Čau lidi jako nový normál. Politici obcházejí média, vyhýbají se veřejné kontrole
ESEJ. K mnoha nešvarům dnešního mediálního světa patří i to, že síla politické propagandy začíná být větší než slábnoucí vliv nezávislé žurnalistiky. A politici si čím dál tím více zvykají na to, že média vlastně vůbec nepotřebují (pokud nemají svoje) a mohou si svůj obraz pohodlně vytvářet sami. Vymaňují se tím z důležité veřejné kontroly.
Politika je svým uspořádáním divadlo: veřejnost sedí v hledišti a politici vystupují na jevišti. Tím divadlem, kde se to děje, bývala média.
To, co vždy lákalo, byl příběh, u něhož je důležitý jeho význam, podstata. Příběh může být nástrojem v rukou medií nebo politika a může být i mocnou zbraní, jak ukazují dějiny propagandy minulého století.
V demokratických státech 19. a 20. století měli být nezávislí žurnalisté svobodnými strážci demokracie a řídit se měli jen etickými pravidly své profese. Byli to oni, kdo vyprávěli příběhy a kontrolovali mocné.
V těchto časech tradičních medií bylo na politiky vidět, jejich samochvála byla ignorována nebo důsledně filtrována a žurnalisté byli spolu s veřejností soudcem politiků. Síla odhalení politické špíny byla značná, stačí připomenout, jak aféra Watergate vedla až k pádu amerického prezidenta.
S nástupem digitální doby a se vznikem zcela nového mediálního prostředí však dala technika a programátoři politikům do rukou nástroje, které do té doby mít nemohli.
Ve jménu ekonomického přežití
Do té doby bývalo nemyslitelné, aby byl svět veřejné diskuse přímo propojen s politikou, nebo byl dokonce politiky řízen. Nových podmínek však politici začali umně využívat a sebechvála a politický marketing se staly novou společenskou normou. Zároveň pak ve světě, kde přestalo záležet na faktech, velmi rychle a významně oslabila nezávislá žurnalistika.
Z většiny někdejších redakcí jsou co do počtu redaktorů dnes v podstatě trosky. Obzvláště patrné je to v regionech.
Některé okresní a krajské redakce u nás v Jihočeském kraji přišly i o osmdesát procent žurnalistických úvazků. Novináři, kteří ještě zbyli, proto musí kvůli ekonomickému přežití produkovat co nejvíce zpráv s co nejvíce klikbajtovými titulky. Jinde nezávislá regionální média zanikla úplně a vznikají a šíří se takzvané zpravodajské pouště.
Pro politiky tak vznikl prostor zčásti uvolněný žurnalistikou a zčásti nebývale rozbujelý novými technickými možnostmi. Posouvají se do něj s velkou ochotou a často s rádoby bohulibým argumentem, že veřejnost má přeci právo na informace.
Takové informace jsou ale z podstaty manipulativní, i když sdělením dávají kabát, jaký dříve mívaly novinářské zprávy. Vyznění je ale jednostranné a běžný je líbezně spasitelský tón, kdy konkrétní politici vytváří příběhy sami o sobě a šíří je bez jakékoli oponentury. Týdeník Respekt například ve svém 48. čísle v loňském roce důkladně zmapoval, jak si Jihočeský kraj, respektive jeho hejtman Martin Kuba kupují mediální pozornost. Jde o výdaje za miliony korun ročně.
Dodejme, že zrovna v Jihočeském kraji chybí prakticky jakákoliv nezávislá investigativní žurnalistika už řadu let. Mediální síla Jihočeského kraje a hejtmana tak nemá v posledních letech prakticky žádnou oponenturu.
Jen facebookový profil hejtmana Kuby má na třiatřicet tisíc sledujících. Krajský profil čtyřiačtyřicet tisíc. K tomu je potřeba přidat profily krajských organizací, které zprávy a videa kraje a hejtmana pravidelně sdílí. Dostaneme se k tomu, že jen na Facebooku může mít hejtman dosah 150 tisíc až 200 tisíc lidí. Srovnejte to s tím, že loni přišlo ke krajským volbám v Jihočeském kraji zhruba 185 tisíc voličů.
V posledních letech se zejména v regionálních redakcích čím dál tím více nenovinářsky zachází s tiskovými zprávami, které dorazí do redakcí od úřadů nebo politiků.
Přes Ctrl+C a Ctrl+V putují často rovnou na zpravodajské weby; nezřídka je pečlivě připravený politický narativ ve zprávě ponechán a dokonce podepsán jménem redaktora. Případně je autor uveden, ale chybí třeba informace o tom, že jde o mluvčího kraje nebo radnice.
Média, která to dělají, tím prodávají svou žurnalistickou identitu ve jménu ekonomického přežití. Někdy si za to nechávají i platit, ale nezřídka to dělají čistě proto, že jsou personálně tak oslabena, že jinak by prostě dostatek svého obsahu nevyprodukovala.
Nejlépe se lže v chaosu
Je v zájmu veřejnosti, aby se autorství textů o řízení státu, krajů a obcí vrátilo do rukou nezávislé žurnalistiky. Kontext a význam totiž mají být v demokracii stejně svaté jako fakta.
To, že politici tvoří narativy sami o sobě a šíří je bez stanovisek opozice a bez jakékoli kontroly veřejnosti, tedy nezávislého tisku, je problém.
Lex Babiš by měl jít ideálně ještě hlouběji a měl by politikům zakázat šíření vlastní propagandy. I když platí, že kapři si svůj rybník nikdy nevypustí, dalo by se uvažovat i o tom, že by své narativy – s výjimkou přesně časově ohraničené volební kampaně – nemohli šířit vůbec.
V nejměkčí verzi by alespoň zprávy a videa vytvořená politiky, jejich mluvčími a marketingovou mašinérií, měly být povinně označeny. Manipulativně vychloubačný politik demokracii v ničem neprospívá.
Média, která se do boje za takové omezení politiků postaví, by mohla vrátit žurnalistice její někdejší sílu, respekt a také odpovědnost za hlídání demokracie. Politici by se vrátili pod kontrolu veřejnosti a veřejná diskuse by snad dostala alespoň nějakou strukturu. Což je stav, který zejména populistickým politikům nevyhovuje, nejsnáze se totiž lže a manipuluje v chaosu.
Politická soutěž, tak jak běží nyní, postrádá férovost. Opozice nemá přístup k fondům na kupování mediální pozornosti z veřejných peněz a ne každý politik je miliardář s vlastními novinami nebo rádiem. Zákaz šíření vlastních narativů by tak vlastně narovnal podmínky.
Lid tvoří vládu, ne naopak
Je třeba vědět, že svoboda slova nestojí na absolutní volnosti. Lhát, podvádět a pomlouvat je zakázáno. Trestná je podpora hnutí směřujících k potlačení práv a svobod. Mediální legislativa nařizuje veřejnoprávním médiím vyváženost. Ústava zakazuje rušení podstatných náležitostí demokratického právního řádu. Nelze tak argumentovat tím, že bez cochcárny nebude svoboda.
Ani přístup do médií není žádným právem. Když budete chtít kandidovat ve volbách, musí vám to stát při splnění určitých podmínek umožnit, protože je to vaše právo. Když však budete chtít něco napsat a šířit to, nemá stát žádné prostředky, kterými by to mohl zajistit. V tomto směru panuje ve veřejné diskusi minimálně částečně darwinistická džungle.
Svoboda slova stojí především na beztrestnosti výroků, které pronesete o mocných tohoto světa, na beztrestnosti názoru, kritiky a především na beztrestnosti nepříjemné pravdy. Jde tedy primárně o svobodu pro lid a o svobodu před politiky. Ale samozřejmě i o svobodu pro momentální opozici.
I při uvažovaném zákazu vytvářet a šířit narativy samy o sobě mimo volební kampaň by politikům zůstala možnost svobodně se vyjadřovat v zastupitelstvech a parlamentu. Nikdo by jim neomezil ani možnost svolávat tiskové konference a nabízet mediím své tiskové zprávy nebo odpovídat na dotazy novinářů.
Je to žurnalistika, kdo má, chce mít, v popisu práce férovou diskusi a je i v jejím zájmu nechat politiky jejich činy vysvětlit a obhájit.
Jen by prostě politici přišli o autorskou a vydavatelskou licenci na příběhy a zprávy o nich samých. Do toho, jaké mají mít názory a nápady, jim nikdo mluvit nechce. O nařizování obsahu politické soutěže tu nejde.
Vady monopolního politického narativu se mohou ukázat jen v diskusi, v oponentuře, ve zpochybnění, které vyvolá obhajobu. A nějaké vady má každý politický nápad. Není kupříkladu přijatelné, aby politici až hystericky požadovali po České televizi a Českém rozhlase, aby dávaly vyváženě prostor všem, ale sami se o vyváženost absolutně nestarali.
V divadle zvaném politika v demokracii vládne publikum, tedy lid a účinkují v něm politici. Politici nemají ovlivňovat, zda se bude hrát představení jen o nich a jimi napsané.
Prací žurnalistiky je říkat pravdu. Tu faktickou i významovou. Tu druhou někdy trvá najít roky i staletí, ale i tak je potřeba, aby média o pravdě alespoň otevírala a vedla diskusi.
Prací politiků je naopak získat si podporu pro svá řešení problémů, a pak je realizovat. Pro to, aby lid tvořil vládu, a ne naopak, však musí být veřejná diskuse v rukou nezávislého stavu, který demokracii udržuje a chrání.
Autor je novinář, mimo jiné pracoval, psal a fotil pro Český rozhlas, Českou televizi – Toulavou kameru, TV Prima, Deník a řadu časopisů. V současnosti vede vlastní internetový deník v Pošumaví v Prachaticích.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Veřejnoprávní média v Evropě šetří. Slučování rozhlasu a televize je ale past
XTV a tichá dohoda s politiky. Funkční systém, na němž vydělávají všichni
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
36 komentářů
„Nezávislá žurnalistika.“ Ha, ha, ha.
„Lex Babiš by měl jít ideálně ještě hlouběji a měl by politikům zakázat šíření vlastní propagandy. “ A dohlížet by na to měl nějaký „nezávislý“ úúřad.
Skvělé. Jen tak dál.
Mají na to vliv i sociální sítě, které si nastavují pravidla podle sebe. Takže nedávno se v mediích informovalo např. o setkání D. Trumpa s majitelem Mety, že to může mít vliv, nebo některé zemĕ už i zakázali jednu velkou sociální síť, protože nehlásala jejich zájmy a jiné hodnoty a zájmy mátly mladé uživatele. Asi by musela být nějaká sociální síť hájící naše nebo evropské zájmy a mít podle toho ten obsah.
Jestli bych si dovolil poznámku, tady se řeší dva různá problémy.
Jedna věc je smysl médií, který skutečně klesá A to právě proto že sice jak politici s občany, ale i obráceně občané s politiky mohou diskutovat přímo – právě na sociálních sítích. Jestliže si i politik založí účet na sociálních sítích a tamo publikuje své články – tak a právě tam mu mohou občané psát jako své reakce své dotazy, často i velmi kritické, i tam v těch reakcích ho mohou obvinovat ze lží, nepravostí, a pod. A politik jim tamo – může odpovídat.. Podotýkám – může, nemusí a nikoliv pravdivě. Jenomže – to samé platí i ve vztahu k médiím – ani jim se politik nikdy k nějaké levotě otevřeně nepřizná
Zatímco – v případě „klasických médií“ je to spojení jednostranné, médium natočí a zveřejní reportáž, noviny uveřejní nějaký článek – kde třeba citují nějaké výroky politiků, nebo řeší nějaký problém – což je tedy skutečně mezí tím médiem a politikem. Občané se do té diskuze přímo zapojit nemohou
Ovšem druhá věc – když už se tak křičí po té pravdě v projevech politiků, je to sice dobrý úmysl, ovšem pak by ale mělo platit padni komu padni. Takto by se musely kontrolovat všechny a celé projevy všech politiků, a hodnotit a vyšetřovat a trestat všechny v nich uvedené nepravdy a polopravdy.
Docela zajímavá otázka zní, zda by sami novináři měli o takovou dosti náročnou rachotu vůbec zájem.
Jenomže, řešit to izolovaně a účelově – a jak se zrovna proti komu hodí, by mohlo tu demokracii i důvěru občanů v ní naopak i snadno zlikvidovat . Už ten nedávný příklad v Rumunsku je dost hrůzný na to, aby vstoupil do dějin …
Kdo by to byl cekal. A ted k cemu stat potrebuje statni TV co z nas taha prachy?? Kazdy politik muze mit svuj porad, vlada bezne infirmuje ma zahranicnich socialnich siti. Minority a hobici maji mraky obsahu dle sveho gusta. Co ma statni tv pro me o kverech, o obytnacich, o CSVeckach??? Ano nic me minoritni zajmy vsak uspokoji tvurci na youtube. Statni TV a rozhlas je cerna dira na penize!!! Privatizovat. Kouknete se kolik stoji den celostatniho vysilani a celodenniho obsahu TVNoe, kterou nemusime platit a kolik vyjde den vysilani statni TV!!! Okamzite CT a CRO hlasajici po desitkach let komunisticke propagandy, propagandu etatismu!!!
Skvělá připomínka, pane, má jen dva problémy: 1) nemáme státní televizi 2) nemáme státní televizi. Je to sice stejný problém, ale natolik do očí bijící, že jsem ho musel zmínit dvakrát.
Zajímavé čtení.👍 Ve chvíli, kdy je „bombastický“ titulek a pod ním podprůměrný článek o ničem je celkem dobře, že taková redakce zmizí. Hádám, že většina populace v ČR už dnes není schopna číst delší texty a vstřebávat jejich obsah.
Problém neschopnosti číst delší/složitější text se týká především mladších generací.
Brouzdají jen v „digitalních mělčinách“ (copyright prof. Bělohradský), už se u článků pravidelně objevuje poznámka u titulku „čtení 1 (2,3) minuty“, aby konzument neměl hned z počátku obavu z něčeho náročnějšího.
Nad mladé bych se nepovyšoval. Staří sice umí číst dlouhé texty, ale většině v hlavách nic nezůstává, což je vidět na dlouhodobém směřování, zadluženosti a výsledcích ČR. Tady musím dát bohužel za pravdu Miloši Zemanovi a jeho projevu z roku 1992, kdy poslanci na návrh Václava Havla, uspořádat referendum o rozdělení Československa, nakonec tento návrh zamítli. Většina obyvatel ČR je bohužel hloupá a politici toho vtipně využívají. Některým možná něco málo nakonec časem dojde, ale většinou je už pozdě.
Veliký souhlas!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Je mi velice líto, ale „veřejnoprávní“ média nevyprodukují skoro nic, co by stálo za to číst. Za pokles sledovanosti si mohou sama papouškováním bruselských i vládních lží.
Pokud se chce člověk něco se vztahem k realitě dozvědět, musí jít na média nezávislá na současné pražské i bruselské vládní squadře. Paradoxně, pokud Pánbu dopustí a veřejnoprávní média něco pravdivého a z hlediska občana významného opublikují,zpravidla je to referováno právě „neveřejnoprávními“ médii. Jako např. informace ČRo o budování megafénů na „maření“ nadbytečné elektřiny z OZE. Je zajímavé, že ostatní „veřejnoprávní“ média tuto informaci „vymlčují“.
Škoda, že jste nevyjmenoval média, která vám něco dávají, abychom si mohli udělat představu: „Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, kdo jsi.“ TGM
Ono stačí, když se např. podíváte, kde zveřejnili celý rozhovor (přepis do textu) Elona Muska s Alicí Weidelovou, a kde jen z kontextu vytržené kousky, komentované tak, aby vyzněly do pravého opaku.
Celý rozhovor, přepis textu… namátkou:
https://www.tagesschau.de/faktenfinder/musk-weidel-102.html
V Německu asi všude. V překladu u nás namátkou asi v Neviditelném psovi. Ani BBC myslím nepřineslo kopletní rozhovor. Kmentáře jsou samozřejmě jako komentáře označené a podle mě v nich nic důležitého nechybí ani není překrouceno. Máte nějaký konkrétní příklad?
Parlamentní Listy.
Dle páně Pergilla , tedy, je nezávislý novinář ten , který není angažován oficiální smlouvou v konkrétním médiu. No to jsou ale pak i dezinformátoři , ať už amatérští „nežurnalisti“ , či novináři , sloužící za mrzký peníz křivením pravd i hodnot ve prospěch nejen určitého politika , ale i určitého politického proudu. Chraň nás Bůh před tímto .
Jestli někdo, instituce či jednotlivec, novinaří za něčí peníze (a je naprosto jedno, jestli mu je dává Fiala nebp Putin), tak prostě není nezávislý. Nezávislý novinář nebere peníze od takovýchto vyhraněných zdrojů.
Proto naleznete pravdu spíš na blozích, nebo menších projektech, sponzorovaných nepolitickými subjekty, případně čtenáři.
Jaksi jsi nepochopil, že nepoznáš, zda nějaký „nezávislý blog“ nebere od někoho prachy, takže nepoznáš tu „nezávislost“. Normální lidé se tedy na rozdíl od tebe spoléhají na vlastní kritické myšlení při čtení textu. … ty na vlastní fantasmagorie vycházejícího ze zcela normálního faktu, že je někdo zaměstnán a placen. Podle toho taky vypadají tvoje dojmy.
Pavle, patrně ne vždy poznám, ale závislost „veřejnoprávních médíí“ na vládních penězích je asi stejná, jako druhdy závislost Rudého Práva na financích od KSČ.
Děsivý problém je, že tohle se týká i odborných médií, která jsou stále více závislá na inzerentech. Týká se to i časopisů s velmi vysokým Impact Factorem. Takže odborný medicínský časopis, žijící z inzerce od Pfizerů, vám těžko uveřejní statistiku zemřelých na jejich „vakcíny“. A zase je to zveřejnění na nezávislých médiích, která na těchto inzerentech závislá nejsou (ale nejsou, pochopitelně, ani impaktovaná, protože přidělovači IF jsou na inzerentech závislí také).
Děsivý problém by byl pokud bys svoje dojmy bral vážně. Ovšem oceňuji, že oprávněně kritizuješ jedovatou vodičku s názvem sputnik. Jen malé upozornění. Tu opravdu ale opravdu Pfizer nevyrábí.
Vzhledem k tomu, že jsem se s tímhle opakovaně setkal, a nejen já, tak to prostě problém je.
Na vině je pauperizace vědců a VŠ pedagogů (zdaleka ne jen u nás), kteří nezvládnou odborné časopisy zafinancovat třeba předplatným nebo placeným přístupem. Ještě někdy na přelomu 19. a 20. století žila většina vědeckých a odborných časopisů z předplatného.
Cituji z článku (eseje?):
„Prací žurnalistiky je říkat pravdu. Tu faktickou i významovou.“
Pojmu „faktická pravda“ rozumím.
Naopak co je to „významová pravda“ nechápu, ale z logiky věci vyplývá, že je to nějaká jiná pravda, než „pravda faktická“. (Odpustím si ironickou otázku, zda to tedy není nějaká ne-pravda, opak pravdy).
Půjdu-li dále po stopě, možná to znamená vysvětlení, jak tu „faktickou pravdu“ chápat, jaký jí dát význam.
V tom je ale zakopaný pes – autor by, chápu z dikce článku, rád určoval jak „faktickou pravdu“ chápat a jaký jí dát význam.
Díky, ale osobně o takovou předžvýkanou pravdu ve stylu ČT a ČRo nestojím, Příroda mě nadala mozkem a inteligencí, poradím si v tom i bez novinářů.
„My, demokraté, upřednostňujeme pravdu před fakty.“
Končící US president Biden
Je to asi jediný smysluplný výrok tohoto pána za dobu jeho presidentování.
Já dávám přednost pravdě a faktům.
Pane Doucho,
„Pravda“ je v tomto kontextu soubor ideologických žvástů, hlásaných „majiteli jediné správné pravdy“. „Fakta“ jsou to, co se naměří a spočítá. Ptoto jsou tyto položky prakticky neustále a všude v rozporu.
Pravda a fakta podložená čísly jsou jasná. V našich rozporech jste jich zatím moc nepředvedl. Převládala vaše dojmologie. Dám si větší pozor.
Jenže ta „dojmologie“ je podložena tvrdými fakty. Často odkazuji na zdroje, ale učebnicová fakta se nezdrojují a některá fakta jsou natolik triviální, že by je měl zvládnout potvrdit i průměrný absolvent základní školy.
Ono se to vysvětlit dá – protože to je přímo součástí novinářské etiky, aby to bylo v jejich článcích odděleno.
Faktická pravda je jistě pochopitelná, tedy to co se fakticky stalo.
Významová pravda je složitější. Protože ten význam už může být věcí – názoru, a ten by měl být v článku oddělen. Dokonce i když to je třeba názor odborníka v té oblasti – ale na nějakou budoucí událost.
Abych dal poměrně jednoduchý příklad – když po dlouhá léta vyšetřovali Babiše a připravovali na něm žalobu, tak se v médiích hojně citovaly názory právních expertů o tom že „Babiš může dostat až osm let“.. Jenomže když potom, v žalobě navrhl státní zástupce Šaroch Babišovi podmínku, tak tyhle „názorové pravdy“ nějak utichly…
Naštěstí žijeme v zemi, kde si každý může zakoupit jakékoli médium a zdravit občany: „Čau, lidi.“
V tom jsme si všichni rovni, každý máme stejné šance.
Pouze neúspěšní a neschopní volají po zákazu vlastnit média, ale to je jiný problém. Ti úspěšní je už vlastní.
V článku je vcelku dobře popsána bída dnešní postfaktické doby. A jeho pravdivost dokazují zde v diskusi příspěvky několika bezmozků vymytých „alternativními“ médii a jejich žumpou postfaktické „pravdy“, kteří až překvapivě pravidelně chodí sem zjevně jenom proto, aby na tento docela inteligentní server vyblili svou nenávist vůči demokracii, liberalismu, euroamerické civilizaci, také proti prý zlé a zkažené Západní Evropě a samozřejmě proti veřejnoprávním médiím (jakýsi neinformovaný trouba je zde dokonce nazývá „státními“ – soudruh asi neví, že v jistých nedemokratických zemích ležících východně od nás mají místo veřejnoprávních médií média státní, a ta fungují tak, že by se mu jakožto odpůrci našich ČT a ČRo určitě velmi líbila).
Lze se důvodně domnívat, že mezi pojmy „veřejnoprávní“ a „státní“ (médium) prakticky není rozdíl.
Jinak si dovolím oponovat: Neexistuje žádná nenávist vůči demokracii, liberalismu, euroamerické civilizaci (atd.). Existuje jen silná skepse, zda režim, který hodlá do čela států dosazovat politiky nikým nevolenými nadstátními úředníky, je ještě demokracie, zda režim, potlačující svobodu a lidská práva je skutečně „liberální“ (byť se tak označuje), a zda zvrácenosti, podporované nikým nevolenými úředníky jsou opravdu hodnotami spojenými s euroatlantickou civilizací.
„Zlí desoláti“, kteří ještě pamatují minulý režim, počínající si přibližně podobně („vrcholnou demokracií je, když voliči nemají možnost volit mezi alternativami“ atd.). v podstatě vidí něco, co ze svého mládí velmi důvěrně znají.
Problém nezačal u politiků, ale u médií. Pakliže média nahrazují zprávu komentářem a rovnou bez uvedení čehokoliv soudí, je zbytečné se s nimi obtěžovat. Taková „žurnalistika“ není nezávislou kontrolou, takže politik, který jde mimo to se žádné veřejné kontrole nevyhýbá, jen si šetří nervy a jde cestou, která se jeví jako možná. Sionistický terorismus od poloviny 19. do polovinu 20. století se jim tehdy taky jevil jako jediná možná cesta – jinou jim nikdo nedal.
Takže Rozehnal nezklamal, léta jsem na něj nenarazil a zase zaperlil.
Sociální sítě a obecně novinařina , ať už veřejnoprávní nebo soukromá, vychází ze dvou těžítek , které dávají celému systému informování veřejnosti potenciál faktu nebo „fuck-tu“ . V dnešní době , kdy díky sociálním sítím i vidlák z Kotěhůlek se schopností napsat alespoň jeden odstavec vět, je devalvace a degradace SERIOZNÍ ŽURNALISTIKY nejen běžným trendem, ale i zápasem o to dovědět se Pravdu . Dozvědět se pravdu , pak vyhrává volby nejen v krajích či konkrétních státních útvarech, ale i v mezinárodní politice, kdy jde kolikrát o přežití planety a tím i lidstva. Nejen v kontextu politiky, ale i v rámci udržitelného vztahu k čemukoli , Přírody nevyjímaje , Vesmírem konče.
A co je seriozní žurnalistika ? Už to , že se dnes vedou debaty o tom co to je a není , naznačuje, že s lidstvem není něco v pořádku.
Novinařina je jako doktořina .Přináší vyléčení.
Objektivita. Kontrola zdrojů . Nezávislost na tom co si žádá doba či náš „chlebodárce“. To nejlepší ze sebe , v rámci morálky, etiky a Pravdy. Ku prospěchu pacienta. A empatie k událostem nejen Světového významu , ale i k člověku samotnému, kterému jsme zodpovědní svým léčením .Protože jen Pravda léčí.
Dnes je výročí upálení Jana Palacha. Vzplanul sice jiným způsobem než mistr Jan Hus , ale nejen podobnost jmen a smrt ohněm nás může upomenout na výše zmíněné úvahy o Pravdě a Faktu.
Svým způsobem to byla taky, z dnešního pohledu , žurnalistika. Vyjádřili ji ne už ale slovem, ale svou obětí na hranici Pravdy .
Ta hranice byla v jejich Srdcích .Měli na výběr. Mohli se mít docela fajn, se svým vzděláním, vědomostmi.
Došli ale na….. „hranici“…. Věděli že končí slova. Slova ohýbaná, zprofanovaná či koupená, kde jejich slova o Pravdě jsou sice průzračná a i tichá jak horský potůček.. nemají však šanci zaznít v bouřlivém toku slov kalných rozvodněných spodních proudů řek lidských slov .
Chtěli zazvonit zvony silnějšími než slova, protože už tehdy se slova stávali něčím čemu nejde věřit a oni chtěli ta slova „fucktu“ přehlušit něčím co jsou silnější než ona.
Byl to jejich Život.
Moje zkušenosti s profesionálními, „veřejnoprávními“ i soukromými novináři jsou natolik špatné, že mě nějaký bloger z Kotěhůlek opravdu neděsí a nemám problém „vzít“ i fakta, sepsaná s pravopisnými a stylistickými chybami.
Dneska pomalu nenajdete na velkých médiích (ať už veřejnoprávních nebo jiných) delší článek, který by neobsahoval pravopisné chyby (hlavně takové, jaké nevychytá spellchecker, jako třeba shodu podmětu s přísudkem apod.).
MMCH, z dob kdy jsem pracoval v městské protidrogové komisi, si pamatuji, jak mezi „problematickou“ mládeží kolovaly různé recepty. Sice v nich byly úděsné pravopisné chyby, ale to LSD z námele jste podle nich uvařil spolehlivě.
Je asi obecně dobré, že politici mohou přes sociální sítě a podobné prostředky obcházet cenzuru, které podléhají oficiální média. A je to jednoznačné plus i pro občany.