Justice v poslední době vyslala několik tvrdých signálů, že není spokojena se způsobem, jakým se v Česku povolují odposlechy. Jde třeba o zrušující rozsudek v kauze bývalého středočeského hejtmana Davida Ratha nebo přezkum v případu bývalého policejního šéfa z Liberce Miroslava Dvořáka, kde Nejvyšší soud konstatoval porušení zákona. Jsme svědky „odposlechové revoluce“?

„V justici se našli soudci, kteří se již nechtěli dívat na toho, že se v přípravném řízení soudci fakticky stali posluhovači některých aktivistických státních zástupců, kteří věřili, že nikdo v budoucnu nebude mít odvahu všelijak podivně nařízené odposlechy či domovní prohlídky zpochybnit.“

Slova brněnského advokáta a bývalého náměstka nejvyššího státního zástupce Zdeňka Koudelky jsou k soudcům a žalobcům velmi tvrdá. Sám patří k dlouhodobým kritikům nezákonností, které se v přípravném řízení zjevně dějí.

A nejde jen o odposlechy. V minulosti Koudelka kritizoval i praxi svévolného výběru soudců, například při povolování domovních prohlídek nebo jednání o vazbě. Tuto praxi loni v dubnu definitivně zatrhl Ústavní soud. Jsou odposlechy další na řadě?

Kauza Rath jako lakmusový papírek

Lidé kolem justice se shodují, že klíčový bude další vývoj v kauze exhejtmana Ratha. V jedné rovině se musí středočeský krajský soud vyrovnat s vyřazením nezákonně pořízených odposlechů a zkusit „dostat“ Ratha pomocí jiných důkazů.

HlídacíPes.org oslovil několik vybraných justičních činitelů, státních zástupců, advokátů, politiků a bezpečnostních expertů, aby odpověděli na anketní otázky týkající se zneužívání odposlechů v ČR. Rozhovory s nimi či jejich názorové texty přineseme v následujících dnech.

Zároveň ale nespokojení žalobci v čele s pražskou vrchní státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou (na dotazy HlídacíPes.org neodpověděla) ohlásili pokus zvrátit zrušující rozsudek pomocí stížnosti pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu. Ministr spravedlnosti Robert Pelikán (též nechal dotazy bez odpovědi) avizoval, že jim vyhoví.

Zda jde o jakousi revoluci v povolování odposlechů, bude podle Koudelky možné říct právě až po rozhodnutí Nejvyššího soudu o případné ministrově stížnosti
v kauze Rath. „Ovšem je naděje, že reálně platí ústavní norma o tom, že odposlechy, ale i domovní prohlídky a další narušení práv lidí v přípravném řízení trestním, musí povolit soud. Přitom toto povolení nesmí být formální orazítkování návrhu státního zástupce, jinak se soud jako ochránce základních práv lidí stane bezcenným,“ říká Zdeněk Koudelka.

Konec velrybaření

Kde je chyba? Politolog a bezpečnostní analytik Tomáš Šmíd z brněnské Masarykovy univerzity dlouhodobě varuje před tzv. velrybařením. Zejména elitní celorepublikové útvary policie rezignovaly na zjišťování kvalitních informací přímo v kriminálním prostředí (tzv. HUMINT, human intelligence – zjednodušeně ústní informace) a příliš spoléhají na odposlechy – telefonní nebo prostorové (SIGINT, signal intelligence – informace pořízené strojově).

„Pokud se policejní orgán hodně ,snaží‘, najde si v odposlechu to, co se mu hodí. Informace ,z uší‘ vytrhává z kontextu, nedoplňuje dalšími poznatky a především dalšími podpůrnými důkazy. To je největší tragédie využívání odposlechů v českém prostředí,“ říká Šmíd.

PSALI JSME: Nezákonné odposlechy. Jak inspekce díky nim zatočila s bývalým policejním šéfem z Liberce

Česká odposlechová republika. Když bez štěnic není žádný jiný důkaz

Když žalobce a soudce jedno jsou. V kauze Rath se povolovaly odposlechy metodou Ctrl+C Ctrl+V

Praxi velrybaření – tedy rozhození odposlechových sítí a teprve následné vytěžování pořízených informací a jejich překování v konkrétní obvinění – kritizoval Nejvyšší soud ve zmíněném případu libereckého policejního ředitele. „Není přípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání,“ napsal doslova.

Žalobci jako spiklenci policie

Co se musí změnit? „Řada státních zástupců nadále nevystupuje jako garant trestního řízení, čímž se jinak mnozí rádi honosí, a jako dozorující orgán, ale fungují spíše jako jacísi ,spoluspiklenci´policistů,“ říká politolog Šmíd.

Právník Jan Vobořil z nevládní organizace Iuridicum Remedium dodává, že do značné míry mohou za současný stav i soudci, kteří dosud často jen slepě přebírali návrhy státních zástupců, aniž by zkoumali, zda je odposlech vůbec nutný.

„Odposlechy nejsou v trestním řádu  koncipovány jako první věc, kterou máme zkusit a čekat jestli se někdo chytí. Vždy má jít o téměř poslední nástroj, pokud všechny ostatní selžou nebo jsou nepoužitelné. Tato zásada subsidiarity stejně jako průběžné vyhodnocování odposlechů nejsou v praxi často respektovány,“ říká Vobořil.

Platí to podle něj nejen pro odposlechy, ale ještě ve větší míře pro získávání provozních a lokalizačních údajů o elektronické komunikaci – tedy tzv. záznam o provozu telefonu, kde se pohyboval nebo kdo si s kým volal – aniž by byl znám obsah hovoru. Takových údajů policie využívá řádově víc než „tvrdých‘ odposlechů.

„Odposlech je velice lákavá a v případě některých policejních útvarů vysloveně návyková metoda či droga,“ varuje advokát a prezident Unie obhájců Tomáš Sokol. Podle něj do budoucna hrozí, že policisté nebudou bez odposlechu schopni odhalovat pachatele trestných činů.