolář.

Podle něj Milan Kantor neúnavně propagoval Česko nejen filantropií, ale také nezapomenutelným kouzlem osobnosti:

„Byl určitě nejlepší honorární konzul, kterého jsme v Austrálii měli. Pomáhal ve své kanceláři každý den Čechům v nouzi a vedle toho dokázal uspořádat nezapomenutelnou státní recepci, kde slovem i hudbou vzbudil zájem znuděných představitelů státu Victoria o malou zemi kdesi v Evropě,“ vzpomíná Vít Kolář a přiznává, že se pro něj Milan Kantor stal doživotním vzorem:

„Neuvěřitelně energický, vtipný, hravý, noblesní a přitom tak lidský, sekáč v obleku a vázance. Obdivoval jsem jeho neutuchající optimismus, se kterým stmeloval věčně rozhádané krajany, zápal k prosazování dobrých věcí i příkladně, ryzí a zdravé vlastenectví.“

Do České republiky se Milan Kantor vracel pravidelně dvakrát do roka. Nikdy si nenechal ujít koncerty Pražského jara a Pražského podzimu. „Vždycky, když sem přijel, byl přešťastný. Jeho láska k životu byla nakažlivá, zářil jako sluníčko,“ uzavírá vyprávění Jana Pekárková.

Za šíření dobrého jména České republiky v cizině obdržel Milan Kantor v roce 2002 cenu českého ministra zahraničí Gratias Agit. 28.října 2007 pak z rukou prezidenta Václava Klause převzal Medaili za zásluhy. Anotace k vyznamenání zněla: „Svou celoživotní aktivitou prokázal oddanost českému státu, národu a jeho svobodě.“