Petr Jašek prožil v súdánských věznicích dlouhých 445 dní, než se jej české diplomacii podařilo dostat domů. Jašek byl vězněn v drsných podmínkách, celu nějaký čas sdílel i se skupinou islámských radikálů a teroristů z Islámského státu. Dříve působil také v Nigérii, kde pomáhal obětem útoků islamistické skupiny Boko Haram.

Příběh Petra Jaška se v českých médiích objevil poté, co byl v prosinci 2015 zadržen súdánskou tajnou policií na letišti v Chartúmu – údajně pro nelegální překročení hranic a pro špionáž. Sám Jašek zdůrazňuje, že v Súdánu dokumentoval pronásledování tamních křesťanů a sháněl pro ně pomoc. Na konci ledna 2017 byl súdánským soudem odsouzen ke 24 letům vězení za údajnou protistátní činnost. V únoru 2017 mu ale vlivem českého a evropského diplomatického úsilí byla udělena prezidentská milost; do České republiky se vrátil 26. února 2017.

Své zkušenosti a zážitky popsal i v knize Snubní prsten za život. Kniha byla vydána v jedenácti jazycích včetně čínštiny a korejštiny. „Islamisté mi nejen vyhrožovali, ale také mě bili a mučili,“ říká Petr Jašek, humanitární pracovník, dokumentarista a spolupracovník české pobočky mezinárodní organizace Hlas mučedníků. Posláním organizace je zvyšovat povědomí o tisícovkách křesťanů, kteří jsou ročně zabíjeni, mučeni, vězněni nebo jinak utlačováni kvůli své víře.

Jaký okamžik byl klíčový pro vaše přežití v súdánském vězení?

První dva měsíce jsem strávil v cele se šesti bojovníky takzvaného Islámského státu (ISIS). Byli to mladíci ve věku mých dětí. Všichni měli vysokoškolské diplomy, a to nejen ze zemí, ze kterých pocházeli – ze Súdánu, Libye, Egypta, Somálska, Jemenu či Pákistánu, ale též z evropských univerzit. Byl mezi nimi i jeden libyjský bojovník, který od svých dvanácti let sloužil jako osobní strážce Usámy bin Ládina. Ten byl pro ostatní bojovníky ISIS hrdinou, nazývali ho „mužem meče“. Tento titul si však nevysloužil u Usámy, ale díky tomu, že byl jedním z popravčích, kteří na libyjském pobřeží v únoru 2015 sťali jednadvacet křesťanů, převážně koptských z Egypta.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Právě on mi na naší cele vyhrožoval zabitím. Islamisté mi nejen vyhrožovali, ale také mě bili a mučili. Dne 6. února 2016 chtěli k mučení použít takzvaný waterboarding. Jejich škodolibou radost však překazil jeden dozorce, který byl jeden z mála, který těmto bojovníkům Islámského státu nešel na ruku. Něco o chystaném mučení zaslechl na chodbě a vyvedl mě z cely jen několik okamžiků před začátkem waterboardingu.

Lidé jsou na světě pronásledováni a zabíjeni z různých důvodů, často i kvůli tomu, že překážejí komerčním zájmům tam, kde těžaři objevili přírodní bohatství. Umírají novináři, kteří se odmítají nechávat zastrašit, a to nejen v rozvojových zemích, ale i v EU. Moc se ale nemluví o tom, že se v části světa cíleně pronásledují křesťané…

Ano, problematice pronásledovaných křesťanů se vlády i média věnují minimálně. Proto také Richard Wurmbrand (rumunský farář, který byl v 50. letech 14 let sadisticky mučen v komunistických vězeních, pozn. red.) v roce 1967 založil Mezinárodní křesťanskou asociaci (ICA), která se tématu podrobně věnuje. Jen podle odhadu Gordon-Conwell Theological Seminary Massachusetts bylo za poslední dekádu ve světě zabito pro víru více než 900 tisíc křesťanů. Důvody k pronásledování křesťanů si totalitní režimy či obecně jejich nepřátelé nacházejí různé – od takzvaného „vymýcení tmářství“ marxistickými režimy či vyvraždění „bezvěrců“ muslimy nebo dokonce zamezení „imperialistického vlivu“ USA až po nacionalistická hesla „Indie hinduistům“.

Petr Jašek. Foto: Archiv, se souhlasem Petra Jaška

Které země nejvíce pronásledují křesťany?

Některé křesťanské či lidskoprávní organizace se každoročně pokoušejí sestavovat žebříček zemí z hlediska intenzity pronásledování křesťanů. Těmto žebříčkům již tradičně vévodí Severní Korea, Somálsko, Saudská Arábie a Nigérie. Někdy však tyto přehledy srovnávají nesrovnatelné, proto naše organizace takové žebříčky nesestavuje. Země, kde dochází ke pronásledování křesťanů, dělíme na ty s totalitními režimy, kde je pronásledování systematicky řízeno vládními represivními složkami (např. Čína, Severní Korea, Eritrea, Saudská Arábie), a na země s nepřátelskými oblastmi, kde sice může náboženská svoboda být zakotvena v ústavě, ale v některých oblastech dochází k brutální likvidaci křesťanů (např. v Nigérii či Indii).

Jak vypadá situace podzemní církve konkrétně v Číně ?

Čína patří navzdory svým snahám o komunismus s tržním hospodářstvím k zemím, kde pronásledování křesťanů za posledních pět let nesmírně zintenzivnilo. Pronásledování se nyní nevyhýbá ani některým státem povoleným církvím. Podzemní, tedy státem nepovolené, neoficiální církve, jsou na pronásledování zvyklé již od počátku své existence, proto je nemůže nijak překvapit. Obecně platí téměř jako pravidlo, že čím intenzivnější a brutálnější je pronásledování, tím se křesťanská víra šíří rychleji do hloubky i šířky. Zde bych však chtěl podotknout, že čínské úřady nepronásledují jen křesťany, ale též muslimy, zejména Ujgury, kterých je v pracovních táborech více než milion.

Jak vůbec vznikla celosvětová organizace Hlas mučedníků, která právě na pronásledování upozorňuje a snaží se také konkrétním lidem pomáhat?

Když rumunský komunistický režim v roce 1965 doslova prodal Richarda Wurmbranda na Západ, varovali ho, že pokud bude mluvit pravdu o nelidském mučení, bití a vymývání mozků, které křesťané v tehdejších rumunských věznicích zakoušeli, tak si ho najdou a zabijí ho. Richard Wurmbrand se však jejich hrozeb nezalekl a svůj příběh vydal v knize „Mučen pro Krista“. Tato kniha motivovala mnohé křesťany, kteří do té doby byli masírováni sovětskou propagandou o „křesťanské svobodě“ v zemích východního bloku, a spontánně se začali zajímat o své pronásledované souvěrce. Tyto „hlasy mučedníků“ se pak na návrh Richarda Wurmbranda spojily v nekonfesijní Mezinárodní křesťanské asociaci (ICA), která vznikla v roce 1967. Po pádu komunismu si i mnozí Čechoslováci mysleli, že nastala svoboda pro všechny křesťany. Opak je pravdou; počet zemí, kde ICA pomáhá pronásledovaným křesťanům, je dnes vyšší než sedmdesát.

O tématu vznikl i film „Mučen pro Krista“, na němž jste se podílel… (Vysílá ho v českém znění 28.11. 2021 TV NOE, pozn. red.)

Film se začal natáčet v době, kdy jsem byl ještě v súdánském vězení právě za to, že jsem v Súdánu dokumentoval pronásledování křesťanů a zorganizoval pro ně praktickou pomoc. Po svém propuštění jsem se ale už účastnil natáčení doprovodných materiálů k filmu přímo v Bukurešti a také v nedaleké a nechvalně známé věznici Jilava. Ta je mimochodem dosud v provozu, i když v její historické části, kde Richard Wurmbrand strávil 14 let, z toho téměř tři roky na samotce, je dnes muzeum. Mohl jsem se účastnit natáčení přímo v cele, ve které trpěl Richard Wurmbrand.

Některé příběhy pronásledovaných křesťanů jste osobně zpracoval. Můžete sdílet některý s dobrým koncem, nebo je více těch, co končí většinou špatně?

Osobně jsem se podílel na natáčení mnoha dokumentů o pronásledovaných křesťanech v Africe či Asii. Obávám se však, že sekulární čtenář bude většinu z nich, ne-li všechny, považovat za ty se špatným koncem, protože ti lidé přišli nejen o své materiální statky – mají vydrancované a vypálené domy, zničené dopravní prostředky a podobně – ale též o své blízké, o sourozence, děti či rodiče. Někteří z nich přišli dokonce o části svých vlastních těl poté, co se odmítli vzdát své víry v Ježíše Krista a přijmout islám či hinduistickou víru. Já osobně považuji tyto křesťany za opravdové hrdiny víry. Z pohledu křesťanské víry se jeví jejich konec, kdy si uchovají svoji víru až do konce života, ať už skončí přirozenou či násilnou smrtí, z pohledu věčnosti za šťastný.